Neděle 23. 11. 2025 – 34. neděle v mezidobí, slavnost Ježíše Krista Krále
2 Sam 5,1-3
Všechny izraelské kmeny přišly k Davidovi do Hebronu a řekly: „Hle, jsem tvá kost a tvoje maso. Již dávno, když byl Saul králem nad námi, řídil jsi všechny záležitosti Izraele a Hospodin ti řekl: Ty budeš pást můj izraelský lid, ty budeš vládcem nad Izraelem.“ Přišli tedy všichni přední mužové izraelští ke králi do Hebronu a král David s nimi v Hebronu uzavřel smlouvu před Hospodinem, oni pak pomazali Davida za krále nad Izraelem.
Text z 2 Sam vypráví o volbě Davida za krále nad celým Izraelem poté, co zemřel (de facto byl zabit) Saulův syn. David byl zvolen za krále jižními kmeny již dříve, ale posléze se stal králem nad celým Izraelem. To byla v té době pokroková forma vlády, i když znamenala ztrátu určitých demokratických tradic rodového (kmenového) zřízení. Po zániku království na přelomu 7. a 6. stol. př. n. l. se postava krále Davida stávala stále více idealizovanou a naděje s ním jakožto vzorem pomazaného krále spojované nabývaly stále více mesiánských rozměrů. David se stal prototypem mesiánského krále, od nějž se čekalo osvobození Izraele. Historicky i podle líčení bible měl David leccos ne zrovna chvályhodného na svědomí. Byl to evidentně člověk, který v tom uměl chodit. I takové Bůh potřebuje a využívá.
Protože Ježíš stojí v tradici rodu Davidova jako onen definitivní mesiánský král, tak je postava krále Davida v liturgické oslavě Ježíše Krista Krále připomenuta jako prototyp.
Kol 1,12-20
Bratři! Děkujeme Bohu Otci, že vás uschopnil k účasti na dědictví věřících ve světle. On nás totiž vytrhl z moci temnosti a převedl do království svého milovaného Syna. V něm máme vykoupení a odpuštění hříchů. On je (věrný) obraz neviditelného Boha, dříve zrozený než celé tvorstvo. V něm bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi, (svět) viditelný i neviditelný: ať jsou to (andělé) při trůnu, ať jsou to panstva, ať jsou to knížata, ať jsou to mocnosti. Všecko je stvořeno skrze něho a pro něho. (Kristus) je dříve než všechno (ostatní) a všechno trvá v něm. A on je hlava těla, to je církve: on je počátek, prvorozený mezi vzkříšenými z mrtvých. Tak má ve všem prvenství. (Bůh totiž) rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost (dokonalosti), a že skrze něho usmíří se sebou všecko (tvorstvo) jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví (prolitou) na kříži zjedná pokoj.
Hymnus z Listu Kolosanům na Krista objasňuje oslavnou formou postavení Krista v rámci Božího stvoření i v rámci dějin spásy. Ježíš Kristus je pánem veškerenstva, je prototypem všeho stvoření i jeho obnovení, Je tváří neviditelného Boha a udržuje vše v bytí. Skrze něj dochází celé stvoření obnovy (usmíření). A právě on je hlavou církve, tedy svému tělu-církvi dává účast na své vládě i spásonosné roli. Jde o jedinečný hymnus, který nemá svými kosmickými dosahy v Novém zákoně obdoby. Ježíš zahrnuje v sobě celý kosmos.
Lk 23,35-43
Když Ježíše ukřižovali, členové velerady se mu vysmívali: „Jiným pomohl, ať pomůže sám sobě, je-li Mesiáš, Boží Vyvolený.“ Posmívali se mu i vojáci, přistupovali, podávali mu ocet a říkali: „Když jsi židovský král, zachraň sám sebe!“ Nad ním byl totiž nápis: „To je židovský král.“ Jeden z těch zločinců, kteří viseli na kříži, se mu rouhal: „Copak ty nejsi Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Druhý ho však okřikl: „Ani ty se nebojíš Boha? Vždyť jsi odsouzen k stejnému trestu! My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého.“ A dodal: „Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království.“ Odpověděl mu: „Amen, pravím ti: Dnes budeš se mnou v ráji.“
Nepochopení a nepřijetí Boží nabídky v postavě Ježíše Krista vede k Ježíšovu ukřižování, potupné smrti, ztrpčované výsměchem těch, kvůli nimž přišel na svět. Ani na kříži však Ježíš nezůstává bezmocný, ačkoliv jeho moc i poslání chápe jen jeden z těch, kdo byli spolu s ním ukřižováni jako rebelové. Nápis na kříži, byť míněn jako výstražný či posměšný, je pravdivý. Ježíš je oním očekávaným mesiánským králem, potomkem Davidovým a naplněním nadějí do davidovského krále vkládaných, ale zcela jinak, než to lidé očekávali, než si to představovali a než to chtěli. Bůh dosahuje svých cílů, naplnění svých zaslíbení jinak a navzdory hříšnému lidskému jednání. Ježíš je králem na kříži a skrze kříž a na to je třeba myslet v časech dobrých i špatných.
