Neděle 30. 11. 2025 – 1. neděle adventní
Iz 2,1-5
Obsah vidění Izaiáše, syna Amosova, o Judovi a Jeruzalému. Stane se v posledních dnech: Pevně bude stát hora s Hospodinovým domem na vrcholu hor, vyvýšena nad pahorky. Budou k ní proudit všechny národy, budou k ní putovat četné kmeny a řeknou: „Vzhůru, vystupme na Hospodinovu horu, do domu Jakubova Boha! Ať nás naučí svým cestám, choďme po jeho stezkách!“ Ze Siónu vyjde nauka, z Jeruzaléma Hospodinovo slovo. Soudit bude národy, rozsuzovat četné kmeny, že zkují své meče v radlice a svá kopí ve vinařské nože. Nezdvihne již meč národ proti národu, válce se již nebudou učit. Jakubův dome, vzhůru, choďme v Hospodinově světle.
Útěšná vize proroka Izajáše ze začátku jeho prorocké knihy. Putování k hoře Siónu jako centru shromáždění národů je tématem, které se v prorocké literatuře objevuje víckrát. Je to vize rajského pokoje, vítězství Hospodina nad každým rozkolem. Tato vize je sice k naplnění až v budoucnosti, ale již nyní je třeba se na ni připravovat, jak naznačuje výzva k Izraeli (Jakubovu domu). Pokoj nastane, až všichni přijmou Boží záměry přátelství a lásky. Naučit se Božím cestám znamená naučit se žít v přátelství a pokoji s druhými. V současnosti plné válek to zní značně nereálně, ale takový je Boží záměr i budoucnost u něj.
Řím 13,11-14
(Bratři! Víte), jaký je nyní čas: že vám už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. Neboť nyní je nám spása blíže než tehdy, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. Veďme počestný život jako ve dne; ne v hodováních a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti. Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti.
Metaforu spánku jako nežádoucího stavu použil Pavel víckrát. Spánek a noc jsou protikladem k bdělosti a dni, k činnému nasazení pro dobro. Pavel si tu půjčuje obrazy ze soudobého života, protože přátelská setkání (sympozia) se odehrávala v bohatých domácnostech v noci a často měla velmi nezřízenou podobu, jak to ostatně kritizoval i Filón Alexandrijský. Proti hýření, sexuálním výstřelkům, vychloubání se, předstihování se, jak to bylo v tehdejší společnosti zvykem, staví Pavel zaměření pozornosti jinam, do oblasti etiky a spirituality. Obraz svlečení starého a oblečení nového člověka může připomínat křest, ale i mysterijní kulty. Je to výzva k obnově, k novosti, která platí i pro nás dnes. Svlečení starého člověka pro nás nejspíš neznamená zanechání nepravostí, hříšné minulosti, nýbrž odložení rutiny, únavy, zevšednění posvátna, oblečení v Krista pak obnovu nadšení, radosti, hloubky života z víry. Pavel nabádá ke střízlivému životnímu stylu, k odložení okázalosti jakéhokoliv druhu (nejde jen o sexuální vyzývavost, žádostivost může mít nejrůznější podoby).
Mt 24,37-44
Ježíš řekl svým učedníkům: „Až přijde Syn člověka, bude to právě tak jako v době Noemově: Jako totiž v době před potopou (lidé) jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy, a nic netušili, až přišla potopa a všechny zachvátila, právě tak to bude, až přijde Syn člověka. Tehdy budou dva na poli: jeden z nich bude vzat, druhý ponechán; dvě budou mlít na obilném mlýnku: jedna bude vzata, druhá ponechána. Bděte tedy, protože nevíte, který den váš Pán přijde. Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou noční dobu přijde zloděj, jistě by byl vzhůru a nedovolil by mu prokopat se do domu. Proto i vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.“
S blížícím se koncem roku a oslavou vánočních svátků se objevují v liturgii texty zaměřené eschatologicky, texty, jež vyzývají k bdělosti, k připravenosti. Přes nejrůznější proroctví o konci světa, který se blíží, katastrofách následujícího roku a dalších let, jež se hojně objevují na internetu, konec světa tak rychle nečekáme, nicméně je na místě nepodléhat ani těmto katastrofickým scénářům, ale ani nespat na vavřínech. Nevíme, kolik času máme v životě k dispozici, proto je důležité jej využívat co nejlépe. Být připraven na setkání s Bohem znamená žít naplno, v radosti a důvěře, v zaměření na dobro, přátelství a lásku. Už v tom je totiž setkání s Bohem předjímáno. Být připraven neznamená přestat žít normální život, nestarat se o věci časné, každodenní potřeby, neplánovat budoucnost, ale žít uvědoměle, zodpovědně.
