Neděle 5. 10. 2025 – 27. neděle v mezidobí
Hab 1,2-3; 2,2-4
Jak dlouho již volám o pomoc, Hospodine, ty však neslyšíš; křičím k tobě: „Násilí!“ – ty však nepomáháš. Proč mi dáváš hledět na bezpráví? Můžeš se dívat na soužení? Zpustošení a násilí je přede mnou, povstávají hádky, rozmáhá se svár. Tu mi Hospodin odpověděl a řekl: „Napiš vidění, vyryj ho zřetelně na desky, aby ho mohl každý snadno přečíst. Na určený čas totiž ještě (čeká) vidění, spěje však k naplnění a nezklame. I když ještě prodlévá, počkej na ně, neboť jistě se splní, nedá se zdržet. Hle, zahynul ten, kdo nebyl upřímný v duši, spravedlivý však bude žít pro svou věrnost.“
Jak aktuální jsou slova proroka Habakuka, jako by mluvil do současné situace. Doufejme, že se i druhá polovina textu, tedy odpověď Hospodinova, brzo naplní. Doufejme, že zvítězí spravedlnost, aby spravedlivý mohl žít a aby neupřímný v duši přestal škodit. I prorok Habakuk vyzývá k trpělivosti, která je však v čase nespravedlnosti a násilí velmi obtížná. Bůh je skrytý a jako by neslyšel – to byla i Habakukova zkušenost i zkušenost jeho současníků, proto je prorok ujišťuje o vítězství dobra.
Prorok Habakuk patří mezi 12 malých proroků (malých kvůli rozsahu spisů spojovaných s jejich jménem) a je charakterizován jako prorok soudu. Působil kolem roku 630 př. n. l., kdy se na scéně objevuje jako významná politická a vojenská veličina novobabylonská říše. Její rozpínavost nakonec vedla i k pádu Jeruzaléma a zániku Judského království. Kniha prošla pozdější redakcí i doplněním.
2 Tim 1,6-8.13-14
Milovaný! Vybízím tě: zase oživ plamen Božího daru, který ti byl dán vzkládáním mých rukou. Vždyť Bůh nám nedal ducha bojácnosti, ale (ducha) síly, lásky a rozvážnosti! Proto se nestyď veřejně vyznávat našeho Pána ani (se nestyď) za mě, že nosím kvůli němu pouta. Naopak: Bůh ti dej sílu, abys nesl jako já obtíže spojené s hlásáním evangelia. Jako vzoru zdravé nauky se drž toho, cos ode mě slyšel, a (měj přitom) víru a lásku v Kristu Ježíši. Ten drahocenný, (tobě) svěřený poklad opatruj skrze Ducha svatého, který v nás bydlí.
Autor píšící jménem Pavlovým vyzývá Timoteje ke statečnosti při snášení obtíží spojených s hlásáním evangelia i s životem v jeho intencích. Úkolem Timoteje, jenž je zosobněním představeného obce, je uchovávat tradici, ale nikoliv jako mrtvou literu, nýbrž jako živý odkaz, který je nesen láskou a vírou, zakotvenými v Kristu, a interpretován v síle Ducha sv. To je úkolem církevních představených stále. Pro dobu konce 1. století to byl drahocenný poklad, dnes si ho až tak moc nevážíme. Je zapotřebí objevit jeho sílu.
Lk 17,5-10
Apoštolové prosili Pána: „Dej nám více víry!“ Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: ‚Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!‘, poslechla by vás.
Když někdo z vás má služebníka a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: `Hned pojď a sedni si ke stolu‘? Spíše mu přece řekne: ‚Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.‘ Děkuje snad potom tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.‘“
Jde o dva Ježíšovy výroky ze širší série výroků. První reaguje na prosbu Ježíšových učedníků-apoštolů (kteří představují už v Lukášově době autority) o víru. Víra, kterou mají, se jim jeví jako nedostatečná. Jejich prosba je zvláštní, protože víru nelze hodnotit kvantitativně. Tak na to reaguje i Ježíš, který svým příměrem jim ukazuje, že nejde o množství, tedy kvantitu, víry, nýbrž o její kvalitu, o její skutečnou zakotvenost. Učedníci si dobře uvědomují, že si víru nemohou vyrobit. Zvětšit. O dar hluboké víry je třeba prosit.