Pondělí 24. 11. 2025– 34. týden v mezidobí
Dan 1,1-6.8-20
Třetího roku vlády judského krále Jehojakima přitáhl babylónský král Nabuchodonosor k Jeruzalému a oblehl ho. Pán vydal do jeho moci judského krále Jehojakima i část z nádob Božího chrámu: (Nabuchodonosor) je dal odnést do země Šinearu, do domu svých bohů; nádoby dal uložit do pokladnice svých bohů. Král poručil nejvyššímu komorníku Ašpenazovi, aby přivedl z izraelských synů, z královského nebo šlechtického rodu jinochy, kteří by byli bez vady, půvabné postavy, vnímaví pro všechnu moudrost, schopní vzdělání, přístupní vědám, kteří by mohli konat službu v královském paláci. Měl je naučit chaldejskému písmu a jazyku. Král jim též určil na každý den stravu z královských pokrmů i z vína, které sám pil; měli být vychováváni po tři roky a po jejich uplynutí měli vykonávat službu před králem. Z Judovců byli mezi nimi Daniel, Chananjáh, Mišael a Azarjáh. Daniel si však umínil, že se neposkvrní ani pokrmem ani vínem z královského stolu; žádal proto nejvyššího komorníka, aby nebyl nucen se poskvrnit. Bůh vzbudil u nejvyššího komorníka milost a přízeň pro Daniela. Nejvyšší komorník však řekl Danielovi: „Bojím se jen svého pána, krále, který vám určil pokrm a nápoj; když uvidí, že jsou vaše tváře hubenější než ostatních jinochů, kteří jsou s vámi stejného stáří, uvalíte před králem vinu na mě.“ Daniel řekl tedy dozorci, kterého nejvyšší komorník ustanovil nad Danielem, Chananjáhem, Mišaelem a Azarjáhem: „Nuže, učiň zkoušku se svými služebníky po deset dní: ať je nám dávána zelenina k jídlu a voda k pití; srovnej pak naši tvář s tváří jinochů, kteří jedí královský pokrm, a podle toho, co uvidíš, jednej se svými služebníky.“ On jim tedy vyhověl v té věci a zkusil to s nimi po deset dní. Po uplynutí deseti dní se ukázalo, že lépe vypadají a lépe jsou živení než všichni jinoši, kteří požívali královský pokrm. Dozorce tedy rozkázal odnášet jejich příděl pokrmu a vína a dával jim zeleninu. Bůh pak dal těmto čtyřem jinochům vědění a pochopení pro každé písmo a moudrost; Daniel měl schopnost rozumět viděním a snům všeho druhu. Nejvyšší komorník je pak představil Nabuchodonosorovi, když se skončila králem ustanovená doba, v níž měli být uvedeni k němu. Král s nimi rozmlouval a nenašel se mezi všemi nikdo, jako byl Daniel, Chananjáh, Mišael a Azarjáh; zůstali tedy v královské službě. V každém oboru vědy a moudrosti, na něž se král tázal, nalezl je desetkrát schopnější nad všechny hadače a zaklínače, kteří byli v celé jeho říši.
Jak ukazuje příběh Daniela a jeho druhů, je důležité zůstat věrným sám sobě, svým ideálům a tradici, jež utváří život člověka i život společenství, v němž je konkrétní jedinec zakotven. Bůh se svých věrných ujme, i když to může mít leckdy nečekanou podobu. Tenhle příběh připomíná i knihu Ester, kdy Ester jedná velmi podobným způsobem. Věrnost Bohu, jež má vždy konkrétní dobovou podobu respektu k jeho ustanovením, vytváří prostor pro rozvoj života daného společenství. Není důležité, že tehdy šlo o jídelní předpisy, což je nám vzdálené, ale o uchování duchovní integrity i v odlišném prostředí, v prostředí, kdy většinová společnost má věci jinak nastavené. U nás to může být třeba nedělní bohoslužba nebo pravidelná modlitba, tedy jde o to, co je pro dané společenství zásadní a konstitutivní.
