Neděle 9. 11. 2025 – 32 neděle v mezidobí, posvěcení Lateránské baziliky
Ez 47,1-2.8-9.12
Anděl mě zavedl ke vchodu do chrámu, a hle – pod chrámovým prahem prýštila voda směrem na východ – na východ totiž bylo chrámové průčelí – voda stékala pravou chrámovou stranou na jih od oltáře. Pak mě vyvedl severní branou a venku mě vedl až k vnější bráně směřující na východ, a hle – voda vytékala z jižní strany. Řekl mi: „Tato voda, která vytéká do východní krajiny, stéká do pouště a končí v moři ve slaných vodách a jeho voda je tím uzdravena. Kamkoli se řeka dostane, oživnou všichni živočichové, kteří se v ní hemží; velmi mnoho ryb bude tam, kam se dostane tato voda, a vše se uzdraví. Nad řekou pak, na jejím břehu z obou stran vzroste všeliké ovocné stromoví; neopadne jeho listí, nepřestane jeho ovoce; každý měsíc ponese čerstvé plody, neboť jeho voda bude vytékat ze svatyně: jeho ovoce bude pokrmem, lékem jeho listí.“
V babylonském exilu (587-538 př. n. l.) má prorok Ezechiel po zničení Jeruzalémského chrámu babylonským králem Nabukadnesarem vizi chrámu nového, jenž se má stát zdrojem požehnání a života, jak to symbolizuje pramen-řeka, který z něj vytéká. V dnešní době můžeme znovu chápat onen obrovský symbol životodárné vody – Izrael ji měl vždy nedostatek. Chrám byl chápán jako místo pro setkání s Hospodinem, jako výlučné svaté místo Božího přebývání, a proto jako zdroj Božího požehnání, odpuštění vin, milosti. Význam Chrámu v Jeruzalémě a jeho kultu pro tehdejší Židy nelze dost dobře z našeho pohledu docenit. Byl nejenom jednou z konstant židovské náboženské i národní identity, ale skutečně místem posvátným, jediným, kde se mohla konat pravá bohoslužba. Proto jeho zničení v roce 587 př. n. l. i v roce 70 n.l. bylo prožíváno jako náboženská i národní katastrofa. Z Chrámu proudí životodárná uzdravující síla – ta přináší život všemu stvoření.
Něco z této úcty a síly by bylo na místě spojovat i s našimi kostely a posvátnými místy, o to víc, že v nich je možné zažívat společenství s živým Kristem – ať už v eucharistii nebo ve společenství věřících, Kristova těla. Kostel je posvátným prostorem nejen proto, že je v něm většinou také svatostánek s eucharistickým tělem Kristovým, ale také proto, že se Bůh v Trojici chce setkat se společenstvím svých synů a dcer zvláštním způsobem, že je zde Kristovo tělo (církev) zvláštním způsobem „vtahováno“ do Boha. Zdrojem životadárné síly není onen prostor sám o sobě, ani svatostánek, ale živý vztah k Bohu. Bůh není kouzelník, eucharistie není magický prostředek, Bůh jedná skrze vztah, skrze člověka ve vztahu.
1 Kor 3,9c-11.16-17
Vy jste Boží stavba. Podle Boží milosti, která mi byla dána, položil jsem jako zkušený stavitel základy, dále na tom staví už jiný. Každý však ať se dívá, jak na tom dále staví. Neboť nikdo nemůže položit jiný základ nežli ten, který je už položen – a tím je Ježíš Kristus. Nevíte, že jste Božím chrámem a že ve vás bydlí Boží Duch? Kdo by ničil Boží chrám, toho zničí Bůh. Neboť Boží chrám je svatý, a ten chrám jste vy!
