Neděle 29. 3. 2026 – Květná neděle
Iz 50,4-7
Pán, Hospodin, mi dal dovedný jazyk, abych uměl znaveného poučovat (utěšujícím) slovem. Každé ráno mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníka. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen. Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben.
Úryvek je vzat ze třetí písně Služebníka Hospodinova z druhé části knihy Izajáš. Služebník Hospodinův, tajemná mesiánská postava v 6. století př. n. l., je charakterizován otevřeným uchem, tedy pozorným nasloucháním, a to i v situaci dramatického konfliktu. Bůh svému Služebníku otevřel ucho, aby slyšel a rozuměl tomu, co se děje. Dal mu také jazyk, aby to, co slyší, dokázal sdělovat dál, a to jako dobrou zvěst. Důsledkem toho je konflikt, potupa a násilí, jejichž obětí se Služebník stává. On však svou důvěru vložil do Hospodina, neboť není důležité, co si myslí lidé, nýbrž obstát tváří v tvář Bohu. Všechno toto se naplnilo na Ježíšovi, ani on uprostřed posměchu, utrpení a nenávisti necouvl nazpět a Bůh se ho ujal. I když jinak, než by si člověk představoval. Lidská zloba se nakonec ukáže jako neúčinná, protože Bůh se svého služebníka ujme. Ten může čelit nepřátelství s „kamennou tváří“.
Naslouchat Hospodinu, jak je povinností učedníka, je v chaosu současné doby velmi obtížné. Rozumět Božímu slovu je však možné i v současné vřavě, pokud jsme to slovo schopné přijímat jako dobré, pokud jsme schopni a ochotni jako takové předávat dál.
Flp 2,6-11
Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.
Tento hymnus z Listu Filipanům, původně asi ještě předpavlovský, mluví o Ježíšově dráze totálního vyprázdnění (kenosi – řecky kenos znamená prázdný) a povýšení. Ten, který byl u Boha, se vzdal svého výsostného postavení a přijal podmíněnost lidské existence, a to až do nejtrpčího konce. První člověk pohrdl svým člověčenstvím a chtěl být rovný Bohu, ten, jenž jím byl, toto porušené člověčenství na sebe vzal, aby je obnovil a vrátil tam, kde mělo původně být. A musel právě kvůli tomuto porušení projít temnotou hříchu-smrti. Tak se stává tím, o němž mluví prorok v babylonském zajetí ve zmíněné 3. písni Služebníka Hospodinova.
Mt 26,14-27,66
Tehdy jeden z Dvanácti – Jidáš Iškariotský – odešel k velekněžím a zeptal se jich: „Co mi dáte, když vám ho zradím?“ Oni s ním smluvili třicet stříbrných. Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil.
Proč Jidáš zradil Ježíše, zůstává dodnes otázkou. Dle mého nejspíš proto, že čekal, že Ježíš konečně něco udělá, nastane kýžený čas obnovení Boží vlády v Izraeli, zničení/vyhnání okupantů. Buď chtěl Ježíše vyprovokovat k akci nebo z frustrace, zklamání z nerealizovaných nadějí se přidal na stranu jeho odpůrců. Rozhodně to nedělal kvůli penězům, protože jich zas tolik neměl dostat. Suma je spíše odkazem na Zach 11,12n.
První den o svátcích nekvašeného chleba přistoupili učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?“ On řekl: „Jděte do města k jistému (člověku) a vyřiďte mu, že Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko; budu u tebe se svými učedníky slavit velikonoční večeři.“ Učedníci udělali, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka. Když nastal večer, zaujal místo u stolu s Dvanácti. Při jídle jim řekl: „Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí.“ Velmi se zarmoutili a začali mu říkat jeden přes druhého: „Jsem to snad já, Pane?“ Odpověděl: „Kdo si se mnou namáčí rukou v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil.“ Také Jidáš, který ho chtěl zradit, se zeptal: „Jsem to snad já, Mistře?“ Odpověděl mu: „Tys (to) řekl.“ Když jedli, Ježíš vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával ho svým učedníkům se slovy: „Vezměte, jezte. To je mé tělo.“ Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a řekl: „Pijte z něho všichni. Neboť to je má krev (nové) smlouvy, která se prolévá za všechny na odpuštění hříchů. Pravím vám: Od této chvíle už nikdy nebudu pít z tohoto plodu révy až do toho dne, kdy z nového (plodu) budu pít s vámi v království svého Otce.“
Ježíš slaví se svými učedníky sederovou večeři na rozloučenou. Ví o zradě. A právě v té chvíli dává zrádci ještě šanci na změnu smýšlení. Ježíš dává sám sebe učedníkům k dispozici – v symbolickém podání chleba a vína jim říká: to jsem já, ten, kdo vás má až k smrti rád, kdo je ochoten dát za vás svůj život. Říká to i Jidášovi. I jemu platí slova o odpuštění hříchů. Ježíš před nimi otevírá novou budoucnost (pití nového vína v království Otcově), které však oni ještě nerozumějí.
Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. Tehdy jim Ježíš řekl: „Vy všichni se dnes v noci nade mnou pohoršíte, neboť je psáno: ‚Budu bít pastýře, a ovce ze stáda se rozprchnou.‘ Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje.“ Petr mu na to řekl: „Kdyby se všichni nad tebou pohoršili, já se nikdy nepohorším!“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti: Dnes v noci, dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Petr mu však tvrdil: „I kdybych měl s tebou jít na smrt, nezapřu tě!“ Podobně mluvili i všichni ostatní učedníci. Potom s nimi šel Ježíš na venkovský dvorec zvaný Getsemany a řekl učedníkům: „Poseďte tady, zatímco se půjdu tamhle pomodlit.“ Petra a dva Zebedeovy syny vzal s sebou. Pak se ho zmocnil smutek a úzkost. Řekl jim: „Má duše je smutná až k smrti, zůstaňte zde a bděte se mnou!“ Trochu poodešel, padl tváří k zemi a modlil se: „Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Potom se vrátil k učedníkům a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: „To jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé.“ Odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, nemůže-li mě (tento kalich) minout a musím ho vypít, ať se stane tvá vůle.“ Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou zavíraly oči. Nechal je, opět odešel a modlil se potřetí stejnými slovy. Potom se vrátil k učedníkům a řekl jim: „Jen spěte a odpočívejte dál! – Už je tady ta hodina: teď bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, půjdeme! Hle, už je tady můj zrádce.“
Drama pokračuje: ježíš varuje učedníky, že jeden jej sice skutečně aktivně zradí, ale ani ostatní nejsou připraveni nést s ním jeho úděl, konfrontaci s mocnými, se hříchem. Petr se sice kasá, že on to zvládne, ale Ježíš dopředu ví, že slova často předcházejí činy a že ani Petr neustojí strach o sebe.
Ani Ježíšovi není lehko z toho, co ho čeká, protože dobře ví, že mu jeho odpůrci usilují o život, že je nepohodlný. Obrací se na své tři blízké učedníky Petra, Jakuba a Jana s prosbou o bytí s ním ve chvíli úzkosti a rozhodujícího vnitřního zápasu. Toho však nejsou schopni, tíha chvíle na ně doléhá tak silně, že se utečou do spánku, do „nevědomí“. Nemají sílu unést danou situaci. Ježíš zápasí sám o vnitřní sílu utkat se zlem, završit svou věrnost Otci i za cenu svého života, za cenu ponížení, zatracení, bolestné fyzické likvidace, potupné smrti na kříži. Svůj zápas ustojí. Matoušovo evangelium nezmiňuje přítomnost anděla, který by mu dodával síly jako Lk; Ježíš je ve svém zápase sám.
Když ještě mluvil, přišel Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním velký houf s meči a kyji, jak je poslali velekněží a starší lidu. Jeho zrádce s nimi smluvil znamení: „Koho políbím, ten je to; toho se chopte.“ A hned přistoupil k Ježíšovi a řekl: „Buď zdráv, Mistře!“ a políbil ho. Ježíš mu odpověděl: „Příteli, (učiň jen), k čemu jsi přišel.“ (Lidé z houfu) přistoupili, vztáhli ruce na Ježíše a zmocnili se ho. Vtom jeden z těch, kdo byli s Ježíšem, sáhl po meči, vytasil ho, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. Ježíš mu však řekl: „Zastrč svůj meč tam, kam patří. Každý, kdo sahá po meči, mečem zahyne. Anebo myslíš, že by mi můj Otec neposlal ihned víc jak dvanáct pluků andělů, kdybych ho o to poprosil? Ale jak by se potom splnily výroky Písma, že se tak musí stát?“ V té chvíli řekl Ježíš (onomu) houfu: „Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli? Sedával jsem den co den v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. To všechno se však stalo, aby se splnily výroky Písma u proroků.“ Tu jej všichni učedníci opustili a utekli.
Jidášova zrada je dokonána symbolickým polibkem. Ten je opravdu jen symbolem, protože Ježíš by byl zatčen a zlikvidován i bez Jidáše. Je výrazem toho, že se dal k Ježíšovým odpůrcům, že s Ježíšem už nemá společnou cestu, že ho Ježíš zklamal. Ježíš však i v tom zmatku zůstává pánem situace, nesnaží se uniknout, odmítá násilí pro vlastní obranu (uzdravuje veleknězova služebníka) a zůstává uprostřed nepřátelského davu sám. Zmanipulovaný dav, který mu dřív naslouchal, ho obklopí a zmocní se jej. Učedníci ze strachu o svůj život, aby nedopadli podobně jako Ježíš, mizí ze scény. Lidská přízeň je vrtkavá, nelze na ni spoléhat; je na místě si od ní držet odstup, zůstat na ní nezávislý.