Druhý Ježíšův výrok je podobenstvím, jež vychází z reálného života tehdejších lidí ve služebném postavení. Služebník je vůči svému pánu v pozici, kdy si nemůže nic nárokovat. Ježíš chce svým učedníkům zdůraznit, že si ze svého postavení nesmějí dělat dobrý byznys. Jsou přece ve vztahu k Bohu těmi, kdo pouze dělají to, co je jejich úkolem, k čemu jsou povoláni. Ve vztahu k Bohu si nelze dělat nároky. Bůh není ovšem bezohledným pánem a sloužit mu znamená žít z jeho přítomnosti a moci. Proto je na místě pokora, která nestaví na vlastních zásluhách, nýbrž vnímá povolání ke službě jako dar. „Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.“ Tento výrok sice platí, ale neznamená nějaké znevážení služebníkovy práce, nýbrž vyjadřuje kvalitu i meze jeho postavení. Lukášovská verze vypouští slovo „neužiteční“. I když člověk pracuje dobře a pilně, neměl by význam své práce přeceňovat, už proto ne, že jeho služba není jen jeho výkonem.
Pondělí 6. 10. 2025 – 27. týden v mezidobí
Jon 1,1-2,1.11
Hospodin oslovil Jonáše, syna Amittajova, a řekl: „Vstaň, jdi do velikého města Ninive a měj tam (kázání), neboť jeho neřest se dostala až ke mně.“ Ale Jonáš vstal, aby utekl do Taršíše, daleko od Hospodina. Sestoupil do Jafy a našel loď, která měla odplout do Taršíše. Zaplatil za cestu a vstoupil na loď, aby se s nimi odebral do Taršíše, daleko od Hospodina. Hospodin však spustil na moře veliký vítr. Na moři se rozpoutala veliká bouře a lodi hrozilo, že ztroskotá. Lodníci se báli a každý volal ke svému bohu. Aby lodi ulehčili, házeli do moře věci, které měli na lodi. Zatím Jonáš sestoupil do podpalubí, ulehl a tvrdě usnul. Přišel za ním kapitán a řekl: „Co ty se oddáváš spánku? Vstaň a vzývej svého Boha! Snad si na nás Bůh vzpomene, a nezahyneme.“ Potom si řekli: „Losujme, abychom poznali, kvůli komu nás stihlo toto veliké neštěstí.“ Losovali, a los padl na Jonáše. Řekli mu: „Pověz nám, jaké je tvé zaměstnání, odkud přicházíš, která je tvá vlast a národ, z něhož pocházíš?“ Odpověděl jim: „Já jsem Hebrej a ctím Hospodina, Boha nebes, který učinil moře i pevninu.“ Tu se ti muži zděsili a řekli mu: „Cos to udělal?“ Dověděli se totiž, že utíká před Hospodinem, jak jim to oznámil. Řekli mu: „Co máme s tebou udělat, aby se nám moře uklidnilo?“ Moře se totiž stále vzdouvalo a bouřilo. Odpověděl jim: „Vezměte mě a hoďte mě do moře, a moře se vám uklidní. Vím, že tato veliká bouře vás stihla kvůli mně.“ Ti muži však veslovali, aby se vrátili na pevninu, ale bez výsledku, neboť moře se proti nim stále více vzdouvalo. Tu volali k Hospodinu: „Prosíme, Hospodine, ať kvůli tomuto muži nezahyneme! Nepřičítej nám nevinnou krev, neboť ty, Hospodine, jednáš podle své vůle.“ Vzali tedy Jonáše a hodili ho do moře. A moře přestalo běsnit. Veliká bázeň před Hospodinem padla na ty muže, přinesli mu oběť a učinili sliby. A Hospodin poslal velikou rybu, aby Jonáše pohltila. V útrobách té ryby byl Jonáš tři dny a tři noci. Potom přikázal Hospodin rybě, a ta vyvrhla Jonáše na pevninu.