Pavel (a nejen on) přirovnává společenství věřících k chrámu. Všichni dohromady tvoří chrám, jehož základem je Ježíš Kristus. Ale také každý věřící je Božím chrámem, protože v něm přebývá Bůh. A to je ta nejvyšší důstojnost, ale také ta nejvyšší zodpovědnost – pro jednotlivce i celé společenství. Ničení společenství je závažným činem proti Bohu, nejen proti lidem v něm. Tento Boží chrám z lidí lze ničit poměrně dobře: neúčinnější jsou pomluvy, závist, fake news, nepřátelství…
Jan 2,13-22
Byly blízko židovské velikonoce a Ježíš se odebral vzhůru do Jeruzaléma. V chrámě zastihl prodavače býčků, ovcí a holubů i směnárníky, jak tam sedí. Tu si udělal z provazů důtky a vyhnal všechny z chrámu i s ovcemi a býčky, směnárníkům rozházel peníze a stoly jim zpřevracel a prodavačům holubů řekl: „Jděte s tím odtud! Nedělejte z domu mého Otce tržnici!“ Jeho učedníci si vzpomněli, že je psáno: ‘Horlivost pro tvůj dům mě stravuje.’ Židé mu však namítli: „Jakým znamením nám dokážeš, že tohle smíš dělat?“ Ježíš jim odpověděl: „Zbořte tento chrám, a ve třech dnech jej zase postavím!“ Tu židé řekli: „Tento chrám se stavěl šestačtyřicet let – a ty že bys ho zase postavil ve třech dnech?“ On však to řekl o chrámu svého těla. Teprve až byl vzkříšen z mrtvých, uvědomili si jeho učedníci, co tím chtěl říci, a uvěřili Písmu i slovu, které Ježíš řekl.
V synoptických evangeliích se tento příběh nalézá na konci v rámci tzv. pašijového týdne v Jeruzalémě. Jan jej umístil na začátek svého evangelia, hned po vyprávění o svatbě v Káně Galilejské. Nejspíš tím chtěl od samého začátku svého vyprávění podtrhnout Ježíšův význam: on není mesiášem proto, že koná podivuhodné skutky (znamení, zázraky), ale skrze svou smrt a zmrtvýchvstání, v nichž se realizuje zásadním, jedinečným a definitivním způsobem setkání člověka s Bohem, tedy se naplňuje dokonale ona funkce, kterou měl v očích Židů Chrám.
Očištění Chrámu, ono symbolické prorocké gesto, nebylo namířeno proti oněm malým obchodníkům, kteří si tam vydělávali regulérně na živobytí, ale vůči zneužití Chrámu náboženskými představiteli a dobovými mocnými. Zneužití náboženství pro prosazování vlastních zájmů, moci a prestiže je trvalým pokušením náboženských systémů a jejich představitelů. Je to jedno z nejhorších zneužití moci, protože se zaštiťuje Bohem a manipuluje s lidskou důvěrou a vírou, a tím zasahuje do nejniternějších oblastí lidské bytosti.
Pondělí 10. 11. 2025 – 32. týden v mezidobí
Mdr 1,1-7
Milujte spravedlnost, vládcové země, správně smýšlejte o Pánu a hledejte ho upřímným srdcem. Těm, kdo ho nepokoušejí, dává se nalézt, zjevuje se těm, kdo v něho věří. Zvrácené myšlenky však od Boha oddělují, všemohoucnost se neprojevuje na výzvy pošetilců. Do zlovolné duše nevchází moudrost, nesídlí v těle oddaném hříchu. Svatý duch kázně utíká před lstí, uniká nerozvážným myšlenkám, odchází, když se blíží nepravost. Vždyť moudrost je duch, který miluje lidi, ale nenechá bez trestu tupitele, který se provinil slovy, protože Bůh je svědkem jeho ledví, pravdivým pozorovatelem jeho srdce a posluchačem jeho řečí. Duch Páně naplňuje svět a ten, který vše obsahuje, ví o všem, co se mluví.
Personifikovaná moudrost mluví k vládcům, politikům tehdejšího světa. Politici mají usilovat o spravedlnost, čisté úmysly, nezaujatost, protože jen tehdy mohou jednat moudře. Moudrost, resp. Boží duch, chce vést lidi k dobru, ke snaze o prospěch celého společenství. Jenže k moudrosti dospějí opravdu jen poctiví lidé. Boží spravedlnost nakonec zvítězí, ale není to hned viditelné.
