Neděle 28. 12. 2025 – svátek Svaté rodiny Marie, Josefa a Ježíše
Sir 3,3-7.14-17a (řec. 2-6.12-14)
Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady. Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku. Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle. Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti (jako náhrada) za tvé hříchy.
Židovská moudrost kladla důraz na respekt k oběma rodičům (jak je zakotveno už v Desateru, ale v antice nebylo běžné), i když i v židovství platil patriarchální řád společnosti. Respekt k rodičům znamená zachování života nejen jednotlivých rodin, ale celé pospolitosti. Respektování stáří, a to i v situaci, kdy starý člověk je už slabý, bezmocný a dezorientovaný, také patří k výrazným rysům židovské etiky. Základem tohoto postoje je vděčnost za život, za předané hodnoty a hodnotové statky. Bez předchozích generací by nebylo to, co má ta v plné síle, k dispozici.
Kol 3,12-21
(Bratři!) Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto (odpouštějte) i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte (za to) vděční.
Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko (dělejte) ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.
Vy ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. Vy muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ní mrzoutsky. Vy děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Vy otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu.
Autor Listu Kolosanům v poměrně obsáhlé paraklezi (etické řeči) vyzývá své adresáty k základním cnostem pro život společenství: k pokoře, trpělivosti, lásce, vděčnosti, odpuštění. Bez nich není hodnotný život společenství možný. Důležitým předpokladem k žití těmito ctnostmi je vnitřní pokoj, zakotvený v Bohu a jeho Synu, protože takový pokojný člověk sleduje dobro, dívá se na svět očima důvěry a naděje. Celé společenství se má sjednotit k chvále Boha a díkůvzdání.
Do tohoto kontextu je pak zařazen tzv. domácí řád, z něhož je zde uvedena část vztahující se na manžele a děti. Křesťanská domácnost má být vzorem pospolitosti postavené nejen na podřízenosti jednotlivých členů muži-otci (jak to odpovídalo antickému ideálu), ale na vzájemné reciprocitě, úctě a respektu k postavení a úkolu toho kterého člena domácnosti. Za dobrý chod domácnosti jsou zodpovědní všichni. Poučení pro rodinu (domácnost)je vloženo do poučení a povzbuzení (parakleze) pro celou obec. Z toho je zřejmé, že už v rané křesťanské době byla rodiny základem celé pospolitosti. Proto také na nich velmi záleželo.
Mt 2,13-15.19-23
Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil.“ Vstal tedy, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: ‚Z Egypta jsem povolal svého syna.‘ Když Herodes zemřel, zjevil se v Egyptě Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: „Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do izraelské země, protože ti, kdo ukládali dítěti o život, už zemřeli.“ Vstal tedy, vzal dítě i jeho matku a odebral se do izraelské země. Ale když uslyšel, že je v Judsku místo svého otce Heroda králem Archelaus, bál se tam jít a podle pokynu ve snu se odebral na území galilejské. Šel tedy a usadil se v městě, které se jmenuje Nazaret, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků: ‚Bude nazýván Nazaretský.‘
Evangelista vypráví o útěku do Egypta před pronásledováním svaté rodiny ze strany Heroda Velikého. Odkaz na Egypt je symbolický, jak ozřejmuje i použitý citát z proroka Ozeáše (11,1: Když byl Izrael mládenečkem, zamiloval jsem si ho, zavolal jsem svého syna z Egypta.). Adresátem Božího poselství je Josef, který stojí za bezpečím jemu svěřených osob. Podle pokynu se vrací z Egypta zpět (narážka na exodus), ale protože v Judsku vládne Archelaos (syn Heroda Velikého, jenž byl předurčen být králem, ale pro svou nevybíravost v jednání byl Římany poslán v r. 6 n.l. do exilu v dnešní jižní Francii, jak se lze dočíst v Židovských starožitnostech Josefa Flavia. Toto místo je jedinou zmínkou o něm v NZ), odchází s rodinou do Nazareta v Galileji. Evangelista nejspíš spojuje jméno tehdy bezvýznamné obce s nazorejci, tedy zasvěcenci Bohu. O jaké proroky a jejich výroky mělo konkrétně jít,není jasné. Ale nejspíš právě o to zasvěcení Bohu.
Ježíš se svou rodinou zakouší, co znamená být pronásledován, nepřijat, ohrožen na životě, prostě být migrantem. To je na místě si uvědomovat i v současném světě. Lidé ze svých domovů neutíkají jen tak, protože jsou dobrodruhy, nýbrž většinou hlavně proto, že jsou ohroženi nejrůznějším způsobem na životě.