Ti, kdo se Ježíše zmocnili, vedli ho k veleknězi Kaifášovi, kde se shromáždili učitelé Zákona a starší. Petr šel zpovzdálí za ním až k veleknězovu dvoru. Vešel dovnitř a sedl si k služebníkům, aby viděl, jak to skončí. Velekněží a celá velerada hledali proti Ježíšovi lživé svědectví, aby ho mohli odsoudit na smrt, ale nenašli, třebaže se dostavilo mnoho falešných svědků. Nakonec přišli dva a řekli: „On prohlásil: Mohu zbořit Boží chrám a ve třech dnech ho zase vystavět.“ Velekněz povstal a zeptal se ho: „Nic neodpovídáš na to, co tito (lidé) proti tobě vypovídají?“ Ježíš však mlčel. Tu mu velekněz řekl: „Zapřísahám tě při živém Bohu, abys nám řekl, zdali jsi Mesiáš, Syn Boží!“ Ježíš mu odpověděl: „Tys (to) řekl. Ale říkám vám: Od této chvíle uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích.“ Tu roztrhl velekněz své roucho a řekl: „Rouhal se! Nač ještě potřebujeme svědky? Právě jste sami slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?“ Odpověděli: „Hoden je smrti.“ Pak mu plivali do tváře a tloukli ho pěstmi; někteří ho bili do tváře a říkali: „Když jsi prorok, pověz nám, Mesiáši, kdo tě to udeřil!“
Petr sebere odvahu a Ježíše zpovzdálí následuje k veleknězi, aby viděl, co se bude dít. Ježíš je obviněn, ale obvinění se ukazují jako neprůkazná. Nakonec na přímou výzvu Ježíš nepřímo potvrzuje svou identitu. To velekněz vyhodnotí jako rouhání a zmanipulované shromáždění souhlasí s trestem smrti a ti, kdo Ježíšovi nesahají ani po kotníky, ho zesměšňují a tupí. Scéna posměchu odkazuje na písně služebníka Hospodinova, a to na Iz 50,6 a Iz 53,5.
Petr mezitím seděl venku na dvoře. Tu k němu přistoupila jedna služka a tvrdila: „Tys byl také s tím Galilejcem Ježíšem.“ Ale on to přede všemi zapřel: „Nevím, co povídáš.“ Když odešel k chodbě u brány, uviděla ho jiná služka a řekla těm, kdo tam byli: „Tady ten byl s tím nazaretským Ježíšem.“ Ale zase to zapřel, a to pod přísahou: „Toho člověka vůbec neznám!“ Za chvilku přistoupili ti, kdo tam stáli, a řekli Petrovi: „Opravdu, i ty k nim patříš. Vždyť už tvé nářečí tě prozrazuje.“ Tu se začal zaklínat a zapřísahat: „Neznám toho člověka!“ Hned nato zakokrhal kohout a Petr si vzpomněl na slova, která Ježíš řekl: „Dříve než kohout zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ A vyšel ven a hořce se rozplakal.
Ježíšova varovná slova Petrovi se naplní, Petr Ježíše 3x zapře. K jeho zásluhám však patří, že alespoň zpovzdálí Ježíše následoval, neutekl úplně, ale lidsky svůj strach neustál. Rozpor mezi svými slovy a jednáním si vzápětí uvědomil a rozplakal se. Ale to ještě nebylo úplné obrácení. Možná litoval sám sebe, možná se hluboce styděl, ale ke skutečné víře a naději to mělo ještě daleko.
Když nastalo ráno, všichni velekněží a starší lidu se usnesli proti Ježíšovi, že ho vydají na smrt. Dali ho proto spoutat a odvést a vydali ho vladaři Pilátovi. Když teď zrádce Jidáš viděl, že Ježíš je odsouzen, hnulo se v něm svědomí. Přinesl velekněžím a starším těch třicet stříbrných nazpátek a řekl: „Zhřešil jsem: zradil jsem nevinnou krev.“ Odpověděli mu: „Co je nám do toho? To je tvá věc.“ Tu hodil ty stříbrné dovnitř chrámu, utekl odtamtud, šel a oběsil se. Velekněží vzali ty peníze a řekli: „Do chrámové pokladny je dát nesmíme, protože je to odměna za krev.“ Usnesli se tedy, že za ně koupí hrnčířovo pole na pohřbívání cizinců. Proto se tomu poli až dodneška říká Pole krve. Tak se splnilo, co řekl prorok Jeremiáš: ‚Vzali třicet stříbrných, odhadní cenu za toho, kterého Izraelité tak odhadli, a dali je za hrnčířovo pole, jak mi Pán nařídil.‘
Také Jidášovi došlo, co se skutečně děje, i on „prozřel“, ale tíhu svého prozření, zklamání ze sebe sama neunesl. Peníze vrátil, ale neměl sílu se obrátit a tak raději zvolil dobrovolnou smrt. Pouze Mt a Sk mluví o Jidášově smrti, a to kromě faktu smrti odlišně. Možná historicky Jidáš sebevraždu nespáchal, ale v každém případě z hlediska církevního společenství, v němž evangelium vznikalo, byl mrtvý, protože se odvrátil od Ježíše a přidal se na stranu jeho nepřátel. Možná je to i varování pro ty, kdo se vzdají své víry, kdo opustí církevní společenství.
Ježíš pak byl předveden před vladaře. Vladař se ho zeptal: „Ty jsi židovský král?“ Ježíš odpověděl: „Ty (to) říkáš!“ Na žaloby velekněží a starších neodpověděl nic. Tu mu Pilát řekl: „Neslyšíš, co všechno proti tobě vypovídají?“ Ale Ježíš mu neodpověděl ani na jednu otázku, takže se vladař velmi divil. Bylo zvykem, že o svátcích vladař propouštěl lidu jednoho vězně, kterého chtěli. Právě tehdy měli pověstného vězně, jmenoval se Barabáš. Proto když se (lidé) shromáždili, zeptal se jich Pilát: „Koho chcete, abych vám propustil? Barabáše, anebo Ježíše, kterému říkají Mesiáš?“ Věděl totiž, že ho vydali z nenávisti. Když zasedl na soudní stolec, poslala k němu jeho žena se vzkazem: „Nic neměj s tím spravedlivým! Kvůli němu jsem dnes ve snu mnoho vytrpěla.“ Velekněží a starší však přemluvili lid, aby si vyžádali Barabáše, a Ježíše aby dali popravit. Vladař se jich zeptal: „Kterého vám z těchto dvou mám propustit?“ Začali volat: „Barabáše!“ Pilát jim řekl: „Co tedy mám udělat s Ježíšem, zvaným Mesiáš?“ Všichni volali: „Na kříž s ním!“ On však namítl: „Ale co udělal špatného?“ Oni však křičeli ještě víc: „Na kříž s ním!“ Pilát viděl, že tím ničeho nedosáhl, ba naopak, že bouře stále vzrůstá. Dal si tedy přinést vodu, před očima lidu si umyl ruce a řekl: „Nemám vinu na krvi tohoto člověka. To je vaše věc.“ Všechen lid odpověděl: „Jeho krev ať padne na nás a na naše děti!“ Tu jim propustil Barabáše, Ježíše pak dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován.
Židovský establishment se Ježíše vzdal a předal ho Pilátovi s politickým obviněním (tím si de facto také umyl ruce). Ježíš k obviněním mlčí, protože jakákoliv obhajoba je zbytečná. Pilát si nad vším umyje ruce (varován i svou ženou) a nechá za sebe rozhodnout dav, o němž dobře ví, že je nastrčený a zmanipulovaný. Zřekne se své zodpovědnosti. Tak to v politice chodí. Osud konkrétního člověka zůstává stranou.
Vladařovi vojáci vzali Ježíše do vládní budovy a svolali k němu celou četu. Svlékli ho, přehodili mu nachově rudý plášť, upletli korunu z trní, vsadili mu ji na hlavu, do pravé ruky mu dali rákosovou hůl, klekali před ním a posmívali se mu: „Buď zdráv, židovský králi!“ Plivali na něj, brali mu hůl a bili ho po hlavě. Když se mu dost naposmívali, svlékli mu plášť, oblékli mu zase jeho šaty a odvedli ho, aby ho ukřižovali.
Ježíš je vystaven posměchu a mučení Pilátovými vojáky. Scéna je sice symbolická, ale není historicky nepravděpodobná. Případy podobného jednání jsou historicky doloženy. I ona je odkazem na Iz 52,13-53,12 (4. píseň Služebníka Hospodinova).
Když vycházeli, potkali jednoho člověka z Kyrény, jmenoval se Šimon. Toho přinutili, aby mu nesl kříž. Když došli na místo zvané Golgota, což znamená ‚Lebka‘, dali mu pít víno smíchané se žlučí. Okusil, ale pít nechtěl. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty losováním. Potom si tam sedli a hlídali ho. Nad hlavu mu připevnili nápis s udáním jeho provinění: „To je Ježíš, židovský král.“ Zároveň s ním byli ukřižováni dva zločinci, jeden po pravici, druhý po levici. Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili. Potřásali hlavou a říkali: „Chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět. Zachraň sám sebe! Jsi-li Syn Boží, sestup z kříže!“ Stejně tak se mu posmívali i velekněží s učiteli Zákona a staršími a říkali: „Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Je (prý) to izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, a uvěříme v něho. Spoléhal na Boha, ať ho teď vysvobodí, má-li v něm zalíbení. Přece řekl: ‚Jsem Boží Syn!‘“ Stejně ho tupili i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni. Od dvanácti hodin nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Kolem tří hodin zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eli, Eli, lema sabachthani?“, to znamená: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Když to uslyšeli někteří z těch, kdo tam stáli, říkali: „On volá Eliáše!“ Jeden z nich hned odběhl, vzal houbu, naplnil ji octem, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít. Ostatní však říkali: „Počkej, chceme vidět, zdali ho přijde Eliáš zachránit.“ Ježíš však znovu vykřikl mocným hlasem a skonal.