Pondělí 1. 12. 2025 – 1. týden adventní
Iz 4,2-6
V ten den se Hospodinův výhonek stane ozdobou a slávou, plod země (bude) ctí a chloubou těm, kteří se zachrání z Izraele. Každý, kdo zbude na Siónu, kdo zůstane v Jeruzalémě, bude se nazývat svatým, každý, kdo je zapsán k životu v Jeruzalémě. Až smyje Pán špínu siónských dcer, až spláchne krev Jeruzaléma z jeho středu dechem soudu a dechem vytříbení, utvoří Hospodin nad každým místem siónské hory a nad jejím shromážděním oblak přes den, dým a zář plápolajícího ohně v noci, neboť Hospodinova velebnost bude celého (toho místa) ochranným stánkem, který skýtá stín ve dne proti vedru a bezpečné útočiště proti vichru a dešti.
Další Izajášova zaslíbení vyvolenému lidu, resp. jeho zbytku. Jeho centrem zůstává Jeruzalém, místo Božího přebývání. Všichni obyvatelé tohoto svatého místa budou posvěceni, budou svatí, protože budou patřit Hospodinu, který bude nad nimi bdít. Zaslíbení (ochranný oblak ve dne a oheň v noci) odkazují na exodus, východ z Egypta a putování do zaslíbené země. Ne Chrám, ale sám Hospodin ve své velebnosti (slávě) bude přítomen. Proto budou všichni svatí a bude odstraněna veškerá nečistota a pohana.
Tam, kde je Bůh, všechna špína mizí. A Bůh je tam, kde se lidé navzájem respektují, mají rádi, jsou nastaveni na hledání dobra pro všechny, na sdílení darů.
Mt 8,5-11
Když přišel (Ježíš) do Kafarnaa, přistoupil k němu (jeden) setník s prosbou: „Pane, můj služebník leží doma ochrnulý a hrozně se trápí.“ Ježíš mu řekl: „Přijdu a uzdravím ho.“ Setník však odpověděl: „Pane, nezasloužím si, abys vešel do mého domu. Ale řekni jen slovo, a můj služebník bude uzdraven. Vždyť i já jsem člověk podřízený, ale mám pod sebou vojáky; řeknu jednomu: ‚’jdi‘, a jde, a jinému: ‚přijď‘, a přijde, a svému služebníkovi: ‚udělej to‘, a udělá to.“ Když to Ježíš uslyšel, podivil se a řekl těm, kdo ho doprovázeli: „Amen, pravím vám: Takovou víru jsem v izraelském národě nenašel u nikoho. Ale říkám vám: Mnoho jich přijde od východu i od západu a zaujmou místo u stolu s Abrahámem, Izákem a Jakubem v nebeském království.
Na Ježíše se obrací pohan s prosbou o pomoc, a to ještě pro obyčejného služebníka, možná otroka. Protože si je vědom svého postavení v židovské společnosti, netroufá si ani pozvat Ježíše do domu. Ježíš přistupuje na jeho argument i důvěru a služebníka uzdraví. Celou situaci pak využívá k poučení svých adresátů, jež vyznívá jako kritika jeho soukmenovců, kteří nejsou s to Ježíšovi věřit.
Ježíš mluví o velikosti víry onoho setníka a srovnává ji s nevírou, nedůvěrou svých soukmenovců. Velikost či hloubka víry se špatně měří. Ježíšovi soukmenovci od Ježíše nic nečekali, naopak jej podezírali, odsuzovali. A to jim Ježíš staví před oči. V Božím království platí jiná pravidla, přístup do něj není zaručen ničím automatickým, jako je původ, příslušnost k nějaké skupině, a to ani k vyvolenému národu, ani k církvi… Víra v uzdravení není snadná, protože máme mnoho zkušeností s „nevyslyšenými“ modlitbami. Setník se plně spolehnul na Ježíšovu moc, odevzdal vše v důvěře, že Ježíš bude jednat.
