Neděle 7. 12. 2025 – 2. neděle adventní
Iz 11,1-10
Vyrazí ratolest z pahýlu Jesse, výhonek vypučí z jeho kořenů, spočine na něm duch Hospodinův: duch moudrosti a rozumu, duch rady a síly, duch poznání a bázně před Hospodinem. Má zálibu v bázni před Hospodinem. Nebude soudit podle zdání očí, nebude rozhodovat podle doslechu, ale podle spravedlnosti bude soudit chudé a podle práva se bude rozhodovat pro pokorné v zemi. Bude bít zemi holí svých úst, usmrtí bezbožného dechem svých rtů. Spravedlnost bude provazem jeho beder a věrnost bude pásem jeho ledví. Vlk bude přebývat s beránkem, levhart si lehne vedle kozlátka, tele a lvíče budou žrát pospolu a malý chlapec je bude vodit. Pást se bude kráva s medvědicí, jejich mláďata ulehnou spolu, lev bude žrát jako býk plevy. Kojenec si bude hrát nad dírou zmije a nemluvně sáhne rukou do skrýše jedovatého hada. Nikdo nebude škodit ani zabíjet na celé mé svaté hoře, protože poznání Hospodina naplní zemi, tak jako vody pokrývají moře. Tehdy se objeví kořen Jesse jako znamení národům; pohané ho budou hledat a jeho sídlo bude slavné.
Izajášovo zaslíbení obnovy je nadějí pro Judskou říši, ale i dál do budoucnosti. Křesťané vidí naplnění tohoto proroctví v Ježíši Kristu i s těmi dary Ducha Hospodinova. Izajáš nabízí novou vizi ráje, kde zavládne ona počáteční harmonie, spravedlnost a právo, tedy láska. Ty ctnosti budou tím základním principem soužití. Může nám právě v současnosti tato vize připadat jako utopie, ale Hospodin již mnohokrát překvapil. Pozemská realita nikdy nebude rájem, protože jsme bytí omezená, ale na základě této i podobných jiných vizí a zaslíbení víme, kam máme směřovat. Budování Božího království, jak lze tuto vizi nazvat, je samo o sobě již podílem na něm, naplňováním daru z nebe.
Řím 15,4-9
Všechno, co kdysi bylo napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom z Písma čerpali vytrvalost a povzbuzení, a tak měli naději. Bůh, (zdroj) vytrvalosti a povzbuzení, kéž vám dá, abyste v souladu stejně smýšleli podle vůle Krista Ježíše. Tak budete moci svorně a jedněmi ústy oslavovat Boha, Otce našeho Pána Ježíše Krista. Přijímejte proto jeden druhého do svého společenství, jako i Kristus přijal vás – k oslavě Boží. Tím chci totiž říci: Kristus se stal služebníkem židů, aby se prokázalo, že Bůh je věrný, aby tím byla stvrzena zaslíbení daná praotcům; ale také proto, aby pohané oslavovali Boha, že jim prokázal milosrdenství, jak je psáno: „Proto tě budu velebit mezi pohany, tvému jménu budu zpívat chválu.“
Písmo svědčí o Bohu a nasměrovává nás ke společnému hledání cesty, ke společnému životu v přátelství a lásce. Tak budeme ve světě skutečným svědectvím o Boží pravdivosti a věrnosti. Smýšlet podle Krista znamená být ochoten dát se k dispozici pro dobro druhých, nenárokovat si slávu, ani bohatství a moc pro sebe. Nejde jen o jednotlivce, i když u něj to začíná, ale o celé společenství, a to je ten problém. Vnitřní jednota společenství může vést ke společné chvále a oslavě Boha, jinak to fakt drhne. To Pavel dobře věděl. To zakoušíme sami na sobě. Nicméně každý musí začít u sebe. Věrnost Boží je svým způsobem odkázaná na naši věrnost a jednotu.
