Neděle 26. 10. 2025 – 30. neděle v mezidobí
Sir 35,15b-17.20-22a (řec. 12-14.16-18)
Protože Pán je spravedlivý Bůh, nestraní nikomu. Není na straně proti chudákovi a vyslyší modlitbu utištěného. Nepohrdne sirotkovou prosbou ani vdovou, když vylévá svou stížnost. Tíseň utlačeného se skončí, křik ubohého se utiší. Modlitba chudého proniká oblaka a nezastaví se, dokud tam nedojde. Nevzdálí se, dokud Nejvyšší nezakročí, nerozsoudí spravedlivě a neobnoví právo.
Do dnešní doby trochu složitý text. Tak jednoduše to bohužel nechodí. Výrok z knihy Sirachovec je povzbuzením pro lidi, jichž se nezastává lidský soud. Bůh jedná jinak a nakonec právo zjedná. Jen jeho časový horizont je jiný než ten náš. Protože Boží spravedlnost nepadá z nebe jako zázračná změna poměrů, Boží raketa, nýbrž se děje i rukama a činy lidí. Boží zastání však není toho druhu, že by přímo zasahoval do dění, nýbrž jde o definitivní perspektivu. Chudý a nízko postavený člověk, ten, jímž společnost pohrdá nebo ho lituje, ale nic pro něj neudělá, je v očích Božích stejně ceněný jako kdokoliv jiný. Lidské kategorie hodnocení u Boha neplatí. Je třeba, aby si to uvědomovali ti, kdo rozhodují, a řídili se tím.
Kniha Sirachovec (vzniklá v hebrejské verzi kolem roku 200 př. n. l., tedy v situaci relativního míru) má na mysli individuální osud chudého opomíjeného člověka, nikoliv v situaci války. Věřím, že i v ní zjedná Bůh právo a rozsoudí spravedlivě. Ale i my k tomu musíme přičinit svoje.
2 Tim 4,6-8.16-18
Milovaný! Já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít, je tady. Dobrý boj jsem bojoval, svůj běh jsem skončil, víru jsem uchoval. Teď mě už jen čeká věnec spravedlnosti, který mi v onen den předá Pán, spravedlivý soudce. A nejen mně; stejně tak i všem, kdo s láskou čekají na jeho příchod. Při mé první obhajobě nikdo se mě nezastal, všichni mě opustili. Kéž je jim to odpuštěno! Avšak Pán stál při mně a dal mi sílu, abych plně hlásal evangelium a aby ho slyšeli (lidé) ze všech národů. A (tak) jsem byl vysvobozen ze lví tlamy. Pán mě vysvobodí ode všeho zlého a zachrání pro své nebeské království. Jemu buď sláva na věčné věky! Amen.
Autor listu tu shrnuje některé událostí z Pavlova života, jak o nich hovoří např. List Filipanům nebo 2 Kor. Pavel se stává vzorem pro svou věrnost, odvahu i vytrvalost v hlásání evangelia. Život člověka je v Boží ruce a člověk může spoléhat na Boží velkorysost. Bůh si totiž přeje, aby všichni lidé dospěli k plnému společenství s ním. To si sice neumíme tak moc představit, ale je to cíl, k němuž směřujeme.
Nejdůležitější skutečností však pro Pavla není záchrana života, ale hlásání evangelia a naplnění života ve společenství s Bohem.