Lk 21,1-4
Ježíš se rozhlédl a pozoroval, jak bohatí dávají do chrámové pokladnice své dary. Spatřil také jednu chudou vdovu, jak tam dala dvě drobné mince, a řekl: „Opravdu, to vám říkám: Tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní. Ti všichni totiž dali darem něco ze svého nadbytku, ona však ze svého nedostatku dala všechno, co měla na živobytí.“
Tento text není výzvou, abychom jako např. sv. Antonín Poustevník rozdali celý svůj majetek, tedy abychom vše, co máme, věnovali na farní či diecézní účet a neměli pak z čeho žít. Ježíš vyzdvihuje velikou úctu a oddanost té chudé vdovy, která se zříká všeho z lásky k Bohu. Ježíš to činí nikoliv pro onen akt sám o sobě, nýbrž pro své učedníky, jejichž pohled mohl být ohromen velikostí darů, které dávali do pokladnice bohatí. Z hlediska čistě ekonomického byly ty dary zcela nesouměřitelné. Vdovin příspěvek pro provoz Chrámu neznamenal nic a těžko ho kdo vůbec zaznamenal, zatímco dary bohatých byly podstatné a nápadné. A přece měl ten vdovin mnohem větší hodnotu.
Nejde jen o peníze a majetek. Máme běžně tendenci hodnotit lidi podle velikosti jejich přínosu pro náš život nebo pro život společenství či společnosti, tedy kvantitativně. Jenže skutečná velikost daru spočívá ve velikosti lásky, která je do něj vložena. Stačí si připomenout Velepíseň na lásku sv. Pavla z 13. kapitoly 1. listu Korinťanům.
Úterý 25. 11. 2025 – 34. týden v mezidobí
Dan 2,31-45
Daniel řekl Nabuchodonosorovi: „Ty, králi, jsi měl vidění, a hle – socha. Byla to velmi mohutná socha, skvěla se září, když stála proti tobě, a její vzhled byl strašný. Tato socha měla hlavu z ryzího zlata, prsa a ramena ze stříbra, břicho a bedra z mědi. Stehna byla ze železa, nohy částečně ze železa, částečně z hlíny. Díval ses, když se tu náhle bez lidského přičinění uvolnil kámen, udeřil do železných a hliněných nohou sochy a rozdrtil je. Tu se ihned zhroutilo železo, hlína, měď, stříbro a zlato a byly jako plevy na mlatu v létě, vítr je odnesl, ani stopa po nich nezůstala; kámen pak, který udeřil do sochy, stal se velikou horou a naplnil celou zemi. To je sen; podáme králi jeho výklad. Ty, králi, jsi králem králů; Bůh nebes ti dal království, moc, sílu a slávu. Do tvé moci dal všechna místa, kde bydlí lidé, divokou zvěř i ptactvo nebes, nad tím vším tě učinil vladařem – ty jsi hlava zlatá. Po tobě povstane jiné království, menší než tvoje, a ještě třetí království, měděné, které ovládne celou zemi. Čtvrté království bude tvrdé jako železo; jako železo všechno drtí a láme, tak i ono (království) toto všechno rozdrtí a zláme. Že jsi však viděl nohy a prsty částečně z hrnčířské hlíny a částečně ze železa, to znamená, že království bude rozdělené; bude v něm však něco z tvrdosti železa. Protože jsi však viděl železo smíšené s blátivou hlínou a prsty nohou částečně ze železa a částečně z hlíny, část království bude silná a část křehká. Protože jsi však viděl železo smíšené s blátivou hlínou, stmeleny budou sňatky, nepřilnou však navzájem k sobě, tak jako se železo nespojí s hlínou. Za dob těch králů zřídí Bůh nebes království, které nebude zničeno navěky, a toto království nepřijde k jinému národu; rozdrtí všechny ony říše a udělá jim konec, samo však bude trvat navěky, protože jsi viděl, jak se bez lidského přičinění z hory uvolnil kámen a rozdrtil hlínu, železo, měď, stříbro a zlato. Veliký Bůh ukázal králi, co bude v budoucnosti. Pravdivý je sen a spolehlivý jeho výklad!“
Daniel je schopen vyložit sen krále Nabuchodonosora. Sen, který je velmi zvláštní a který odkazuje na pomíjivost světské moci a slávy. Žádný strom neroste do nebe a každá moc jednou skončí. Daniel se nebál vyložit králi to, co čeká jeho říši. Bůh nás obdařil rozumem i mnoha dalšími dary, abychom se dokázali orientovat v situaci, v dějinách.