Lk 17,1-6
Ježíš řekl svým učedníkům: „Není možné, aby nepřišla pohoršení, ale běda tomu, od koho pocházejí! Bylo by pro něho lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a uvrhli ho do moře, než aby svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných. Dejte si pozor! Když tvůj bratr zhřeší, domluv mu, a bude-li toho litovat, odpusť mu! A když se proti tobě prohřeší sedmkrát za den a sedmkrát se na tebe obrátí a řekne: `Je mi to líto‘, odpusť mu!“ Apoštolové prosili Pána: „Dej nám více víry!“ Pán řekl: „Kdybyste měli víru jako hořčičné zrnko a řekli této moruši: `Vyrvi se i s kořeny a přesaď se do moře!‘, poslechla by vás.“
Tento text obsahuje několik poučení k různým situacím. Ježíš realisticky konstatuje, že pohoršení jsou bohužel součástí života společenství. Ovšem ti aktéři, kteří jsou zdroji pohoršení, by si měli uvědomit, jakou mají zodpovědnost. Nejde jen o ně samotné, ale o celé společenství a jeho budoucnost. Druhé poučení je výzva k velkorysosti a odpuštění. Je na místě upozornit druhého na chybu či špatné jednání, ale zároveň je třeba být připraven k odpuštění. Třetí poučení se týká víry. Apoštolové žádají více víry, ale víra není zboží, které lze rozdávat. Ježíš prosbu apoštolů o více víry odmítá, protože zdroj víry musejí najít sami v sobě. Nejde o show víry, nýbrž o povzbuzení k pevnosti víry. Není třeba přesazovat moruši do moře, ale třeba věřit v pravdivost Ježíšova evangelia.
Úterý 11. 11. 2025 – 32. týden v mezidobí
Mdr 2,23-3,9
Bůh stvořil člověka k nesmrtelnosti, udělal ho jako obraz vlastní přirozenosti, ale ďáblovou závistí přišla smrt na svět, zakusí ji ti, kdo jsou v jeho moci. Duše spravedlivých však jsou v Boží ruce a nedotkne se jich utrpení. Zdáli se být mrtví v očích lidí pošetilých, jejich smrt se pokládala za neštěstí, za záhubu jejich odchod od nás, v pokoji však přebývají. I když se lidem zdálo, že jsou trestáni, jejich naděje byla plná nesmrtelnosti. Po lehkém trestu dojdou velkých dobrodiní, vždyť Bůh je pouze zkoušel a shledal, že ho jsou hodni. V tavicím kelímku je zkoušel jak zlato, jako dokonalá oběť se mu zalíbili. V čase, kdy budou odměněni, zazáří, jako jiskry proběhnou obilnými stébly. Budou soudit pohany a ovládnou národy a Pán jim bude navěky králem. Ti, kdo v něj doufali, poznají pravdu, kdo byli věrní, setrvají u něho v lásce, protože popřává svým vyvoleným lásku a smilování.2
Bůh si přeje trvalé společenství s člověkem, v pozemské realitě není toto společenství realizovatelné naplno jak pro lidskou omezenost, tak pro zlo, které je zde přítomné, na němž se člověk vždy nějak podílí. Lidskou smrtí život nekončí, a tak všichni, kdo poctivě věří v Boha, i ti, kdo žijí dobrý život, kdo se dávají druhým k dispozici, se tohoto plného společenství dožijí. Soudit lidi je třeba opatrně, lidské soudy bývají dost často omylné, pokud jde o nitro druhých.