Lk 18,9-14
Některým lidem, kteří si na sobě zakládali, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl Ježíš toto podobenství: „Dva lidé šli do chrámu, aby se modlili; jeden byl farizeus a druhý celník. Farizeus se postavil a modlil se v duchu takto: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé: lupiči, podvodníci, cizoložníci nebo i jako tamhleten celník. Postím se dvakrát za týden, odvádím desátky ze všech svých příjmů.‘ Celník však zůstal stát vzadu a neodvažoval se ani pozdvihnout oči k nebi, ale bil se v prsa a říkal: `Bože, buď milostiv mně hříšnému.‘ Říkám vám: Celník se vrátil domů ospravedlněn, ne však farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Ježíš uštědřuje zajímavou lekci svým nábožensky a tím i lidsky namyšleným současníkům. Bůh má jiná měřítka, než nač si člověk dělá nárok. Ten celník z podobenství není chválen za svůj pochybný život, ale za to, že si před Bohem na nic nehraje, nedělá si nárok na Boží milosrdenství, neobchoduje s Bohem jako ten zbožný farizeus. Celníkovo ospravedlnění není legitimací k pokračování v pochybném životě, ale otevřením možnosti nové cesty. Farizeus necítí žádnou potřebu změny, je sám se sebou navýsost spokojen, s uspokojením se srovnává s hříšníky (aby tak vynikla jeho bezúhonnost, kdyby si ji Bůh náhodou nestačil všimnout) a čeká na odměnu. Dobro však člověk nedělá, nebo by neměl, kvůli tomu, aby z něj něco získal pro sebe, aby byl chválen, ale proto aby byl svět žitelnější, aby mohl být víc místem Božího přebývání. Nejde o to, že bychom neměli vidět dobro, které děláme, že bychom neměli mít uspokojení ze svého života, ale o to, abychom se vztahovali k Bohu s radostí a vděčností, velebili jej a ctili pro něho samého a sami sebe nepovažovali za střed světa, za důležité a svaté.
Ponižovat se neznamená si sypat popel na hlavu, neustále se zabývat svými hříchy, nýbrž se dívat mnohem víc na Boha než na sebe a nesrovnávat se nepatřičně s druhými, tedy omezit svou kritičnost vůči nim.
Podobenství, které Ježíš vypráví, je zacíleno na lidi, kteří si ze svého dobrého života učinili byznys ve vztahu k Bohu. Ježíš nijak nezpochybňuje jejich dobrý život, plnění povinností a bezúhonnost, ale kritizuje představu, že si Boha lze koupit a že Boží přízeň, Boží láska jsou odměnou za život podle pravidel. Farizeus od Boha vlastně neočekává nic jiného než pochvalu, poklepání na rameno a obdiv. Bůh ho nemá čím překvapit, protože on od něj vlastně nic nepotřebuje. Farizejův Bůh je Bohem povinností. Celník ví, že nemá Bohu co nabídnout, a tak prosí o Boží lásku, které se mu také dostane. Jeho Bůh je Bohem odpouštějící lásky. Zda celník změnil svůj život, už se z podobenství nedozvídáme. Ve skutečnosti nejde tolik o ty dva, ale o představu o Bohu, o Boha. Dobrý život je dobrý sám o sobě, ale těšit se z Boha, mít k němu láskyplný vztah, doufat v něj, očekávat od něj jeho lásku je něco jiného. S Bohem se nekupčí, Bohu se člověk klaní v úctě a lásce, z Boha se žije. Lásku si nelze zasloužit, koupit, lásku lze dostat jen jako dar, který je třeba v pokoře přijmout a oplácet. Projevů lásky si člověk ovšem musí všimnout, nejsou totožné s tím, že se člověku plní jeho přání, že se mu daří. To se podaří, když člověk nehledá jen sebe, nevidí jen sebe a své problémy.
Pondělí 27. 10. 2025 – 30. týden v mezidobí
Řím 8,12-17
Bratři, nejsme vázáni povinnostmi k tělu, že bychom museli žít, jak chce tělo. Žijete-li totiž tak, jak chce tělo, musíte umřít; jestliže však s pomocí Ducha ničíte záludnosti těla, budete žít. Neboť všichni, kdo se dávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“ Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch (svatý), že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy.
Tahle Pavlova slova proti tělu byla v minulosti, a to hodně dlouho, zcela nesprávně chápána a interpretována. Nejde o tělo jako fyzickou stránku člověka, nýbrž jde o nezvládnutou lidskou přirozenost, např. nekontrolovanou touhu člověka po požitcích, po moci, po pohodlném životě… a její egoistické naplňování. Na takové jednání Pavel naráží. Ten, kdo patří ke Kristu a skrze Krista Bohu, by měl jednat jinak: měl by své jednání poměřovat Ježíšovým úsilím o dobro – to znamená nechat se vést Duchem. Křtem člověk vstoupil na tuto cestu sourozenectví s Kristem, a to musí být v jeho životě patrné. Jinak se svému sourozenectví, svému bytí Božím synem/dcerou zpronevěřuje.