Lk 21,5-11
Když někteří mluvili o chrámu, jakými krásnými kameny a pamětními dary je ozdoben, řekl Ježíš: „Přijdou dny, kdy z toho, co vidíte, nezůstane kámen na kameni, (všechno) bude rozbořeno.“ Zeptali se ho: „Mistře, kdypak se to stane? A jaké bude znamení, že to už nastává?“ Odpověděl: „Dejte si pozor, abyste se nenechali svést! Mnozí (lidé) totiž přijdou pod mým jménem a budou říkat: `Já jsem to!‘ a `Ten čas je tady!‘ Nechoďte za nimi! Až pak uslyšíte o válkách a vzpourách, neděste se, neboť to se musí stát napřed, ale nebude hned konec.“ Potom jim řekl: „Povstane národ proti národu a království proti království, budou velká zemětřesení, na různých místech hlad a mor, hrozné úkazy a velká znamení na nebi.“
I v evangeliu se v apokalyptické vizi mluví o konci světa, který je zde paralelizován s předpovědí zničení Chrámu, resp. zničení Chrámu je symbolem pro začátek konce světa. Evangelista měl nejspíš před očima obraz zničení Jeruzalémského chrámu, k němuž došlo v roce 70. Konec civilizace je tu vymalován temnými barvami, ale nejde o nahánění strachu, nýbrž o výstrahu. Je evidentní, že zmiňované pohromy a katastrofy (války, vzpoury, konflikty, zemětřesení, hlad, mor-pandemie, podivné nebeské úkazy) jsou součástí lidských dějin od nepaměti. Jsou to všechno situace, jichž se člověk obává a které ho naplňují hrůzou a úzkostmi, když se dějí. Ježíš však vyzývá učedníky „neděste se!“ Nepropadejte panice, nenechte se znehybnit, a hlavně nevěřte šiřitelům falešných zpráv a interpretací, konspiračních teorií a falešného mesianismu, „nechoďte za nimi“! Ježíšova slova jsou dnes neskutečně aktuální. V dalších dnech pak tato Ježíšova řeč o konci a hrůzách, jež mu předcházejí, pokračuje, aby skončila „vítězným“, právě tehdy se napřimte.
Strach člověka blokuje v racionálním přemýšlení a paralyzuje v akceschopnosti. Je třeba si uchovat pokud možno jasnou mysl: nepřeceňovat svět a jeho vnější podobu (nádheru a bohatství Chrámu), moc a slávu, protože to vše může zmizet během chvíle, ale také nepodléhat panice a nespoléhat na šarlatány a pseudomesiáše, kteří mají zaručené recepty na záchranu a neomylné výklady toho, co se děje. Negativní skutečnosti našeho dnes globálního světa nejsou bezprostředním začátkem konce, jsou varováním a výzvou pro akci. To platí v osobních dějinách jednotlivců stejně jako v celospolečenském měřítku. V pohledu na současnosti si člověk jasně uvědomuje nebezpečí válečných hrůz, které mohou přitrhnout i na nás. Východiskem ovšem není trpně čekat, jestli se tak stane, ale neustávat v boji za spravedlnost a právo, nestrkat hlavu do písku a neutíkat se k náhražkám.
Středa 26. 11. 2025 – 34. týden v mezidobí
Dan 5,1-6.13-14.16-17.23-28
Král Baltazar vystrojil veliké hody pro tisíc svých velmožů a před (těmito) tisíci se oddal pití vína. V podnapilosti poručil Baltazar přinést zlaté a stříbrné nádoby, které jeho otec Nabuchodonosor odnesl z jeruzalémského chrámu, aby z nich pil král, jeho velmožové, jeho ženy i jeho zpěvačky. Byly tedy přineseny zlaté a stříbrné nádoby odnesené z jeruzalémského chrámu a pili z nich král, jeho velmožové, jeho ženy i jeho zpěvačky. Pili víno a oslavovali bohy ze zlata, stříbra, mědi, železa, dřeva i kamene. Vtom se objevily prsty lidské ruky a psaly naproti svícnu na vápennou omítku zdi královského paláce; král viděl část píšící ruky. Tu zbledla králova tvář, jeho myšlenky ho poděsily, klouby jeho kyčlí se uvolnily, koleno klepalo o koleno. Ke králi byl uveden Daniel. Král se ujal slova a řekl Danielovi: „Ty jsi Daniel z judských vyhnanců, kterého přivedl král, můj otec, z Judska? Slyšel jsem, že je v tobě duch bohů, že v sobě máš vědění, důvtip a neobyčejnou moudrost. Slyšel jsem o tobě, že dovedeš vykládat (tajemství) a rozluštit nesnadné věci – nuže, jestliže nyní dovedeš přečíst písmo a podat mi jeho výklad, budeš oblečen do purpuru, na hrdlo dostaneš zlatý řetěz a budeš jako třetí vládnout v království.