Mt 3,1-12
V té době vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“ Jan byl totiž ten, o němž řekl prorok Izaiáš: „Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!“ Jan měl na sobě oděv z velbloudí srsti a kolem boků kožený pás, živil se kobylkami a medem divokých včel. Tehdy vycházel k němu Jeruzalém, celé Judsko a celý kraj kolem Jordánu, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy. Když však viděl, že k jeho křtu přichází mnoho farizeů a saduceů, řekl jim: „Zmijí plemeno, kdo vám ukázal, jak uniknout trestu, který už hrozí? Přinášejte tedy ovoce hodné obrácení. Nemyslete si, že můžete říkat: ‚Naším otcem je Abrahám!‘, neboť vám říkám: Bůh může oživit tyhle kameny a Abrahámovi z nich udělat děti. Sekera je už přiložena ke kořenu stromů; každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně. Já vás sice křtím vodou, abyste se obrátili. Ale ten, který má přijít po mně, je mocnější než já; jemu nejsem hoden ani opánky přinést. On vás bude křtít Duchem Svatým a ohněm. V ruce má lopatu a pročistí (obilí) na svém mlatě. Pšenici uloží na sýpce, plevy však bude pálit ohněm neuhasitelným.“
Jan Křtitel byl prorokem soudu, Boží odplaty nevěrnému lidu. Lidé nemají před Bohem žádný nárok na záchranu, na slitování, protože se postavili na místo Boží. Janovi ovšem nejde o výhrůžky, nýbrž o záchranu, kde jedinou šancí je obrácení, jež znamená znovunalezení Boží tváře, uvědomění si své situace před Bohem, opuštění nesprávné cesty a touhy po sebespasitelnosti. Bůh by si to mohl zařídit jinak, a přece mu záleží právě na lidech, proto posílá své proroky, proto se vtělil a stal se člověkem, proto vybízí k obrácení, tedy k hledání jeho tváře nikoliv té lidské zastíněné egoismem a sebestředností. V současné době jsou Janova slova brána jen ve vztahu k minulosti, kdy se naplnila zničením jeruzalémského chrámu a ztrátou svobody židovského národa. Jenže ona platí v mnohém i dnes. Ježíš tu sice není fyzicky přítomen a Bůh zůstává ve skrytosti, a přece se děje Janovo proroctví. Znovu se odděluje zrno od plev, ale jinak než je příslušností k nějaké vyvolené skupině. Oheň zažíváme, očistu též, tak doufejme, že dojde i na dary Ducha, na křest Duchem.
Pondělí 8. 12. 2025 – 2. týden adventní; slavnost Neposkvrněného početí P. Marie
Gn 3,9-15.20
Když Adam pojedl ze stromu, zavolal na něj Hospodin Bůh a řekl mu: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl.“ (Bůh) řekl: „Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl.“ Hospodin Bůh se zeptal ženy: „Cos to udělala?“ Žena odpověděla: „Had mě svedl, a tak jsem jedla.“ Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protože jsi to udělal, buď zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty. Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti rozdrtí hlavu, zatímco ty budeš šlapat po jeho patě.“ Člověk dal své ženě jméno Eva, neboť se stala matkou všech živých.
Psychologicky velmi trefné vyprávění o tom, jak člověk má tendenci svalovat vinu na někoho či něco jiného (Adam na Hospodina a Evu, Eva na hada…). Přiznáním viny by byli mohli prarodiče situaci podstatně změnit, ale … Důsledky svého rozhodnutí musejí nést sami. Skrze klopotnou cestu dějinami se člověk musí naučit, kým je a jak může žít přes svou lidskou omezenost s Bohem. Velikonoční zpět Exultet mluví o šťastné vině, která vedla k nové etapě lidských dějin skrze ono símě (potomka), který zneškodnil strůjce „vzpoury“ proti Bohu. I vina může být novým začátkem, je-li dána „k dispozici“, je-li přiznána a svěřena Bohu i druhým. Had symbolizuje zlo, negaci, co člověka ohrožuje v jeho integritě a naplňování poslání, ale zároveň dostává člověk sílu, aby zlu odolal, aby mu drtil hlavu.