Kniha Jonáš není prorockou knihou v pravém smyslu slova. Je (beletristickým) vyprávěním o prorokovi, který se snaží utéci svému povolání, své zodpovědnosti, protože se mu do splnění úkolu nechce. Nemá strach z lidí, jeho strach je mnohem hlubší a absurdnější. Má strach, že jeho mise bude úspěšná a že už si nebude moci on jako příslušník vyvoleného národa Hospodina přivlastňovat. Vadí mu Hospodinův zájem o lidi nevyvolené, pohany. Celý příběh je ve skutečnosti příběhem o obrácení Jonáše, který však končí řečnickou otázkou bez odpovědi. Hospodin tak musí Jonáše konfrontovat s těmi, kdo jsou s to ctít Boha Izraele, aniž ho dobře znají, zatímco on utíká od něho pryč. Musí proto projít temnotou (v břiše velké ryby), aby prozřel. Z textu je vynechán žalm, kterým se Jonáš obrací na Hospodina a který ukazuje jeho jisté (ale ne úplné) prozření a ochotu splnit úkol, k němuž byl povolán.
Také nás občas štve, že pravdu lépe poznávají a dokonce z ní žijí jiní lépe než my. Také my bychom občas chtěli mít patent na Hospodina a vlastnit pravdu. Také my si často myslíme, že jedinými dobrými lidmi můžeme být jen my a ostatní vnímáme jako ty, kdo nás chtějí okrást o naše hodnoty, naše prvenství. A nepřejeme jim Boží lásku ani jim nechceme dát tu svoji. Stejně jako Jonáš musí někdy člověk procházet temnými údobími, aby prozřel, aby naplnil to, k čemu je povolán.
Lk 10,25-37
Jeden znalec Zákona povstal, aby přivedl Ježíše do úzkých, a zeptal se ho: „Mistře, co mám dělat, abych dostal věčný život?“ (Ježíš) mu řekl: „Co je psáno v Zákoně? Jak tam čteš?“ On odpověděl: „Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou i celou svou myslí, a svého bližního jako sám sebe!“ Řekl mu: „Správně jsi odpověděl. To dělej a budeš žít.“ Ale on se chtěl ospravedlnit, a proto se Ježíše zeptal: „A kdo je můj bližní?“ Ježíš se ujal slova a řekl: „Jeden člověk sestupoval z Jeruzaléma do Jericha a octl se mezi lupiči. Ti ho o všechno obrali, zbili, nechali napolo mrtvého a odešli. Náhodou šel tou cestou nějaký kněz; viděl ho, ale vyhnul se mu. Stejně i jeden levita přišel k tomu místu; viděl ho, ale vyhnul se mu. Také jeden Samaritán přišel na své cestě k němu, viděl ho a bylo mu ho líto. Přistoupil k němu, nalil mu do ran oleje a vína, obvázal je, vysadil ho na svého soumara, dopravil do hostince a staral se o něho. Druhého dne vytáhl dva denáry a dal je hostinskému se slovy: ‚Starej se o něho, a co vynaložíš navíc, já ti doplatím, až se budu vracet.‘ Co myslíš, kdo z těch tří se zachoval jako bližní k tomu, který se octl mezi lupiči?“ On odpověděl: „Ten, kdo mu prokázal milosrdenství.“ A Ježíš mu řekl: „Jdi a stejně jednej i ty!“
Příběh s milosrdným Samaritánem (Samařanem) všichni dobře znají a vědí, co si z něj mají vzít za poučení. Myslí si, že by dokázali jednat právě tak, ale když dojde na konkrétní případy nouze migrantů či jiných lidí na okraji nebo vydržet v podpoře těch, kdo to potřebují, kdo jsou ohroženi, tak to není tak jednoduché a snadné. Člověk pak hledá nejrůznější výmluvy a zoufalství druhých se snaží nevidět. Navíc potřeb je příliš mnoho. Jsou samozřejmě výjimky, ale celkové nastavení společnosti je takové. Máme být bližními těm, kdo jsou ohroženi, kdo jsou postiženi bezprávím, násilím, válkou, a to bez ohledu na to, jaké k nim chováme sympatie.
Na druhé straně to neznamená, že má člověk opustit své vlastní poslání a cíle. Samařan udělal to nejnutnější a pomoc delegoval na toho, kdo ji mohl adekvátně poskytnout. Věnoval peníze, které mohl a šel dál za svým cílem, tam, kam potřeboval jít. Je třeba najít rovnováhu.