“ Nato se Daniel ujal slova a řekl králi: „Ponech si své dary, jinému můžeš dát své odměny, přece však přečtu králi písmo a podám mu jeho výklad. Vyvýšil ses nad Pána nebes, přinesli před tebe nádoby jeho domu a ty a tvoji velmoži, tvé ženy a zpěvačky jste z nich pili, chválil jsi bohy ze stříbra a zlata, mědi, železa, dřeva a kamene, kteří nevidí, neslyší a nevnímají, nectil jsi Boha, v jehož rukou je tvůj život i tvůj osud. Proto byla od něho poslána část ruky, napsáno tohle písmo. Nuže, toto je písmo, které je napsáno: Mene, tekel, ufarsin. To je pak výklad slov: Mene: Bůh spočetl tvé království a ukončil ho. Tekel: Na váze jsi byl zvážen a shledán lehkým. Fares: Roztrhnuto bylo tvé království a dáno Médům a Peršanům.“
Syn babylonského krále Nabuchodonosora (Nabukadnesara) Baltazar svým jednáním zesměšňuje a znevažuje kult Hospodina, když s posvátnými nádobami zachází jako s nádobami na pitku a nevázané veselí (prostě mejdan). Jeho zneucťující jednání je poslední kapkou, jíž přetekla Boží „trpělivost“ a je mu oznámen konec, což se stane úkolem Danielovým. Boží mlýny melou pomalu, ale jistě, resp. žádný zlý čin nezmizí z Božích očí, i kdyby se zdálo, že ho lidé neodhalili, i kdyby na něj lidé byli krátcí. Bůh není mstivý, ale spravedlivý, což znamená, že se ujímá těch, kdo trpí bezpráví, že v jeho očích nejsou zapomenuti. Stojí na jejich straně, i když to neznamená, že zlo bude potrestáno a odstraněno hned nějakým zásahem „shora“. Toho jsme bohužel dnes ve velkém svědky.
Lk 21,12-19
Ježíš řekl svým učedníkům: „Vztáhnou na vás ruce, budou vás pronásledovat, vydávat synagogám (na soud) a do vězení, budou vás předvádět před krále a vladaře pro mé jméno. To vám dá příležitost k svědectví. Vezměte si tedy k srdci toto: Nepřipravujte se předem, jak se hájit. Vždyť já vám dám výmluvnost i moudrost, které nedovedou odolat ani odporovat žádní vaši protivníci. Budete zrazováni i od (vlastních) rodičů a sourozenců, příbuzných a přátel, a některé z vás usmrtí. Budete pro jméno mé ode všech nenáviděni. Ale ani vlas z hlavy se vám neztratí. Trpělivostí zachráníte svou duši.“
Ježíš varuje své učedníky, že cesta následování nebude snadná – bude plná protivenství, pronásledování, výslechů i vězení, neporozumění od nejbližších, ba dokonce smrti. Pro nás tady už tato slova neznějí tak aktuálně jako ještě před několika málo desítkami let. Ale jinde na světě jsou momentálně velmi aktuální. Ani 2000 let po Ježíšově zkušenosti nejsou tato varování překonaná – mění se poněkud jen ti představitelé moci a protivníci. Ona rada „nepřipravujte se předem“ není výzvou k lehkomyslnosti, k zanedbávání toho, co lze se dozvědět a vědět, nýbrž naopak k zachování klidné hlavy. Je třeba se mnohem víc soustředit na danou chvíli a situaci a věřit v sílu Ježíšovy pomoci. Když si člověk připravuje odpovědi či reakce předem, často může reagovat neadekvátně, protože se nesoustředí na to, co je, ale na to, co má v hlavě.
Najít rovnováhu mezi vlastní zodpovědností a spolehnutím se na Boha není úplně snadné. Svatý Ignác říkal, že je třeba pracovat, jako by vše záleželo na mně, ale zároveň důvěřovat v to, že vše záleží na Bohu. To znamená, že člověk udělá ze své strany vše, co může, ale zároveň s pevným ukotvením v Bohu.