Ježíšovu utrpení není konec. Je vystaven utrpení a bolesti ukřižování, ale i hanbě a posměchu, vůči čemuž se nemůže nijak bránit. Je zbaven všeho, prožívá temnotu zdánlivé Boží nepřítomnosti. To pro něj, člověka, který byl Bohu věrný v každém okamžiku života, muselo být skutečným „peklem“. Ježíš nesestoupil z kříže, nestal se zázrak, vše skončilo potupnou smrtí. Tak jedná Bůh, což je pro člověka těžko pochopitelné.
Chvíle tiché modlitby vkleče.
Vtom se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů, země se zatřásla, skály se rozpukly, hroby se otevřely a mnoho těl zesnulých svatých bylo vzkříšeno. Po jeho vzkříšení vyšli z hrobů, vešli do Svatého města a ukázali se mnoha (lidem). Když setník a jeho lidé, kteří měli u Ježíše stráž, viděli to zemětřesení a všechno, co se dělo, hrozně se polekali a říkali: „To byl opravdu Syn Boží!“ Zpovzdálí tam přihlíželo i mnoho žen: (byly to) ty, které následovaly Ježíše už z Galileje a sloužily mu. Mezi nimi byla Marie Magdalská, Marie, matka Jakubova i Josefova, a matka Zebedeových synů. Když nastal večer, přišel bohatý člověk pocházející z Arimatie, jmenoval se Josef. I on byl Ježíšovým učedníkem. Došel k Pilátovi a žádal o Ježíšovo tělo. Pilát poručil, aby mu ho vydali. Josef vzal tělo, zavinul ho do čistého lněného plátna a uložil ho do své nové hrobky, kterou si dal vytesat ve skále. Před vchod do hrobky přivalil velký kámen a odešel. Marie Magdalská a druhá Marie (přitom) seděly naproti hrobu.
Mt charakterizuje tuto chvíli Ježíšovy smrti jako moment konce času, definitivního soudu (roztržení chrámové opony, pukání skal, zemětřesení, vzkříšení mrtvých, tma). Ve chvíli Ježíšovy smrti se lámou dějiny, nastává nová epocha. Roztržení chrámové opony ukazuje, že velesvatyně, místo Božího přebývání, je přístupná všem. Boží přítomnost je skrze Ježíše všem dostupná. To nakonec vyjadřuje i vy znání pohanského setníka.
Ježíš je pohřben, a to podle Mt zcela řádně, díky Josefu z Arimatie, jenž je označen za tajného Ježíšova učedníka. Podle Mt jsou svědky Ježíšovy smrti vedle pohanského setníka jen ženy z Ježíšova doprovodu. Pouze ony měly odvahu vydržet hrůzu celé situace.
Druhý den, to je po dnu příprav na svátek, přišli velekněží a farizeové společně k Pilátovi a řekli: „Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník ještě zaživa prohlásil: `Po třech dnech vstanu z mrtvých.‘ Dej tedy rozkaz zajistit hrob až do třetího dne. Jinak by mohli jeho učedníci přijít, ukradnout ho a říci lidu: `Vstal z mrtvých.‘ Pak by ten poslední podvod byl ještě horší než první.“ Pilát jim odpověděl: „(Tady) máte stráž. Jděte a zajistěte (hrob), jak uznáte za dobré.“ Oni šli a zajistili hrob tím, že zapečetili kámen a (postavili) stráž.
Pouze Mt uvádí toto vysvětlení prázdného hrobu, jež zřejmě bylo rozšířené. Stráž u hrobu není historicky příliš pravděpodobná, ukřižovaní si nezasluhovali žádné zvláštní pozornosti. Ukřižování nebyla vzácná, jak svědčí i to, že Ježíš umírá mezi dvěma dalšími odpůrci římské správy. Strach z Ježíše nemizí ani po jeho smrti. I to poukazuje na to, že rané křesťanství bylo velmi úspěšné.
Pondělí 30. 3. 2026 – Svatý týden
Iz 42,1-7
Toto praví Hospodin: Hle, můj Služebník, kterého podporuji, můj vyvolený, v němž jsem si zalíbil. Vložil jsem na něj svého ducha, národům přinese právo. Nebude křičet, nebude hlučet, nedá se slyšet na ulici. Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí, věrně bude ohlašovat právo. Nezeslábne, nezmalátní, dokud nezaloží na zemi právo. Ostrovy čekají na jeho nauku. Tak praví Bůh, Hospodin, který stvořil nebe a roztáhl je, rozprostřel zemi s tím, co na ní roste, lidem na ní dává život a dech těm, kteří po ní chodí: „Já, Hospodin, jsem tě povolal ve spravedlnosti, vzal jsem tě za ruku, utvořil jsem tě a ustanovil tě (prostředníkem) smlouvy lidu a světlem národů, abys otevřel oči slepým, abys vyvedl vězně ze žaláře a z věznice ty, kdo bydlí ve tmách.“
První z písní Služebníka Hospodinova mluví o způsobu jeho existence i o jeho univerzálním poslání. Služebník Hospodinův je ten, kdo přináší svobodu, záchranu, uzdravení, kdo jedná tiše, soucitně, spravedlivě a vytrvale až do vítězství spravedlnosti. Bůh je s ním a mu svěřuje velké poslání, jež se netýká jen vyvoleného národa. Bůh usiluje o dobro pro všechny lidi.
Jan 12,1-11
Šest dní před velikonocemi přišel Ježíš do Betánie, kde bydlel Lazar, kterého vzkřísil z mrtvých. Připravili tam (Ježíšovi) hostinu a Marta obsluhovala. Lazar byl jeden z těch, kteří s ním byli u stolu. Marie vzala libru drahocenného oleje z pravého nardu, pomazala Ježíšovi nohy a utřela mu je svými vlasy. Dům se naplnil vůní toho oleje. Jidáš Iškariotský, jeden z jeho učedníků, který ho měl zradit, však řekl: „Proč se ten olej neprodal za tři sta denárů a nedalo se to chudým?“ To řekl, ne že by mu záleželo na chudých, ale že byl zloděj: spravoval pokladnu a bral z toho, co se do ní dávalo. Ježíš odpověděl: „Nech ji. Ať jej uchová pro den mého pohřbu. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky, ale mne vždycky nemáte.“ Velký zástup židů se dověděl, že je tam, a tak přišli nejen kvůli Ježíšovi, ale také, aby viděli Lazara, kterého vzkřísil z mrtvých. Velekněží tedy rozhodli, že zabijí i Lazara, protože mnoho židů kvůli němu odcházelo a věřilo v Ježíše.
Pokračováním příběhu o vzkříšení Lazara je Ježíšova přítomnost v jeho domě a pomazání Ježíšových nohou drahocenným olejem. Na rozdíl od synoptiků Janovo evangelium akci pomazání nohou přisuzuje Martině sestře Marii a situaci umisťuje do Lazarova domu. Učedníci, zejména zde Jidáš, nemají pro gesto lásky, gesto na rozloučenou, velké pochopení. Zdá se jim to jako škoda. Ježíš jejich kritiku odmítá, jednak nejspíš proto, aby nezahanbil onu ženu, jednak proto, že jde o pravdivé gesto, které předznamenává následující děj, což učedníci stále ještě zcela nechápou.
Středa 1. 4. 2026 – Svatý týden
Iz 50,4-9a
Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci. Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět. Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním. Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene, a vím, že nebudu zahanben. Blízko je ten, jenž mi zjedná spravedlnost. Kdo chce vést se mnou spory? Postavme se spolu! Kdo bude můj odpůrce na soudu? Ať ke mně přistoupí! Hle, Panovník Hospodin je moje pomoc. Kdo mě chce obvinit ze svévole? Hle, ti všichni zvetší jako šat, sežerou je moli.
Osud Služebníka Hospodinova je obtížný. Jeho úkolem je být oporou pro druhé, ale sám zakouší tvrdý úděl nespravedlivě pronásledovaného. Jeho silou je, že rozumí svému údělu, že nepovažuje své utrpení a nespravedlnost, které ho stíhají, za nesmyslné. Naopak si je jist, že skrze jeho ponížení, skrze přijetí utrpení, ponížení a pronásledování Hospodin zvítězí. Hospodinova spravedlnost a láska nakonec zvítězí. Tento Služebník je předobrazem Ježíše a jeho osudu a zároveň prototypem učedníka Ježíšova, resp. Hospodinova.
Sluch je v biblické tradici, především starozákonní, velmi důležitý. Víra je odkázána na slyšení, Boží slovo se zvěstuje. Služebník každý den naslouchá Božímu slovu, tomu, co mu Bůh chce sdělit, kam ho chce poslat. To, co Služebník slyší, není vůbec snadné a radostné, ale on to přijímá, protože to je poselství od Hospodina. Proto je schopen snášet utrpení, posměch a potupu. Protože však jde o poselství od Boha, je to Bůh, kdo nakonec zvítězí, a úklady nepřátel definitivně ztratí svou moc.
Učedník Hospodinův, následovník Ježíšův, je vnímavý k situaci (má otevřené uši) a je schopen se v ní zorientovat a nepropadat frustraci, únavě, strachu, nýbrž je nositelem naděje pro druhé, i když ho to leccos stojí. Ovšem je třeba každé ráno naslouchat, nechat si otevřít uši, obnovovat svou víru a důvěru.