Lk 13,10-17
Ježíš učil v sobotu v jedné synagoze. Právě tam byla žena už osmnáct let posedlá duchem způsobujícím nemoc: byla celá ohnutá a vůbec se nemohla napřímit. Jakmile ji Ježíš uviděl, zavolal ji k sobě a řekl jí: „Ženo, jsi zbavena své nemoci“; a vložil na ni ruce. Okamžitě se narovnala a velebila Boha. Představený synagogy však těžce nesl, že Ježíš uzdravuje v sobotu; řekl zástupu: „Je šest dní, kdy se má pracovat. V ty dny tedy přicházejte a nechávejte se uzdravovat, a ne v den sobotní!“ Pán mu však odpověděl: „Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu svého býka nebo osla od žlabu a nevede ho napojit? A tato žena je přece Abrahámova dcera a satan ji měl spoutanou plných osmnáct let; ta neměla být osvobozena od toho pouta v den sobotní?“ Těmito slovy byli všichni jeho protivníci zahanbeni, ale celý zástup se radoval nad všemi podivuhodnými činy, které on dělal.
Ten představený synagogy nejspíš záviděl Ježíšovi jeho schopnosti, jeho moc a úspěch, a to navíc v prostoru, kde byl on takříkajíc pánem, kde měl výsadní postavení. Proto si našel zástupný důvod, jak Ježíše snížit v očích přítomných – sobotní klid. Ježíš však jeho neupřímnost prohlédl a usvědčil jej poukazem na jeho běžnou životní praxi.
V tomto podobenství nejde tolik o uzdravení té ženy, nýbrž o odhalení pokrytectví vnitřního smýšlení toho, kdo ze sebe dělá strážce pravdy a nárokuje si Boha pro sebe. To, že se událo něco zcela mimořádného, že byl ze zajetí těžkého osudu vysvobozen člověk, ztratilo důležitost. Místo úžasu nad Boží láskou zprostředkovanou Ježíšem žabomyší spor! Naštěstí ti obyčejní lidé a samozřejmě ta žena si tohle uvědomili. Takhle to funguje často i dnes. Začíná to velmi často slůvkem „ale“. Ano, uzdravil ho, pomohl mu, ale ….
Úterý 28. 10. 2025 – 30. týden v mezidobí, svátek sv. Šimona a Judy
Ef 2,19-22
Už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek.
Autor listu se obrací především na adresáty z řad obrácených pohanů. Jsou rovni všem ostatním, tedy těm, kteří pocházejí z židovství. Všichni dohromady tvoří stavbu, posvátný chrám, na základě zakladatelské generace apoštolů a Ježíš je ten „úhelný kámen“, kteří drží celou stavbu pohromadě. Ale i každý jednotlivý věřící je Božím příbytkem, posvátným prostorem, a to díky Duchu sv., který v něm působí. Tohle si člověk moc neuvědomuje. Mystikové a lidé schopní hluboké modlitby o tom mluví jako o jasné věci, ostatním to tak samozřejmé nepřipadá. Nezbývá než se občas na chvíli zastavit a zkusit si to uvědomit, konfrontovat se s tím.
Lk 6,12-19
Ježíš vyšel na horu, aby se modlil; a celou noc strávil v modlitbě s Bohem. Když se rozednilo, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které nazval apoštoly: Šimona, kterého pojmenoval Petr, jeho bratra Ondřeje, dále Jakuba, Jana, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Šimona, kterému říkali Horlivec, Judu Jakubova a Jidáše Iškariotského, který se stal zrádcem. Ježíš sestoupil z hory a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží. Přišli, aby ho uslyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí. Uzdravováni byli také ti, které trápili nečistí duchové. Každý z toho množství lidí se ho snažil dotknout, protože z něho vycházela síla a uzdravovala všechny.
Ježíš se modlí celou noc, celou noc rozmlouvá s Otcem. A teprve potom se rozhodl pro okruh svých nejužších spolupracovníků. Je jasné, že mezi nimi byl i Jidáš, tedy že si ho Ježíš vyvolil jako někoho, koho chtěl mít ve své nejtěsnější blízkosti. O to těžší byla pak jeho zrada, zrada darované důvěry. Jakmile Ježíš vyvolil své nejbližší spolupracovníky, ukazuje jim, co je cílem jejich působení: přinášet svědectví o nastávajícím Božím království, a to hlásáním evangelia, osvobozováním lidí z moci nečistých sil (závislostí) a uzdravováním lidí s neduhy všeho druhu, tedy jejich navrácením do plného života. To mají učedníci nadále dělat – to má dělat církev.