Čtvrtek 27. 11. 2025 – 34. týden v mezidobí
Dan 6,12-28; Dan 3;
Nejvyšší úředníci se shlukli a nalezli Daniela, jak se modlí a prosí svého Boha. Pak přišli a řekli králi s odvoláním na zákaz: „Králi, nevydal jsi zákaz, že každý, kdo by v údobí třiceti dnů (něco) žádal od nějakého boha nebo člověka, a ne od tebe, králi, aby byl vhozen do lví jámy?“ Král odpověděl: „Tak je stanoveno podle médského a perského zákona a ten nelze zrušit.“ Nato oznámili králi: „Daniel z judských vyhnanců neměl ohled na tebe, králi, ani na zákaz, který jsi podepsal, a třikrát denně se modlí svou modlitbu.“ Když to král uslyšel, velmi se rozmrzel, snažil se Daniela zachránit a až do západu slunce se namáhal, jak by ho vysvobodil. Proto se ti muži shlukli ke králi a řekli mu: „Věz, králi, že je médský a perský zákon: Žádný zákaz či ustanovení, které vydá král, nesmí se změnit.“ Král tedy poručil, aby přivedli Daniela a hodili ho do lví jámy. Král však ještě řekl Danielovi: „Ať tě zachrání tvůj Bůh, kterého ctíš bez ustání!“ Pak byl přivalen kámen, položen na otvor jámy a král ji zapečetil pečetním prstenem svým i svých velmožů, aby se s Danielem nic nezměnilo. Potom král odešel do svého paláce, ale strávil noc bez jídla, nechtěl, aby se přineslo něco z pokrmů, i spánek ho minul. Na úsvitě, jak se rozednělo, král vstal a chvatně odešel ke lví jámě. Když se přiblížil k jámě, bolestným hlasem volal Daniela. Zeptal se: „Danieli, služebníku živého Boha, mohl tě od lvů vysvobodit tvůj Bůh, kterého jsi bez ustání ctil?“ Tu Daniel promluvil na krále: „Králi, buď živ navěky! Můj Bůh poslal svého anděla a ten uzavřel ústa lvů, že mi neuškodili, neboť jsem byl před ním shledán nevinný; ale ani vůči tobě, králi, jsem nespáchal nic zlého.“ Tu se král velmi zaradoval a poručil Daniela vytáhnout z jámy. Když byl Daniel z jámy vytažen, nenašlo se na něm žádné zranění, neboť důvěřoval ve svého Boha. Pak poručil král, aby přivedli ty muže, kteří Daniela obžalovali, a hodili je do lví jámy s jejich syny i ženami. Nedopadli ani k podlaze jámy, a už se jich lvi zmocnili a rozdrtili všechny jejich kosti. Potom král Dareios napsal: Všem národům, kmenům a jazykům, které přebývají po celé zemi: Ať se rozhojní váš pokoj! Vyhlašuje se ode mě rozkaz, aby se v celé mé královské říši všichni třásli a báli Danielova Boha, neboť on je Bůh živý a zůstává na věky, jeho království nebude zničeno, jeho moc nemá konec. Zachraňuje a vysvobozuje, činí znamení a divy na nebi i na zemi. Daniela vysvobodil z moci lvů.
Z babylonského prostředí jsme se přesunuli do prostředí perského krále Dareia, ale hlavním hrdinou zůstává Daniel. Perský král Kýros (551-529 př. n. l.) vcelku bez boje obsadil babylonskou říši v polovině 6. stol. př. n. l. Jeho vztah k podrobeným národům byl odlišný od předchůdců, vyhnancům (exulantům), resp. nejspíš jejich potomkům, z různých národů dovolil návrat na původní území (tzv. Kýrův edikt z r. 539/8 př. n. l.). Král Dareios (521-485 př. n. l.) byl jeho druhým následovníkem.
Daniel znovu dokazuje na svém údělu Boží přízeň vůči každému, kdo zůstane Bohu věrný i přes útrapy. Násilníci, zlovolníci, udavači a všichni ti, kdo přejí druhým zlý úděl, kdo šlapou po svobodě druhých, nakonec zajdou na svou zlobu. Jak říká české přísloví: „Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá.“ nebo „Kdo seje vítr, sklidí bouři.“ Daniel nejenže vyvázl se zdravou kůží, ale ještě jeho věrnost vedla k obrácení krále Dareia. To sice není historickým faktem, ale je např. zřejmé, že ochota k mučednictví u raných křesťanů vedla k údivu pohanské společnosti a k některým konverzím či minimálně respektu.
Lk 21,20-28
Ježíš řekl svým učedníkům: „Až uvidíte Jeruzalém obklíčený vojskem, pak vězte, že je blízko jeho zpustošení. Tehdy ti, kdo budou v Judsku, ať utečou do hor; kdo budou v Jeruzalémě, ať z něho odejdou; kdo budou na venkově, ať do města nevcházejí, protože to jsou dny odplaty, kdy se naplní všechno, co je psáno. Běda ženám, které budou v těch dnech těhotné nebo budou kojit! Přijde totiž velká pohroma na tuto zemi a Boží trest na tento lid: padnou ostřím meče, budou odváděni jako zajatci mezi všechny národy; po Jeruzalémě budou šlapat pohané, dokud se čas pohanů nenaplní. Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na (celý) svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy (lidé) uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení.“
I v evangeliích se nacházejí pasáže, jež jsou líčením konce pomocí obrazů nejrůznějších katastrof a pohrom podobné knize Zjevení. Tohle je jedna z nich. Autor evangelia má před očima zkázu Jeruzaléma v roce 70 jako symbol závěrečného zúčtování, symbol konce světa. Ale toto Ježíšovo varování nemá vést k úzkosti, nýbrž k odvaze: „vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení“, neboť přichází Syn člověka, a to s velikou mocí a slávou. Naplní se čas, budou uzavřeny pozemské dějiny – a v nich se teprve uzavřou i osobní dějiny každého jednotlivce.