Onen zákoník bere království Boží jako jistý statek, který si lze nějak koupit, zaplatit zásluhami, získat jako odměnu. Ale Boží království není nějaký statek, ono se děje – je ve vztazích lidí a roste skrze ně. Pokud tohle člověk nechápe, pak se s ním míjí.
Úterý 7. 10. 2025 – 27. týden v mezidobí
Jon 3,1-10
Hospodin oslovil Jonáše podruhé: „Vstaň, jdi do velikého města Ninive a měj tam kázání, které ti ukládám.“ Jonáš tedy vstal a šel do Ninive podle Hospodinova rozkazu. Ninive bylo veliké město před Bohem, tři dny se jím muselo procházet. Jonáš začal procházet městem první den a volal: „Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno!“ Ninivští obyvatelé však uvěřili Bohu, vyhlásili půst, oblékli se do žínic, velcí i malí. Zpráva o tom se dostala až k ninivskému králi. Vstal ze svého trůnu, odhodil svůj háv, oblékl se do žínice a sedl si do popela. Dal provolat: „V Ninive, z rozkazu krále a jeho velmožů: Lidé ani dobytek, skot ani brav, nesmějí nic jíst, nesmějí se pást ani pít vodu. Obléknou se do žínic, lidé i dobytek, úpěnlivě budou prosit Boha; každý ať změní své hříšné chování a odvrátí se od nepravosti, která mu lpí na rukou. Snad se Bůh obrátí a smiluje, snad upustí od svého hrozného hněvu, a my nezahyneme.“ Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil.
Jonáš Božím řízením nakonec do Ninive dorazí a dojde na jeho neblahou tuchu: jeho kázání je úspěšné, Ninivané respektují výzvu k obrácení a změní svůj způsob života. Hospodin dosáhl svého cíle, nemusí naplnit svou hrozbu a město zničit. Bůh si přeje dobro vždy a všude, není limitován lidskými náboženskými představami a naukami. Zbývá Jonáš, který se musí vyrovnat s tím, že Bohu záleží i na pohanech a že se smilovává i nad nimi, když ukáží změnu smýšlení.
Lk 10,38-42
Ježíš přišel do jedné vesnice, kde ho přijala do domu nějaká žena jménem Marta. Měla sestru, která se jmenovala Marie. Ta se posadila Pánu k nohám a poslouchala jeho řeč. Marta měla plno práce s obsluhou. Přistoupila k němu a řekla: „Pane, nezáleží ti na tom, že mě má sestra nechala obsluhovat samotnou? Řekni jí přece, ať mi pomůže!“ Pán jí odpověděl: „Marto, Marto! Děláš si starosti a znepokojuješ se pro mnoho věcí. Ano, jen jedno je třeba. Marie si vybrala nejlepší úděl a ten jí nikdo nevezme.“
Tento text je schopen vyvolávat značné emoce, zejména u žen, na jejichž bedrech spočívá starost o domácnost. Podle mého názoru Ježíš Martu nekárá, nýbrž jí nabízí odvahu, aby dala průchod své touze a nechala na chvíli plavat starosti o domácnost. Ježíš totiž o Martu stojí. I my leckdy ve starosti o blaho hosta přehlížíme to, že on přichází kvůli nám a ne primárně kvůli jídlu a pití. On chce nás, naši pozornost, tak jako chtěl Ježíš mít u sebe i Martu.
Ježíš je tím skutečným hostitelem, Marta to sice tuší, ale nedokáže překročit své pojetí toho, co se sluší a patří. Je rozpolcena mezi touhu být jako Marie a mezi povinnostmi, které jí připadají. Mariinu odvahu nechat vše v dané chvíli plavat a být s hostem cítí jako něco nefér vůči sobě, a tak se tak trochu snaží strhnout pozornost na sebe, vyprovokovat Marii a chce k tomu využít Ježíše. To on samozřejmě prokoukne a pobízí ji k odvaze být jako Marie, protože je to v dané chvíli to správné řešení. V textu se ve skutečnosti neříká, že si vybrala nejlepší, ale dobrý úděl, který jí nikdo nevezme, o nějž nepřijde. Dá se spekulovat, co je ono jedno. To, jedno, co je zapotřebí, může být i schopnost být sám sebou, tedy nenechat si vzít své vztahy, to, co utváří můj život. Marie si dovolila dát přednost své lásce, svému vztahu k Ježíšovi. To by chtěla i Marta, ale neměla k tomu dost odvahy. Ježíš ji vyzývá, aby se nebála a šla za hlasem svého srdce. Plnění povinností je důležité, ale nesmí člověka připravit o vztahy a radost.