Pondělí 29. 12. 2025 – 5. den vánočního oktávu
1 Jan 2,3-11
Milovaní! Že jsme poznali Ježíše, víme podle toho, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: „Znám ho“, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti. Podle toho můžeme poznat, že jsme v Kristu. Kdo tvrdí, že v něm zůstává, má se i sám chovat tak, jak se choval on. Milovaní, nepíšu vám o (nějakém) novém přikázání. Je to přikázání staré, které jste slyšeli hned na začátku. To staré přikázání je slovo, které jste slyšeli. Ale přesto všechno je ono přikázání, o kterém vám píšu, (také) nové. Je to pravdivé vzhledem ke Kristu i k vám, neboť tma přechází a pravé světlo už svítí. Kdo tvrdí, že je ve světle, ale svého bratra nenávidí, je dosud ve tmě. Kdo svého bratra miluje, zůstává ve světle a pro nikoho není pohoršením. Kdo však svého bratra nenávidí, je ve tmě a žije ve tmě: neví, kam jde, protože jeho oči pro samou tmu nevidí.
Zachovávat přikázání (v řečtině je množné číslo) – to zní tak trochu starozákonně. Desatero? To však autor nemá primárně na mysli, proto také v druhé polovině našeho úryvku najednou u přikázání přechází do jednotného čísla. Proč je to přikázání staré a zároveň nové? Jde o evangelium a jeho nároky, což adresáti listu slyšeli a znají, ale jde také o jeho aplikaci na nové situace – v tom je nové. Pro autora listu má jediné pojmenování – láska. Týká se především vztahů v obci. Ty nejsou, zdá se z listu, tak úplně jednoduché a harmonické. Neláska zatemňuje pohled člověka, protože vidí jen sám sebe, nevidí nic pozitivního na druhém člověku. Kdo se užírá negativními vztahy k druhým, ničí sebe, ale i své okolí. Láska k druhému člověku v biblickém pojetí neznamená na prvním místě emoci, nýbrž rozhodnutí pro dobro.
Autor znovu připomíná téma tmy a světla. Ve tmě žije ten, kdo zůstává uzavřen sám v sobě, ve své negaci, ve svém sobectví i ve své sebestřednosti. Naopak ve světle žije ten, kdo se dává k dispozici kdo je přítomen pro druhé, kdo se stará o dobro, kdo vyzařuje pokoj, radost, naději. Takový člověk žije v Božím prostoru, ve světle, i když si toho třeba ani není vědom. Nebýt pohoršením je důležité ve vztahu k okolí, tím však se na prvním místě myslí, že člověk žije v souladu s tím, co říká (slova a skutky jsou v jednotě), o lásce k druhému jen nemluví, ale žije jí.
Lk 2,22-35
Když nadešel den očišťování podle Mojžíšova Zákona, přinesli (Ježíše) do Jeruzaléma, aby ho představili Pánu, jak je psáno v Zákoně Páně: ‚Všechno prvorozené mužského rodu ať je zasvěceno Pánu!‘ Přitom chtěli také podat oběť, jak je to nařízeno v Zákoně Páně: pár hrdliček nebo dvě holoubata. Tehdy žil v Jeruzalémě jeden člověk, jmenoval se Simeon: byl to člověk spravedlivý a bohabojný, očekával potěšení Izraele a byl v něm Duch svatý. Od Ducha svatého mu bylo zjeveno, že neuzří smrt, dokud neuvidí Pánova Mesiáše. Z vnuknutí Ducha přišel do chrámu, právě když rodiče přinesli dítě Ježíše, aby s ním vykonali, co bylo obvyklé podle Zákona. Vzal si ho do náručí a takto velebil Boha: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka podle svého slova v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům a k slávě tvého izraelského lidu.“ Jeho otec i matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. Simeon jim požehnal a jeho matce Marii prohlásil: „On je ustanoven k pádu a k povstání mnohých v Izraeli a jako znamení, kterému se bude odporovat – i tvou vlastní duší pronikne meč – aby vyšlo najevo smýšlení mnoha srdcí.“
Simeon se dočkal vrcholné chvíle svého života. Nikde není řečeno, že pak hned zemřel, nýbrž smysl jeho života byl naplněn setkáním s Ježíšem, i když Ježíš byl zatím jen nemluvně. Toto setkání v něm vyvolává potřebu chválit Boha, který plní své sliby – a to nejen vůči Izraeli, ale vůči všem lidem. Simeon vidí univerzální význam Božího jednání, nepropadá úzkému nacionálně náboženskému smýšlení. Bůh je Bohem pro všechny, neopomíjí svůj vyvolený lid, ale záleží mu i na ostatních lidech. Překročit horizont „vlastnění spásy“ je důležité i dnes.
