Sobota 5. 7. 2025 – sv. Cyrila a Metoděje; 14. týden v mezidobí
Iz 61,1-3a
Duch Páně, (duch) Hospodinův, je nade mnou, protože mě Hospodin pomazal, poslal mě zvěstovat radostnou zprávu pokorným, obvázat ty, jimž puká srdce, oznámit zajatým propuštění, svobodu uvězněným, hlásat Hospodinovo milostivé léto a den pomsty našeho Boha, potěšit všechny soužené, zarmoucené na Siónu (obveselit), dát jim věnec místo popela, olej radosti místo smutku, šat jásotu místo malomyslnosti.
Ústy proroka ohlašuje Bůh radostnou zvěst o záchraně zejména pro ty, kdo jsou na tom nejhůře, na něž dolehla bída vyhnanství nejtíže. Na tomto místě (a ještě na jednom) v knize Izajáš je v řeckém překladu použito slovesa euangelizō, hlásat radostnou zvěst. Radostnou zvěstí je to, co Bůh činí pro člověka, pro své společenství s ním. Bůh vyhlašuje milostivé léto, rok, v němž mají být napraveny křivdy, vrácen majetek, obnoveny vztahy – teprve tehdy, když je pospolitost znovu ustavena jako Boží lid, může být Bůh naplno uprostřed svého lidu. Hospodin vyhlašuje, realizovat to ovšem musí člověk – a v tom je leckdy kámen úrazu. Papež František pro letošní rok také vyhlásil „svatý rok“, milostivé léto, zatím kromě mnoha vzletných slov to společnost (a pokud vím ani křesťanské obce v ní) příliš vážně nebere. Bůh apeluje, člověk má konat, jenže Bůh už v mnoha ohledech není téma, natož jeho nějaké nároky a apely. Mělo by nás to zneklidňovat, ale nic takového se, zdá se, neděje. Bůh není všemocný či všemohoucí tak, jak si představujeme, není to největší kouzelník světa. Při vší své velikosti a přesažnosti je v tomto světě odkázán na své obrazy, lidi. V tomto ohledu je to „bezmocný“ Bůh, což si zvolil dobrovolně, jak dokazuje jeho vtělení.
2 Kor 4,1-2.5-7
Bratři! Když jsme pověřeni službou, nenecháváme se ovládnout malomyslností, protože nám Bůh milosrdně pomáhá. Nepoužíváme nečestných úskoků, nepočínáme si chytrácky ani nefalšujeme Boží slovo. (Ale hlásáme) pravdu naprosto otevřeně, a tak se doporučujeme lidskému úsudku před Bohem. Vždyť přece nehlásáme sebe, ale (kážeme, že) Ježíš Kristus je Pán, že my však jsme vaši služebníci kvůli Ježíši. Neboť Bůh, který řekl: ‚Ať ze tmy zazáří světlo!‘, zazářil i v našem srdci, aby osvítil (lidi) poznáním Boží velebnosti, která je na Kristově tváři. Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám.
Pavel apeluje na své korintské adresáty, s nimiž má dost problémů, aby pochopili, že se angažuje kvůli nim, aby se jim dostalo plnosti poznání Boha v Ježíši Kristu. Vírou je člověk spojen s Bohem skrze Ježíše Krista, avšak toto spojení s Bohem je ohrožováno a limitováno lidskou přirozeností. To může být pro leckoho kamenem úrazu, protože vidí slabost člověka, který si vírou dělá nárok „dotýkat se hvězd“. Tuto svou omezenost musí člověk přijmout, nedat se jí odradit; a zároveň ona je tím aspektem, který ho nutí k pokoře. Hlásání evangelia slovem i životem musí odkazovat na Boha, nesmí být prostředkem k sebevyvyšování k hledání vlastní slávy.
Lk 10,1-9
Pán ustanovil ještě jiných dvaasedmdesát (učedníků), poslal je před sebou po dvou do všech měst a míst, kam chtěl sám přijít, a řekl jim: „Žeň je sice hojná, ale dělníků málo. Proste proto Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň. Jděte! Posílám vás jako ovce mezi vlky. Nenoste měšec, ani mošnu, ani opánky. S nikým se cestou nepozdravujte. Když někde vejdete do domu, napřed řekněte: ‚Pokoj tomuto domu!‘ Bude-li tam člověk hodný pokoje, spočine na něm váš pokoj, jinak se vrátí k vám. V tom domě zůstaňte a jezte a pijte, co vám dají, protože dělník má právo na svou mzdu. Nepřecházejte z domu do domu! Když přijdete do některého města a přijmou vás tam, jezte, co vám předloží, uzdravujte tamější nemocné a říkejte jim: `Přiblížilo se k vám Boží království!‘
Ježíš neposílá hlásat evangelium jen svých Dvanáct, ale i další učedníky z širšího okruhu těch, kdo chodili s ním, kdo ho následovali. I jim dává podíl na svém charismatu. Nemají se zajišťovat ani vyhledávat lepší prostředí, lepší přijetí, lepší bydlo. Mají zůstat tam, kde je v pokoji přijali, a přijímat to, co jim je nabízeno. My stojíme také v řadě povolaných a pravidla rozeslání platí i pro nás. Je třeba být s lidmi tam, kde jsou, přijímat od nich, to oč jsou ochotni se dělit, nejen materiálně. Dnes si málokdo dovede představit, že by se i v práci pro církev a evangelium rozumně nezajišťoval. Ale i dnes existují lidé, kteří to z lásky ke Kristu dokáží.
Cyril a Metoděj po právu náleží být uctíváni jako tito poslaní. Oni byli skutečnými pokračovateli Ježíšova charismatu. Na svou misi se připravili tak, aby mohli být s lidmi tam, kde jsou, aby jim lidé rozuměli, a v duchu Ježíšových slov se nijak nezajišťovali po stránce ekonomické. Člověk musí mít nějakou materiální základnu, to Ježíš nepopírá (poslaní mají přijímat to, co jim lidé dají), ale hlásání evangelia v nejširším slova smyslu nemá být primárně zaměřeno na vlastní zisk. To nebylo samozřejmé už ve starověku, jak lze vyčíst z 1 Petr 5,2 („Starejte se jako pastýři o Boží stádce u vás, ne z donucení, ale dobrovolně, jak to Bůh žádá, ne z nízké zištnosti, ale s horlivou ochotou…“).