Bůh netrestá, ale nechává na člověka dopadnout důsledky jeho rozhodnutí. Narušením řádu se řetězí obtíže, problémy, hříšné jednání. O tom vyprávějí následující kapitoly. I když už nejsou Adam s Evou schopni žít s Hospodinem v plném společenství, přesto jim zůstává základní povolání od Boha, Bůh se jich nevzdává, otevírá před nimi novou šanci, jež však pro ně znamená neustálý boj se sebou sama, dokud nebude opět nastoleno ono plné společenství člověka a Boha, tedy Boží království, Boží vláda. Eva je přes všechna omezení a potíže nositelkou a předavatelkou života. V této linii předávání života stojí i Maria, avšak, jak vyznává církev, osvobozena ze zajetí touhy po rovnosti Bohu, ze sebestřednosti a egoismu, z dějinné svázanosti hříchem, a naplňuje tak onu naději na novou budoucnost svou vnitřní čistotou a zodpovědnou poslušností.
Ef 1,3-6.11-12
Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. (To proto,) aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném (Synu). A skrze něho jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který vše působí podle rozhodnutí své vůle. (Tak máme sloužit k tomu,) aby se šířila chvála o jeho božské velebnosti, my, kteří jsme už dříve kladli své naděje do Mesiáše.
Bůh je štědrý a jeho největší radostí, pokud to tak smíme říci, je, když člověk tyto dary přijímá a proměňuje ve skutek. Svou štědrost a velkorysost završuje Bůh darem svého Syna, neboť díky spojení s ním se každý člověk může stát jedinečným dokonalým Božím obrazem. K tomu nás Bůh vyvolil a povolal, totiž abychom ho zjevovali každý z nás originálně světu kolem. Být Božím majetkem znamená k Bohu trvale patřit, moci se na něj spolehnout a stát pod jeho záštitou. Bůh není majetnický, nýbrž ten, kdo s majetkem dobře hospodaří, pečuje o něj, pokud mu to majetek, tedy člověk, dovolí.. Tyto starověké metafory, obrazy, jako majetek, ovce, nám dnes neznějí dobře, ale vyjadřují důležité věci. Je-li člověk Božím majetkem, pak na něj nikdo jiný nemá právo, pak nenáleží nikomu jinému. Pak nemusí otročit jiné moci – politické, ekonomické, společenské. Může být sám sebou.
Lk 1,26-38
Anděl Gabriel byl poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené s mužem jménem Josef z Davidova rodu a ta panna se jmenovala Maria. Anděl k ní vešel a řekl: „Buď zdráva, milostiplná! Pán s tebou!“ Když to slyšela, ulekla se a uvažovala, co má ten pozdrav znamenat. Anděl jí řekl: „Neboj se, Maria, neboť jsi nalezla milost u Boha. Počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Bude veliký a bude nazván Synem Nejvyššího. Pán Bůh mu dá trůn jeho předka Davida, bude kralovat nad Jakubovým rodem navěky a jeho království nebude mít konce.“ Maria řekla andělovi: „Jak se to stane? Vždyť muže nepoznávám.“ Anděl jí odpověděl: „Duch svatý sestoupí na tebe a moc Nejvyššího tě zastíní. Proto také dítě bude nazváno svaté, Syn Boží. I tvoje příbuzná Alžběta počala ve svém stáří syna a je už v šestém měsíci, ačkoli byla považována za neplodnou. Vždyť u Boha není nic nemožného.“ Maria řekla: „Jsem služebnice Páně; ať se mi stane podle tvého slova.“ A anděl od ní odešel.
Maria naplňuje beze zbytku Boží obraz, nakolik jí to její lidství dovoluje. Ona je člověkem z masa a kostí, který stejně jako my nerozumí, má pochybnosti, váhá, ale nakonec se odváží přijmout dar, který ji přesahuje, dar, který bude její největší radostí a zároveň největší tíhou a bolestí. Je to dar pro ostatní, dar, který otevírá novou perspektivu, který však pro ni znamená zřeknutí se vlastních představ, vlastních ambicí, spokojeného života ve vlastní režii. V tom je těsně spojena se svým synem Ježíšem. Zaslíbení, o nichž se tu hovoří, jsou velkolepá a vznešená, s tím ovšem, že ten trůn, panování a kralování bez konce jsou vykoupeny křížem. Tuto perspektivu nese i Mariino „ano“, „fiat“.