Lk 17,7-10
Pán řekl: „Když někdo z vás má služebníka a ten orá nebo pase, řekne mu snad, až se vrátí z pole: `Hned pojď a sedni si ke stolu‘? Spíše mu přece řekne: ‚Připrav mi večeři, přepásej se a obsluhuj mě, dokud se nenajím a nenapiji. Potom můžeš jíst a pít ty.‘ Děkuje snad tomu služebníkovi, že udělal, co mu bylo přikázáno? Tak i vy, až uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: ‚Jsme jenom služebníci. Udělali jsme, co jsme byli povinni udělat.‘“
Tato Ježíšova řeč je varováním pro ty, kdo si chtějí dělat zásluhy ze své služby, z toho, co dělají pro druhé, pro společnost, pro církev. Člověk je povolán k práci, k životu ve společenství s druhými, ke službě obecnému dobru. To samozřejmě vyžaduje jeho nasazení, je leckdy vyčerpávající prací, ale ani to neopravňuje člověka, aby se stavěl do pozice někoho, kdo je nad druhými. Samozřejmě že má nárok na odpočinek (i v podobenství se onen služebník také nasytí a napije), ale jeho postoj by měl být primárně postojem vděčnosti. To, co děláme pro druhé, je naším přínosem pro růst Božího království, tedy podílem na vyvolení. Vyvolení je darem, nikoliv nárokem a už vůbec ne zásluhou.
Středa 12. 11. 2025 – 32. týden v mezidobí
Mdr 6,1-11
Slyšte, králové, a buďte rozumní, poučte se, vládcové dalekých krajin! Nakloňte sluch vy, kteří ovládáte zástupy lidu, kteří se pyšníte množstvím národů! Od Pána jste dostali moc, od Nejvyššího vládu. On bude zkoumat vaše skutky a zkoušet vaše úmysly, protože jste nevládli správně, nezachovávali jste zákon, nechovali jste se podle Boží vůle, ačkoli jste služebníky jeho královské důstojnosti. (Pán) na vás přijde strašně a rychle, poněvadž držitele moci stihne neúprosný soud. Malému se totiž odpustí z milosrdenství, s velkou přísností však budou trestáni mocní. Svrchovaný vládce se nikoho nebojí, neohlíží se na moc, protože on stvořil malého i velkého, o všechny se stará stejně, ale mocné očekává přísná zkouška. Vládcové, k vám se tedy obracejí má slova, abyste se naučili moudrosti a neklesli. Ti totiž, kdo svatě střeží svaté příkazy, budou uznáni za svaté, ti, kdo jsou o nich poučeni, najdou ospravedlnění. Buďte tedy žádostiví mých slov, mějte po nich touhu, a poučí vás.
Moudrost připomíná vládcům, politikům, těm, kdo mají moc, jak velkou zodpovědnost nesou. Její slova jsou platná dodnes, i když dnešní svět je odlišný od toho před více než 2000 lety. Politici dnes nedbají ve své většině na Boží ustanovení, ale i pro ně platí povinnost usilovat o dobro, o spravedlnost, o bezpečí těch, v jejichž čele stojí. Pokud tak nečiní, tak na ně dříve nebo později dojde a jejich pád bude velký.
Lk 17,11-19
Když na cestě do Jeruzaléma procházel Ježíš mezi Samařskem a Galilejí a přicházel do jedné vesnice, šlo mu naproti deset malomocných. Zůstali stát opodál a volali: „Ježíši, Mistře, smiluj se nad námi!“ Když je uviděl, řekl jim: „Jděte a ukažte se kněžím.“ A jak odcházeli, byli očištěni. Když jeden z nich zpozoroval, že je uzdraven, vrátil se, mocným hlasem velebil Boha, padl mu k nohám tváří až k zemi a děkoval mu. Byl to Samaritán. Ježíš na to řekl: „Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, aby se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?“ A jemu řekl: „Vstaň a jdi! Tvá víra tě zachránila.“
Deset lidí se stejným problémem se obrací na Ježíše o pomoc a Ježíš jejich prosbu o uzdravení z malomocenství, jedné z nejhorších nemocí starověku, vyslyší. Uzdraví je, a to pouhým slovem, možná ani nevysloveným. Avšak pouze jeden se vrátí, aby mu poděkoval, nota bene ještě cizinec.