Středa 8. 10. 2025 – 27. týden v mezidobí
Jon 4,1-11
Jonáš se velmi zarmoutil a rozhněval. Modlil se k Hospodinu takto: „Ach, Hospodine, zda právě toto jsem si nemyslel, když jsem byl ještě ve své vlasti? Proto jsem chtěl rychle utéci do Taršíše, neboť jsem věděl, že jsi Bůh milostivý, milosrdný, shovívavý a plný lásky, který se slituje nad neštěstím. Nyní, prosím, Hospodine, vezmi mně život, je mi lépe zemřít nežli žít.“ Hospodin řekl: „Hněváš se právem?“ Jonáš vyšel z města a usadil se na východ od něho. Postavil si tam chýšku a seděl pod ní ve stínu, aby viděl, co se s městem stane. Hospodin, Bůh, pak dal vyrůst nad Jonášem ricinovému keři, takže mu stínil hlavu a zbavoval ho vedra. Jonáš měl z ricinového keře velikou radost. Druhého dne na úsvitě Hospodin poslal červa, a ten ricinový keř nahlodal, že uschl. Když pak vyšlo slunce, dal Bůh vanout žhavě pálícímu větru. Slunce pálilo Jonášovi na hlavu, že padal vedrem a přál si zemřít: „Lépe je mi zemřít nežli žít.“ Tu řekl Bůh Jonášovi: „Hněváš se pro ricinový keř právem?“ Odpověděl: „Hněvám se právem až na smrt.“ Nato Hospodin: „Tobě je líto ricinového keře, s nímž jsi neměl žádnou práci, který jsi nevypěstoval. V noci vyrostl, v noci zahynul. A já bych se neměl smilovat nad Ninivem, velikým městem, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozlišovat pravici od levice – a tolik dobytka?“
Hospodinovo úsilí o obrácení Jonáše dospívá k vrcholu. Jonáš je naštvaný na Hospodina, že je milostivý i k jiným. Hospodin otevírá před ním obzor své lásky, který nezná hranice. A je na Jonášovi, zda bude ochoten tuto perspektivu přijmout. Celý příběh je tak především příběhem Jonášova obrácení. Bůh usiluje o Jonášovo plné prozření. Nepřání druhým je poměrně rozšířený jev. Jonáš se cítil povýšeným nad těmi Ninivany a hrozně ho naštvalo, že Bůh nedělá rozdíl mezi ním coby příslušníkem vyvoleného národa a pohany.
Text je reprezentantem universalistického proudu v rámci židovství. Bůh je Bohem všech a na všech mu záleží. Ti, kdo patří k vyvolenému lidu, mají jednat jako Bůh.
Lk 11,1-4
Jednoho dne se (Ježíš) na nějakém místě modlil. Když přestal, řekl mu jeden z jeho učedníků: „Pane, nauč nás modlit se, jako i Jan naučil své učedníky.“ Odpověděl jim: „Když se modlíte, říkejte: Otče, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Chléb náš vezdejší dávej nám každý den. A odpusť nám naše hříchy, neboť i my odpouštíme každému, kdo se proviňuje proti nám. A neuveď nás v pokušení.“
Lukášova verze Otčenáše je stručnější než v Matoušově evangeliu. Tato modlitba je „poznávacím“ znamením učedníků Ježíšových. Modlitba má stejnou strukturu jako v Mt: veprostřed stojí prosba o vezdejší potřeby, jež následuje po pozvednutí zraku k Bohu s vděčností. Po prosbě o základní životní potřeby pak následuje prosba o velkorysost Boží k člověku i lidí mezi sebou. Závěrečná prosba je orientována na to, co člověka ohrožuje nejvíc, a to je pokušení si vystačit sám, odmítnout Boha s jeho nabídkou i nárokem na člověka. Modlit se Otčenáš znamená vzít vážně jeho pořadí proseb – napřed touha po Boží blízkosti, pak prosba o zachování pozemské existence a nakonec velkorysost přijetí odpuštění i odpuštění druhým, životu, Bohu a nakonec prosba o to, aby člověk nechtěl být Bohem. To nás stále více ohrožuje, to je naše největší pokušení, jež je v hloubi každého hříchu.