Anděl zmizel a Maria zůstala s tím vším sama a musela to nějak zpracovat. Rozhodla se posléze pro akci – vydala se na cestu k té Alžbětě, o níž anděl mluvil. Nejspíš ne proto, aby si ověřila pravdivost andělových slov, ale aby jí pomohla. Vždyť to byla už stará žena! Nezabřednout do obav, starostí, pochybností, přemítání sem a tam může člověku pomoci, když se vydá na cestu, když udělá smysluplný krok vpřed, podnikne něco ve prospěch druhých.
Nejdůležitějším poselstvím textu pro nás není, že Bůh může nemožné, ale že člověk může – podobně jako Panna Maria – říci ano na Boží nabídku, nosit v sobě Krista a „rodit“ ho pro tento svět. Každý z nás je povolán, má nezastupitelný úkol v tomto světě. Pouze člověk měří a hodnotí důležitost různých úkolů, Bůh ne; člověk totiž nezná celek světa – a to, co se jeví velké, tak nakonec nemusí být. A naopak.
Úterý 9. 12. 2025 – 2. týden adventní
Iz 40,1-11
Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost, vzal z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy. Hlas volá: „Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná: Hospodinova velebnost se zjeví a každé tělo společně uzří, že mluvila Hospodinova ústa.“ Hlas praví: „Volej!“ Řekl jsem: „Co mám volat?“ Každé tělo je tráva a všechna jeho sláva jako polní květ. Uschne tráva a opadal květ, když jej ovanul Hospodinův dech. Ano, trávou je lid. Uschla tráva a opadal květ, slovo našeho Boha však trvá navěky. Vystup na vysokou horu, ty, který hlásáš pro Sión radostnou zvěst, pozdvihni mocně svůj hlas, ty, který hlásáš pro Jeruzalém radostnou zvěst! Pozdvihni (svůj hlas) a neboj se; řekni judským městům: „Hle, váš Bůh!“ Hle, Pán, Hospodin, přichází s mocí, jeho rámě mu dává vládu. Hle, u sebe má svou mzdu a před sebou má svůj zisk. Jako pastýř pase své stádo, svým ramenem shromažďuje beránky, ve svém klínu je nese, březí ovce šetrně vede.
Další z útěšných vizí a výzev z knihy Izajáš. Bůh přichází. Přichází ke svému lidu, který je zdecimován, který ztrácí naději, protože je ve vyhnanství. Boží příchod znamená výzvu ke změně smýšlení, ke změně orientace. Bůh přichází, je ovšem třeba, aby člověk v sobě vytvořil podmínky pro jeho přijetí – jako jednotlivec i jako společenství. Jak může přijít Bůh do prostředí hádek, nenávisti, zášti lidí, především těch, kteří tvrdí, že jsou jeho lidem? I když je člověk pomíjivý, Boží slovo, Boží tvůrčí přítomnost, trvá. Bůh je věrný. Boží lid má být lidem naděje, protože se může opírat o Boží věrnost.
Hospodinu je potřeba vybudovat cestu na poušti – právě tam, kde nic není, kde hrozí smrt a zánik, kde se tříbí charaktery. Poušť je místem nicoty, ale také očištění. Žijeme momentálně něco jako poušť, jež místy má rysy pekla, ale právě vtom máme budovat cestu do budoucnosti, nemalomyslnět, nevzdávat se, neutíkat se do privátu, ale skutečně budovat.
Mt 18,12-14
Ježíš řekl svým učedníkům: Co myslíte? Když má někdo sto ovcí a jedna z nich se zatoulá, nenechá těch devětadevadesát na horách a nepůjde hledat tu zatoulanou? A když se mu podaří ji nalézt, amen, pravím vám: má z ní větší radost než z těch devětadevadesáti, které se nezatoulaly. Stejně tak nechce váš nebeský Otec, aby zahynul jediný z těchto nepatrných.