V eucharistii se člověk může Ježíše dotknout. Je na místě tomu věnovat pozornost, i když se nedějí viditelné zázraky. Ale mohou se dít ty vnitřní.
Připomínáme si 107. výročí vzniku našeho státu – to, že žijeme ve svobodné zemi a daří se nám docela dobře není vůbec samozřejmé. Ne všichni politici to s naším státem, resp. lidmi v něm, myslí dobře a upřednostňují svůj prospěch, slávu a moc před dobrem celého státu. Modleme se za budoucnost i za politiky, kteří o nás rozhodují, aby sloužili věcem společným, dobru a pravdě, a nejen sobě, svému egu.
Středa 29. 10. 2025 – 30. týden v mezidobí
Řím 8,26-30
Bratři! Duch nám přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, oč se máme vlastně modlit. A tu sám Duch se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a (Bůh), který zkoumá srdce, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí. Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.
Tento text přispěl k tzv. tezi o předurčení, ale Pavlovi nešlo o to, aby určoval nějaký počet vyvolených a všechny další odsunul k zatracení. Pavlovi šlo o zdůraznění velikosti daru víry těch, kdo uvěřili v Krista. Spíše je důležité si všimnout dalších výroků. Duch sv. je důležitým aktérem lidské modlitby. Je to Duch, kdo lidskou modlitbu naplňuje a činí účinnou. Ten, kdo miluje Boha, je povolán a roste v dobru.
Lk 13,22-30
Ježíš se ubíral od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma. Někdo se ho zeptal: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ Řekl jim na to: „Usilujte o to, abyste vešli těsnými dveřmi! Říkám vám: Mnoho se jich bude snažit vejít, ale nebudou moci. Jakmile se pán domu zvedne a zavře dveře, a vy zůstanete venku a začnete tlouci na dveře a volat: ‚Pane, otevři nám!‘, odpoví vám: ‚Neznám vás, odkud jste.‘ Tu začnete říkat: ‚(Vždyť) jsme s tebou jedli a pili a učil jsi u nás na ulicích!‘ Ale on vám odpoví: ‚Nevím, odkud jste. Pryč ode mě, všichni jste páchali nepravosti!‘Tam bude pláč a skřípění zubů, až uvidíte, jak Abrahám, Izák, Jakub a všichni proroci jsou v Božím království, ale vy budete vyhnáni ven. A přijdou od východu a od západu, od severu a od jihu a zaujmou místo u stolu v Božím království. Ano, jsou poslední, kteří budou prvními, a jsou první, kteří budou posledními.“
I Ježíš se vyjadřuje k otázce vyvolených ke spáse. To však není dáno rozhodnutím Božím (ten žádný počet neurčuje), ale lidským rozhodnutím, totiž způsobem života. Nerozhoduje ani to, zda člověk formálně náležel ke Kristu (do církve), nýbrž skutečně to, zda žil poctivě svůj život, což symbolizuje úzká brána. Ti, kdo si ze svého přináležení ke Kristu, učinili dobrý byznys, budou odmítnuti. Ti do Božího království nejspíš nevejdou, protože svou „znalost“ Krista zneužili jen ke svému prospěchu. Bůh se nedá oklamat líbivým slovy a velkohubými gesty. Proto leckteří první budou posledními a poslední prvními.
Vejít úzkými dveřmi ovšem není úplně zadarmo, člověk musí zhubnout, aby se vešel, musí být schopen opustit to, na čem pozemsky stavěl svou důležitost, čím se pyšnil a nafukoval, musí trochu splasknout.
Čtvrtek 30. 10. 2025 – 30. týden v mezidobí
Řím 8,31b-39
Bratři! Je-li Bůh s námi, kdo proti nám? Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? Kdo vystoupí se žalobou proti Božím vyvoleným? Bůh přece ospravedlňuje! Kdo odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás! Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy? Snad soužení nebo útisk nebo pronásledování nebo hlad nebo bída nebo nebezpečí nebo zabití? Stojí přece v Písmu: ‚Stále jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme pokládáni za ovce určené na porážku.‘ Ale v tom ve všem skvěle vítězíme skrze toho, který si nás zamiloval. A já jsem přesvědčen: ani smrt, ani život, ani andělé, ani knížata, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani mocnosti, ani výška, ani hloubka, a vůbec nic stvořeného nebude nás moci odloučit od Boží lásky v Kristu Ježíši, našem Pánu.
