Neděle 28. 9. 2025 – 26. neděle, svátek sv. Václava
Mdr 6,9-21
Vládcové, k vám se obracejí má slova, abyste se naučili moudrosti a neklesli. Ti totiž, kdo svatě střeží svaté příkazy, budou uznáni za svaté, ti, kdo jsou o nich poučeni, najdou ospravedlnění. Buďte tedy žádostiví mých slov, mějte po nich touhu, a poučí vás. Moudrost září a nevadne, snadno ji vidí ti, kdo ji milují, dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. Předchází ty, kdo po ní touží, a ukazuje se jim první. Neunaví se, kdo k ní časně přichází, najde ji, jak mu sedí u dveří. Myslet totiž na ni je svrchovaná prozíravost, kdo kvůli ní bdí, brzy je bez starosti. Vždyť sama obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni, na cestách se jim ukazuje s přízní a při každé myšlence jim vychází vstříc. Neboť její začátek je zcela upřímná touha poučit se, chtít se poučit je láska k ní, láska k ní je zachovávat její přikázání, dbát o přikázání je zajistit si nesmrtelnost, nesmrtelnost pak dává místo u Boha. A tak touha po moudrosti přivádí ke kralování. Vládcové lidí, když se tedy těšíte z trůnů a žezel, ctěte moudrost, abyste kralovali navěky.
Toto poučení pro vládce, staré přes 2000 let, je stále aktuální. Jenže kdo dnes z politiků touží po moudrosti? Moudrost není především o znalostech, ale o porozumění, o schopnosti se orientovat a najít řešení adekvátní situaci. To může být velmi nekonvenční. Moudrost není něco nedobytného, něco pro vyvolené, nýbrž reflektovaná životní zkušenost konfrontovaná s Božím pohledem, Božím plánem spásy. Boží moudrost, tedy Bůh sám, hledá ty, kdo jsou ochotni jí otevřít svou mysl a své srdce. Nevyžaduje žádné složité praktiky (sedí u dveří a čeká), nýbrž touhu po dobru pro dané společenství, pro svět.
1 Petr 1,3-6; 2,21b-24
Buď veleben Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista! Protože je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději na dědictví, které nepomine, na dědictví skvělé a trvalé. Je pro nás připraveno v nebi; protože totiž máte víru, chrání vás Boží moc a vede ke spáse, která se má ukázat nyní poslední době. A proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky. Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. ‚On nezhřešil a nikdo od něho neslyšel nic neupřímného.’ Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě. On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě. Jeho ranami jste uzdraveni.
Autor listu Petrova staví svým adresátům Ježíše jako příklad trpělivého snášení zkoušek, problémů a bolesti. Ježíšovo utrpení má výkupnou hodnotu, to naše se k němu může připojit jako výraz důvěry a solidarity. Naučit se Ježíšově trpělivosti a pokoře znamená dosáhnout nejvyšší moudrosti.
Mt 16,24-27
Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mě! Neboť kdo by chtěl svůj život za-chránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mne ztratí, nalezne ho. Neboť co prospěje člověku, když získá celý svět, ale ztratí svou duši? Nebo jakou dá člověk náhradu za svou duši? Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“
Je třeba si srovnat vlastní priority. Bůh cosi nabízí (nalezení života), když člověk nebude sám sebe stavět na první místo. Sebestřednost a egoismus škodí i v rámci pozemské reality člověku samému, i když on si myslí opak. Připravuje jej o život prožitý v radosti, odvaze, důvěře a lásce k druhým. Věčný život není nic jiného než radostné soubytí bez konce, které nás naplňuje a nabíjí, a to lze zakusit již zde. O tomto Ježíšově výroku se rádo káže, ale málokdo je ochoten vzít jej vážně pro svůj život. O mnoha těchto výrocích přemýšlím ve vztahu k dění na KTF. Ohánění se křesťanskými hodnotami a Ježíšem je standard, ale bohužel jen v řeči. Hora právníků je přece jistější než „nejistá“ a neviditelná Boží spravedlnost.