Pravá víra nečeká, že Bůh se zařídí podle člověka a splní jeho přání (jakkoliv nezištné), nýbrž je schopná odevzdat situaci do Božích rukou a spolehnout se na jeho řešení. I když může být odlišné od toho, co člověk čekal. Není to tak snadné, jako se to řekne, protože nejde jen o rozum, ale i o emoce, cítění, o bolest, kterou prožíváme. Přesto odevzdat situaci do Božích rukou znamená také uvolnit si ruce i mysl pro aktivní jednání ve prospěch toho, za koho prosíme. Na druhém nám nepřestane záležet, jen se zřekneme touhy „mít vyřešeno“, nemuset se dívat a spolutrpět, zařizovat věci podle svého. Je to nicméně extrémně těžké.
Úterý 2. 12. 2025 – 1. týden adventní
Iz 11,1-10
Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem. Má zálibu v bázni před Hospodinem. Nebude soudit podle zdání očí, nebude rozhodovat podle doslechu, ale podle spravedlnosti bude soudit chudé a podle práva se bude rozhodovat pro pokorné v zemi. Bude bít zemi holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů. Spravedlnost bude provazem jeho beder a věrnost bude pásem jeho ledví. Vlk bude přebývat s beránkem, levhart si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malý chlapec je bude vodit. Pást se bude kráva s medvědicí, jejich mláďata ulehnou spolu, lev bude žrát jako býk plevy. Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada. Nikdo nebude škodit ani zabíjet na celé mé svaté hoře, protože poznání Hospodina naplní zemi, tak jako vody pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům; pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.
Jesseův rodokmen býval námětem leckterých středověkých maleb, protože jde o rodokmen „dynastický“, tedy rodokmen spojený s postavou krále Davida, a tedy i Ježíše. Prorok Izaiáš ohlašuje v situaci ohrožení (z dynastie je jen pahýl, pařez), že přijde nový král „David“. Zda měl na mysli konkrétní postavu z rodu Davidovců, není zcela zřejmé. Křesťané jeho slova vidí naplněná v Ježíši Kristu, jenž stojí v rodové linii krále Davida. Tato očekávaná postava nese atributy Hospodinova vyvoleného, jenž bude nadán dary Ducha a bude mít soudcovskou roli – zastane se chudých a pokorných, ale zničí svévolníky.
Tato vize spravedlivého panovníka je však zasazena do prostředí obnoveného ráje, a to na hoře Sionu, do svatého města Jeruzaléma. Onen ráj nespočívá jen v tom, že nikdo nebude nikomu škodit a člověk bude žít v původní harmonii s ostatními tvory, nýbrž především v poznání Hospodina, jež nebude omezeno na Izrael.
Každý z nás stojí v nějaké rodové linii, každý z nás vděčí svým předkům za mnoho. Každý z nás je vyvoleným Božím a nositelem jeho duchovních darů, a tím povolán i k tomu, aby se poznání Hospodina šířilo kolem.
Lk 10,21-24
Ježíš zajásal v Duchu svatém a řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci ukryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým; ano, Otče, tak se ti zalíbilo! Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo neví, kdo je Syn, jen Otec, ani kdo je Otec, jen Syn a ten, komu to chce Syn zjevit.“ Když byli sami, obrátil se k svým učedníkům těmito slovy: „Blahoslavené oči, které vidí, co vy vidíte! Říkám vám: Mnoho proroků a králů toužilo vidět, co vidíte vy, ale neviděli, a slyšet, co slyšíte vy, ale neslyšeli.“
Těmi maličkými z Ježíšovy řeči jsou míněni učedníci, ti, kdo svěřili svůj život do společenství s ním, kdo byli a jsou ochotní opouštět minulost, nelpět na svých „postech“, postaveních, úspěších a vydat se s ním na nezajištěnou cestu – teprve na této cestě mohou poznat a být účastni tajemství vztahu Otce a Syna. V naší kultuře je důležité být velký, významný, mocný, je důležité mít patřičný image, ale pokud člověk spoléhá na tohle, tak nikdy nepronikne do tajemství Boží lásky.