Josef s Marií, ač jako rodina velmi nestandardní, respektují ustanovení svého společenství víry a jednají ve shodě se Zákonem. Přinášejí Ježíše do Chrámu a s ním i předepsanou oběť za prvorozence. Prostřednictvím starce Simeona (i prorokyně Anny) Bůh utvrzuje jejich vědomí toho, že Ježíš není zcela obyčejné židovské dítě, že je Bohem vyvolen k jedinečnému poslání. Každý rodič má radost a je patřičně hrdý, když je jeho dítě výjimečné, když je schopné velkých činů. To má ovšem své stinné stránky, což Ježíšovi rodiče vzápětí slyší z úst Simeonových. Ježíše ani Marii nečekají jen velkolepé věci, ale také mnoho utrpení a bolesti. Výjimečnost vždy vyvolává různorodé až extrémní reakce: obdiv i nenávist. Ježíšova cesta půjde mezi těmito extrémy, ty zasáhnou pochopitelně hluboce i jeho matku.
Je tu ještě jeden zajímavý aspekt, a to stáří Simeonovo i prorokyně Anny, která v tomto úryvku už není zmiňována. Staré společnosti si vážily starých lidí, protože oni v sobě koncentrovali moudrost generací. Je užitečné naslouchat starým lidem a jejich zkušenosti i jejich hodnocení, přestože je jejich pohled často zakotven v minulosti a moderní době třeba příliš nerozumějí. V některých ohledech mohou být jasnozřiví, zejména pokud žijí v otevřenosti vůči Bohu a lidem. Starý člověk už většinou nemá ambice něčeho dosáhnout, „změnit svět“, nemusí už zápasit o své místo na slunci s druhými, proto může vidět některé věci jasněji, nezastíněně osobními zájmy.
Úterý 30. 12. 2025 – 6. den vánočního oktávu
1 Jan 2,12-17
Píšu vám, milé děti, protože vám byly odpuštěny hříchy pro Ježíšovo jméno. Píšu vám, otcové, protože jste poznali toho, který je od počátku. Píšu vám, mládeži, protože jste přemohli zlého ducha. Napsal jsem vám, děti, protože jste poznaly Otce. Napsal jsem vám, otcové, protože jste poznali toho, který je od počátku. Napsal jsem vám, mládeži, protože jste silní a Boží slovo zůstává ve vás a protože jste přemohli zlého ducha. Nemilujte svět, ani to, co je ve světě. Jestliže někdo miluje svět, není v něm Otcova láska. Vždyť všechno, co je ve světě: žádost těla, žádost očí a honosný způsob života, není z Otce, ale ze světa. Svět však pomíjí a s ním i jeho žádost. Kdo však koná, co chce Bůh, zůstává navěky.
Autor listu vyzývá své adresáty, aby nemilovali svět, protože již překročili práh vázanosti na vlastní já a vstoupili do Božího světla. Tím světem ovšem nemyslí tento stvořený svět, jenž je přece od Boha, ani společnost jako takovou, přece i křesťané jsou její součástí. To, co on nazývá světem, který není možné milovat, je realita protikladná k Boží lásce. To je realita hříchu, sobectví, nezřízené touhy po moci, bohatství, slávě a pohodlí, jež zaslepuje oči a žene člověka „přes mrtvoly“. Důležité je však především ujištění, že ti, kdo spojili svůj život s trojjediným Bohem, jsou silní, jsou schopni odolávat pokušení ke špatnému jednání. Zlým duchem můžeme rozumět ono smýšlení, často vnucované společností, že je třeba se řídit pravidlem „urvi, co můžeš“, protože nikdo ti nic nedá.
Lk 2,36-40
V tom čase žila prorokyně Anna, dcera Fanuelova z Aserova kmene. Byla značně pokročilého věku: mladá se vdala a sedm roků žila v manželství, potom sama jako vdova – bylo jí už čtyřiaosmdesát let. Nevycházela z chrámu a sloužila Bohu posty a modlitbami ve dne v noci. Přišla tam právě v tu chvíli, velebila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma. Když vykonali všechno podle Zákona Páně, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta. Dítě rostlo a sílilo, bylo plné moudrosti a milost Boží byla s ním.