Pondělí 29. 9. 2025 – 26. týden v mezidobí, svátek sv. archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela
Dan 7,9-10.13-14
Viděl jsem, že byly postaveny trůny a stařec velikého věku usedl. Jeho roucho bylo bílé jako sníh, vlasy jeho hlavy jako čistá vlna, jeho trůn plápolal ohněm, jeho kola – žhoucí oheň. Ohnivý proud vytékal a vycházel od něho, tisíce tisíců mu sloužily, desetitisíce desetitisíců stály před ním, usadil se soudní dvůr a byly otevřeny knihy. Díval jsem se v nočním vidění, a hle – s nebeskými oblaky přicházel někdo jako syn člověka, došel až k starci velikého věku, přivedli ho k němu. Byla mu dána moc, sláva a království a sloužily mu všechny národy, kmeny i jazyky: jeho moc je moc věčná, a ta nepřestane, jeho království nebude zničeno.
Ve vidění, které má Daniel, jde především o postavu Věkovitého (Boha) a postavu Syna člověka, kterému je svěřena soudcovská moc. Zástupy andělů tu umocňují vznešenost a velkolepost Boží. Oni jsou oslavou, ale také svědky, jakýmsi královským dvořanstvem a publikem na soudu. Soud je tedy veřejný a jeho vykonavatelem je Syn člověka. Jemu svěřena všechna moc. Podobný obraz najdeme i v Knize Zjevení.
Variantní čtení:
Zj 12,7-12a
Na nebi nastal boj: Michael a jeho andělé se dali do boje s drakem; drak a jeho andělé se postavili proti nim, ale neobstáli a přišli o svoje místo na nebi. Velký drak – starý had, nazývaný ďábel a satan, svůdce celé země – byl svržen na zem a jeho andělé byli svrženi s ním. Tu jsem uslyšel hlasité volání v nebi: „Od nynějška patří vítězství, moc a královská vláda našemu Bohu a panování jeho Pomazanému, neboť byl svržen žalobník našich bratří, který na ně žaloval před naším Bohem ve dne v noci. Oni nad ním zvítězili Beránkovou krví a slovem svého svědectví, protože nemilovali svůj život natolik, že by se zalekli smrti. Proto se veselte, nebesa a vy, kteří v nich přebýváte!“
Na nebi mají dobojováno, Michael nebe očistil od veškerého zla. To nám ovšem smetl na zem! Samozřejmě jde o obrazy, jejichž cílem je zvěstovat nádheru Božího panování, kde již není nic, co by ty, kteří Bohu náležejí, ohrožovalo. Není tam nikdo, kdo by narušoval jejich vztah s Bohem. Satan znamená pokušitel, svůdce, odpůrce, žalobce. Tak vystupuje např. v knize Job. Nebe není odměnou za dobré chování, plnění příkazů a zákazů, nýbrž završením důvěry ve smysl víry v Ježíše Krista a jeho oběti na kříži, ve smysl životní cesty s ním; nebe je prožíváním plného společenství s ním a s ostatními v Bohu.
Jan 1,47-51
Ježíš uviděl Natanaela, jak k němu přichází, a řekl o něm: „To je pravý Izraelita, v kterém není lsti.“ Natanael se ho zeptal: „Odkud mě znáš?“ Ježíš mu odpověděl: „Viděl jsem tě dříve, než tě Filip zavolal, když jsi byl pod fíkovníkem.“ Natanael mu na to řekl: „Mistře, ty jsi Boží syn, ty jsi král Izraele!“ Ježíš mu odpověděl: „Proto věříš, že jsem ti řekl: ‚Viděl jsem tě pod fíkovníkem‘? Uvidíš ještě větší věci.“ A dodal: „Amen, amen, pravím vám: Uvidíte nebe otevřené a Boží anděly vystupovat a sestupovat na Syna člověka.“
Natanael reaguje nadšeně na Ježíšovu schopnost vidět pod povrch věcí. Ježíš jeho nadšení krotí odkazem na to, že jde o mnohem větší věci. Jde o definitivní společenství v plnosti Božího království. Jde o Ježíše, skrze něhož lze podílu na plnosti dosáhnout. Jákob viděl žebřík do nebe s vystupujícími a sestupujícími anděly, Ježíšovi učedníci a následovníci uvidí plnost slávy, jíž jsou andělé symbolem, která spočívá na Ježíšovi, setkají se s ním jako oslaveným.