Závěr 8.kapitoly Listu Římanům je Pavlova osobní píseň lásky. Pavel nepředpokládá, že by život v oddanosti službě Ježíši Kristu, přinášel nějaké výhody. Naopak, což sám velmi výrazně zakusil. A přesto všechny útrapy dokáže překonat ve své zakotvenosti v Bohu a Ježíši Kristu. Bůh Ježíše Krista je Bohem milosrdenství, Bohem usilujícím o lásku člověka a o společenství s ním. Pro Pavla tohle bylo základem jeho života, silou jeho působení.
Lk 13,31-35
K Ježíšovi přišlo několik farizeů a řekli mu: „Odejdi odtud, protože Herodes tě chce zabít!“ Odpověděl jim: „Jděte a řekněte té lišce: ‚Vyháním zlé duchy a uzdravuji dnes a zítra, a třetího dne dosáhnu svého cíle. Avšak dnes, zítra a pozítří musím pokračovat v cestě, protože není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém.‘ Jeruzaléme, Jeruzaléme! Zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo jsou k tobě posláni. Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvoje děti, jako shromažďuje kvočna kuřátka pod křídla, ale nechtěli jste. Proto váš dům zůstane opuštěný. Říkám vám: Neuvidíte mě, dokud nepřijde (doba), kdy řeknete: ‚Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!‘“
Text trochu připomíná scénu rozhovoru proroka Amose, kdy mu kněz Amasjáh rozmlouval jeho působení v Bételu. Možná to ti farizejové mysleli dobře, možná ne. Možná se chtěli Ježíše zbavit. Ježíš ví, co ho čeká, ale také ví, že ještě ten čas nenastal. Jeho osud se naplní v Jeruzalémě, Herodes Antipas na tom bude mít svůj podíl, ale v dané chvíli se ho nemusí obávat. Jeruzalém je symbolem celého vyvoleného lidu, místem přebývání Božího v Chrámu. Tento symbol vztahu Boha a vyvoleného lidu však nechápe čas Božího navštívení, čas milosti. Ježíš stojí v řadě těch, kdo byli v dějinách odmítnuti, přestože to byli Boží vyslanci (proroci). Je možné, že historicky čekal Ježíš v průběhu svého veřejného působení smrt ukamenováním než ukřižování.to se pak ale změnilo. Poslední výrok je narážkou na Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Tam se skutečně naplnilo, co Ježíš předpovídal: vítán a vydán, oslavován a ukřižován. To jsou paradoxy života těch, kdo se vydávají ve prospěch druhých.
Pátek 31. 10. 2025 – 30. týden v mezidobí
Řím 9,1-5
Bratři! Mluvím pravdu – vždyť jsem Kristův – nelžu, a totéž mi dosvědčuje i svědomí osvícené Duchem Svatým: velký zármutek a neustálou bolest nosím v srdci. Přál bych si totiž, abych já sám byl proklet, od Krista vzdálen, pro své bratry, s kterými jsem tělesně spřízněn. Vždyť jsou to Izraelité, byli přijati za syny, Bůh s nimi bydlel, uzavřel s nimi smlouvu, dal jim zákonodárství, bohoslužbu i zaslíbení. Jejich předkové jsou praotci (izraelského národa) a od nich podle lidské přirozenosti pochází i Kristus. Bůh, který je nade všecko, buď velebený navěky! Amen.
V kapitolách 9-11 Listu Římanům řeší Pavel svůj vztah k židovské tradici, jejíž je sám nadále součástí, vztahující se k vyvolení Izraele a jeho naději na naplnění Božích příslibů definitivního společenství s Bohem. Boží zaslíbení platí, Izrael je i nadále vyvoleným Božím lidem, ale k vyvrcholení společenství s Bohem i pro Izrael patří přijetí Krista.