Mt 26,14-25
Tehdy šel jeden z dvanácti, jménem Jidáš Iškariotský, k velekněžím a řekl: „Co mi dáte? Já vám ho zradím.“ Oni mu určili třicet stříbrných. Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil. Prvního dne o svátcích nekvašených chlebů přišli učedníci za Ježíšem a řekli: „Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?“ On je poslal do města k jistému člověku, aby mu řekli: „Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko, u tebe budu jíst se svými učedníky velikonočního beránka.“ Učedníci učinili, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka. Navečer usedl s Dvanácti ke stolu, a když jedli, řekl jim: „Amen, pravím vám, že jeden z vás mne zradí.“ Velice je to zarmoutilo a začali se ho jeden po druhém ptát: „Snad to nejsem já, Pane?“ On odpověděl: „Kdo se mnou omočil ruku v míse, ten mě zradí. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno; ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil!“ Na to řekl Jidáš, který ho zrazoval: „Jsem to snad já, Mistře?“ Řekl mu: „Ty sám jsi to řekl.“
Ježíš ví, co ho čeká, ví, že jeho střet s mocnými je nevyhnutelný, a tuší, že v tomto střetu mu jde o život. A také ví, že jeden z jeho učedníků – a pravděpodobně jeden z velmi blízkých – se od něj odvrací, ztrácí v něj důvěru. Jen ježíš ví, kdo je tím zrádcem. Ještě se ho pokusí varovat a zastavit, protože mu je jasné, jaké to bude mít důsledky pro zrádce samotného. Nemyslí v první řadě na sebe, nýbrž na Jidáše, na jeho dobro. Snaží se mu nabídnout poslední příležitost k zastavení, protože Jidáše stále miluje. Jistě Jidášova zrada Ježíše bolela, ale zároveň mu bylo jasné, jak devastující důsledky to pro Jidáše bude mít. Je těžké unést vlastní zbabělost, ale vědomí zrady je téměř k neunesení, jakmile člověk procitne ze svého omylu a do hloubky pochopí, co udělal. V přítomnosti ostatních Jidáš má ještě sílu ke lhaní, resp. k falešné otázce. Co kdyby ho Ježíš přímo označil? Ale Ježíš mu stále dává šanci, nejmenuje jej naplno, mluví jen k němu, aby ho probral z jeho bytostného omylu. Ježíš nechce zahanbit druhého člověka. Bůh chce obrácení člověka, ne jeho zkázu.
Poslední chvíle Ježíšova života jsou ve znamení zrady, nenávisti, strachu – to vše je přítomno už i při večeři na rozloučenou, kdy se Ježíš učedníkům zcela vydává a kdy jim nabízí perspektivu trvalého společenství. Ani zrada, strach, nenávist nemohou umenšit Ježíšovu lásku a odvahu k sebedarování.
Zelený čtvrtek 2. 4. 2026 – Svatý týden
Ex 12,1-8.11-14
Hospodin řekl Mojžíšovi a Áronovi v egyptské zemi: „Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců. Bude pro vás prvním měsícem v roce. Vyhlaste celé izraelské pospolitosti: Desátého dne tohoto měsíce si každý vezmete beránka podle svých rodů, beránka na rodinu. Kdyby byla rodina malá a na beránka by nestačila, přibere si každý souseda, který bydlí nejblíže jeho rodiny, aby doplnil počet osob. Podle toho, kolik kdo sní, stanovíte počet na beránka. Budete mít beránka bez vady, ročního samce. Vezmete jej z ovcí nebo z koz. Budete jej opatrovat až do čtrnáctého dne tohoto měsíce. Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet. Pak vezmou trochu krve a potřou jí obě veřeje i nadpraží u domů, v nichž jej budou jíst. Tu noc budou jíst maso upečené na ohni a k němu budou jíst nekvašené chleby s hořkými bylinami. Nebudete z něho jíst nic syrového ani vařeného ve vodě, nýbrž jen upečené na ohni s hlavou i s nohama a vnitřnostmi. Nic z něho nenecháte do rána. Co z něho zůstane do rána, spálíte ohněm. Budete jej jíst takto: Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce. Sníte jej ve chvatu. To bude Hospodinův hod beránka. Tu noc projdu egyptskou zemí a všecko prvorozené v egyptské zemi pobiji, od lidí až po dobytek. Všechna egyptská božstva postihnu svými soudy. Já jsem Hospodin. Na domech, v nichž budete, budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi. Ten den vám bude dnem pamětním, budete jej slavit jako slavnost Hospodinovu. Budete jej slavit po všechna svá pokolení. To je provždy platné nařízení.“
Jde o základní text z knihy Exodus, který mluví o ustanovení Hodu beránka, Paschy, jenž je vztahován k události východu z Egypta, k základní zkušenosti s Hospodinem jako s tím, kdo vysvobozuje z otroctví. Tento svátek, původně pastevecký, splynul se svátkem Nekvašených chlebů (Přesnicemi), což byl svátek zemědělský. Oba byly svázány s jarním úplňkem, tedy obdobím zrodu nového života, jara. Oslava tohoto svátku (těchto svátků – trvají 7 dní) patří k vrcholům náboženských slavností Izraele; společně s Letnicemi a Svátky stánků tvoří tzv. poutní svátky, kdy patřilo k povinnostem (minimálně ideálně) slavit je v Jeruzalémě. Tím byl podtržen jejich význam pro budování společné identity a sounáležitosti. Tento svátek si mají Židé připomínat jako jeden ze základních momentů své identity a jeho slavení v synagóze i doma (tam především) má přesné předpisy. Domácí liturgie vůbec hraje v židovském náboženském životě velkou roli. V domácí liturgii má žena i společné jídlo svou velkou důležitost.
Společné slavení vytváří jednotu, sounáležitost a také obsahuje demokratický moment, neboť celé společenství slaví, celé společenství se raduje, celé společenství společně uctívá dárce života. V dnešní individualistické a hektické době se význam společného stolování a společného slavení, jež je spojeno i s vědomím díků za všechny dary života, ztrácí. Jsme přesyceni úkoly, a tak toužíme po klidu a odpočinku. Společné slavení nám připadá jako něco navíc, něco namáhavého, co nás stojí příliš mnoho času a energie. Jenže společné slavení znamená udržování životodárných tradic, identity společenství. Bez něj se sounáležitost a přesah do budoucnosti vytrácejí.
1 Kor 11,23-26
Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, vzdal díky, lámal jej a řekl: „Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku.“ Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: „Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku.“ 26Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.
Ježíšovou smrtí o Velikonocích nabyly Velikonoce pro Ježíšovy učedníky nového rozměru. Nejde již jen o vzpomínku a zpřítomnění záchrany Izraele z Egypta, nýbrž o slavení zásadní události v dějinách celého lidstva, o otevření nové etapy, o poražení temné moci hříchu. Pavel ovšem Korinťanům nevykládá něco nového, oni připomínku Večeře Páně běžně (leč se značným nepochopením její podstaty) slaví, ale Pavel jim tuto základní událost otevření nového života staví před oči jako zrcadlo. Nelze slavit Ježíšovo sebedarování učedníkům, a tím všem lidem, a nevzít je jako závazek života. Slavení Večeře Páně (eucharistie) není jedním z množství kultických úkonů, nýbrž je přijetím závazku jednat jako Ježíš. To chce Pavel svým adresátům zdůraznit. Pokud nejste ochotni dát se k dispozici jako Ježíš, milovat až do krajnosti jako on, tak slavíte jeho památku nehodně, což má dopad na Vaše společenství – nefunguje, jak má! To jim připomínkou Večeře Páně sděluje. Nám nehrozí, že bychom se při slavení eucharistie chovali sociálně nepřijatelně, jako to bylo v Korintě, kde se slavila Večeře Páně dohromady s tzv. hodem lásky (agapé), ale hrozí nám, že naše slavení bude jen pasivní účastí, nikoliv vnitřním prožitkem sounáležitosti s Kristem a ostatními. Přijímat tělo a krev není odměnou za morální bezúhonnost, ale přijetím závazku jednat jako Ježíš, žít pro druhé.
Jan 13,1-15
Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce. Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil, Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán. Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: „Pane, ty mi chceš mýt nohy?“ Ježíš odpověděl: „Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš.“ Petr mu řekl: „Nikdy mi nebudeš mýt nohy!“ Ježíš odpověděl: „Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl.“ Řekl mu Šimon Petr: „Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!“ Ježíš mu řekl: „Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni.“ Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čistí. Když jim umyl nohy, oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“
Janova verze Poslední večeře se od synoptického líčení odlišuje v nejrůznějších momentech. K nejnápadnějším patří skutečnost, že neobsahuje slova ustanovení a na jejich místě stojí akce mytí nohou. Autor evangelia o slovech ustanovení věděl (srov. kap. 6 evangelia), ale považoval za důležité zdůraznit jiný aspekt Ježíšovy vydanosti. Zatímco u synoptiků a v 1 Kor 11,23-26 Ježíš slovy o těle a krvi říká: „to jsem já, kdo je vám plně k dispozici, kdo je ochoten dát za vás život“ a tím zavazuje své spolustolovníky k přijetí stejné vydanosti (připomínat si tento akt není nic jiného než ho integrovat do vlastního života), tak v janovské verzi to dělá aktem mytí nohou. To byla v antice práce pro otroky. Tím, že je tato scéna vložena doprostřed hostiny (normálně se mytí nohou hostům odehrávalo při jejich příchodu k hostiteli), je zdůrazněn její symbolický význam, její nárok na učedníky. V zásadě stejný jako ve slovech ustanovení – přijetí podílu na službě druhým, na vydanosti pro druhé, na opuštění vlastního ega, což Ježíš v závěru své řeči zdůrazňuje (máte jeden druhému mýt nohy). Petr je tu prezentován jako učedník, který – přestože stojí v čele těch druhých – nic moc nechápe. Nechápe, že musí napřed přijmout Ježíšovo sebeponížení, Ježíšovu kenozi (srov. Flp 2,6-11), aby ho mohl následovat. A ani po Ježíšově vysvětlení není pořádně s to porozumět, oč jde. Horlivě se domáhá umytí hlavy a rukou, což lze hodnotit jako takový výraz nepromyšleného sebepokořování (až falešné pokory), které nikam nevede, nic nepřidává, jen komplikuje situaci. Petr „musí“ být horlivější než ostatní, i když to není zapotřebí a Ježíš nic takového nežádá.