Úterý 30. 9. 2025 – 26. týden v mezidobí
Zach 8,20-23
Tak praví Hospodin zástupů: Ještě přijdou národy a obyvatelé mnohých měst, přijdou obyvatelé jednoho města k obyvatelům města druhého a řeknou: „Pojďme usmířit Hospodina, pojďme hledat Hospodina zástupů! Já půjdu také.“ Přijdou mnohé národy, mocné kmeny, aby hledaly Hospodina zástupů v Jeruzalémě a usmířily ho. Tak praví Hospodin zástupů: V těch dnech deset lidí ze všech pohanských jazyků uchopí lem šatu jednoho Judovce a řeknou: „Chceme jít s vámi, neboť jsme slyšeli, že s vámi je Bůh.“
Kniha Zachariáš přináší útěšnou vizi sjednocení věřících a nevěřících v úctě k Hospodinu. Úcta k Hospodinu se prosadí po celém světě. Tehdejší autor měl samozřejmě na mysli pouze jemu známou obydlenou zemi, tedy především středomořský prostor. Tato vize se zatím nenaplnila, jde o vizi s eschatologickou dimenzí. Její plná realizace náleží do Božího království. Násilně však její uskutečnění nelze vymáhat ani prosazovat. Osobní (křesťansky chápaný) Bůh není pro mnoho lidí dnes téma, nicméně do značné míry závisí na křesťanech, zda lidé alespoň zahlédnou, že tématem, ba dokonce živým vztahem může být.
Lk 9,51-56
Když se přibližovala doba, kdy Ježíš měl být vzat (vzhůru), pevně se rozhodl jít do Jeruzaléma. Poslal před sebou posly a ti cestou přišli do jedné samařské vesnice, aby tam připravili nocleh. Ale (Samaritáni) ho nepřijali, protože měl namířeno do Jeruzaléma. Když to viděli učedníci Jakub a Jan, řekli: „Pane, chceš, abychom svolali z nebe oheň, aby je zahubil?“ On se však obrátil a přísně je pokáral. Pak šli do jiné vesnice.
Další poukaz na Ježíšovu velkorysost, tolerantnost, pochopení pro druhé. Ježíš přijímá v klidu, že s ním někdo nesouhlasí, že s ním nechce sdílet domov, protože on směřuje jinam, do nepřátelského či konkurenčního Jeruzaléma. Zebedeovci opět vystartují a chtěli by ty nepohostinné a nesouhlasné Samaritány zlikvidovat: hromy a blesky na ně, ať zahynou! Ježíš takové pomstychtivé smýšlení rázně odmítá. Je třeba nechat existovat lidi, kteří mají jiné názory a kteří nás nechtějí, ať už k tomu mají jakékoliv důvody. Existují přece mnozí, s nimiž souzníme. I Ježíš šel dál a našel nocleh jinde, nejspíš v jiné samařské vesnici.
Středa 1. 10. 2025 – 26. týden v mezidobí
Neh 2,1-8
V měsíci nisanu ve dvacátém roce vlády Artaxerxovy, když jsem byl pověřen službou u vína, vzal jsem víno a podal ho králi. Nikdy jsem před ním nebýval ztrápený. Tu mi král řekl: „Proč vypadáš tak ztrápeně? Vždyť nejsi nemocný! Bezpochyby se něčím trápíš.“ Velmi jsem se ulekl a řekl jsem králi: „Ať žije král navěky! Jak bych neměl vypadat ztrápeně, když město, kde jsou hroby mých otců, leží v troskách a jeho brány jsou zničeny ohněm?“ Král se zeptal: „Co si tedy přeješ?“ Pomodlil jsem se k Bohu nebes a odpověděl jsem králi: „Jestliže to král uzná za vhodné a jestliže tvůj služebník došel tvého zalíbení, propusť mě do Judska, do města, kde jsou hroby mých otců, abych ho znovu vystavěl.“ Král, vedle něhož seděla královna, se mě otázal: „Jak dlouho potrvá tvá cesta a kdy se vrátíš?“ Jakmile jsem udal určitý čas, králi se zalíbilo mě propustit. Řekl jsem tedy králi: „Jestliže to král uzná za vhodné, ať jsou mi dány doporučující listy pro místodržitele provincií za Eufratem, aby mi poskytli doprovod, dokud nepřijdu do Judska, a také list pro správce královských lesů Asafa, aby mi dodal dříví na trámy k branám tvrze při chrámu, na městské hradby i na dům, kde budu bydlet.“ Král mi je dal, neboť dobrotivá ruka mého Boha byla nade mnou.