Lk 14,1-6
Když (Ježíš) přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. A hle – nějaký vodnatelný člověk se octl před ním. Ježíš se ujal slova a položil znalcům Zákona a farizeům otázku: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?“ Oni však mlčeli. Dotkl se ho tedy, uzdravil ho a propustil. Jim pak řekl: „Když spadne někomu z vás dítě nebo býk do jámy, nevytáhne ho hned v den sobotní?“ Na to mu nedovedli odpovědět.
Ježíš znovu vyvádí farizeje z konceptu. Sice ho přijímají zdánlivě pohostinně do domu, ale ve skutečnosti spíše mnohem více proto, aby ho testovali, než aby s ním opravdu přátelsky pobyli. V centru pozornosti nestojí ono uzdravení, nýbrž spor o podstatu soboty, tedy o výklad Božího slova. Ježíš vidí na prvním místě potřebného člověka a kvůli němu je připraven překročit literu zákona, aby tak naplnil jeho smysl. Boží ustanovení nechtějí člověka omezovat, neslouží Bohu, ale člověku. Bůh je neustanovil, aby dal člověku pocítit svou moc nebo ho držel ve strachu, nýbrž mají být pro člověka jakýmisi mantinely, aby mohl rozvíjet svůj život.
Je třeba se vždycky ptát, jaký je smysl určitých nařízení a opatření, hledat jejich pravý význam a podle toho jednat. Litera může klamat. Není to libovůle, nýbrž zodpovědnost za situaci, v níž se člověk musí rozhodovat s ohledem na dobro a rozvoj života druhých i svého vlastního. Nejvyšším principem je láska, ta však nesmí být zaměňována se sobectvím, pohodlností, zbabělostí, pouhou citovou náklonností či snahou o popularitu a dobrý image.
Sobota 1. 11. 2025 – slavnost Všech svatých, 30. týden v mezidobí
Zj 7,2-4.9-14
Já, Jan, viděl jsem, jak od východu slunce vystupuje jiný anděl. Držel v ruce pečetidlo živého Boha a zvolal silným hlasem na ty čtyři anděly, kterým bylo dáno škodit zemi i moři: „Neškoďte zemi, ani moři, ani stromům, dokud nepoznamenáme na čele služebníky našeho Boha!“ A uslyšel jsem, kolik bylo těch poznamenaných: sto čtyřiačtyřicet tisíc ze všech kmenů izraelského lidu. Potom se podívám, a hle – veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou a volali mocným hlasem: „Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi!“ Všichni andělé, kteří stáli okolo trůnu, starců a čtyř bytostí, padli na tvář před trůnem, klaněli se Bohu a volali: „Amen. Chvála, sláva, moudrost, díky, čest, moc a síla přísluší našemu Bohu na věčné věky! Amen.“ Tu na mě promluvil jeden ze starců a zeptal se mě: „Kdo jsou tihle zde v bílém rouchu a odkud přišli?“ Odpověděl jsem mu: „Můj pane, to víš ty.“ Řekl mi: „To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi.“
V nebeské liturgii Knihy Zjevení se objevují lidé dvojího typu, jednak oněch 144 tisíc z 12 kmenů izraelského národa, jednak nespočetný zástup lidí nejrůznější provenience. Oba údaje znamenají plnost bez konce. 144 je 12 x 12, tedy číslo naprosté dokonalosti, a zároveň nesčetný zástup lidí nejrůznějšího původu vyjadřuje totéž. Autor chce poukázat na to, že vyvolený národ neztratil své vyvolení a místo v Božím království, ale k tomu jsou pozváni do království i nesčetné zástupy dalších ne-Izraelitů. Všichni společně slaví Boha, vzdávají mu úctu. Podíl na Božím království je darem Božím, ale člověk k tomu může přičinit své – to jsou ti, kdo pro byli ochotni snášet různá příkoří pro svou víru. Obraz vyprání roucha v Beránkově krvi je protimluv, v krvi nelze vyprat roucho do běla. Metafora znamená, že zůstali věrní víře v Ježíše Krista a stejně jako on podstoupili smrt z lásky k Bohu. Ten obraz říká, že tito lidé, kteří své životní nesnáze, trable, utrpení, prohry i svou bezmoc spojili s Ježíšovým utrpením, s Ježíšovou „prohrou“ a krvavou smrtí, našli očištění a mají bílá roucha novokřtěnců, bílá roucha nevinnosti v očích Božích, jsou svatí. Jinak vyjádřeno „láska překrývá každý hřích“; svatým není ten, kdo je podle svého mínění dokonalý a možná se tak jeví i druhým, protože splňuje všechny představy o bezúhonném křesťanu, nýbrž ten, kdo nasadí svůj život pro dobré věci, přátelství, spravedlnost, pokoj, i když přitom třeba občas šlápne vedle. Svatý neznamená dokonalý. Tím je opravdu jen Bůh.