Přijmout Ježíšovu poníženost není vůbec snadné, už proto ne, že nás konfrontuje s naší neochotou ho opravdu následovat, a to bez falešné pokory Petrovy. To neznamená vzdát se svých kvalit a schopností, jak to chtěl udělat Petr, ale přijmout tu službu, kterou nám Bůh skrze naše životní okolnosti nabízí, jako službu, jako život pro druhé, jako angažovanost ve prospěch celku.
Eucharistie znamená díkůčinění, vzdávání díků, a to společným slavením. Celá obec se shromažďuje, aby vzdala Bohu dík za všechno, co od něj dostáváme, a především za Ježíše a jeho lásku. Alespoň občas bychom si měli uvědomit, že jsme při slavení eucharistie zváni ke společné oslavě Boha, k vyjadřování díků a chvále jeho díla pro člověka. Slavení eucharistie je společnou oslavou všech přítomných, kteří vytvářejí jedno společenství, jedno tělo, a to Kristovo, což stvrzují podílem na jeho těle v podobě chleba a vína.
3. 4. 2026 – Velký pátek: Velikonoční triduum
Iz 52,13-53,12
„Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší. Jak mnozí strnuli úděsem nad tebou! Jeho vzezření bylo tak znetvořené, že nebyl podoben člověku, jeho vzhled takový, že nebyl podoben lidem. Avšak on pokropí mnohé pronárody krví, před ním si králové zakryjí ústa, protože spatří, co jim nebylo vyprávěno, porozumějí tomu, o čem neslyšeli.
„Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova? Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolesti, zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal, ale domnívali jsme se, že je raněn, ubit od Boha a pokořen. Jenže on byl proklán pro naši nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou, jej však Hospodin postihl pro nepravost nás všech. Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihači zůstal němý, ústa neotevřel. Byl zadržen a vzat na soud. Kdopak pomyslí na jeho pokolení? Vždyť byl vyťat ze země živých, raněn pro nevěrnost mého lidu. Byl mu dán hrob se svévolníky, s boháčem smrt našel, ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech nebylo lsti. Ale Hospodinovou vůlí bylo zkrušit ho nemocí, aby položil svůj život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří světlo, nasytí se dny. „Tím, co zakusí, získá můj spravedlivý služebník spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe vezme. Proto mu dávám podíl mezi mnohými a s četnými bude dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi nevěrníky.“ On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo nevěrných.
Čtvrtá píseň Služebníka Hospodinova je ve starozákonním kontextu jedinečná tím, že mluví přímo o zástupném utrpení a smrti tohoto Služebníka. Ač by se tento text výslovně nabízel k interpretaci Ježíšovy smrti, přes to ho evangelisté tímto způsobem nevyužívají. Ježíš sám svůj osud s největší pravděpodobností takto interpretoval. Tak jak to text uvádí v prorocké vizi, Bůh se ke svému Služebníku Ježíšovi přiznal, oběť jeho života povýšil na prostředek spásy pro celý svět a na důkaz toho jej vzkřísil z mrtvých. Bůh nikdy nenechá toho, kdo ho miluje, pohltit temnotou, i když vysvobození z ní může mít zcela jiný charakter, než si člověk představuje.
Žid 4,14-16; 5,7-9
Protože máme mocného velekněze, který vstoupil až před Boží tvář, Ježíše, Syna Božího, držme se toho, co vyznáváme. Nemáme přece velekněze, který není schopen mít soucit s našimi slabostmi; vždyť na sobě zakusil všechna pokušení jako my, ale nedopustil se hříchu. Přistupme tedy směle k trůnu milosti, abychom došli milosrdenství a nalezli milost a pomoc v pravý čas.
Ježíš za svého pozemského života přinesl s bolestným voláním a slzami oběť modliteb a úpěnlivých proseb Bohu, který ho mohl zachránit před smrtí; a Bůh ho pro jeho pokoru slyšel. Ačkoli to byl Boží Syn, naučil se poslušnosti z utrpení, jímž prošel, tak dosáhl dokonalosti a všem, kteří ho poslouchají, stal se původcem věčné spásy,
Autor Listu Židům nám staví před oči dvě kontrastní polohy Ježíšovy osoby – Ježíš je jedinečným věčným veleknězem, Božím Synem, tedy někým, kdo je naplněn božstvím, kdo nese nejvyšší důstojnost a zároveň přes svoji vznešenost je to člověk, který prochází plností lidského utrpení, o to drastičtějšího, že byl bez hříchu. Ježíš tedy zná až na samé dno lidské utrpení, a proto je možné společně s ním utrpením procházet, utrpení přijmout jako cestu k Bohu, jako cestu podílu na spáse. Není to snadné, ale snadné to nebylo ani pro Ježíše: zápas o přijetí utrpení a smrti v getsemanské zahradě nebyl ničím zdánlivým, lehkým ani rychlým.
Jan 18,1-19,42
Před námi se rozvíjí příběh největšího paradoxu dějin, paradoxu světla a zaslepenosti, hodný antického dramatu, leč na rozdíl od něho historicky skutečný. Pokusme se do něj vstoupit jako jedni z účastníků. Toto drama se opakuje i dnes, není to jen o minulosti.
Po těch slovech odešel Ježíš s učedníky za potok Cedron, kde byla zahrada; a do ní vstoupil on i jeho učedníci. Také Jidáš, který ho zradil, znal to místo, neboť Ježíš tam se svými učedníky často býval. Jidáš vzal s sebou oddíl vojáků, k tomu stráž od velekněží a farizeů, a přišli tam s pochodněmi, lucernami a zbraněmi. Ježíš, který věděl všecko, co ho má potkat, vyšel a řekl jim: „Koho hledáte?“ Odpověděli mu: „Ježíše Nazaretského.“ Řekl jim: „To jsem já.“ Stál s nimi i Jidáš, který ho zradil. Jakmile jim řekl ‚to jsem já‘, couvli a padli na zem. Opět se jich otázal: „Koho hledáte?“ A oni řekli: „Ježíše Nazaretského.“ Ježíš odpověděl: „Řekl jsem vám, že jsem to já. Hledáte-li mne, nechte ostatní odejít.“ Tak se mělo naplnit slovo: ‚Z těch, které jsi mi dal, neztratil jsem ani jednoho.‘ Šimon Petr vytasil meč, který měl u sebe, zasáhl jednoho veleknězova sluhu a uťal mu ucho. Ten sluha se jmenoval Malchos. Ježíš řekl Petrovi: „Schovej ten meč do pochvy! Což nemám pít kalich, který mi dal Otec?“ 12Vojáci s důstojníkem a židovská stráž se zmocnili Ježíše a spoutali ho.
Ježíš v Getsemanech
Je noc a Ježíš přichází se svými učedníky přes potok Cedron do zahrady. O tom místě ví i Jidáš a přivede tam oddíl vojáků a chrámové stráže. Jidáš však už je ztracen a v dramatu nemá nadále žádnou roli. Je bezvýznamný a neurčuje dění. Jeho polibek je zbytečný. Dění určuje Ježíš sám svou otázkou, koho ten ozbrojený dav hledá, což jen slouží ke zjevení jeho pravé identity. Završuje tak výroky zjevující jeho identitu „Já jsem“ (ego eimi) Ježíš Nazaretský. Stráž i zástup jsou ochromeni a padají v úctě k zemi. Přesto však Ježíše následně zatknou. Bůh se zjevuje v člověku Ježíši, síla tohoto zjevení je natolik mocná, že srazí lidi na kolena, ale nebrání jim toho nedbat a podílet se na zločinu. Ježíš odmítá Petrovu násilnou akci mečem. Drama, která se rozehrává, je naplněním vůle Otcovy, což Petr nechápe. Učedníci mohou odejít, Ježíš dává svůj život k dispozici i za ně. „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.“ Nechá se zajmout a odvést. Je tma, ale ono světlo, které přišlo na svět, pohltit nedokáže. Ježíš na rozdíl od hrdinů antického dramatu nejedná v intencích slepého osudu, nýbrž v poslušnosti lásky vůči Otci.
Přivedli ho nejprve k Annášovi; byl totiž tchánem Kaifáše, který byl toho roku veleknězem. Byl to ten Kaifáš, který poradil židům, že je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid. Za Ježíšem šel Šimon Petr a jiný učedník. Ten učedník byl znám veleknězi a vešel do nádvoří veleknězova domu. Petr zůstal venku před vraty. Ten druhý učedník, který byl znám veleknězi, vyšel, promluvil s vrátnou a zavedl Petra dovnitř. Tu řekla služka vrátná Petrovi: „Nepatříš i ty k učedníkům toho člověka?“ On řekl: „Nepatřím.“ Poněvadž bylo chladno, udělali si sluhové a strážci oheň a stáli kolem něho, aby se ohřáli. I Petr stál s nimi a ohříval se.