Nehemiáš, potomek židovských exulantů v Babyloně, je vysokým úředníkem (královským číšníkem) perského velkokrále Artaxerxesa I., který panoval v letech 463-424 př. n. l. Nehemiáš byl jmenován místodržitelem v Judsku, jež bylo v té době perskou provincií (satrapií). Nehemiáš přišel do Judska kolem poloviny 5. stol. př. n. l. Společně s knězem Ezdrášem zreformovali judskou společnost, zejména v Jeruzalémě. Nehemiáš se zasadil o určité sociální a politické reformy, Ezdráš pak zejména o reformy kultu a náboženského života.
Je správné umět využívat přízně společnosti ve prospěch dobré věci. To, že někdo má jiný pohled na svět, světonázor, nutně neznamená, že není schopen velkorysosti, štědrosti, pomoci druhému v dobré věci, i když ten je jinak nastaven. Tolerantní soužití a vzájemná pomoc prospívají většinou oběma stranám. A je dobře si všimnout, že Nehemiáš udělal jako Žid velkou politickou a společenskou kariéru u pohanského panovníka, aniž se zřekl svého židovství, svého přesvědčení.
Lk 9,57-62
Když Ježíš a jeho učedníci šli (do Jeruzaléma), cestou mu někdo řekl: „Půjdu za tebou všude, kam půjdeš.“ Ježíš mu však odpověděl: „Lišky mají doupata a nebeští ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kam by hlavu položil.“ Jiného zase vybídl: „Pojď za mnou!“ On však řekl: „Pane, dovol mi, abych napřed šel pochovat svého otce.“ Odpověděl mu: „Nech, ať mrtví pochovávají své mrtvé. Ale ty jdi a zvěstuj Boží království!“ A ještě jiný řekl: „Půjdu za tebou, Pane, jen mi dovol, abych se napřed rozloučil doma s rodinou.“ Ježíš mu však odpověděl: „Žádný, kdo položil ruku na pluh a ohlíží se za sebe, není způsobilý pro Boží království.“
Ježíš mezi lidmi rozlišuje, protože ví, co v nich je. Jednoho od bezprostředního následování odradí (zřejmě vyhodnotil, že dotyčný na to nemá nebo že jeho motivace není správná), druhé poměrně radikálně vybízí a naléhá na ně. Rozhodnutí jít s Ježíšem je zásadní a radikální. Dva ze tří, o nichž je řeč, chtěli jít za Ježíšem z vlastní iniciativy, ale jak se ukazuje, nebyli úplně připraveni zcela změnit svůj život. Pouze jednoho Ježíš vyzývá sám, a to s takovou naléhavostí, že ho nutí k překročení povinné úcty vůči zemřelému otci, a hned ho chce pověřit hlásáním Božího království.
Rozhodnutí z vlastní hlavy nemusí stačit, člověk může přecenit své síly, schopnosti a možnosti. Důležitá je také motivace. Avšak když člověk prožívá jistotu Božího volání, tak musí riskovat všechno, aby toto volání vyslyšel a byl Ježíšovým učedníkem tam, kdo ho Ježíš chce mít. I když to může znamenat překročení určitých norem, očekávání druhých, vlastní rodiny či společenství, kam člověk do té doby patřil. Jen si povolání člověk nesmí vymýšlet, plést si je s touhou po něčem mimořádném, po útěku z dosavadního způsobu života.