Radujeme se z toho, že smíme patřit mezi maličké. Je to velké vyvolení. Většina lidí vůbec netouží vidět a slyšet Boží hlas, vejít do tajemství Boží přítomnosti a lásky, takže nám nijak nezávidí. Jenže pak se mnozí hroutí pod tíhou světa, který je obklopuje, protože nestíhají, nezvládají, nejsou dost „in“, nemohou si dovolit to či ono, jsou přetíženi, neustále musejí sledovat nové trendy …. My můžeme být těmi maličkými, těmi pozvanými do ticha, radosti, naděje. Být malý je úlevné. Člověk nemusí být zahlcen sám sebou a tak má vnitřní prostor pro druhé a v nich, skrze ně i pro ně také pro Boží přítomnost.
Středa 3. 12. 2025 – 1. týden adventní
Iz 25,6-10a
Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře tučné hody, hody s výborným vínem; budou to šťavnatá jídla a vybraná vína. Na této hoře sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, Pán, Hospodin, setře slzy z každé tváře. Odejme hanbu svého lidu na celé zemi, neboť Hospodin to pravil. V ten den se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něho, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v něho jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy, neboť Hospodinova ruka spočine na této hoře.“
Starý zákon nehovoří o Božím království, ale nabízí představu o něm prostřednictvím obrazů. K těm nejsilnějším patří obraz i 25. kapitoly knihy Izajáš – ozvuky tohoto textu najdeme v různých knihách Nového zákona, zejména v knize Zjevení. Boží království jako hostina, jako místo nasycení, dostatku, ba hojnosti, a to pro všechny. Boží panování je univerzální nabídkou pro všechny lidi bez rozdílu. Hospodin odstraní vše, co člověka sužuje – jako něžný přítel, mateřská bytost setře slzu z každé tváře. Už nebude důvod k pláči, nebude důvod ke studu, lidé prohlédnou a spatří Boha tváří v tvář (závoj, který jim zakrýval tvář a který jim bránil jasně vidět, bude odstraněn).
Hospodin setře slzy z každé tváře, tomu potřebujeme věřit. Tomu, že ukončí hrůzy válek, nenávisti, otroctví strachu, proto se i za současné situace můžeme radovat a jásat z jeho spásy – z jeho blízkosti a věrnosti. I když si na nic z toho nemůžeme bezprostředně sáhnout. Mám ráda tento text pro jeho jemnost a lidskost. Hospodin naplní touhy a naděje (do něj vkládané) svého lidu.
Mt 15,29-37
Ježíš prošel kolem Galilejského moře, vystoupil na horu a posadil se tam. Tu k němu přišly velké zástupy. Měly s sebou chromé, slepé, zmrzačené, němé a mnoho jiných; položily mu je k nohám a on je uzdravil. Když lidé viděli, že němí mluví, zmrzačení že jsou zdrávi, chromí že chodí a slepí vidí, žasli a velebili Boha Izraele. Ježíš si pak zavolal své učedníky a řekl: „Je mi líto zástupu, protože už tři dny jsou se mnou a nemají co jíst. A nechci je nechat odejít hladové, aby je cestou neopustily síly.“ Učedníci mu řekli: „Kde bychom tady v neobydleném kraji sehnali tolik chleba, abychom mohli dát dosyta najíst tak velkému zástupu?“ Ježíš se zeptal: „Kolik máte chlebů?“ Odpověděli: „Sedm a několik malých ryb.“ Rozkázal, aby se lid posadil na zem, vzal těch sedm chlebů a ty ryby, vzdal díky, lámal a dával učedníkům a učedníci lidem. Všichni se dosyta najedli a sesbíralo se ještě plných sedm košíků zbylých kousků (chleba).