Čas je, jak se dnes říká, nejcennější komoditou, nebo jednou z nejcennějších, protože jej nelze zastavit, nic nelze vrátit, vše se odehrává v čase. Čím je člověk starší, tím rychleji čas ubíhá – važme si proto času a využijme jej k radosti, dobru, lásce. Proslulá věta „nemám čas“ nechť není výmluvou pro naši neochotu, nelásku, lenost a pohodlnost. Člověk má vždycky čas pro to, co považuje za důležité. A důvěřujme v to, že nás čeká krásná budoucnost. „Vzpřimte se a zdvihněte hlavu“ je výzvou i pro nás, abychom se nenechali tím vším negativismem kolem ovládnout. Pavel říká „právě když jsem slabý, jsem silný“, protože nemohu spoléhat sám na sebe, nýbrž žiji z Ježíšovy síly.
Pátek 28. 11. 2025 – 34. týden v mezidobí
Dan 7,2-14
Daniel se ujal slova a řekl: Viděl jsem v nočním vidění, a hle – čtyři větry nebes rozbouřily veliké moře. A z moře vystupovaly čtyři veliké šelmy, navzájem se lišící. První byla jako lev a měla orlí křídla; viděl jsem, že křídla jí byla vytržena, (šelma) byla zdvižena od země, postavena na nohy jako člověk a bylo jí dáno lidské srdce. A hle – jiná šelma, druhá, podobná medvědu, byla vzpřímena na jedné straně, měla mezi zuby ve své tlamě tři žebra a říkali jí: „Vstaň, jez mnoho masa!“ Díval jsem se dále, a hle – jiná šelma jako levhart, měla na zádech čtyři ptačí křídla, čtyři hlavy měla ta šelma a byla jí dána moc. Potom jsem se díval v nočním vidění, a hle – čtvrtá šelma, strašlivá, děsná a mimořádně silná; měla veliké zuby ze železa, žrala a drtila, a co zbylo, rozdupala nohama. Lišila se od všech dřívějších šelem a měla deset rohů. Pozoroval jsem rohy, a hle – jiný malý roh vyrostl mezi nimi. Tři z dřívějších rohů byly před ním vytrženy, a hle – v onom rohu byly oči jako lidské a ústa, která mluvila zpupně. Viděl jsem, že byly postaveny trůny a stařec velikého věku usedl. Jeho roucho bylo bílé jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho trůn plápolal ohněm, jeho kola – žhoucí oheň. Ohnivý proud vytékal a vycházel od něho, tisíce tisíců mu sloužily, desetitisíce desetitisíců stály před ním, usadil se soudní dvůr a byly otevřeny knihy. Díval jsem se: tu pro zpupná slova, která roh mluvil, byla šelma zabita, její tělo zničeno, byla vydána napospas ohni. Také ostatním šelmám byla odňata moc a byla jim vyměřena doba života na čas a dobu. Díval jsem se v nočním vidění, a hle – s nebeskými oblaky přicházel (někdo) jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království, a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.
Celý tento text je naplněn obrazy a symboly, které odkazují k apokalyptice, a je také zřejmé, jak právě takovéto části knihy Daniel byly zdrojem pro obrazy Zjevení Janova. Jednotlivé šelmy odkazují na negativní zkušenosti s velkoříšemi, které likvidovaly Izrael. Poslední z nich byla říše Seleukovců; za jejich násilného panování byla kniha Daniel sepsána či definitivně dokončena. Proti zvířeckosti pozemských říší a jejich vladařů stojí nebeská sféra (Boží království či panování) bez časového omezení a její soudcovská moc, která znamená likvidaci veškerého zla. Stařec velikého věku (Věkovitý)-Bůh přenechává svou moc tajemné postavě Syna člověka. Zatímco pozemští vládcové vládnou jako despotové a ničí vše, co jim stojí v cestě, a proto propadnou záhubě (jsou tak jako tak smrtelní), je panování Boží věčné a založené na úctě a radosti. O šelmách současnosti, které ničí vše, co jim stojí v cestě, není třeba dlouze mluvit. Stále znova a znova si kladu otázku, co žene mocné, že na nic nedbají a chtějí mít stále víc, stále více moci, peněz, slávy …, a přitom se musejí neustále obávat o svůj život.