Čtvrtek 9. 10. 2025 – 27. týden v mezidobí
Mal 3,13-20a
Drze proti mně mluvíte – praví Hospodin. Ptáte se: „Copak jsme mezi sebou mluvili proti tobě?“ Říkáte: „Zbytečné je sloužit Bohu! Jaký užitek máme z toho, že vůči němu zachováváme závazky, že kráčíme před Hospodinem zástupů v kajícím šatě? Nyní musíme za šťastné prohlásit lidi zpupné, vždyť mají úspěch ti, kdo se dopouštějí bezbožnosti, pokoušejí Boha, ale zůstávají bez pohromy!“ Tak mezi sebou rozmlouvali bohabojní, jeden s druhým. Hospodin to pozoroval a slyšel – před ním byla psána pamětní kniha pro ty, kdo se bojí Hospodina a ctí jeho jméno. Stanou se mým majetkem – praví Hospodin zástupů – v den, kdy budu jednat. Smiluji se nad nimi, jako se otec smilovává nad synem, který mu slouží. Opět uzříte rozdíl mezi spravedlivým a bezbožným, mezi tím, kdo Bohu slouží, a kdo mu neslouží. Neboť hle, přijde den, který plane jako pec, slámou se stanou všichni zpupní, všichni, kdo se dopouštějí bezbožnosti! Den, který přijde, je spálí – praví Hospodin zástupů – že po nich nezůstane kořen ani větev! Vám, kdo ctíte mé jméno, vzejde slunce spravedlnosti, které má na svých křídlech uzdravení.
Prorok Malachiáš kritizuje pragmatický či spíše utilitaristický přístup k Bohu, jako by láska a úcta k Hospodinu byly obchodním artiklem. Chtít milovat a ctít Boha kvůli odměně úspěšného života je falešnou cestou. To, že Bůh opravdu miluje člověka, přece neznamená, že člověk má nárok na bezproblémový život. Bůh nezapomíná na své ctitele a jim se skutečně dostane záchrany a plnosti života, zatímco člověk jednající zle, ten, kdo vidí jen sebe a Bohem pohrdá, pomine jako sláma v ohni. Společenství s Bohem není odměnou za dobré chování, je darem lásky, ale člověk jej musí přijmout i se závazky, které z něj plynou.
Lk 11,5-13
Ježíš řekl svým učedníkům: „Někdo z vás bude mít přítele a půjde k němu o půlnoci s prosbou: `Příteli, půjč mi tři chleby. Právě totiž ke mně přišel můj přítel, který je na cestách, a nemám, co bych mu předložil.‘ On však by mu zevnitř odpověděl: `Neobtěžuj mě! Dveře jsou už zavřeny a moje děti jsou se mnou na lůžku. Nemohu vstát a dát ti to.‘ Říkám vám: Když přece vstane a dá mu, tedy ne proto, že je to jeho přítel, ale pro jeho neodbytnost se zvedne a dá mu všechno, co potřebuje. Proto vám říkám: Proste, a dostanete; hledejte, a naleznete; tlučte, a otevře se vám! Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu se otevře. Je mezi vámi takový otec, že když ho syn poprosí o chléb, on mu dá kámen. Anebo když ho poprosí o rybu, on mu dá místo ryby hada? Anebo když ho poprosí o vejce, on mu dá štíra? Jestliže tedy vy, třebaže jste zlí, umíte dávat svým dětem dobré dary, čím spíše nebeský Otec dá Ducha Svatého těm, kdo ho prosí!“
Lukáš zdůrazňuje důležitost vytrvalosti v prosebné modlitbě. Nejde však o neustálé omílání proseb, nýbrž o pevnou důvěru. Poněkud překvapivě je v pojetí autora evangelia Boží odpovědí nikoliv jednoduše splnění proseb, ale dar Ducha. To, oč je třeba především prosit, je tento dar, dar porozumění tomu, oč jde, dar vhledu do situace a důvěry v Boží lásku.