Čtvrtek 2. 10. 2025 – 26. týden v mezidobí
Neh 8,1-4a.5-6.7b-12
Všechen lid do jednoho se shromáždil na prostranství před Vodní bránou a vyzvali znalce Písma Ezdráše, aby přinesl knihu Mojžíšova zákona, který Hospodin přikázal Izraeli. Kněz Ezdráš přinesl Zákon před shromážděné muže i ženy a všechny, kdo byli schopni rozumět. Bylo to prvního dne sedmého měsíce. Četl z něho na prostranství před Vodní bránou od svítání do poledne před muži a ženami a přede všemi, kdo byli schopni rozumět. Všichni poslouchali knihu Zákona s napětím. Ezdráš, znalec Písma, stál na dřevěném výstupku, který pro ten účel zhotovili. Otevřel knihu před očima všeho lidu – stál totiž výše než všichni lidé – a když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha, a všechen lid odpověděl se zdviženýma rukama: „Amen, amen!“ Vrhli se na kolena a klaněli se Hospodinu až k zemi. Lid stál na místě a levité mu vysvětlovali Zákon. Četlo se v knize Božího zákona, překládali a vykládali ho, a tak pochopili, co se četlo. Místodržitel Nehemiáš a znalec Písma a kněz Ezdráš i levité, kteří poučovali lid, řekli všemu lidu: „Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!“ Všechen lid totiž plakal, když slyšeli slova Zákona. (Ezdráš) jim řekl: „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit, neboť tento den je zasvěcen našemu Pánu. Nebuďte zarmoucení, neboť radost z Hospodina je vaše síla!“ Také levité uklidňovali všechen lid: „Utište se! Dnešní den je svatý. Nebuďte zarmoucení!“ A všechen lid se rozešel, aby jedli a pili a posílali výslužky; uspořádali velmi radostnou slavnost, protože pochopili slova, která jim byla hlásána.
Po návratu z babylonského exilu a po zbudování Chrámu, což vše dohromady trvalo desítky let, dochází na plnou obnovu života ve shodě se Zákonem. Na vyvýšeném místě (bima) předčítá zákoník Ezdráš Zákon. Tak se to děje dodnes v synagoze. Lidé jsou ohromeni tím, co slyší. Se slovy Zákona konfrontují svůj život, což je vede k hluboké pokoře. Najednou si uvědomují velikost svého Boha a nároků, které jsou na ně jako vyvolený lid kladeny, a to díky tomu, co slyší, i výkladu, kterého se jim dostává. Nemají však propadat smutku a beznaději, naopak se mají radovat a hodovat, protože se jim dostalo daru Zákona, daru pochopení Boží vůle. Zákon není primárně knihou předpisů, nýbrž darem Božího vyvolení. Dodržování předpisů je jen prostředkem, jak toto vyvolení uchovávat a předávat.
Boží slovo vede lidi k pokoře a radosti. Je pro mne otázkou, zda to platí i dnes, zda existuje vůbec vůle brát Boží slovo vážně, totiž jako účinné slovo do života.
Lk 10,1-12
Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků), poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: ‚Pokoj tomuto domu!‘ Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: ‚Přiblížilo se k vám Boží království!‘ Když přijdete do některého města a nepřijmou vás, vyjděte do jeho ulic a řekněte: ‚I ten prach, který se nám ve vašem městě přichytil na nohou, vám tu střásáme. To si však pamatujte: Přiblížilo se Boží království!‘ Říkám vám: Sodomě bude v onen den lehčeji než takovému městu.“
Ježíš se neomezuje jen na svých Dvanáct, své charisma a poslání chce sdílet s dalšími. I další učedníky vysílá, aby byli nositeli zvěsti o Božím království a v síle této zvěsti přinášeli pokoj a uzdravení, plnost života. Učedníci nemají ztrácet čas, nemají se zajišťovat, nýbrž se vší radikalitou, odvahou a spolehnutím na Boha mají přinášet primárně zvěst o pokoji, což znamenalo i zvěst o Boží blízkosti. Dar pokoje (šalom) je základem. Nejde o klid, který si může zajistit člověk sám, nýbrž o Boží dar, o dar Boží přítomnosti. Z něho pak plynou další dary.
Ježíš dobře ví, že hlásat tuto nabídku bude narážet na nepochopení a odpor, jakkoliv to je protismyslné. Učedníci přicházejí s nabídkou životní síly, s mocí uzdravení lidských životů, a přece to leckomu není vhod. Když člověk sleduje, co se kolem děje, tak si říká, že se vyplňují Ježíšova slova, když citoval proroka Izajáše, „že i když lidé slyší, tak neslyší“, přesný opak toho, o čem mluví kniha Nehemiáš. Prostě vnímám – a s ohledem na dění na KTF – že ve skutečnosti slova Písma nic neznamenají, že není třeba je brát vážně, protože jinak by se nemohlo dít, co se děje. Má důvěra v kázání leckterých biskupů i kněží a různých církevních i fakultních funkcionářů je díky tomu na nule. Jako by ta slova platila jen pro nás obyčejné věřící, ale oni se tím řídit nemusejí.