Matoušovo evangelium nabízí stejný obraz jako text z knihy Izajáš. Bohu není lhostejný nikdo, hledá ztracené, hledá a hledá. A když nalezne, tak se raduje. Nevyčítá, ale raduje se. Boží hledání má však nejrůznější podoby, není to jednoduše o idylce, protože ztracená či zatoulaná ovce se leckdy bojí vrátit, neví jak, vzpírá se. To, že Bůh hledá ztracené, může mít podobu nepříjemných, těžkých zkušeností. To člověk leckdy pochopí až zpětně. Kdo byl na horách, tak ví, jak děsné je ztratit cestu, kdo zažil zatoulanou ovci nebo jiný kus dobytka, tak ví, jak naříká, a také jak je těžké ji najít a dostat do bezpečí. Radost je na místě, i kdybych tou zatoulanou ovcí, tím ztraceným člověkem byl/a já sám/sama nebo někdo blízký. V Tichém oddílu to zkoušíme s vězni.
Středa 10. 12. 2025 – 2. týden adventní
Iz 40,25-31
„Ke komu mě chcete přirovnat, komu se podobám?“ – praví Svatý. Zdvihněte své oči k výšinám a pohleďte: Kdo je stvořil? Ten, kdo vyvádí jejich spočtené zástupy, všechny je volá jménem, veliké jsou jeho silou a zdatné jeho mocí, neschází nikdo. Proč říkáš, Jakube, (proč) mluvíš, Izraeli: „Skrytý je můj osud Hospodinu, můj Bůh nedbá o mé právo?“ Nevíš (to), či neslyšel jsi (o tom)? Věčný Bůh je Hospodin, který stvořil končiny země; nezemdlí a neunaví se, nelze vystihnout jeho moudrost. Znavenému dává sílu, bezmocnému rozmnožuje zdatnost. Junáci zemdlí a unaví se, rekové klopýtají slabostí, ale ti, kdo doufají v Hospodina, nabývají sil, jak orli dostávají křídla, běží a neumdlí, jdou bez únavy.
Už v dávné minulosti měli lidé problém s Boží „nečinností“, s Bohem, který nepomáhá tomu, komu je upíráno právo. Odpovědí na nářek Izraele jako celku i jedince v něm není změna situace ve prospěch prosícího (Deus ex machina, Bůh zasahující zvnějšku), nýbrž posílení, dodání odvahy a síly. Bůh jen tak nemění nepříznivé okolnosti, nýbrž dá prosícímu sílu situaci ustát, nějak zvládnout a nakonec vyřešit. To řešení nemusí být vždy na první pohled optimální, může znamenat ztrátu, ale nakonec bude vítězstvím a ziskem. Snad to bude platiti i o Ukrajině.
Mt 11,28-30
Ježíš se ujal slova a řekl: „Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“
Stejnou cestu nabízí i Ježíš: nikoliv změnu reality – jho zůstává jhem, ale ve vazbě na Ježíše se může stát snesitelným, protože člověk je schopen nahlédnout smysl. Není to jen člověkovo jho, ale i Ježíšovo. Přitom jde také o vztah mezi člověkem a Ježíšem.
Čtvrtek 11. 12. 2025 – 2. týden adventní
Iz 41,13-20
Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě drží za ruku a říká ti: „Nestrachuj se! Já ti pomohu! Neboj se, červíčku Jakube, izraelský hloučku! Já ti pomohu“ – praví Hospodin. Tvůj vykupitel je Svatý Izraele. Udělám z tebe ostrou mlátičku, novou, s mnohými zuby. Rozmlátíš hory a rozdrtíš je, pahorky obrátíš v plevy. Převěješ je a vítr je odvane, vichřice je rozpráší, ty však zaplesáš v Hospodinu, budeš se chlubit ve Svatém Izraele. Chudáci a ubožáci marně hledají vodu, jejich jazyk vysychá žízní. Já, Hospodin, je vyslyším, já, Bůh Izraele, je neopustím. Na holých pahorcích dám vytrysknout řekám, uprostřed údolí zřídlům, změním step v jezera vod, vyprahlou zemi v prameny vod. Vysázím cedry na poušti, akácie, myrty a stromy oliv, v pustině vysázím cypřiše, jilmy, s nimi i terebinty, aby všichni viděli a poznali, aby uvážili a pochopili, že to způsobila Hospodinova ruka, že Svatý Izraele to stvořil.