2. čtení – 1 Jan 3,1-3
Milovaní! Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Každý, kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý, jako on je čistý.
Jsme Boží děti. Co to pro nás znamená? V naší pozemské existenci intimní vztah s Bohem, vztah důvěry a naděje. Tím ovšem vazba s Bohem nekončí, ale její naplnění mimo prostor a čas si nedokážeme vůbec představit. Jedno je jisté, jak nás autor listu ujišťuje: budeme vidět, tj. poznávat, znát, Boha tak, jak je. Budeme Bohem proniknuti, budeme s ním spojeni tak, že nás nebude nic oddělovat. Zajímavá je poslední věta, která mluví o tom, že důvěra v Boha vede k čistotě. Není tím podle mého míněna jednoduše jen čistota toho, kdo dělá všechno, jak se má, nýbrž čistota srdce. To je mnohem víc. Člověk čistého srdce sice nedělá špatné věci, neubližuje, ale žije z lásky, důvěřuje ve smysl života, žije radostí a vyzařuje pokoj. Není dokonalý podle lidských představ, a přece je příjemné s ním být, má v sobě něco z nevinností dítěte. Bůh je čistý, protože je láska, dobro… Ten, kdo v něj skládá svou důvěru, svou naději, se s ním v tom ztotožňuje. Lidé čistého srdce, budou vidět Boha, říká jedno z blahoslavenství v Mt, jak čteme hned vzápětí. Kdo důvěřuje Bohu, nemusí hledat postranní cestičky, zajišťovat se nepoctivým způsobem, mít sobecký strach o sebe.
Mt 5,1-12a
Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.“
Ježíšova blahoslavenství, jak jsou seřazena v Matoušově evangeliu, jsou na jedné straně obrovským příslibem změny hodnotové orientace světa v Božím království, na druhé ovšem výzvou k činnosti, k přetváření tohoto světa v intencích těchto blahoslavenství. Jsou velmi radikální, aby si člověk uvědomil, že priority sebestředné společnosti nevedou k naplnění života.
Ježíšova blahoslavenství nám nabízejí alternativu k tomu, co běžně žijeme a považujeme za důležité. Jsou svým způsobem šílená. Kdo z nás by si cokoliv z toho přál: být chudým, zarmouceným, znevýhodněným, pronásledovaným, naivním člověkem? Troufám si říci, že nikdo. A přece Ježíš na adresu takových lidí pronáší svá blahoslavenství, a to nikoliv jako jakýsi efemérní příslib za hranicemi času, nýbrž jako něco reálného. Ježíšova blahoslavenství jsou reálným pozváním ke svatosti, k naplněnému lidskému životu. Zasazovat se o hodnoty – a o ty se přece primárně jedná – je tím, co člověka opravdu činí svatým, čím realizuje Boží obraz v sobě, čím také realizuje Boží království na zemi.
Ježíš tak nastavuje zrcadlo společnosti své doby, ale nejen té. Dnes je to stejné. V lukášovské verzi jsou blahoslavenství jen čtyři, ale jsou doplněna paralelními „běda“, tedy varováními pro ty, kdo se spoléhají příliš na sebe, své bohatství, své dobré bydlo a pohodlný život, kdo po ničem jiném netouží a nevidí ty, kdo žijí zcela jinu realitu. Ježíš vyzývá své adresáty, tedy přes všechny věky i dnes nás, aby viděli kolem sebe, aby si všímali, že podstatné je něco jiného, než za čím se běžně pachtí. Budoucnost patří lidem hledajícím a realizujícím v životě skutečné hodnoty, a to nejen za hranicemi času, ale i zde. Neznamená to, že se jim bude dařit bůhvíjak dobře, ale že skrze ně společnost žije a má budoucnost, i že oni mohou být naplněni pokojem a láskou i jejich zdrojem pro ostatní.