Lk 21,29-33
Ježíš pověděl (svým učedníkům) toto přirovnání: „Podívejte se na fíkovník a všechny ostatní stromy: když vidíte, že už pučí, sami poznáváte, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že Boží království je blízko. Amen, pravím vám: Toto pokolení nepomine, dokud se všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.“
Ježíš se blíží konci svého života, a proto se snaží svým učedníkům různým způsobem vyložit, co ho i je čeká. Ale nemusejí se bát, protože pokud postaví svůj život na důvěře v něho, v jeho slovo, stanou se účastníky Božího království. Kdy se tak naplno stane, není rozhodující. Člověk je obdařen poznávacími mohutnostmi a je na něm, aby je využíval k rozpoznání znamení času. Rozpoznat znamení času znamená dobře interpretovat realitu a adekvátně na ni reagovat ve vztahu k Božímu království.
Sobota 29. 11. 2025 – 34. týden v mezidobí
Dan 7,15-27; Dan 3
Můj duch se znepokojil a poděsila mě vidění mé mysli. Přistoupil jsem k jednomu z těch, kteří tam stáli, a žádal jsem, aby mi to všechno vysvětlil. Odpověděl mi a podal mi o tom všem výklad: „Tyto veliké šelmy počtem čtyři – jsou čtyři králové, kteří povstanou na zemi. Potom však obdrží království svatí Nejvyššího (Boha) a budou ho mít až na věky – po všechny věky.“ Pak jsem se chtěl s jistotou poučit o čtvrté šelmě, která se lišila od všech ostatních – byla nadmíru strašná, se zuby ze železa a s drápy z mědi, žrala a drtila, a co zbylo, nohama rozdupala i o deseti rozích na její hlavě a o jiném rohu, který vyrostl, a před nímž padly tři rohy. Ten roh měl oči a zpupně mluvící ústa; byl větší než ostatní. Díval jsem se: ten roh vedl válku se svatými a přemáhal je, až přišel stařec velikého věku a spravedlnost byla dána svatým Nejvyššího; přišel čas, kdy svatí obdrželi království. (Anděl) řekl: „(Co se týká) čtvrté šelmy: bude na zemi čtvrté království, které se bude lišit od všech království: zhltá celou zemi, zdeptá ji a rozdrtí. (Co se týká) deseti rohů: z tohoto království povstane deset králů a po nich vzejde jiný; bude se lišit od předešlých a svrhne tři krále. Bude mluvit proti Nejvyššímu, bude hubit svaté Nejvyššího, bude mít v úmyslu změnit doby i zákon; (svatí) budou vydáni v jeho moc na dobu, doby a polovici doby. Potom zasedne soudní dvůr: (tomu králi) bude moc odňata, takže bude zničen a zahuben navždy. Potom bude národu svatých Nejvyššího dáno království, moc a velikost říší pod celým nebem. Jeho království je království věčné a všechny mocnosti mu budou sloužit a poslouchat ho.“
V interpretaci Danielova vidění se prolíná historická realita jeho doby (seleukovského panování a zejména vláda Antiocha Epifana) a eschatologická vize. Čtvrtou říší se s největší pravděpodobností myslí říše Alexandra Velikého a tím posledním králem právě Antiochos Epifanes, který usiloval o přizpůsobení židovského náboženství a způsobu života pohanským zvyklostem, jak o tom mluví knihy Makabejské. Ale i jeho čas je omezen, bude zničen a bude znovu nastolena vláda Boží – pozemská i definitivní. V tom se v daném obrazu spojují obě perspektivy. Pod vedením Makabejců se Židům skutečně podařilo vymanit se ze seleukovské nadvlády, nabýt samostatnosti, náboženské svobody a vytvořit samosprávný stát (hasmoneovské království). Nicméně ono věčné Boží království ve své definitivnosti a plnosti nás ještě očekává, i když jeho zárodek je již zde. To se hasmoneovským státem nevyčerpalo a nevyčerpává se ani jinými státními útvary.
Lk 21,34-36
Ježíš řekl svým učedníkům: „Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den (soudu) nezastihl znenadání; přijde totiž jako léčka na všechny, kdo přebývají na celé zemi. Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“
Ježíš znovu vyzývá své učedníky k bdělosti – k bdělosti srdce, aby nebylo zaslepeno nezřízenou touhou po požitcích všeho druhu, přílišnou závislostí na věcech pomíjivých, přílišnými starostmi o sebezajištění. Člověk se nemusí zříkat radostí, které tento svět nabízí, ale zároveň si má uvědomovat svou zodpovědnost za to, co dělá, a to jak vůči Bohu, druhým, společnosti, tak i sobě. Nemá se však ani utápět ve starostech o dokonalé zajištění svého života a života svých blízkých tak, aby mu nezbyl žádný prostor pro nadechnutí, pro radost a vděčnost. Před Synem člověka obstát se dá nejlépe tak, že člověk žije svůj život pro druhé, resp. v souladu s nimi, že je má rád, že má rád život a vyzařuje z něj pokoj a radost. Bdít a modlit se znamená vnímat realitu kolem sebe a tu vnášet i do své modlitby.