Ježíš je dárcem života – ujímá se všech, kdo potřebují jeho uzdravující sílu. Naplňuje charakteristiky mesiáše, když uzdravuje chromé, slepé, zmrzačené, němé, prostě všechny lidi s nějakým handicapem, jak je to i předpovězeno v knize Izajáš. A pak v nasycení obrovského množství lidí prakticky z ničeho ukazuje Boží starostlivost a štědrost. Bůh není skrblík a dává tak, že ještě přebývá. Důležité je ovšem si povšimnout, že tato Boží štědrost je svěřena lidským rukám. Nemusejí se dít nadpřirozené divy, Boží štědrost je kolem nás, ale je určena ke sdílení: Ježíš lámal a dával učedníkům a učedníci lidem. Teprve sdílením (oněma předávajícíma rukama) se Boží štědrost a přejícnost může dostat až k těm nejchudším, nejpotřebnějším. Z mála se může stát hodně, když je člověk ochoten se dělit. Příběhy o nasycení zástupů se často vykládají jako odkaz na eucharistii, ale je možné je chápat jako ještě mnohem širší pozvání ke slavení solidarity, solidárního sdílení o to, co člověk má. Bůh z mála činí velké věci.
Ježíš napřed děkuje, pak rozdává. Děkovat je důležité, protože si člověk uvědomuje, že to, co má, není samozřejmé. Bůh žehná těm, kdo jsou vděčni, kdo si uvědomují nesamozřejmost svého bytí i toho, co mají.
Čtvrtek 4. 12. 2025 – 1. týden adventní
Iz 26,1-6
V ten den se bude zpívat tato píseň v judské zemi: „Pevné město máme k spáse, (Pán) je opatřil hradbami a valem. Otevřte brány, ať vejde spravedlivý národ, který střeží věrnost. Jeho zásady jsou pevné, zachováš (mu) pokoj, neboť doufal v tebe. Doufejte v Hospodina navždy, neboť Hospodin je skála navěky. Svrhl ty, kdo sídlí na výšinách, pokoří nepřístupné město; poníží ho až k zemi, do prachu ho srazí. Budou po něm šlapat nohy chudých, kroky ubohých.“
V rámci liturgických čtení z knihy Izajáš pokračují zaslíbení a útěchy pro vyvolený lid. Tato píseň připomíná chvalozpěv Chany (1 Sam 2,1-10), ale i Magnificat z Lukášova evangelia. Hospodin není Bohem namyšlených, sebejistých a sebestředných (k nim se staví velmi kriticky), nýbrž Bohem těch, kdo do něj vkládají své naděje, své jistoty. Ty nezklame. Svým způsobem to připomíná i blahoslavenství z Matoušova evangelia – v Boží očích je mnoho věcí jinak, než jak je vidí svět. Cenu a důležitost, to na čem skutečně stojí život, mají zcela jiné skutečnosti, než si mocní a bohatí myslí.
Mt 7,21.24-27
Ježíš řekl svým učedníkům: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane!‘, vejde do nebeského království, ale ten, kdo plní vůli mého nebeského Otce. Každý tedy, kdo tato má slova slyší a podle nich jedná, podobá se rozvážnému muži, který si postavil dům na skále. Spadl déšť a přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – ale nezřítil se, protože měl základy na skále. Každý však, kdo tato má slova slyší, ale podle nich nejedná, podobá se pošetilému muži, který si postavil dům na písku. Spadl déšť, přivalila se povodeň, přihnala se vichřice a obořila se na ten dům – i zřítil se a jeho pád byl veliký.“
Pro Matoušovo evangelium je příznačné, že vyzdvihuje životní praxi nad teorii. Poznání a řečnění o Bohu nemají valnou cenu, nejsou-li potvrzena adekvátní praxí. Skutečná víra, skutečné poznání Boha se osvědčují pouze konkrétními skutky. Konkrétní skutky, jež jsou v souladu s Boží láskou, jsou kritériem, jež rozhoduje o vstupu do plnosti Božího království. Jinak řečeno: ve společenství s Bohem je možné žít jen tehdy, pokud člověk jedná podle poznané pravdy, pokud usiluje o to milovat jako Bůh. Pokud někdo o lásce, solidaritě, spravedlnosti, úctě …. jen mluví, ale tyto hodnoty ve svém životě nerealizuje, pak mu hrozí velký pád – tím větší, čím výše stojí. Ježíšovo varování je docela silné. Vyznávat Ježíše ústy, ale zrazovat jej svými skutky je cestou ke zkáze. Nejenom že člověk nejedná, jak by měl, ale ještě svou falešností, neautentičností vydává falešné svědectví o evangeliu, odrazuje lidi od společenství víry.
Problém je, že mnoho lidí ani o to Boží království nestojí. Daří se jim tak dobře, tak jsou spokojeni se svým wellness životem, že mají jedinou starost, aby si ho mohli co nejdéle užívat. Ale na každého jednou dojde.