Pátek 3. 10. 2025 – 26. týden v mezidobí
Bar 1,15-22
Pán, náš Bůh, je spravedlivý, my se však dnes musíme rdít hanbou, my Judovci i obyvatelé Jeruzaléma, naši králové, naše knížata, naši kněží, naši proroci i naši otcové. Zhřešili jsme proti Pánu, neposlouchali jsme ho, neslyšeli jsme rozkaz Pána, našeho Boha, a nežili jsme podle příkazů, které nám dal. Ode dne, kdy Pán vyvedl naše otce z egyptské země, až do dneška neposlouchali jsme Pána, našeho Boha, z lehkomyslnosti jsme nedbali jeho hlasu. I ulpělo na nás zlo a prokletí, kterým hrozil Pán ústy svého služebníka Mojžíše, když vyvedl naše otce z egyptské země, aby nám dal zemi oplývající mlékem a medem. A tak je tomu dnes. Neposlechli jsme hlas Pána, našeho Boha, i když nás napomínali proroci, které k nám posílal, ale odešli jsme každý za zálibami svého zlého srdce, sloužili cizím bohům a dělali to, co bylo zlé v očích Pána, našeho Boha.
Autor prorocko-mudroslovné knihy Baruch se zamýšlí nad dějinami svého lidu jakožto dějinami nevěrnosti vůči Bohu a smlouvě, kterou s nimi uzavřel. Důsledkem nerespektování Božích ustanovení je neblahá situace, v níž se vyvolený lid ocitl. Jsou situace, za něž nelze nikoho obviňovat, které přicházejí zcela nečekaně (např. přírodní katastrofy), a s nimi je třeba se vyrovnat a nést je ve vzájemné solidaritě. Jsou však i situace, které jsou důsledkem špatného jednání, nemravnosti, nesvornosti, korupce, závisti, zloby, a to nejen jednotlivců, ale i celých skupin. Za ně nelze obviňovat Boha, protože jsou přímým důsledkem lidské hříšnosti, nikoliv Božím trestem. Ty vyžadují změnu smýšlení, obrácení na úrovni konkrétních jedinců i celých společenství. Dokud k tomu nedojde, důsledky trvají a stav se nelepší. Asi stejně jako Baruch můžeme hodnotit naši historickou situaci i my. A pak se nestačíme divit.
Lk 10,13-16
Ježíš řekl: „Běda tobě, Chorazine, běda tobě, Betsaido! Kdyby se staly v Tyru a Sidónu takové zázraky jako u vás, už dávno by se obrátili k pokání v žínici a v popelu. Ale Tyru a Sidónu se povede na soudu lehčeji než vám. A ty, Kafarnaum, budeš snad vyvýšeno až do nebe? Až do pekla klesneš! Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou; kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal.“
Ježíš se dívá na dobově významné lokality své země a vidí, že jejich osud je zpečetěn, že na ně dolehne tíseň, protože v nich kvete nepravost a nikdo s tím nic nedělá. Jeho varovná prorocká slova se v dějinách naplnila i jinde a jejich aktuálnost zůstává i pro dnešní dobu. Žádná lokální církev nemá zajištěno trvání, pokud nebude schopná sebereflexe a změny smýšlení. Nezničí ji nikdo zvenčí, zničí se sama svou sebestředností, nesolidárností, pýchou a nepokorou. Boží království kvete jen tam, kde se lidé snaží se navzájem respektovat, pomáhat si, starat se jeden o druhého. Existuje a může existovat mezi námi, i když v omezenosti našeho času a prostoru i nás samých.