Petr, který to neustál
Dav odvleče Ježíše k veleknězi Annášovi. Má naspěch.
Protagonistou druhého dějství však není ani tak Ježíš jako Petr. Milovaný učedník vezme Petra do veleknězova dvora. A Petr, jenž byl v předchozím dějství plný horlivosti a odvahy (když měl Ježíše za zády), najednou ztrácí půdu pod nohama, zachvátí ho strach o sebe sama a svou přináležitost k Ježíši a skupině učedníků třikrát popře. Je stále tma a do ní se propadá i Petr, chybí mu Ježíšův osvobozující pohled – ten přijde až na sám závěr evangelia. I Petr se ztrácí z děje.
Velekněz se dotazoval Ježíše na jeho učedníky a na jeho učení. Ježíš mu řekl: „Já jsem mluvil k světu veřejně. Vždycky jsem učil v synagóze a v chrámě, kde se shromažďují všichni židé, a nic jsem neříkal tajně. Proč se mě ptáš? Zeptej se těch, kteří slyšeli, co jsem říkal. Ti přece vědí, co jsem řekl.“ Po těch slovech jeden ze strážců, který stál poblíž, udeřil Ježíše do obličeje a řekl: „Tak se odpovídá veleknězi?“ Ježíš mu odpověděl: „Řekl-li jsem něco špatného, prokaž, že je to špatné. Jestliže to bylo správné, proč mě biješ?“ Annáš jej tedy poslal spoutaného veleknězi Kaifášovi.
Výslech u velekněží Annáše a Kaifáše
Také před Annášem zůstává Ježíš pánem situace. Brání své působení, neboť jeho vystupování se dálo veřejně a je možné si to ověřit. Proti šikaně ze strany strážce se ohradí. Ačkoliv je vystaven stresu a nátlaku, zachovává si svou důstojnost, což ostře kontrastuje s postavou Petrovou. Ježíš nebrání sebe, ale své poslání; noc ještě neskončila.
Šimon Petr stál ještě u ohně a zahříval se. Řekli mu: „Nejsi i ty z jeho učedníků?“ On to zapřel: „Nejsem.“ Jeden z veleknězových sluhů, příbuzný toho, jemuž Petr uťal ucho, řekl: „Cožpak jsem tě s ním neviděl v zahradě?“ Petr opět zapřel a vtom zakokrhal kohout.
Petr potřetí zapře
Petr má dobrou vůli, ale je slabý. Když jde člověku o život, nebo si to alespoň myslí, jedná v jistém pudu sebezáchovy. Petr sám sebe ještě neznal, zatímco Ježíš dobře věděl, „co je v člověku“. Člověk si o sobě nesmí dělat přílišné iluze, protože to mu nejvíc brání, aby se zachoval statečně.
Od Kaifáše vedli Ježíše do místodržitelského paláce. Bylo časně zrána. Židé sami do paláce nevešli, aby se neposkvrnili a mohli jíst velikonočního beránka. Pilát k nim vyšel a řekl: „Jakou obžalobu vznášíte proti tomu člověku?“ Odpověděli: „Kdyby nebyl zločinec, nebyli bychom ti ho vydali.“ Pilát jim řekl: „Vezměte si ho vy a suďte podle svého zákona!“ Židé mu odpověděli: „Není nám dovoleno nikoho popravit.“ To aby se naplnilo slovo Ježíšovo, kterým naznačil, jakou smrtí má zemřít. Pilát vešel opět do svého paláce, zavolal Ježíše a řekl mu: „Ty jsi král židovský?“Ježíš odpověděl: „Říkáš to sám od sebe, nebo ti to o mně řekli jiní?“Pilát odpověděl: „Jsem snad žid? Tvůj národ a velekněží mi tě vydali. Čím ses provinil?“ Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ Pilát mu řekl: „Jsi tedy přece král?“ Ježíš odpověděl: „Ty sám říkáš, že jsem král. Já jsem se proto narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas.“ Pilát mu řekl: „Co je pravda?“ Po těch slovech vyšel opět k Židům a řekl jim: „Já na něm žádnou vinu nenalézám. Je zvykem, že vám o velikonocích propouštím na svobodu jednoho vězně. Chcete-li, propustím vám tohoto židovského krále.“ Na to se dali do křiku: „Toho ne, ale Barabáše!“ Ten Barabáš byl vzbouřenec.
Tehdy dal Pilát Ježíše zbičovat. Vojáci upletli z trní korunu, vložili mu ji na hlavu a přes ramena mu přehodili purpurový plášť. Pak před něho předstupovali a říkali: „Buď pozdraven, králi židovský!“ Přitom ho bili do obličeje.
Pilát znovu vyšel a řekl Židům: „Hleďte, vedu vám ho ven, abyste věděli, že na něm nenalézám žádnou vinu.“ Ježíš vyšel ven s trnovou korunou na hlavě a v purpurovém plášti. Pilát jim řekl: „Hle, člověk!“ Když ho velekněží a jejich služebníci uviděli, dali se do křiku: „Ukřižovat, ukřižovat!“ Pilát jim řekl: „Vy sami si ho křižujete! Já na něm vinu nenalézám.“ Židé mu odpověděli: „My máme zákon, a podle toho zákona musí zemřít, protože se vydával za Syna Božího.“ Když to Pilát uslyšel, ještě více se ulekl.
Vešel znovu do paláce a řekl Ježíšovi: „Odkud jsi?“ Ale Ježíš mu nedal žádnou odpověď. Pilát řekl: „Nemluvíš se mnou? Nevíš, že mám moc tě propustit, a mám moc tě ukřižovat?“ Ježíš odpověděl: „Neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shůry. Proto ten, kdo mě tobě vydal, má větší vinu.“
Od té chvíle ho Pilát usiloval propustit. Ale Židé křičeli: „Jestliže ho propustíš, jsi nepřítel císařův. Každý, kdo se vydává za krále, je proti císaři.“ Když to Pilát uslyšel, dal vyvést Ježíše ven a zasedl k soudu na místě zvaném ‚Na dláždění‘, hebrejsky Gabbatha. Byl den přípravy před svátky velikonočními, kolem poledne. Pilát Židům řekl: „Hle, váš král!“ Oni se dali do křiku: „Pryč s ním, pryč s ním, ukřižuj ho!“ Pilát jim řekl: „Vašeho krále mám dát ukřižovat?“ Velekněží odpověděli: „Nemáme krále, jen císaře.“
Výslech před Pilátem
Toto dějství tvoří nejpodstatnější část dramatu až k ukřižování. Jeho protagonistou je vedle Ježíše jako antihrdina římský úředník Pilát, který je v čas svátků jako místodržící v Jeruzalémě.
Je časně zrána, nastává den, v němž Pilát rozehrává podivnou hru, která se stane osudnou jemu i Ježíšovi. Když k němu přivedou Ježíše, dobře ví, že jde o nevinného člověka. Ale jde o mocenskou hru, kdo z koho. Ježíš je jen záminkou, kolečkem v mašinérii zápasu o moc. V rozhovoru Piláta s Ježíšem se objevují dvě zásadní témata: Boží království a pravda; ta se však ve skutečnosti prolínají. Ježíšovým posláním je zjevit pravdu, ona se zjevuje v jeho osobě a skrze jeho osobu jako pravda Boží lásky vůči tomuto světu. Ježíš je králem, králem, který slouží. To přijde Pilátovi natolik směšné, že chce Ježíše osvobodit a tím potvrdit svou svrchovanost, ale dav volá po jeho smrti. Pilát, jemuž na Ježíšovi ani pravdě nezáleží, dá Ježíše zbičovat, vystaví ho posměchu vojáků a pak ho předvede v zuboženém stavu před dav se sarkastickým vyjádřením „Hle člověk!“ Aniž to Pilát tuší, odhaluje svými slovy Boží zjevení – „Slovo se stalo tělem“, a to tělem se vším všudy, s celou bídou lidského údělu. Zmanipulovaný dav v čele s představiteli naléhá na Ježíšovu smrt v absurdním paradoxu: Pilát coby reprezentant státní moci má odsoudit Ježíše k smrti podle židovského Zákona, kterým on pohrdá. Rád by se z této – pro něj zbytečné a nesmyslné – partie, kterou rozehrál, vyzul, ale je pozdě. Po slovech, že se Ježíš vydával za Božího Syna, se znovu snaží zahrát celý výslech do autu a Ježíše propustit. Dav však postaví náboženský problém politicky a propuštění Ježíšovo označí za čin proti císaři. Tím Piláta zažene do úzkých a donutí ho zaujmout jasné stanovisko: nejde o pravdu, ale o moc. A o tu svou se Pilát opravdu bojí, proto Ježíše vydá. Ve skutečnosti mu na něm nijak nezáleží, chtěl ho jen zneužít ve svém odporu vůči Židům. Tak se Pilát chytil do vlastní léčky a pro svou zbabělost a mocichtivost se stal dalším z aktérů zločinu. I on se propadá do tmy, přestože je bílý den. Svou šanci být člověkem, být jednou sám sebou, kterou mu Ježíš opakovaně nabídl, promarnil.
V celém tom dění stojí Ježíš jako skála, o niž se lámou vlny nenávisti, zloby a zbabělosti a tím nutí aktéry přiznat barvu.
