Čtvrtek 31. 7. 2025 – 17. týden v mezidobí, památka sv. Ignáce z Loyoly
Ex 40,16-21.34-38
Mojžíš učinil všecko přesně tak, jak mu Hospodin přikázal. První den prvního měsíce druhého roku byl příbytek Boží postaven. Mojžíš postavil příbytek (takto): rozmístil podstavce, zasadil desky, zastrčil závory a vztyčil sloupy. V příbytku rozprostřel stan a nahoru na stan umístil pokrývku, tak jak mu přikázal Hospodin. Potom vzal svědectví (desky Zákona) a vložil je do archy, prostrčil k arše tyče a nahoru na archu dal slitovnici. Když přinesl archu do příbytku, zavěsil vnitřní oponu a zastřel archu svědectví, jak Hospodin přikázal Mojžíšovi. Tu oblak zahalil stan schůzky a Hospodinova velebnost naplnila příbytek. Mojžíš nemohl přistoupit ke stanu schůzky, neboť se nad ním vznášel oblak a Hospodinova velebnost naplnila příbytek. Kdykoli se oblak z příbytku zvedl, synové Izraele vytáhli, a tak to dělali po celou dobu svého putování. Jestliže se oblak nezvedl, nevytáhli až do dne, kdy se zdvihl. Hospodinův oblak byl nad příbytkem ve dne a oheň v noci před očima celého domu Izraele po celou dobu putování.
Mojžíš obdržel nejen desky Zákona, ale i pokyny pro stavbu stánku Božího přebývání. Zkušenosti z Chrámu v Jeruzalémě jsou tu projektovány do vybavení putovní svatyně. Hospodin putuje se svým lidem, je mu stále blízko, lid má díky svatyni místo, kde si může Boží přítomnost neustále připomínat, kde je téměř hmatatelná. Rychlost putování určuje Hospodin, nikoliv lid sám, ba ani Mojžíš. Je třeba čekat, až se zvedne oblak, až se Boží sláva vznese nad svatyni. Je třeba vyčkávat, až se Bůh „pohne“. V Ex 40 je to vyjádřeno obrazem oblaku a ohnivého sloupu, tedy čímsi viditelným. Další generace už taková viditelná znamení nemají, nebo nejsou tak jednoznačně interpretovatelná. Člověk musí zkoumat situaci, dění a rozlišovat, jak tomu učí Ignác z Loyoly. Dát si dost času, mít trpělivost, nezkalený zrak a také odvahu se v případě poznání pohnout.
Pro naše pozemské pobývání je důležité mít místa pro uctívání Boha. Chrámy jsou pro nás důležité jako nerušená místa pro kult, pro přebývání v tichu a pokoji. V nebi nic takového potřeba není (proto ani v nebeském Jeruzalémě žádný chrám nestojí), protože tam už bude možné být s Bohem tváří v tvář.
Mt 13,47-53
Ježíš řekl zástupům: „Nebeské království je podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, (rybáři) ji vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí. Tak to bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů. Rozuměli jste tomu všemu?“ Odpověděli: „Ano.“ A on jim řekl: „Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré.“ Když Ježíš skončil tato podobenství, vzdálil se jinam.
O nebeském království nemáme představu jako o něčem, kde může být zahrnuto všechno možné. Podobenství chce říci, že povoláni do něj jsou všichni, ale ne všichni jsou hodni v něm přebývat. O tom však nerozhodují lidé, ale Bůh. Zákoník, který se stal Ježíšovým následovníkem (učedníkem nebeského království), svým krokem spojuje to, co je v tradici trvale platné, s tím, co přináší Ježíš nového. Staré a nové nemusí stát v protikladu, nýbrž mohou na sebe navazovat. Ne všechno staré je k zahození a ne všechno nové je kvalitní a k uchování. Je třeba vůči obému zůstat otevřený a dobře vybírat – vynášet na světlo to, co je dobré, ať staré nebo nové.