Text je pokračováním ze včerejška. Prorokyně Anna, stará moudrá žena, která slouží v Chrámě, rozpoznává v dítěti Ježíšovi stejně jako Simeon mesiáše. Není od věci, že jsou to dva staří lidé (muž a žena), kdo vidí do budoucnosti. Má-li společnost dobře fungovat, pak je třeba, aby existovala výměna mezi generacemi, aby přínos všech byl oceňován. Staří lidé by měli mít radost z mladších generací a naopak. Simeon i Anna nám mohou být příkladem.
Rodiče slyší zvláštní poselství o svém dítěti, což je jistě nějak vnitřně zasahuje, ale přesto pokračují v normálním životě. Vrací se domů, do obyčejných poměrů chudé a bezvýznamné rodiny, a pokračují ve svém normálním životě. Závěrečná věta je také důležitá, protože konstatuje, že se Ježíš vyvíjel normálním lidským způsobem, rostl a sílil, učil se a rozvíjel své poznání, své schopnosti jako jiní, např. Jan Křtitel. Výjimečný byl ve svém vztahu k Bohu, kdy z Boží milosti dokázal naplno čerpat. Boží milost je s každým člověkem, když se jí otevře. Boží milost ovšem neznamená, že se děje něco viditelně zázračného.
Středa 31. 12. 2025 – 7. den vánočního oktávu
1 Jan 2,18-21
Děti, poslední hodina je tu! Jak jste slyšeli, Antikrist přichází, a teď se skutečně objevilo mnoho antikristů. Z toho můžeme poznat, že poslední hodina je tady. Oni (sice) vyšli z našeho středu, ale nebyli z nás. Neboť kdyby byli z nás, byli by s námi zůstali. Ale mělo se na nich ukázat, že ne všichni jsou z nás. Vy však máte Ducha, kterého dává Svatý, a víte (to) všichni. Nepíšu vám to proto, že pravdu neznáte, ale proto, že ji znáte a že z pravdy žádná lež nepochází.
První a druhý list Janův hovoří o Antikristovi. Nejde však o představitele vší špatnosti, jak je vykreslila pozdější doba, nýbrž o lidi, kteří evangelium a víru v Ježíše interpretovali jinak. Oddělili se od hlavního proudu. Pravděpodobně šlo o jisté gnostické skupiny a v janovských obcích hrozil rozpad obce pro náboženské spory. To je vždy velmi choulostivé téma. Tolerance neznamená souhlas a někdy ani tolerance nestačí, aby se zabránilo úplnému rozpadu společenství. K tomu také v janovských obcích nakonec došlo. Autor listu vidí tuto hrozbu jako velmi reálnou, proto používá poměrně radikální vyjádření. Zároveň je z jeho listu cítit lítost a jakási bolestná hořkost – obec je ohrožena zevnitř, vládne nesoulad, rozchod: „byli z nás a už nejsou“, to je velmi bolestná zkušenost. Autor má strach i o ten zbytek těch, kteří zůstali.
Plynou z toho mj. dvě věci: názorové spory byly v církvi od samého začátku (nikdy neexistovala ona ideální církev začátků) a schisma kvůli názorům a postojům je velmi bolestivá věc a toto nebezpečí trvá dodnes. Autor utvrzuje své adresáty, že znají pravdu a mají Ducha sv. To je ovšem velmi složité, protože nepochybně si podobný nárok činila i druhá strana. Najít rovnováhu mezi věrností tradici a reakcí na vývoj (nutný) ve společnosti, v poznání, v myšlení a cítění lidí je obtížné. To je situace, kterou zažíváme v církvi i dnes – ono balancování mezi extrémy strnulého trvání na minulosti (která většinou nesahá dál než do 19. století) a bezmyšlenkovitého přizpůsobování se společenskému vývoji, nepodloženým teoriím, radikalismu apod. Proto je důležité zdravé společenství, které člověka udrží, v němž mají své místo pochybnosti i držení se tradice, změna i zakotvení. Duch Boží je duchem lásky, vzájemného respektu solidarity, sounáležitosti, neodsuzování, ale snahy o pochopení. Pravdu nikdo z nás nevlastní, takže není rozhodující, že v církvi (stejně jako ve společnosti) jsou různé názorové proudy, problémem však je, když si některý z nich dělá výlučný nárok a druhé napadá, pomlouvá a likviduje vybíravými i nevybíravými prostředky.
Jan 1,1-18
Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: „To je ten, o kterém jsem řekl: ‚Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.'“ Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišly skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten (o něm) podal zprávu.
