Čtvrtek 26. 6. 2025 – 12. týden v mezidobí
Gn 16,1-12.15-16
Sáraj, Abrámova žena, nedala mu děti. Měla egyptskou otrokyni, která se jmenovala Hagar. Sáraj řekla Abrámovi: „Hle, Hospodin mi odepřel děti. Jdi tedy, prosím, k mé otrokyni, snad dostanu z ní děti.“ Abrám poslechl Sárajiny výzvy. A tak Abrámova žena Sáraj – bylo to po desíti letech Abrámova přebývání v zemi Kanaán – vzala Egypťanku Hagaru, svou otrokyni, a dala ji svému muži Abrámovi za ženu. On vešel k Hagaře a ta počala. Když poznala, že počala, dívala se na svou paní s pohrdáním. Tu Sáraj řekla Abrámovi: „Ty jsi vinen bezprávím, které se mně děje! Sama jsem ti dala do klína svou otrokyni a ona, když poznala, že počala, dívá se na mě s pohrdáním. Ať soudí Hospodin mezi mnou a tebou!“ Abrám řekl Sáraj: „Tvá otrokyně je přece v tvé moci. Dělej si s ní, co se ti líbí!“ Sáraj tedy sužovala Hagaru tak, že (Hagar) od ní utekla. Hospodinův anděl ji zastihl u jednoho pramene na pustině, u pramene na cestě do Šuru. Řekl: „Hagaro, Sárajino otrokyně, odkud přicházíš a kam jdeš?“ Odpověděla: „Utíkám od své paní Sáraj.“ Hospodinův anděl jí řekl: „Vrať se ke své paní a buď jí poddána.“ A dále jí řekl Hospodinův anděl: „Velmi rozmnožím tvé potomstvo, že nebude možné ho spočítat.“ Hospodinův anděl pokračoval: „Hle, počala jsi a porodíš syna a dáš mu jméno Izmael (Bůh slyší), neboť Hospodin tě vyslyšel v tvém soužení. Bude divokým, nezkrotným mužem, bude proti všem a všichni budou proti němu; bude přebývat mezi všemi svými bratry jim na obtíž.“ Hagar porodila Abrámovi syna a Abrám dal synovi, kterého mu porodila Hagar, jméno Izmael. Abrámovi bylo osmdesát šest let, když mu Hagar porodila Izmaela.
Tento příběh je velmi dramatický a docela smutný. Sáraj (Sára) si vymyslí řešení (dobově standardní, jež se uplatní ještě i u Jákoba a jeho dvou žen), kterého nakonec lituje a mstí se na té, kterou Abramovi sama nabídla místo sebe. Abram se z toho po mužsku vykroutil a nechal to na Sáře, aby to vyřešila, i když mělo jít o jeho syna. To se navíc bude znovu opakovat. Hagar uteče, protože se situace pro ni stne neudržitelnou. I když Abram se Sárou se rozhodli řešit věc po svém, zajistit si potomka a nečekat na Hospodina, jehož řešení nepřicházelo, Hospodin se rozhodne Hagar zachránit, ale za cenu, že se podřídí Sáře. Nicméně i její dítě je dítětem zaslíbení, ovšem zaslíbení, které má svá rizika. I její syn bude otcem velkého potomstva, ale bude to člověk nezkrotný a konfliktní. Hagar v tomto ohledu získává pro svého syna podobné zaslíbení jako Abrahám, ale jen co do velikosti potomstva.
Hagar je tu tak trochu nástrojem a není divu, že pohlíží na Sáru s jistým přehlížením. Biblické vyprávění dosvědčuje, že je plodem autora své doby, kdy služebnictvo bylo výrazně instrumentalizována, lidská důstojnost služebníků/nic (otroků či otrokyň) nebyla vůbec uvažována. Tu tady uvažuje pouze Hospodin, když dává najevo, že Hagar a její potomstvo mají budoucnost. Na motivy tohoto příběhu existuje kniha i film z moderní doby: služebnice jako nástroj na plození dětí pro neplodné ženy, bezprávné bytosti, a to celé v náboženském hávu.
Apoštol pavel na tento příběh naráží v Listu Galaťanům, kdy za potomky Hagar označuje Židy, za potomky Sáry jako děti zaslíbení pak křesťany.
Mt 7,21-29
Ježíš řekl svým učedníkům: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane!‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce. Mnoho z nich mi řekne v ten den: ‚Pane, Pane, copak jsme v tvém jménu neprorokovali? A nevyháněli jsme tvým jménem zlé duchy? A nedělali jsme tvým jménem mnoho divů?‘ Ale tehdy jim prohlásím: Nikdy jsem vás neznal. Pryč ode mě, kdo děláte nepravosti! Každý tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále. Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále. Každý však, kdo tato má slova slyší, ale podle nich nejedná, podobá se pošetilému muži, který si postavil dům na písku. Spadl déšť, přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – i zřítil se a jeho pád byl veliký.“ Když Ježíš skončil tyto řeči, žasly zástupy nad jeho učením. Učil je totiž jako ten, kdo má moc, a ne jako jejich učitelé Zákona.
Evangelista (typicky pro Mt), že nestačí se k Ježíšovi hlásit ústy, využívat jeho jména a moci, nýbrž že jde skutečné konání dobra. Dobro – to je to, co platí, ostatní je lidský balast. Tohle je – podobně jako podobenství o králi o ovcích a kozlech po levici a pravici v 25. kapitole – velmi silný text dávající šanci na plnohodnotné setkání s Bohem lidem, kteří konají dobro, bez ohledu na jejich vyznání, a varující ty, kdo chtějí spoléhat na náboženskou legitimaci. Je třeba tato slova brát vážně, aby člověk nestavěl na písku, na falešných představách o vlastních zásluhách a samospasitelnosti příslušnosti k té pravé církvi.