Pátek 5. 12. 2025 -1. týden adventní
Iz 29,17-24
Toto praví Hospodin, Pán: „Zanedlouho, zakrátko se změní Libanon v zahradu a zahrada se bude pokládat za les. V ten den hluší uslyší slova knihy, z temnoty a mlhy prohlédnou oči slepých, pokorní se rozveselí v Hospodinu a nejchudší zajásají v Izraelově Svatém. Neboť veta je po násilníku, posměvač vzal za své, zničeni jsou všichni, kdo jsou připraveni pro nepravost, kdo v právní při obviňovali lidi, soudcům v bráně kladli léčky a nicotnými důkazy sráželi spravedlivého.“ Proto Hospodin, který vykoupil Abraháma, tak praví o Jakubovu domu: „Nebude se už hanbit Jakub, nezbledne už (strachem) jeho tvář! Ale když uvidí ve svém středu dílo mých rukou, budou ctít mé jméno, budou ctít Jakubova Svatého a budou se bát Izraelova Boha. Bloudící dostanou rozum a buřiči přijmou poučení.“
Další z velkých zaslíbení z knihy proroka Izajáše. Všechna tato zaslíbení jsou nesena vírou ve spravedlnost Boží, ve vítězství dobra a prosazení dobrého života pro všechny. Všechna mají na mysli zejména lidi chudé, na okraji, utlačované a ohrožené. Ti jsou primárními adresáty Boží pozornosti, Boží lásky. Jak je vidět, sociální problémy se táhnou celými dějinami. Bůh je nepřehlíží a zjedná nápravu. Jen jeho čas je jiný než lidský. Možná se to nevyplní na nás, ale další generace mají šanci.
Mt 9,27-31
Za Ježíšem šli dva slepci a hlasitě volali: „Synu Davidův, smiluj se nad námi!“ Jak vešel do domu, přišli ti slepci k němu. Ježíš jim řekl: „Věříte, že mám takovou moc?“ Odpověděli mu: „Ano, Pane.“ Dotkl se tedy jejich očí a řekl: „Ať se vám stane, jak věříte.“ I otevřely se jim oči. Ježíš jim důrazně nařídil: „Ale ať se to nikdo nedoví!“ Oni však odešli a rozhlásili to po celém tom kraji.
Uzdravení slepci jsou natolik zaslepení svou radostí, že vyjádření díků odpadlo a Ježíšovo přání, ba příkaz, vůbec nerespektují. Svým voláním a označením Ježíše za syna Davidova vyjadřují svou víru v jeho mesiánské poslání a královskou důstojnost. Jsou uzdraveni, ale vnímají jen sebe sama.
I to se člověku někdy stává, když je pohlcen nějakým svým problémem, starostí, nemocí. Přestane vnímat své okolí i jeho oprávněné potřeby. Ježíš zakazuje, aby šířili jeho pověst zázračného léčitele, protože to není jeho hlavním posláním. Je zázračné činy jsou především manifestací Boží přítomnosti skrze jeho osobu. Hledání a zvěstování Božího království tak stojí na prvním místě, uzdravení až na dalším. Ti slepci zaslepení sami sebou to nechápou. Možná dokonce prokazovali Ježíšovi medvědí službu.
Je namístě respektovat přání toho, kdo člověku pomáhá.