I tento hymnus se již ve vánoční mešní liturgii četl, a to na Hod Boží vánoční ve dne. Ježíšovo světlo již svítí a svítí jasně, pokud ho chceme a můžeme přes vlastní zakalený zrak vidět. Mnozí dodnes považují toto světlo za nepravé, protože svítí jinak a jinde, než kde jsou světla lidské marnivosti a pýchy. Mluvíme dnes o světle na konci tunelu, které spojujeme s koncem války na Ukrajině, s novými technologiemi a pokrokem, ale že je i světlo naděje, světlo dobroty, světlo úsměvů, světlo obětavosti a nezištné lásky, tak úplně nevidíme. Ale ono je – Ježíšovo světlo osvěcuje každého člověka, i toho, kdo ho nezná, kdo v něj nevěří. A přesto může takový člověk právě Ježíšovo světlo šířit dál, protože žije jako člověk světla. Temnota nemůže světlo pohltit, nepodařilo se to před dvěma tisíci lety, nepodaří se to – přes veškerou snahu – ani dnes. To světlo svítí a hoří, Bůh neopouští tento svět, i když síly temnoty, když Boží světlo nemohou sfouknout či jinak udusit, tak nám podstrkují všelijaká světla nepravá, studená a neživotná.
Jan Křtitel byl svědkem světla, nikoliv zdrojem samotným – a toho si byl vědom. Je důležité si toho rozdílu všimnout i pro dnešní situaci. Naše role je podobná jako Janova: máme svědčit o světle, máme být „sklem“, kterým ono prochází, aby mohlo dospět i tam, kde je dosud tma. A nemáme zdroj pravého světla zaměňovat s ničím jiným.
Na počátku bylo slovo i Slovo, Boží slovo/Slovo. Bůh se vyslovil svou láskou a stvořil svět, ale nejen ten hmotný, stvořil vše, a to skrze Slovo-Lásku, které věnuje svému stvoření, aby dosáhlo svého cíle – jednoty s ním. Toto Slovo od věčnosti do věčnosti působí v Božím stvoření a stalo se hmatatelným v čase v osobě Ježíšově, aby člověk měl jistotu, že jednota s Bohem není fikcí, ale skutečností reálnější než cokoliv jiného. Působení Božího Slova/slova zůstává pro nás do značné míry tajemstvím, ale ta metafora o světle, které tma nepohltí, sedí. Světlo skýtá orientaci, i orientaci ve tmě, za světlem lze jít, když víme, že je pravé. Světlo samo o sobě svět nemění, ale zjevuje. Ukazuje jeho krásu i temnotu, ukazuje, kam jít.
Čtvrtek 1. 1. 2026- Slavnost Matky Boží P. Marie
Nm 6,22-27
Hospodin řekl Mojžíšovi: „Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: ‚Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!‘ Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám.“
Žehnat znamená svolávat dobro na ty, jimž je žehnáno. Primárním zdrojem dobra je Bůh sám (on je na prvním místě to dobro), proto modlitba prosí o Boží tvář, tedy o Boha samého, aby byl přítomný se svou láskou v životě člověka. Bůh je samozřejmě přítomný každému lidskému životu, ale v požehnání jde i o to, aby dotyčný si to uvědomil a také aktivně zakusil. Boží přítomnost je zdrojem milosti a pokoje (ne nadarmo právě tyto dva dary vyprošuje svým adresátům apoštol Pavel v úvodech a často i na závěr svých listů), čím víc ji člověk je schopen prožít, akceptovat, tím hlubší je jeho pokoj, tím víc z něho vyzařuje jas (milosti). Je třeba stále žehnat: hodně se na to zapomíná. Žehnat může druhým každý, není to výsadou kněží; zrovna tak každý může pro sebe nebo pro druhé vyprošovat Boží požehnání. Áronovské požehnání je na prvním místě určeno celé izraelské pospolitosti, Izrael jako celek je oním partnerem požehnáním, oním „ty“.
Žehnat, ne proklínat – to je cesta k nápravě tohoto světa chaosu a utrpení. Je to ovšem třeba dělat z vnitřního přesvědčení (ne jako prázdná slova, prázdné formule). Svolávat dobro na všechny, na lidi v nejbližším okolí, na město a místo, kde žijeme, na svou zemi i celý svět. Je třeba ze srdce vymýtit každou touhu po pomstě a odplatě a naučit se svolávat dobro na hlavu i těch, které bychom nejraději viděli co nejdál, nejlépe v hrobě. Dobro proměňuje, ne zlo – zlo ničí a rozpoutává spirálu nenávisti, která velmi často končí válkou, smrtí, katastrofou. Ježíš nabádá k lásce vůči nepřátelům. I jim je třeba žehnat, což neznamená jim přát možnost pokračovat ve zlu, které páchají, nýbrž naopak jim přát, aby se od něj odvrátili.