Neboj se, já ti pomohu! Přesně taková slova potřebujeme dnes slyšet. Zdecimovaný Jakub/Izrael, roztroušený a ztracený mezi pohany, má budoucnost, a tou je Hospodin. Bůh je věrný, a přesto, že to jeho lid leckdy nevnímá a neprožívá, Bůh ho neopouští, protože mu na něm nikdy nepřestalo a nepřestane záležet. Bůh zaslibuje budoucnost, ovšem než se jeho vize naplní, tak to někdy může trvat hodně dlouho. Izrael musel z této vize žít – a žil – jinak by nebyl s to přežít, znovu se vzchopit. Někdy člověk musí dojít až na konec, na úplný konec, svých sil, aby mohl skutečně zažít Boží záchranu. Možná by to jinak přičítal sám sobě. To nejde naplánovat ani záměrně učinit. Bůh zaslibuje obnovu, paralelu ráje, který bude ovšem na zemi, tak aby byla zřejmá Hospodinova iniciativa.
Ježíš v Lukášově evangeliu mluví o tom, že Bůh vyslyší prosby těch, kdo se k němu obracejí. Ale na závěr své řeči o vyslyšení, klade otázku, zda Syn člověka najde na zemi víru, až přijde. V dané souvislosti to vypadá velmi nepatřičně, ale právě u těchto zaslíbení z knihy Izajáš mě napadá, že to dává hluboký smysl. Bůh zůstává věrný a je ochoten udělat pro svůj lid všechno, aby mohl být uprostřed něj. Ale stojí ten lid vůbec o to, aby Bůh byl tady přítomen?
Mt 11,11-15
Ježíš řekl zástupům: „Amen, pravím vám: Mezi těmi, kdo se narodili ze ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. Ale i ten nejmenší v nebeském království je větší než on. Od času Jana Křtitele až po tuto chvíli nebeské království trpí násilí a násilníci je uchvacují. Neboť všichni Proroci i Zákon prorokovali až do Jana. A chcete-li to přijmout: on je Eliáš, který má přijít. Kdo má uši, slyš!“
Ježíš oceňuje přínos Jana Křtitele, váží si ho, neboť on je oním slavným předchůdcem (Eliášem) skutečného Mesiáše a konce věků. Ale přesto ho předčí každý, kdo uvěří v Ježíše, kdo uvěří, že s Ježíšem začíná nová realita. Ježíš charakterizuje dobu působení Jana Křtitele až po svou současnost jako dobu násilí, nejspíš násilí jak proti Janu Křtiteli, tak proti němu samotnému (Herodes Antipas, jeruzalémský establishment, římská správa). Jde o Boží království, které je přítomno skrze Ježíše, tedy o realitu částečně dějinnou. Je pro nás nadějeplné, že můžeme být malými, a přesto patřit do Božího království víc než leckteré hvězdy současného politického, kulturního, sportovního … a možná i církevního nebe.
Mnozí vládci a falešní mesiáši se snažili i snaží uchvátit Boží království, tedy vládu nad lidmi a jejich štěstím, pro sebe, postavit se na Boží místo, a to i dnes, byť to dělají leckdy sofistikovanějšími způsoby než tehdy. Je třeba jejich snahy prohlédnout a nenechat se nachytat a spoutat. Boží království lze tady na zemi zakoušet tam, kde vládne úcta, láska, svoboda, spravedlnost, porozumění a přátelství, kde je člověk cílem, nikoliv prostředkem či objektem uspokojení potřeb druhého. To je třeba bránit a nenechat si to vzít. Boží království stále je vystaveno násilí, snaze je zničit, proto je třeba se mít na pozoru, bedlivě naslouchat hlasu Božímu, ne lidskému, který hledá svou slávu a slibuje nemožné, bezpracný ráj na zemi.