Pátek 10. 10. 2025 – 27. týden v mezidobí
Jl 1,13-15; 2,1-2
Oblékněte si smuteční roucha a plačte, kněží, naříkejte, služebníci oltáře, vstupte (do chrámu) a nocujte v žínicích, služebníci mého Boha, z domu vašeho Boha totiž zmizel obětní dar i úlitba. Nařiďte půst, svolejte shromáždění, přiveďte starce, všechny obyvatele země do domu Hospodina, vašeho Boha, a volejte k Hospodinu: „Běda tomuto dni! Blízko je totiž Hospodinův den, přichází jako zkáza od Všemocného.“ Na Siónu zatrubte na polnici, křičte na poplach na mé svaté hoře, ať se třesou všichni obyvatelé země, neboť Hospodinův den přichází, už je blízko! Je to den temnoty a mlhy, den mraků a bouře. Jako se úsvit rozprostírá na horách, (tak přichází) lid mnohý a mocný, jakého nebylo od věků a ani podobného po něm nebude po léta všech věků.
Prorok Joel ohlašuje Boží soud, tzv. Den Hospodinův, jako den zúčtování. Proto je třeba, aby si, dříve než takový den nastane, všichni uvědomili svou zodpovědnost za stav společnosti, za situaci, v níž se nacházejí. Nejde jen o individuální zbožnost a mravnost, nýbrž o zodpovědnost za celek. Tu svým způsobem nesou všichni, samozřejmě diferencovaně, proto je třeba sebereflexe celému společenství, izraelské pospolitosti. Dnes bychom místo toho mohli dosadit církev.
Lk 11,15-26
Když Ježíš vyháněl zlého ducha z němého člověka, někteří ze zástupu řekli: „Vyhání zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, vládce zlých duchů!“ Jiní ho pokoušeli a žádali od něho znamení z nebe. On však znal jejich myšlenky, a proto jim řekl: „Každé království proti sobě rozdvojené zpustne a dům na dům padne. Je-li tedy i satan v sobě rozdvojen, jak obstojí jeho království? Říkáte totiž, že vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba. Jestliže já vyháním zlé duchy s (pomocí) Belzebuba, s čí (pomocí) je vyhánějí vaši synové? Proto oni budou vašimi soudci. Jestliže však vyháním zlé duchy prstem Božím, pak už k vám přišlo Boží království. Dokud ozbrojený silák hlídá svůj dvůr, jeho majetek je v bezpečí. Přepadne-li ho však někdo silnější a přemůže ho, vezme mu jeho zbraně, na které spoléhal, a jeho kořist rozdá. Kdo není se mnou, je proti mně, a kdo neshromažďuje se mnou, rozptyluje! Když nečistý duch vyjde z člověka, potuluje se po pustinách a hledá odpočinutí. Když nenajde, řekne si: ‚Vrátím se do svého domu, odkud jsem vyšel.‘ Přijde a nalezne ho vyčištěný a vyzdobený. Tu jde, přibere si sedm jiných duchů, horších, než je sám, a vejdou a usadí se tam. Konce toho člověka jsou horší než začátky.“
Je pozoruhodné, jak Ježíšovy dobré mocné skutky vadily mnoha lidem v jeho okolí. A tak je začali snižovat, když už je nemohli popřít, tak je interpretovali negativně. Ježíšovy zázraky, mocné skutky, odkazovaly především na moc, kterou měl od Otce, byly znamením Boží království. Jejich desinterpretace jako projevu spojení se zlým duchem byla opravdu zlá, ale i nesmyslná.
Takové jednání se děje i dnes, možná ne tak vyhroceně, z různých důvodů – nejčastěji ze závisti nebo nenávisti. Zejména, když jde o člověka, který je nesympatický, protože je úspěšný, resp. když jde o člověka, kterému druzí závidí pozornost, schopnosti.
Když je člověk uzdraven, musí o své zdraví dbát (fyzické, duchovní i duševní), jinak může dopadnout hůř než před uzdravením. Člověk, který se dostal ze spárů zla, si musí dávat velký pozor, aby do něj znovu neupadl. Zlo je opravdu nebezpečné a velmi útočné, nabaluje na sebe stále horší věci.
