Čtvrtek 29. 5. 2025 – slavnost Nanebevstoupení Páně
Sk 1,1-11
Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat (do nebe). Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz skrze Ducha Svatého. Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království. Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení: „Vždyť jste přece o tom ode mě slyšeli: Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní.“ Tu se ho ptali ti, kteří s ním byli: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ On jim však řekl: „To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země.“ Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: „Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe.“
Autor Skutků odkazuje na svou první knihu – Lukášovo evangelium. Stejně jako ono jsou i Skutky adresovány Teofilovi, což byl nejspíš sponzor nebo mecenáš rozšíření obou knih. Autor slovy Ježíšovými odmítá nároky učedníků dozvědět se jasný čas nastolení definitivního Božího království. Místo toho jim zaslibuje dar Ducha, který je povede k tomu, aby vydávali o Ježíšovi pravdivé svědectví. Ježíšovi učedníci jsou povoláni k tomu, aby svědčili po celém světě o Božím jednání skrze Ježíše Krista, o novém věku. Ježíš už není dostupný ve své pozemské existenci, ale je s nimi skrze dar Ducha a jednou znovu přijde, aby s konečnou platností nastolil plnost nové reality.
Posláním Ježíšových učedníků a následovníků je vydávat pravdivé svědectví, jaký je Bůh, co zjevil o sobě světu skrze Ježíše a co nabízí všem lidem jako budoucnost. Pravdivé svědectví je ovšem vázáno na život. I dnes uvěří většina lidí prostřednictvím druhých, když vidí, že víra je pro ně důležitá, že to je pro něco hodnotného, zásadního, co jim přináší vnitřní pokoj a radost, že to není zvyková záležitost.
Není lidskou starostí řešit ono „kdy“. Je třeba žít s nadějí a v naději a lásce. Pak se ono „kdy“ proměňuje už v „tady a teď“. To, co je tady a teď, pak bude „jen“ dokonáno, očištěno a proměněno v ryzí lásku a radost.
Žid 9,24-28; 10,19-23
Kristus nevešel do svatyně, zbudované (lidskýma) rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není (třeba), aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích. A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak (nastane) soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé – ne už pro hříchy – ale aby (přinesl) spásu těm, kteří na něho čekají. Když máme, bratři, důvěru, že můžeme vejít do svatyně Ježíšovou krví, cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to znamená skrze své tělo, a (když máme) tak vynikajícího kněze nad Božím domem, přistupujme s upřímným srdcem a s plnou vírou; naše srdce je očištěné od zlého svědomí a tělo omyté v čisté vodě. Držme se pevně naděje, kterou vyznáváme, protože věrný je ten, kdo nám ten slib dal!
Ježíš svým vtělením přijal všechno, co náleží k lidskému života i všechna omezení – s výjimkou hříchu. Je třeba dobře rozumět tomu, co znamená hřích, totiž odvrat od Boha. Nejde o formální přestupování toho, co lidé prohlašují za Boží zákon, nýbrž o zpronevěření se věrnosti a lásce k Bohu. Když Ježíš na sebe vzal hříchy světa, znamená to, že se ztotožnil s onou nevěrností vůči Bohu, ačkoliv sám se jí nikdy nedopustil. Kvůli této situaci hříchu, jímž je svět naplněn, se Bůh vtělil do Ježíšovy osoby a zničil moc hříchu. Hřích ze světa nezmizel, protože svoboda člověka zůstala zachována, ale jeho moc je omezena. Člověk se mu může postavit.
Chrám se stal symbolem Boží definitivní skutečnosti, odrazem Boží reality na zemi. On není tou realitou samou, nýbrž jejím odrazem, proto může pominout. Ve Zjevení sv. Jana se na závěr říká, že v novém nebeském Jeruzalémě Chrám už nebude, protože v něm budou Bůh a Beránek. Chrám je náhradou. I naše kostely jsou odrazem nebeské skutečnosti.
Lk 24,46-53
Ježíš řekl svým učedníkům: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno pokání, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky. Hle – já vám pošlu toho, koho slíbil můj Otec. Vy tedy zůstaňte ve městě, dokud nebudete vyzbrojeni mocí z výsosti.“ Vyvedl je pak směrem k Betánii, zvedl ruce a požehnal jim. A zatímco jim žehnal, odloučil se od nich a vznášel se k nebi. Oni se mu poklonili a s velikou radostí se vrátili do Jeruzaléma. Byli stále v chrámě a velebili Boha.
Závěr Lukášova evangelia přináší zprávu o Ježíšově odchodu do nebe. Skutky apoštolů tuto událost kladou na začátek svého vyprávění. Evangelista rozložil události narativně do sledu událostí, i když je zřejmé, že svým zmrtvýchvstáním žije Ježíš v Boží přítomnosti. Také zaslíbení Ducha předchází líčení Skutků. Celá tato událost, jak ji evangelium podává, je potvrzením Ježíšova božského statutu. Ježíšovi učedníci jsou povoláni ke svědectví – o to šlo při Ježíšových zjevení učedníkům a to je završeno i tím, že je Ježíš viditelně opouští, aby tak bylo zřejmé, že teď jde o ně, o jejich úkol ve světě.