Pátek 12. 12. 2025 – druhý týden adventní
Iz 48,17-19
Tak praví Hospodin, tvůj vykupitel, Svatý Izraele: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, učím tě, abys měl úspěch, vedu tě cestou, kterou máš jít. Kdyby sis hleděl mých přikázání, tvůj blahobyt by (se rozléval) jako řeka a tvé štěstí jako mořské vlny; bylo by jak písku tvých pokolení a potomků z tvého těla jako jeho zrnek. Nebylo by vyhynulo, nebylo by vyhlazeno přede mnou tvé jméno.“
Nečekané zaslíbení – zaslíbení úspěchu a blahobytu a štěstí!? Byť jako něco, co se nestalo, protože Izrael se od Hospodina odklonil, a proto o své štěstí přišel.
Český studijní překlad ovšem uvádí trochu jiný text: „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, který tě vyučuje ke (tvému) prospěchu, který tě vodí cestou, (po níž) půjdeš. Kéž bys pozorně naslouchal mým příkazům! Tvůj pokoj by byl jako řeka a tvá spravedlnost jako mořské vlny…“
Nejde tedy tak jednoduše o úspěšnou kariéru, pohodlnost života a společenský, politický či ekonomický úspěch, nýbrž o hodnoty, jež plynou ze života s Bohem. Hebrejské slovo šalom-pokoj znamená víc než jen mír nebo klid duše, znamená naplnění Božích příslibů, plnost života v Boží přítomnosti. Podobné je to i s termínem spravedlnost, jejž by bylo možné charakterizovat i jako svatost, tedy podíl na Božím bytí, Boží vládě. Bůh sděluje Izraeli, oč přišel, když ho opustil, když nerespektoval smlouvu, kterou s ním Hospodin uzavřel. A proto je v zajetí. Tato slova nejsou jen konstatací neblahého stavu, v němž se Izrael nalézá, nýbrž i příslibem, vybídkou: Bůh je přece věrný, věrný své smlouvě, věrný vyvolení Izraele, věrný v lásce. Je na Izraeli, aby se vzpamatoval a obrátil se k věrnému Bohu. A je třeba to dělat stále znovu a znovu, protože zlo se znovu prosazuje a člověk i jako jednotlivec i jako celek (společenství) mu podléhá.
Mt 11,16-19
Ježíš řekl zástupům: „Ke komu přirovnám toto pokolení? Je jako děti, které sedí na tržišti a volají na své druhy: ‚Hráli jsme vám, a vy jste netancovali, naříkali jsme, a vy jste neplakali.‘ Přišel Jan, nejedl a nepil, a říkají: ‚Je blázen.‘ Přišel Syn člověka, jí a pije, a říkají: ‚Je to žrout a pijan, přítel celníků a hříšníků.‘ Ale přece moudrost se ospravedlní svými skutky.“
Ježíš komentuje nesmyslné jednání svých současníků: Jan byl asketa, to se jim nelíbilo, považovali ho za extravagantního blázna, on není asketa, stýká se s lidmi, účastní se jich oslav – a zase je to špatně. Titíž lidé, jimž se nelíbil Janův asketismus, ho označují za žrouta, pijana a kumpána kriminálních živlů. Chovají se jako děti, když hrají hru, a nic jim není po chuti. Avšak i když se lidé chovají nemoudře, moudrost Boží dojde svého cíle.
Někdy se člověk nezavděčí, ať dělá, co dělá. Je však nutné se zavděčit za každou cenu? Kdo totiž nechce vidět a slyšet, toho k tomu nelze pohnout. Je třeba se naučit to přijímat a věřit, že moudrost-pravda se nakonec prosadí, a žít svůj život, prostě jít dál.