Gal 4,4-7
(Bratři!) Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!“ Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha.
Žena stojí na počátku nové a definitivní etapy lidských dějin – a ta etapa má pozoruhodnou charakteristiku „synovství Boží“. Nová kvalita synovství, nová kvalita vztahu k Bohu. Díky této ženě – Marii – skrze jejího Syna je nám dán dar Ducha, který nás uvádí do intimního vztahu s Bohem. Aby fungoval i z naší strany, je třeba se mu otevřít s důvěrou a vytrvalostí. Křesťan může volat „abba, otče“, tak jako dítě, jež oslovuje v úctě a důvěře své rodiče. Slova o otroctví nám již mnoho neříkají, tuto sociální kategorii už dávno neznáme, ale i my jsme často otroky svých návyků, svých přesvědčení, svých umanutostí, od nichž se potřebujeme osvobodit. Apoštol Pavel nás povzbuzuje k tomu, že to jde, že můžeme být svobodní, protože nám Bůh dává sám sebe. Jako děti Boží jsme dědici „skrze Boha“, což je zvláštní formulace. Znamená, že Bůh nás přijal a ustanovil dědici (to ve starověku fungovalo – otrok po propuštění se mohl stát synem a dědicem pána, mohl být přijat za syna a jako syn měl dědická práva). Dědic ovšem musí se chovat tak, aby nebyl vyděděn, tedy i ono dědictví rozmnožovat, podílet se s otcem/matkou na jeho rozvoji.
Lk 2,16-21
Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než bylo počato v mateřském lůně.
Maria uchovávala slova a události ve svém srdci – to je živá paměť. Maria žila oněmi okamžiky tak, že se v ní staly stálou přítomností, nikoliv snad svými detaily, ale smyslem. Uchovávat v srdci znamená přijímat jako smysluplné to, co se děje, i když tomu nemusí být úplně rozumět. První podmínkou pro to je žít v přítomnosti, protože jinak člověk ve skutečnosti nevnímá, co je, nýbrž posunutě to zaměřuje k tomu, co bude. Maria je v tomto směru příkladem člověka skutečně kontemplativního. Nepotřebuje k tomu nic zvláštního, jen „zadržuje“ v sobě to podstatné, nechává to v sobě dozrát. Kontemplativní nemusí znamenat jen, že je člověk ponořen v tichu, zbaven myšlenek a obrazů, nýbrž že člověk je ponořen do smyslu daného dění, okamžiku, skutečnosti. Setrvává. Normálně z něj totiž prcháme hned do dalšího dění, jaksi se svou myslí nahýbáme zvědavě hned dopředu. Kontemplace znamená setrvat na místě, možná v úžasu, možná v uchvácení hloubkou, stát se chrámem (templem) daného okamžiku, dané události. Srdce v biblické mluvě znamená střed člověka, orgán pravého lidského poznání, což je hlubší poznání než jen rozumové nebo emocionální.
Maria i Josef – přes všechno to podivuhodné, co zakusili, co uchovávali v sobě – zůstali zakotveni v tradici, kterou naplnili svým novým poznáním. Ježíš byl podle tradice obřezán, teda zařazen do společenství vyvoleného lidu, zakotven v dějinách Božího jednání s vyvoleným společenstvím, a zároveň označen jménem, které ukazovalo dál, protože bylo dáno od Boha; jakkoliv to nebylo jméno neobvyklé: neobvyklé bylo – podobně jako jméno Jana Křtitele – zřejmě v rodové tradici. Kontinuita a vývoj, stabilita a změna, to je život daný a chtěný Bohem.
Pastýři se vrátili, vrátili se ke své práci, ke každodenním starostem, jejich život běžel dál obvyklým způsobem. A přece bylo i pro ně vše jinak – ne navenek, ale uvnitř. Intenzívní setkání s Boží skutečností neznamená, že se vnější okolnosti našeho života musejí změnit, nýbrž je nabídkou, abychom my nahlíželi skrze svou novou zkušenost život jinak.