Tu jim ho vydal, aby byl ukřižován, a oni se Ježíše chopili. Nesl svůj kříž a vyšel z města na místo zvané Lebka, hebrejsky Golgota. Tam ho ukřižovali a s ním jiné dva, z každé strany jednoho a Ježíše uprostřed. Pilát dal napsat nápis a připevnit jej na kříž. Stálo tam: Ježíš Nazaretský, král židovský. Ten nápis četlo mnoho Židů, neboť místo, kde byl ukřižován, bylo blízko města; byl napsán hebrejsky, latinsky a řecky. Židovští velekněží řekli Pilátovi: „Neměls psát ‚židovský král‘, nýbrž ‚vydával se za židovského krále‘.“ Pilát odpověděl: „Co jsem napsal, napsal jsem.“
Když vojáci Ježíše ukřižovali, vzali jeho šaty a rozdělili je na čtyři díly, každému vojákovi díl; zbýval ještě spodní šat. Ten byl beze švů, od shora vcelku utkaný. Řekli mezi sebou: „Netrhejme jej, ale losujme, čí bude.!“ To proto, aby se naplnilo Písmo: ‚Rozdělili si mé šaty a o oděv můj metali los.‘ To tedy vojáci provedli.
Ukřižování
Ježíš nese svůj kříž až na Golgotu. Sám doslova nese kříž, k jehož nesení vyzýval své následovníky. Předchází je na cestě kříže. Je ukřižován s označením „židovský král“. Onen posměšný nápis opět zjevuje Boží pravdu. Ježíš je králem, avšak jeho království má jiné dimenze než světská moc. Je králem, který dává svůj život za své „poddané“. Je antitypem světského panovníka, který ze svých poddaných kořistí a jejich břemen se nedotýká. Ježíš je vynesl na až na Golgotu, na kříž. Hodina oslavení nastává. V ní je nakonec zbaven i toho posledního, co ještě měl – šatu, který si mezi sebou rozdělí vojáci. To vše se děje ve shodě s Boží vůlí, jak naznačuje soulad se Ž 22. „Hle člověk!“, Syn člověka, Boží Syn! Obnažené lidství dokonává vtělení. Paradox dění dosahuje vrcholu: co bylo výrazem největšího pohrdání, výsměchu a sarkasmu, odhaluje nejhlubší pravdu dějin, a co se tvářilo jako vítězství, se rozplyne v nicotě.
U Ježíšova kříže stály jeho matka a sestra jeho matky, Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš spatřil matku a vedle ní učedníka, kterého miloval, řekl matce: „Ženo, hle, tvůj syn!“ Potom řekl tomu učedníkovi: „Hle, tvá matka!“ V tu hodinu ji onen učedník přijal k sobě.
Ježíš svěřuje svou matku milovanému učedníkovi a milovaného učedníka matce
I v situaci úplné lidské bezmoci na kříži Ježíš myslí na druhé a svěřuje svou matku milovanému učedníku a jeho své matce. I na kříži otevírá Ježíš budoucnost pro druhé, kteří tu zůstávají. Jedině v Janově evangeliu je pod křížem i milovaný učedník. Ježíšova láska pokračuje tím, že milovaného učedníka svěřuje matce. Láska jako nejdůležitější kvalita života nemůže zemřít, ale musí být předávána a žita dál a dál.
Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce naplnilo Písmo, řekl: „Žízním.“ Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům. Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu, skonal. Poněvadž byl den přípravy a těla nesměla zůstat přes sobotu na kříži – na tu sobotu totiž připadal veliký svátek – požádali Židé Piláta, aby odsouzeným byly zlámány kosti a aby byli sňati z kříže. Přišli tedy vojáci a zlámali kosti prvnímu i druhému, kteří byli ukřižováni s ním. Když přišli k Ježíšovi a viděli, že je již mrtev, kosti mu nelámali, ale jeden z vojáků mu probodl kopím bok; a ihned vyšla krev a voda. A ten, který to viděl, vydal o tom svědectví, a jeho svědectví je pravdivé; on ví, že mluví pravdu, abyste i vy uvěřili. Neboť se to stalo, aby se naplnilo Písmo: ‚Ani kost mu nebude zlomena‘. A na jiném místě Písmo praví: ‚Uvidí, koho probodli.‘
Ježíšova smrt znamená završení jeho pozemského poslání. „Dokonáno jest“, říká evangelista. Ježíšův úkol je završen a on odchází k Otci, jak zvěstoval učedníkům. Z Ježíšova boku, z jeho srdce, vyšla krev a voda – poukaz na základní svátosti, křest a eucharistii. Ježíš završil Boží smlouvu s vyvoleným lidem a otevřel ji všem. „Dokonáno jest“ jsou poslední Ježíšova slova. Je završen úkol, který Ježíš ve sjednocení s Otcem z lásky k lidem přijal. Hodina vyvýšení, pro niž přišel, se naplnila. Člověk Ježíš odumírá tomuto pozemskému světu, aby mu otevřel nečekanou budoucnost. I ve své smrti zjevuje podstatu svého poslání a z jeho boku vychází krev a voda – symboly živého společenství s ním skrze křest a eucharistii.
Potom požádal Piláta Josef z Arimatie – byl to Ježíšův učedník, ale tajný, protože se bál Židů – aby směl Ježíšovo tělo sejmout z kříže. Když Pilát k tomu dal souhlas, Josef šel a tělo sňal. Přišel také Nikodém, který kdysi navštívil Ježíše v noci, a přinesl sto liber směsi myrhy a aloe. Vzali Ježíšovo tělo a zabalili je s vonnými látkami do lněných pláten, jak je to u Židů při pohřbu zvykem. V těch místech, kde byl Ježíš ukřižován, byla zahrada a v ní nový hrob, v němž dosud nikdo nebyl pochován. Tam položili Ježíše, protože byl den přípravy a hrob byl blízko.
Smrt a pohřeb
Ač Ježíš zemřel jako opovrhovaný zločinec, je mu dopřán důstojný až královský pohřeb. Dva tajní ctitelé Josef z Arimatie a Nikodém zajistí nabalzamování těla a jeho uložení do nového hrobu. Ježíšova smrt jim nečekaně otevírá oči a dodává odvahu k jednání. I ve své smrti je Ježíš tím, kdo rozhoduje: naplnilo se drama zápasu pravdy a světla s tmou lidské zbabělosti, nenávisti, touhy po moci. Na světlo vyšlo smýšlení lidí. V kříži je vynesen definitivní soud nad světem temnoty. „Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali.“ Je dokonáno, král leží v hrobě, katarze se blíží …. „Těm pak, kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.“ Tma smrti se promění ve světlo života.
Sobota 4. 4. 2026 – vigilie na Bílou sobotu
Cyklus čtení o vigilii je natolik obsáhlý, že je obtížné komentovat všech 7 čtení. Ta jsou stále stejná, pouze evangelium se mění v závislosti na liturgickém cyklu.
Řím 6,3-11
My všichni, kteří jsme byli křtem ponořeni v Krista Ježíše, byli jsme tím křtem ponořeni do jeho smrti. Tím křestním ponořením do jeho smrti byli jsme spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem. Neboť jestliže jsme s ním srostli tak, že jsme mu podobní v jeho smrti, budeme mu tak podobní i v jeho zmrtvýchvstání. Vždyť přece víme, že starý člověk v nás byl spolu s ním ukřižován, aby ztratila svou moc hříšná přirozenost a my abychom už hříchu neotročili. Neboť kdo umřel, je osvobozen od hříchu. Jestliže jsme však s Kristem umřeli, jsme přesvědčeni, že spolu s ním také budeme žít. Víme totiž, že Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Kdo umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha. Tak i vy se považujte za mrtvé hříchu, ale za žijící Bohu, když jste spojeni s Kristem Ježíšem.
Křesťan je obrazně ponořen do Kristovy smrti, což pro něj znamená radikální změnu životního stylu, totiž odumření hříchu, tomu nejzákladnějšímu hříchu, nevěře a nedůvěře vůči Bohu. Nejde o jednotlivé skutky, které, jak dobře víme (a věděl i Pavel), jsou podmíněny lidskou nedokonalostí, egocentrismem apod., jichž se nelze tak jednoduše zbavit, nýbrž o základní rozhodnutí člověka. Odumření hříchu znamená odumření touze po sebespáse, po rovnosti Bohu.
Mt 28,1-10
Po sobotě, na úsvitu prvního dne v týdnu, přišla Marie Magdalská a druhá Marie podívat se na hrob. Vtom nastalo velké zemětřesení, neboť anděl Páně sestoupil z nebe, přistoupil, odvalil kámen a posadil se na něj. Jeho zjev byl jako blesk a jeho roucho bílé jako sníh. Strachem z něho se strážci zděsili a klesli jako mrtví. Anděl promluvil k ženám: „Vy se nebojte. Vím, že hledáte Ježíše ukřižovaného. Není tady. Byl vzkříšen, jak řekl. Pojďte a podívejte se na to místo, kam byl položen. A rychle jděte a povězte jeho učedníkům, že byl vzkříšen z mrtvých. Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte. To jsem vám měl povědět.“ (Ženy) rychle odešly od hrobu a se strachem i s velkou radostí to běžely oznámit jeho učedníkům. Vtom šel Ježíš proti nim a řekl jim: „Buďte zdrávy!“ Přistoupily, objaly mu nohy a poklonily se mu. Tu jim Ježíš řekl: „Nebojte se! Jděte a oznamte mým bratřím, ať odejdou do Galileje. Tam mě uvidí.“
Ženy celý den čekaly s respektem k tradici sabatu i hlavního velikonočního svátku, aby mohly jít k hrobu a dokončit své rozloučení se zemřelým. Jsou to ženy, které žijí stále ještě ve spojení s Ježíšem, byť podle jejich představ mrtvým. Jdou ke hrobu. Jisté je, že ženy ke hrobu šly hned, jak to bylo možné, protože měly potřebu se rozloučit, završit svůj vztah k tomu, kterého upřímně milovaly, neboť v pátek již nezbyl čas. A možná tam šly, protože tak úplně neuvěřily, že je všemu konec. A jejich tušení je nezklamalo. Nenalezly sice obživlé Ježíšovo tělo, jako to bylo s Lazarem nebo dalšími, ale byly konfrontovány s novou realitou: hrob byl prázdný a ony se měly stát pro učedníky nositelkami zvěsti o Ježíšově zmrtvýchvstání. Mk a Mt mluví o jednom muži-andělovi, Lk a Jan mají dva. Jde především o důraz na realitu, která přesahuje lidskou zkušenost, a musí být na ni člověk upozorněn „shora“, protože jinak by si prázdný hrob samozřejmě vykládal po lidsku (jak to krásně popisuje Janovo evangelium v případě Maří Magdaleny).
