Sobota 26. 7. 2025 – 16. týden v mezidobí, památka sv. Jáchyma a Anny, rodičů P. Marie
Ex 24,3-8
Mojžíš přišel a sdělil lidu všechna Hospodinova slova a ustanovení. Lid odpověděl jedním hlasem: „Splníme všechno, co mluvil Hospodin!“ Mojžíš pak všechna Hospodinova slova napsal; časně zrána pak vstal a postavil pod horou oltář a dvanáct pamětních kamenů podle dvanácti kmenů Izraele. Poslal jinochy z izraelských synů, aby obětovali celopaly a přinesli býčky jako pokojné oběti Hospodinu. Mojžíš vzal polovici krve, vlil ji do obětních misek a (zbylou) polovicí krve postříkal oltář. Pak vzal knihu smlouvy a četl ji nahlas lidu. A oni řekli: „Poslušně splníme všechno, co mluvil Hospodin.“ Potom vzal Mojžíš krev, pokropil lid a řekl: „Hle, to je krev smlouvy, kterou s vámi sjednal Hospodin podle všech těchto slov.“
Mojžíš z pověření Hospodinova uzavírá s lidem smlouvu. Toto téma bylo pro Izrael natolik zásadní, že v různých variantách opakuje. Jedna mluví o deskách Zákona, tato o knize smlouvy, z níž Mojžíš čte. Jde o zpětnou reflexi skutečnosti, že Izrael je vyvoleným lidem, s nímž uzavřel Hospodin výjimečnou smlouvu a jejž pověřil výjimečným posláním. Vyvolení Izraele neznamená automaticky „lepší zacházení“, lepší úděl v dějinách (spíš naopak), nýbrž posvátný úkol, který má Izrael ve prospěch všech národů plnit. Je to vyvolení ke službě. Vznešené sice, ale velmi náročné a navíc vyžadující svatost lidu, věrnost „až za hrob“.
Mt 13,24-30
Ježíš předložil zástupům jiné podobenství: „Nebeské království je podobné člověku, který nasel na svém poli dobré semeno. Ale když lidé spali, přišel jeho nepřítel, rozházel mezi pšenici plevel a odešel. Když pak osení vyrostlo a nasadilo na klas, tehdy se ukázal i plevel. Tu přišli služebníci k hospodáři a řekli mu: `Pane, copak jsi nenasel na svém poli dobré semeno? Odkud se tedy vzal plevel?‘ On jim odpověděl: `To udělal nepřítel.‘ A služebníci mu řekli: `Máme jít a (plevel) sesbírat?‘ On však řekl: `Ne. Jinak byste při sbírání plevele mohli s ním vytrhat i pšenici. Nechte obojí spolu růst až do žní – a o žních řeknu žencům: Nejprve seberte plevel a svažte ho do snopků k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.’“
Ježíš vykládá učedníkům smysl podobenství o obilí a pleveli na poli. Plevel nelze vytrhat, dokud není zcela rozlišitelný od obilí. Tedy zlo nelze v rámci tohoto světa jednoduše zničit. Definitivní skoncování se zlem je dáno až se skonáním tohoto času. Teprve tehdy bude definitivně rozlišeno dobré a špatné semeno, dobro a zlo. Pro dobré je nachystáno přebývání v radosti, pro zlé pak věčná nicota.
Je obtížné přihlížet, jak bují zlo. Ale každý, kdo pracuje s lidmi, ví, jak složité je soudit a odsoudit. I každý z nás je oním polem, na němž je zaseto dobré semeno, ale zaneseno semeno plevelné. Trpělivost se sebou samým i s ostatními je namáhavá, ale radikalismus čištění většinou končí katastrofou – a ještě většími škodami. To platí o každém člověku, o církvi, o společnosti, o světě. Rozplétat skutečnost a oddělovat dobro a zlo lze jen částečně, s radikálními řešeními je možné vylít vaničku i s dítětem. Boží království ve své plnosti není na této zemi realizovatelné. To neznamená, že není třeba bojovat proti zlu, ale je třeba si při tom uvědomovat, že celkový obraz má jen Bůh. My jsme s to vidět jen omezený výsek skutečnosti.
Vlastní čtení
Sir 44,1.10-15
Chvalme nyní slavné muže, naše otce, podle dob, kdy žili. (Naši otcové) jsou proslavení muži a na jejich spravedlnost se nezapomene. Zůstane u jejich potomstva, na jejich děti (přejde) bohaté dědictví.
Jejich potomstvo zůstává věrné přikázáním a kvůli rodičům i jejich děti. Až navěky zůstane jejich potomstvo a jejich sláva nevyhasne.
Jejich těla byla pohřbena v pokoji, ale jejich jméno žije po mnoho pokolení. Lidé si vyprávějí o jejich moudrosti, shromáždění zvěstuje jejich chválu.
Sirachovec ještě nemá perspektivu věčného života, tedy perspektivu života za hranicí tohoto času, trvalost odkazu je dána věrností následujících generací. Předávání životodárných tradic je nosnou silou vývoje zdravé společnosti. Těmito tradicemi jsou trvale platné principy, nikoliv tradiční zvyky apod., protože doby se mění a v současnosti rychleji než dřív.
Sir 26,1-4.16-21 (řec. 1-4.13-16)
Šťastný muž dobré ženy! Počet jeho dnů je dvojnásobný. Řádná žena dělá svému muži radost, takže muž prožívá svá léta v pokoji.
Řádná žena – to je dobrý úděl, který je popřán bohabojným. Ať bohatý nebo chudý, má spokojené srdce a vždy ukazuje veselou tvář.
Půvab ženy blaží jejího muže, její rozumnost osvěžuje jeho síly. Mlčenlivá žena je dar od Pána, nic nevyváží dobře vychovanou ženu.
Nad všechen půvab je cudná žena, neocenitelná je čistá duše.
Slunce vycházející na výšinách Páně – to je krása dobré ženy v uspořádaném domě.
V rámci patriarchální společnosti, v níž tento text vznikl, je to významné ocenění dobé ženy. I když je žena hodnocena z perspektivy muže, přesto je důležitý pozitivní náhled na její přínos a význam. I ve starověku měla žena důležitý vliv, i když nepřímý, na utváření života společnosti.
Osoby rodičů P. Marie známe jen z apokryfní literatury, z Jakubova protoevangelia.
Mt 13,16-17
Ježíš řekl svým učedníkům: „Blahoslavené jsou vaše oči, že vidí, a vaše uši, že slyší. Amen, pravím vám: Mnoho proroků a spravedlivých toužilo vidět, co vidíte (vy), ale neviděli, a slyšet, co slyšíte (vy), ale neslyšeli.“
Ježíš tu mluví o tom, že jeho současníci, hlavně jeho učedníci, jsou ve výjimečné situaci, jsou účastni Boží přítomnosti skrze Ježíšovu osobu, mohou na vlastní kůži zakoušet přítomnost spásy, být s Ježíšem-Mesiášem (Kristem). Být účasten vyvolení je velkou milostí, obrovským darem – odpovědět na něj lze pouze jeho přijetím, což je zároveň velkým závazkem. Rodiče P. Marie mají skrze svou dceru bezprostřední podíl na tom, že jiní mohou děkovat za dar života s Ježíšem, jejich vnukem.