Pátek 2. 1. 2026 – doba vánoční, sv. Basila Velikého a Řehoře Naziánského
1 Jan 2,22-28
Milovaní! Kdo je lhář, ne-li ten, kdo popírá, že Ježíš je Mesiáš? To je antikrist, kdo popírá Otce i Syna. Kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Kdo vyznává Syna, má také Otce. Vy však jste to slyšeli už na začátku, ať to tedy ve vás zůstane! Když to, co jste slyšeli už na začátku, zůstane ve vás, i vy zůstanete v Synu i v Otci. A to je přislíbení, které nám on sám slíbil: věčný život. To všechno jsem vám napsal o těch, kdo by vás rádi svedli k bludu. (Co se však týká) vás: Duch svatý, kterého jste od něho přijali, zůstává ve vás, a nepotřebujete, aby vás někdo poučoval. Vás poučuje o všem jeho Duch, a to je pravda a žádná lež. Zůstávejte v něm, jak jste o tom byli poučeni. Ano, děti, zůstávejte v něm! To vám pak dodá radostné důvěry, až se objeví, a při jeho příchodu nebudeme od něho s hanbou odmítnuti.
Autor 1. listu Janova varuje své adresáty před jinými interpretacemi evangelia. Jeho listy svědčí o složité situaci, v níž se obec nalézala. Rozdělovaly ji věroučné spory, a to velmi výrazně. Zde se autor vymezuje proti zneuznání Ježíše jakožto Božího Syna, tedy proti popírání jeho původu od Boha. Zdá se, že jiný výklad evangelní zvěsti měl v obci úspěch, proto autor zdůrazňuje návrat k počáteční zvěsti. Adresáti mají dar Ducha, své zakotvení v pravdě, proto nepotřebují další poučování, tedy poučování od „heretiků“.
Tato pasáž z 1 Jan je velmi polemická, muselo jít tedy o vážnou situaci, o ohrožení jednoty obce. To je vždycky velmi náročná záležitost. Autor zde sice nevidí jiné řešení než „zavřít uši“ před svody jiných názorů, protože nejspíš klidná debata už nebyla možná, ale jinak je třeba ve skutečném dialogu hledat pravdu. Skutečný dialog znamená, že do něj obě strany vstupují s otevřenou myslí i otevřeným srdcem, bez snahy toho druhého převálcovat a utlouct argumenty. Cílem dialogu je nalezení společné cesty k pravdě, přiblížení se pravdě. Nikdy to není tak, že pravdu má stoprocentně jen jedna strana. Jiný názor ukazuje, že někde je nějaká mezera, že něco není pochopitelné, že lze pochybovat.
Jan 1,19-28
Toto je Janovo svědectví, když k němu židé z Jeruzaléma poslali kněze a levity, aby se ho otázali: „Kdo jsi?“ Vyznal to a nezapřel. Vyznal: „Já nejsem Mesiáš.“ Zeptali se ho: „Co tedy jsi? Eliáš?“ Řekl: „Nejsem.“ „Jsi ten Prorok?“ Odpověděl: „Ne.“ Řekli mu tedy: „Kdo jsi? Ať můžeme dát odpověď těm, kdo nás poslali. Co říkáš sám o sobě?“ Řekl: „Já jsem hlas volajícího na poušti: ‚Vyrovnejte cesty Pánu‘, jak řekl prorok Izaiáš.“ Ti poslaní byli z farizeů. Zeptali se ho: „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?“ Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou. Mezi vámi stojí ten, koho vy neznáte; ten, který má přijít po mně; jemu nejsem hoden rozvázat řemínek u opánků.“ To se stalo v Betánii na druhé straně Jordánu, kde Jan křtil.
Jan Křtitel si nepřisvojoval žádnou z rolí, které se nabízely. Mohl se do kterékoliv situovat a ostatní by mu byli věřili. On zůstal pravdivý, i když tím v očích druhých ztrácel. Jeho křest na odpuštění hříchů byl pro jeruzalémský establishment nepříjemný, provokující, protože Janovi uvěřilo mnoho lidí. Jan nekritizoval Chrám ani jeho představitele, ani uznávané morální autority své doby, ale hlásal Boží poselství, poselství o soudu nad soudobou společností, jemuž bylo možné uniknout jen obrácením, změnou smýšlení, což vyjadřovalo přijetí jeho křtu. Tím de facto odsouval chrámový kult jako nástroj smíření s Bohem na vedlejší kolej. A navíc upozorňoval jako svědek na toho, kdo měl skutečně naplnit Boží plán záchrany, kdo měl Chrám v jeho významu spojení s Bohem zcela odsunout stranou.