Sobota 4. 10. 2025 – 26. týden v mezidobí, památka sv. Františka z Assisi
Bar 4,5-12.27-29
Buď dobré mysli, můj lide, který máš slavné jméno Izrael; nejste prodáni národům k záhubě, ale proto jste vydáni protivníkům, že jste k hněvu popudili Boha. Vždyť jste rozhněvali svého stvořitele, protože jste obětovali zlým duchům, a ne Bohu. Zapomněli jste na věčného Boha, který vás vychoval, a zarmoutili jste Jeruzalém, (matku), která vás živila. Viděla, jak na vás přichází hněv od Boha, a řekla: „Slyšte, sousedé Siónu, neboť Bůh na mě přivedl velikou žalost. Viděla jsem zajetí svých synů a dcer, do kterého je přivedl Věčný. S radostí jsem je vychovávala, s pláčem a žalostí jsem je propustila. Nikdo ať se neraduje nade mnou, vdovou, od mnohých opuštěnou. Zpustošena jsem pro hříchy svých dětí, že se uchýlily od Božího zákona. Buďte dobré mysli, děti, a volejte k Bohu, neboť vás bude mít na paměti ten, který to dopustil. Jako vaše mysl tíhla k tomu, abyste se od Boha vzdalovali, tak se ho snažte po svém obrácení zase hledat s desetkrát větší horlivostí. Ano, ten, který na vás dopustil neštěstí, s vaším vysvobozením vám dá zase věčnou radost!“
Formou nářku nad osudem Izraele reflektuje autor situaci vyhnanství jakožto důsledku odvratu od Hospodina, ale zároveň volá k důvěře a radosti. Bůh nechává dopadnout důsledky lidského jednání na jeho iniciátory, ale i na celé společenství, protože hříchy jednotlivců zasahují celé společenství, ale nenechává své vyvolené bez své pomoci. Neexistuje kolektivní vina, vinní jsou vždy konkrétní lidé, ale existuje společenská dimenze zla, hříšné struktury, které zasahují vinné i nevinné. Proto je třeba se zlem bojovat. Morální vina, hřích, je jako chobotnice, jejíž chapadla mají velký dosah. Ubránit se není vždy v silách a možnostech jednotlivého člověka, svět není černobílý, ale je třeba si dění kolem všímat a snažit se vyvarovat působení zla.
Lk 10,17-24
Dvaasedmdesát (učedníků) se vrátilo a s radostí řekli: „Pane, dokonce i zlí duchové se nám podrobují ve tvém jménu!“ Odpověděl jim: „Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe. Dal jsem vám moc šlapat na hady, štíry a (přemáhat) všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit. Ale radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte, že vaše jména jsou zapsána v nebi.“ V té chvíli zajásal v Duchu Svatém a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo! Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec, ani kdo je Otec, jen Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.“ Když byli sami, obrátil se k svým učedníkům těmito slovy: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte! Říkám vám: Mnoho proroků a králů toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli.“
Učedníci, kteří se vrátili ze své mise, jsou nadšeni svými úspěchy, mocí, kterou jim Ježíš svěřil. On však jejich nadšení zchladí poukazem na to, co je opravdu důležité. A tím je skutečnost přináležení Bohu skrze vazbu na Ježíše. Lidské schopnosti a talenty, to, čeho se člověku jako moci dostane, jsou darem, jímž má sloužit druhým, ale tím nejdůležitějším je, že patří Bohu, že patří mezi vyvolené. To je pravým důvodem k radosti a skutečné zakotvenosti. Člověk se může a má radovat z úspěchu, ze zdaru toho, co dělá, ale nesmí to dělat proto, aby byl důležitý a oslavovaný, nemá zásluhy připisovat jen sobě, nýbrž zůstat zaměřený na cíl, tedy na prospěch adresátů své činnosti, na růst Božího království, tedy prostoru dobra, na zemi.
Ježíš pak ve své modlitbě odhaluje svým učedníkům, jak obrovsky jsou vyvolení, jak veliké cti se jim dostalo. Mohou se radovat, že patří mezi „maličké“, tedy mezi pokorné svým smýšlením, jimž oči nezastírá jejich vlastní velikost a důležitost. Patřit mezi Ježíšovy maličké je výsadou, nikoliv nedostatkem, i když světské hodnocení (i v církvi) to vidí jinak. Ježíš nazývá své učedníky blahoslavenými, protože mohou být svědky spásy. To je silné slovo, dnes silně oslyšené.
Takový byl právě sv. František z Assisi.