Pátek 26. 9. 2025 – 25. týden v mezidébí
Ag 1,15b-2,9
Druhého roku (vlády) krále Dareia, dvacátého prvního dne sedmého měsíce, promluvil Hospodin ústy proroka Aggea: „Mluv k judskému místodržiteli Zorobábelovi, synu Šealtielovu, a k veleknězi Jozuovi, synu Josadakovu, i k ostatním z lidu: ‚Kdo zbývá ještě mezi vámi, jenž viděl tento dům v jeho prvotní slávě? A jak to vidíte nyní? Nezdá se vám jako nic ve vašich očích? Vzmuž se nyní, Zorobábeli – praví Hospodin – vzmuž se, veleknězi Jozue, synu Josadakův, vzmužte se, všichni lidé země – praví Hospodin – a pracujte, neboť já jsem s vámi – praví Hospodin zástupů. Slovo, které jsem s vámi sjednal při vašem východu z Egypta, a můj duch zůstanou mezi vámi, nebojte se!‘“ Neboť tak praví Hospodin zástupů: „Ještě jednou, za malou chvíli, otřesu nebem i zemí, mořem i souší; otřesu všemi národy, přijdou (sem) skvosty všech národů, slávou naplním tento dům – praví Hospodin zástupů. Mně patří stříbro, mně patří zlato – praví Hospodin zástupů. Budoucí sláva tohoto domu bude větší než byla (sláva) prvního – praví Hospodin zástupů. Na tomto místě dám pokoj – praví Hospodin zástupů.“
Slova proroka Aggea (podobně i proroka Zachariáše) měla svůj účinek, ale asi ne tak velký, jak by bylo potřeba. Asi se na stavbě Chrámu šetřilo, a byl proto asi mnohem méně výstavný než ten první. Poroto Hospodin nabádá, aby promluvili pamětníci, pokud jsou ještě naživu. Sice tu vypadá Hospodin jako někdo, kdo se domáhá pompy a nádhery, ale význam je jiný, mnohem duchovnější. Chrám je symbolem úcty a důvěry, a o ty jde. Navrátilci se mají naučit důvěřovat v Boží přítomnost, v Boží lásku, nešetřit na úctě. Bohu patří všechno. Pokud tohle člověk respektuje a chová se podle toho, tak Bůh na něm nešetří. To platí i ve vztahu k přírodě a pozemskému bohatství. Je člověku jen propůjčené, člověk nedává ze svého, ale z Božího. A to vyžaduje respekt.
Důležití jsou i ti svědci minulosti. Paměť minulých generací předávaná dál zajišťuje kontinuitu. Je třeba ji uchovávat a rozvíjet. Druhý chrám nebyl jako první, ale bylo důležité mít svědky toho prvního, aby ten druhý navazoval a mohl být zároveň trochu jiný, aby odpovídal potřebám nové doby.
Lk 9,18-22
Když se (jednou) Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mě lidé pokládají?“ Odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní (myslí), že vstal jeden z dávných proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr odpověděl: „Za Božího Mesiáše!“ On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen.“
Evangelista Lukáš znovu podává příběh vyznání u Césareje Filipovy oproti Mk a Mt zkrácený. Neuvádí ani lokalitu, nýbrž klade důraz na Ježíšovu modlitbu. Ježíš třetího evangelia je Ježíš, který se často modlí. Do této modlitby uvádí i své učedníky. Právě z modlitby u Lk vyplynula otázka, za koho je Ježíš pokládán lidmi, svými současníky, a za koho jej považují sami učedníci, ti, s nimiž tráví celý čas, kteří jsou svědky všeho. Petr jako mluvčí označuje Ježíše za Mesiáše, toho, kdo stojí v intimním vztahu s Bohem. Ježíš hned upřesňuje, co to ovšem znamená – aby bylo jasno. Učedníci to nemají rozhlašovat, protože by to lidé špatně chápali a očekávali by něco zcela jiného, kvůli čemu Ježíš nepřišel. Evangelista opět vynechává vyprávění o situaci, kdy Petr Ježíše od takového pojetí zrazuje.