Dobové autority se domáhají pověření, úředního uznání Janova počínání. On jim nabízí odkaz ne samotného Boha a jeho Vyvoleného. Jan dělá, co musí, protože stojí ve službě Bohu, autority s tím mají – jak už to bývá – problém. Bůh si prostě dělá, co chce, a nelze mu v tom zabránit. Jen ti vyvolení to mají těžké, protože tuto Boží svobodu pak odnášejí nevolí mocných, jež je může stát i život. Tak jako Jana nebo Ježíše.
Sobota 3. 1. 2025 – doba vánoční
1 Jan 2,29 – 3,6
Milovaní! Víte, že (Bůh) je spravedlivý. Proto také buďte přesvědčeni, že každý, kdo žije spravedlivě, je z něho narozen. Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale (že jimi) také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Každý, kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý, jako on je čistý. Kdo páchá hříchy, přestupuje (Boží) zákon – hřích je totiž přestoupení (Božího) zákona. A víte, že on přišel, aby hříchy odstranil. On však je bez hříchu. Žádný, kdo v něm zůstává, nehřeší. Žádný, kdo hřeší, (nikdy) ho neviděl, ani nepoznal.
Autor listu sděluje jednu velmi vzrušující skutečnost: už teď jsme Boží děti, a to v novém smyslu díky spojení s Kristem (on je náš bratr), ale tím naše vyvolení nekončí, to není podle autora všechno. Čeká nás ještě něco většího, a to něco, co je spojené s přímým patřením na Boha, s přímým spolubytím s ním. To je něco, co nelze nijak popsat, co přesahuje všechny lidské kategorie. Boží synovství v rámci tohoto světa s sebou nese povinnost žít poctivě, žít v následování Ježíšově, v odmítání zla všeho druhu. Hříchem, přestoupením Božího zákona, myslí autor zásadní skutečnost, a to jednání proti lásce. Nejde o lidské nedokonalosti, o drobná prohřešení, jakkoliv mohou komplikovat, ochuzovat či zanášet špínou život a vztahy, nýbrž o zásadní akty nelásky, nenávisti, nerespektování práv druhých, likvidace života v nejširším slova smyslu. Autor zná jediné přikázání, a tím je láska, což není citový výlev či zamilovanost, ale následování Ježíše Krista v jeho sebevydanosti ve prospěch dobra.
A ještě něco: hned v úvodu úryvku, říká autor, že kdo žije spravedlivě, je narozen z Boha. Sice pro autora by k tomu nutně patřila víra, ale konstatace, že Bůh je spravedlivý, což lze mít prakticky za synonymum pro svatý, je důležitá. Pak totiž každý, kdo žije spravedlivě, zaměřen na dobro, k Bohu patří, aniž si to uvědomuje. Je mnoho lidí, kteří žijí jako spravedliví, svatí, a jsou proto narozeni z Boha, i když to nevědí nebo tomu nevěří.
Jan 1,29-34
Na druhý den (Jan) viděl Ježíše, jak jde k němu, a řekl: „Hle, beránek Boží, který snímá hříchy světa! To je ten, o kterém jsem řekl: `Po mně přijde ten, který má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.‘ Ani já jsem ho neznal, ale proto jsem přišel křtít vodou, aby byl zjeven izraelskému národu.“ A Jan vydal svědectví: „Viděl jsem, jak Duch sestoupil jako holubice z nebe a zůstal na něm. Ani já jsem ho neznal, ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: ‚Na koho uvidíš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem Svatým.‘ A já jsem to viděl a dosvědčuji: To je Syn Boží.“
Jan svědčí o Ježíši, kterého vlastně ani moc nezná. To jen ukazuje na jeho vnitřní velikost, protože se vzdává svého významného postavení mezi lidmi ve prospěch někoho, o němž ví jen málo, někoho, kdo přichází k němu v roli učedníka, aby se od něj dal pokřtít. Jan uvolňuje své místo, aby je mohl zaujmout Ježíš. Umenšit svou slávu, svou pověst, svůj význam ve prospěch někoho nového, třeba mladšího a méně zkušeného je velkým výkonem, činem skutečné pokory.
Z příběhu o Ježíšově křtu Janem Křtitelem v Jordánu v Janově evangeliu zbyla jen ta holubice, tedy Duch svatý sestupující z nebe. Prvotní církev měla problém s touto scénou, protože Ježíš v ní je u synoptiků postaven pod Jana Křtitele. Jde o historickou skutečnost, s níž se evangelisté snaží nějak vyrovnat. Autor Janova evangelia to vyřešil vynecháním aktu křtu v Jordánu a zachoval význam celého dění, tedy zjevení Ježíšova synovství.