Sobota 11. 10. 2025 – 27. týden v mezidobí
Jl 4,12-21
Toto praví Hospodin: Ať povstanou národy a vystoupí do údolí Josafat, tam zasednu, abych soudil všechny okolní národy. Mávněte srpem, neboť dozrála žeň, pojďte a šlapejte, lis je už plný, nádržky přetékají, neboť zloba národů je velká. Nesmírná množství jsou v údolí Rozhodnutí, neboť blízko je Hospodinův den v údolí Rozhodnutí. Slunce a měsíc se zatměly a hvězdy ztratily svou zář. Hospodin zahřmí ze Siónu a z Jeruzaléma se ozve svým hlasem; zachvějí se nebesa i země. Hospodin je útočištěm svému lidu, záštitou synům Izraele. Tu poznáte, že já, Hospodin, jsem váš Bůh, sídlím na Siónu, na své svaté hoře; svatyní se stane Jeruzalém, cizáci jím už nepotáhnou. Tehdy budou hory mokvat moštem, pahorky potečou mlékem, všemi potoky Judska poplynou vody, z Hospodinova domu vytryskne pramen, zavlaží údolí Šittim. Z Egypta bude poušť, z Edomska pustá step pro násilí na judských synech, jejichž nevinnou krev prolili v jejich zemi. Juda bude bydlet na věky, Jeruzalém po všechna pokolení. Jejich krev pomstím, bez trestu ji neponechám; Hospodin přebývá na Siónu.
Je velmi obtížné zařadit časově vznik knihy proroka Joela, a tedy i dobu působení jejího autora. Datování se pohybuje od 9. až po 3. století př. n. l., což z hlediska politických poměrů představuje velmi rozdílnou situaci: 9. století znamená dobu královskou ještě před zničením Jeruzaléma, 5.-3. století dobu poexilní s vybudovaným tzv. Druhým chrámem. V tomto úryvku jde o útěšnou vizi vysvobození Judy z nebezpečí, které plyne z jeho devastace cizími národy. Hospodin sám je vysvoboditel a také mstitel, odplatitel, který se svého vyvoleného lidu zastane. Celá ta útěšná vize je výzvou k důvěře v Hospodina, a to v situaci, kdy by se mohlo zdát, že Hospodin na svůj lid nedbá, protože ten se ocitl v ohrožení. Je tedy pravděpodobné, že tento text vznikl až po návratu z babylonského zajetí a reflektuje novou situaci osvobození. Zároveň je to text, který odkazuje na závěrečný Boží soud, na Den Hospodinův.
Není obtížné věřit Bohu, klanět se mu a chválit ho v situaci, kdy se člověk cítí v bezpečí, svobodný a s perspektivou budoucnosti. Je velmi obtížné a vyžaduje značnou odvahu spolehnout se na Boha v situaci, kdy se dějí těžké věci, kdy člověk lidsky vzato ztrácí půdu pod nohama. Je obtížné vložit vše do Božích rukou v pevné víře, že ať se stane cokoliv, Bůh člověka ani svůj lid neopustí, jeho láska trvá. A samozřejmě také neztratit motivaci k jednání, k učinění všeho, co je možné, aby se nepříznivá situace změnila.
Lk 11,27-28
Když Ježíš mluvil k zástupům, zvolala na něho jedna žena ze zástupu: „Blahoslavený život, který tě nosil, a prsy, které tě kojily!“ On však řekl: „Spíše jsou blahoslavení ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho.“
Svými slovy Ježíš neodmítá „zásluhy“ své matky a není vůči ní nevděčný. Ale chce poukázat na to, že lidské vazby a rodinné závislosti nejsou posledním horizontem, k němuž by se měl člověk vztahovat. Naslouchat Božímu slovu (evangeliu) a uvádět ho do života znamená nahlížet všechno v nové perspektivě. Tato perspektiva neruší přirozené a lidsky kvalitní vazby, ale dává jim ještě hlubší rozměr. Boží slovo není jen text (výrok) nějakých ustanovení, nýbrž dění. Slyšet Boží slovo a zachovávat je znamená nechat se proniknout Božím poselstvím, Božím jednáním a žít z toho. Zachovávat Boží slovo znamená věrnost.