Sobota 6. 12. 2025 – 1. týden adventní
Iz 30,19-21.23-26
Toto praví Hospodin, Svatý Izraelův: „Siónský lide, který bydlíš v Jeruzalémě, nebudeš ustavičně plakat. (Bůh) se jistě smiluje nad tebou, až uslyší tvé volání; hned jak ho uslyší, odpoví ti. A Pán vám dá chléb nepřátel a vodu těch, kdo vás utiskují; tvůj učitel se už nebude skrývat, tvé oči uvidí tvého učitele. Když se uchýlíte napravo nebo nalevo, tvé uši uslyší za sebou rozkaz: ‚Toto je cesta, jděte po ní!‘ (Bůh) dá déšť tvému semeni, jímž oseješ půdu. Chléb, který půda vydá, bude vydatný a jadrný. V ten den se bude tvé stádo pást na širé nivě. Tvoji býci a osli, kteří obdělávají půdu, budou žrát posolenou míchanou píci, převátou lopatou a sítem. V den velkého vraždění, kdy padnou věže, budou potoky, proudy vod na každé vysoké hoře, na každém strmém pahorku. Světlo luny bude jako zář slunce a světlo slunce bude sedmkrát (větší) jako světlo sedmi dnů, až Hospodin obváže zlomeninu svého lidu a vyléčí ránu, kterou mu zasadil.“
Tento úryvek navazuje na Izajášovo varování před spoléháním na cizí mocnosti (v tomto případě na Egypt); místo hledání záchrany v Egyptě nabízí prorok adresátům účinnější cestu, totiž záchranu od Hospodina. Ten, kdo se spoléhá na Hospodina, nakonec povede úspěšný život, i když to neznamená život snadný a bez bolesti a utrpení. I prorok mluví sice o záchraně, ale ta se děje v zápase se zlem. A toho zápasu není Izrael ušetřen. Teprve po vítězném zápasem, po projití tíživou situací až hrůzami, bude Izrael ošetřen, opatřen světlem a pokojem. Věřit, že Bůh to nakonec v našich osobních dějinách i v dějinách církve a společnosti nakonec vyhraje, není vůbec snadné. Vyžaduje to od člověka vytrvalost a trpělivost. Bůh nabízí naději sahající až za horizont naší časnosti. Odvykli jsme si ji brát vážně.
Mt 9,35-10,1.5-8
Ježíš obcházel všechna města i vesnice, učil v jejich synagógách, hlásal radostnou zvěst o (Božím) království a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu. Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli vysílení a skleslí jako ovce bez pastýře. Tu řekl svým učedníkům: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň.“ (Potom) si zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vyháněli a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. Těchto dvanáct Ježíš poslal a přikázal jim: „Mezi pohany nechoďte a do žádného samařského města nevcházejte. Raději jděte k ztraceným ovcím z domu izraelského. Jděte a hlásejte: ‚Přiblížilo se nebeské království.‘ Uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte.“
Ježíš se rozdává na všechny strany, ale jako člověk měl své fyzické síly omezené. Nelpěl na své výjimečnosti, nevztahoval slávu a obdiv k sobě, nýbrž toužil se o své charisma dělit, což skrze své učedníky realizoval. Jen těch, kdo by byli ochotni Ježíšovo volání do služby vyslyšet, nebylo nikdy nazbyt. Ono totiž pro ně platí: „Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte!“ Je sice neuvěřitelně krásné mít neobyčejné schopnosti, protože přitahují pozornost a vděčnost lidí, ale k tomu právě sloužit nemají. Dary jsou ke službě ve prospěch celku, proto je třeba je dávat bez nároků na zisk. Tím ziskem nemusí být nutně peníze, tedy něco hmotného, dělník je přece hoden své mzdy, protože z něčeho žít musí, ale ono zadarmo znamená, že si z darovaných darů učedník nesmí stavět vlastní pomník, budovat vlivnou pozici či získávat moc a slávu. Hlásání a důkazy jeho účinnosti (jednání) mají jít ruku v ruce. Hlásat dobrou a radostnou zprávu je účinně možné jen tehdy, když nezůstane jen u slov. Je třeba zároveň konat, aby to pro život lidí dávalo smysl ve spojení s oním slovem.
A v textu je ještě jeden nečekaný příkaz: učedníci se mají omezit na Izrael, Ježíšovo charisma mají uplatňovat jen na soukmenovcích jakoby podle hesla „Bližší košile než kabát“. Ten příkaz odkazuje na to, že věci mají svůj řád (z něhož existují výjimky, jak dobře víme z Ježíšovy činnosti samé), že je třeba začínat u nejbližších a teprve po splnění povinností vůči nim je možné rozšířit okruh své působnosti. Možná právě soustředění na nejbližší je požadavkem doby, protože nejbližší (rodina, přátelé) nám v mnohém unikají. Blízkost Božího království je možná stejná jako kdysi, jen už to nemá pro nás takový význam. Přestali jsme to považovat za důležité. Ale i pro naši současnost platí to poslední: dostali jsme zadarmo, zadarmo můžeme dávat. Máme – nebo můžeme mít – z čeho.