Sobota 13. 12. 2025 – 2. týden adventní, sv. Lucie
2 Kor 10,17 – 11,2
Kdo se chlubí, ať se chlubí v Pánu. Vždyť osvědčený muž není ten, kdo sám sebe doporučuje, ale ten, koho doporučuje Pán. Kéž byste ode mě snesli trochu nerozumu! Ano, sneste to ode mě! Mám vás totiž tak žárlivě rád jako Bůh. Já jsem přece připravil vaše zasnoubení jedinému muži a musím vás představit Kristu jako čistou pannu.
Pavel „bojuje“ o respekt u křesťanů v korintské obci, kterou založil. Když tam přišli další hlasatelé, tak se místním křesťanům Pavlův řečnický výkon zdál nedostatečný. Jiní uměli lépe mluvit než on, např. Apollos. Pavel svým adresátům připomíná, že nejde o to, kdo lépe mluví, ale o to, kdo se opravdu stará, komu leží na srdci především prospěch obce, ne jeho vlastní prestiž. Pro obraz vztahu mezi Kristem a korintskými křesťany používá manželskou či snoubeneckou symboliku. On byl tím, kdo jim zvěstoval Krista, kdo se pro ně namáhal, proto si zaslouží, aby oni tomu, co říká a dělá, věnovali náležitou pozornost. Lidé jdou často za vnějším zdáním, za efektem – a to je to, co Pavel kritizuje. Je třeba se naučit oceňovat pravé hodnoty, dívat se pod povrch věcí, neobdivovat jen vnější zdání, protože to leckdy hodně klame.
Mt 25,1-13
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Nebeské království je podobné deseti pannám, které vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět prozíravých. Pošetilé vzaly sice lampy, ale nevzaly s sebou olej, prozíravé si však vzaly s lampami také do nádobek olej. Když ženich dlouho nepřicházel, začaly všechny podřimovat a usnuly. Uprostřed noci se strhl křik: ‚Ženich je tady! Jděte mu naproti!‘ Tu všechny ty panny vstaly a začaly si upravovat lampy. Pošetilé prosily prozíravé: ‚Dejte nám trochu oleje, lampy nám dohasínají.‘ Ale prozíravé odpověděly: ‚Nemůžeme, nestačilo by pak ani nám, ani vám, dojděte si raději k prodavačům a kupte si.‘ Jakmile však odešly nakoupit, přišel ženich a ty připravené vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely. Později přišly i ostatní panny a volaly: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ On však odpověděl: ‚Amen, amen, pravím vám: Neznám vás.‘ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“
Podobenství o pannách, které čekají na ženicha a jedněm dojde olej, druhým ne, protože si vzaly zásobu, se čte během roku víckrát. V životě jsou věci, o něž se člověk nemůže podělit, i kdyby moc chtěl. Určité skutečnosti jsou nepředatelné, ať už jde o osobní zkušenosti, víru, dobré jednání… Můžeme o tom mluvit, můžeme svědčit, ale nemůžeme to druhému předat. Každý musí být sám za sebe, může se poučit, ale nemůže to převzít. Každý máme cosi zcela osobního, co nemůžeme předat, oč se nemůžeme – přes všechnu snahu – „fyzicky“ dělit.
Tohle podobenství je především o tom, že je třeba být připraven, protože příležitosti, které přicházejí, se leckdy neopakují a může je využít jen ten, kdo je k tomu nastaven. Nemusí jít nutně o konec světa nebo života, i když evangelista měl tohle nejspíš primárně na mysli, když Ježíšova slova umístil do závěrečné části evangelia. Nelze se jednoduše připravit na něco, o čem nevíme, co to bude, ale lze být nastaven na změny v životě, které přicházejí. Znamená to i využívat přítomný čas k dobrým a užitečným věcem a činnostem, rozvíjet sebe i druhé. Čím je člověk vnitřně bohatší, tím víc je vybaven na nové situace. Pak je pružný a umí se přizpůsobit podmínkám, které si nevymyslel ani nevytvořil, ale jsou tady. Ty panny bez zásoby oleje jsou lehkomyslné, spoléhají na to, že to, co mají, stačí, že se to nějak zvládne, že to stihnou. Leckdy ano, občas pak bohužel ne – třeba ve chvíli, kdy jde o hodně. Pak je marné si sypat popel na hlavu.