U Mt se ženy ještě samy setkávají se zmrtvýchvstalým Pánem (to ostatní evangelia nemají). Toto setkání je jen dotvrzením zvěsti, kterou již přijaly od anděla. Základní poselství je: nebojte se a staňte se poselkyněmi radostné zvěsti! Nebojme se, Pán je zde.
K hrobu jdou ženy, ne muži. Ony jsou prvními poselkyněmi radostné zvěsti, prvními evangelistkami. To naše církev sice konstatuje, ale podle toho nejedná. Pověření mají přímo od Ježíše, ony jsou vyvoleny ke zvěsti toho nejdůležitějšího: Ježíš žije, Bůh je věrný, svět může žít z nové naděje a svobody.
Neděle 5. 4. 2026 – Hod Boží velikonoční
Sk 10,34a.37-43
Petr se ujal slova a promluvil: „Vy víte, co se po křtu, který hlásal Jan, událo nejdříve v Galileji a potom po celém Judsku: Jak Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše z Nazareta, jak on všude procházel, prokazoval dobrodiní, a protože Bůh byl s ním, uzdravoval všechny, které opanoval ďábel. A my jsme svědky všeho toho, co konal v Judsku a v Jeruzalémě. Ale pověsili ho na dřevo a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. On nám přikázal, abychom hlásali lidu a se vší rozhodností dosvědčovali: To je Bohem ustanovený soudce nad živými i mrtvými. O něm vydávají svědectví všichni proroci, že skrze něho dostane odpuštění hříchů každý, kdo v něho věří.“
Ve svém kázání v domě setníka Kornélia apoštol Petr shrnuje historii Ježíšova veřejného působení od Jana Křtitele po Ježíšovo zmrtvýchvstání. Tento jeho proslov je adresován zainteresovaným pohanům, kteří nalézají svou víru v Ježíše Krista. Bůh Izraele je Bohem univerzálním, Bohem všech lidí, což ani Petr nedokázal zpočátku akceptovat. Bůh nabízí své společenství i lidem mimo Izrael skrze svého Syna Ježíše Krista, je Bohem pro všechny. Odpuštění hříchů není jen o odpuštění morálních přestupků, vin, nýbrž o odstranění překážek ve vztahu k Bohu. A ty může ze své moci zcela odstranit jen Bůh – a také to učinil.
Ve víře jsme odkázáni na svědky, celá církev na ty první, kteří zakusili setkání se zmrtvýchvstalým Pánem. Toto svědectví se předává stále dál v dějinách, jeho věrohodnost je však závislá na věrohodnosti svědků. Na naše svědectví jsou tedy odkázáni další lidé a jeho věrohodnost je přesvědčivá jen tehdy, když my sami žijeme z živého vztahu k Ježíši Kristu.
Kol 3,1-4
Když jste s Kristem byli vzkříšeni, usilujte o to, co (pochází) shůry, kde je Kristus po Boží pravici. Na to myslete, co (pochází) shůry, ne na to, co je na zemi. Jste přece už mrtví a váš život je s Kristem skrytý v Bohu. Ale až se ukáže Kristus, náš život, potom se i vy s ním ukážete ve slávě.
Křesťané náležejí skrze svou vazbu na Krista (realizovanou definitivně ve křtu) do Božího světa, i když to není ještě zcela zřejmé, dokonce ani jim samým ne. Plný význam toho, co to znamená, bude zřejmý až při naplnění času, při Kristově druhém příchodu. Avšak toto přináležení k Bohu klade na křesťany své nároky: mají usilovat o to, co přichází shůry, z Božího světa. Co však přichází shůry? Co znamená protiklad toho nahoře a toho na zemi? Nejde o protiklad nebe coby ráje a země coby slzavého údolí, něčeho nedůležitého a pomíjivého. Jde o protiklad toho, co určuje směřování člověka, čím se nechá ovládat.
Shora sestoupila Boží vydanost pro člověka, láska bez podmínek. Země, tedy lidské společenství, je však ve vleku egoistických zájmů, zápasů o místo na slunci, touhy po moci, poctách a ovládání jiných. Výzva autora Listu Kolosanům směřuje k apelu na křesťany jít Ježíšovou cestou, následovat ho, nechat se určovat dobrem. Kam vede nezřízená touha po moci a slávě, vidíme teď na vlastní oči v tom nejhorším scénáři. Zpupnost jednoho člověka či několika málo dokáže téměř celý svět dovést na kraj katastrofy.
Autor ví, že křesťané, pokud jdou opravdu Ježíšovou cestou, zůstávají nepřijímáni, zlehčováni, vysmíváni, nepochopeni. To je ovšem nesmí znepokojovat, pravda se ukáže. Možná to bude trvat dlouho, ale jejich život je přece již skryt v Bohu, již mohou – můžeme – žít z Boha, být v rámci své omezenosti jako on, milovat jako on. To je výzva současné chvíle.
1 Kor 5,6b-8
Nevíte, že kousek kvasu prokvasí celé těsto? Odstraňte ten starý kvas, aby se z vás stalo nové těsto. Jste totiž jako nekvašený chléb. Vždyť náš velikonoční beránek – Kristus – je už obětován. Proto slavme svátky ne se starým kvasem, ani s kvasem, který znamená špatnost a nešlechetnost, ale s nekvašenými chleby, to je: s upřímností a životem podle pravdy.
Pavel tu naráží na židovské slavení Velikonoc, jež předpokládalo likvidaci všeho kvašeného z domácnosti, pečení nekvašených chlebů (macesů) v upomínku na odchod z Egypta, hod beránka. K tomu všemu přirovnává Pavel křesťany a jejich přípravu na Velikonoce. Křesťanská oslava Velikonoc je spojena primárně s Ježíšovou obětí, jež je pro křesťany závazná i ve smyslu následování. Upřímnost a život podle pravdy, resp. v pravdě, vyžadují od křesťanů život ve znamení přátelství, úcty a lásky k druhým i k Bohu.
Jan 20,1-9
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Běžela proto k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho položili.“ Petr a ten druhý učedník tedy vyšli a zamířili ke hrobu. Oba běželi zároveň, ale ten druhý učedník byl rychlejší než Petr a doběhl k hrobu první. Naklonil se dovnitř a viděl, že tam leží (pruhy) plátna, ale dovnitř nevešel. Pak za ním přišel i Šimon Petr, vešel do hrobky a viděl, že tam leží (pruhy) plátna. Rouška však, která byla na Ježíšově hlavě, neležela u těch (pruhů) plátna, ale složená zvlášť na jiném místě. Potom vstoupil i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, viděl a uvěřil. Ještě totiž nerozuměli Písmu, že Ježíš musí vstát z mrtvých
Marie Magdalská si nelení a přivstane si, protože je naplněna zármutkem a starostí. Každý, kdo přišel o někoho blízkého, ví, jak těžké je pochopit a přijmout smrt, onu prázdnotu po milované bytosti. Jedinou spojnicí je pro mnohé právě hrob, místo „posledního odpočinku“. Když Marie dorazila k hrobu, čekal ji šok – prázdný hrob! A tak to běží sdělit hlavním postavám ve skupině učedníků: Petrovi a učedníkovi, jehož Pán miloval. Ti na nic nedbají, ani na Marii, a běží k hrobu, aby se přesvědčili sami. Jejich běh však nemá s fyzickým výkonem nic společného. Milovaný učedník není u hrobu dříve, protože je mladší, nýbrž protože je nesen svou láskou. Ale přesto na Petra, autoritu, počká a nechá ho vejít prvního. Oba vidí totéž, tedy prázdný hrob a složená plátna, milovaný učedník na rozdíl od Petra pochopí, oč jde, ale ani on to ještě neumí patřičně interpretovat.
Autor evangelia si dává záležet na tom, aby bylo jasné, že Ježíšovo tělo nikdo neukradl, neodnesl. Protože ten by neskládal plátna a ještě extra roušku. Vysvětlit empiricky, co se stalo, neumíme. Apoštol Pavel to charakterizuje výrazem „být proměněn“; pomíjivost vešla nějakým způsobem (nevysvětlitelnou transformací) do věčnosti.
Autorita a charisma, obojího je v církvi třeba a nelze to stavět zcela do protikladu. Charismatik ví a vidí dopředu na základě daru intuice, vnoření se pod povrch věcí, ale potřebuje oporu autority, racionality a znalostí. Autorita bez chrismatu také být nemůže, protože se jinak stane úředním výkonem moci, neživou strukturou, teoretickým věděním bez vztahu k živým lidem. Charisma bez autority a struktury se rozplyne, autorita bez charismatu zkamení v mrtvou strukturu. Je třeba jejich vzájemné úcty a lásky. Petr a milovaný učedník reprezentují dva póly, jež jsou v napětí, ale bez jejich vzájemného vyvažování přestane společenství fungovat.