Celý příběh skýtá několik zajímavých detailů: Ježíš ty lidi uzdravuje, ale neváže je na sebe, nýbrž je posílá k dobové autoritě, jež mohla rozhodovat o uzdravení, ke kněžím, a nečeká na jejich obdiv ani díky. A i když se jeden z nich vrátí, aby poděkoval, tak jeho díky jsou směřovány k nebi, k Bohu. Ježíš si jeho díky nepřivlastňuje. Těch zbylých devět nejspíš uposlechlo Ježíšův pokyn a šlo si nechat potvrdit uzdravení od příslušné autority. Spokojili se s tím, že jim bylo pomoženo a už zapomněli na to, v jaké byli situaci a že se odehrálo něco, o čem by měli přemýšlet. Zůstali zaujati sami sebou, svým problémem, svým životem.
To se nám často v malých i velkých věcech přece také stává – domáháme se něčeho, a když je naše prosba či žádost splněna, bereme to jako samozřejmost, možná i proto, že to vnímáme jako povinnost toho, kdo nám pomohl, kdo naši žádost vyslyšel, ať už jde o člověka nebo Boha. Tím nejdůležitějším pro nás je, že jsme dosáhli svého a tam zůstáváme stát.
Třetí zajímavý moment: Ježíš nezkoumá, kdo ti lidé jsou. Pomáhá jim, protože jsou v nouzi, protože to je potřeba, a pak tím jediným, kdo to nebere jako samozřejmost je někdo, kdo z daného náboženského rámce do jisté míry vypadá. Možná právě proto, že nebyl zabydlen v onom rámci, tak mu zůstaly otevřené oči pro Boží dotek a považoval za nutné to dát najevo. Ježíš neodvolal uzdravení těch zbylých devíti, ale ten desátý, který se vrátil, byl nejen uzdraven fyzicky, navrácen do lidské společnosti, ale i duchovně, neboť nalezl Boha novým způsobem.
Čtvrtek 13. 11. 2025 – 32. týden v mezidobí
Mdr 7,22-8,1
V moudrosti je duch myslící, svatý, jedinečný, a přece mnohotvárný, jemný, hbitý, pronikající, neposkvrněný, jasný, nepodléhající utrpení, milující dobro, bystrý, nezkrotitelný, blahodárný, nakloněný lidem, stálý, neklamný, bezstarostný, všemohoucí, nade vším bdící, pronikající všechny duchy myslící, čisté a nejjemnější. Neboť moudrost je pohyblivější než každý pohyb, svou čistotou všechno proniká a prostupuje. Ona je výdech Boží moci, čirý výron slávy Všemohoucího, protože nic poskvrněného se do ní nedostane, neboť je odlesk věčného světla, neposkvrněné zrcadlo Boží činnosti a obraz jeho dobroty. Ačkoli je jedna, všechno může, i když v sobě zůstává, všechno obnovuje, v průběhu věků vchází do svatých duší a tvoří z nich Boží přátele a proroky. Nic není Bohu tak drahé jako ten, kdo přebývá s moudrostí. Ona je totiž krásnější než slunce a nad všechna seskupení hvězd, srovnána se světlem vítězí nad ním, neboť po světle následuje noc, ale zlo nic nezmůže proti moudrosti, která se mocně rozpíná od jednoho konce světa k druhému a všemu vládne s dokonalostí.
Óda na moudrost. Při čtení tohoto hymnu lze vnímat, nakolik se stal on a jemu podobné hymny zdrojem pro charakterizaci Ježíšovy osoby. Moudrost je zde personalizovaná (hypostazovaná), není živou bytostí, Ježíš byl ovšem skutečným člověkem, zakotveným v konkrétní realitě.
Moudrost byla v Izraeli samozřejmě vázána na vztah k Bohu, ale i tak lze říci, že moudrý člověk (což je v každém případě dobrý člověk) je zdrojem požehnání pro druhé, i když se nehlásí k žádnému náboženství. Ona závěrečná charakteristika moudrosti platí i dnes. Moudrý člověk je vnitřně krásný člověk a vychází z něj světlo, pokoj a síla. Síla zla nakonec nepřeválcuje dobro, Boží moudrost.
Lk 17,20-25
Když se farizeové zeptali Ježíše, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Boží království nepřichází tak, že by se to dalo pozorovat. Ani se nedá říci: `Hle, tady je!‘ nebo `tam je!‘ Neboť Boží království je mezi vámi.“ Učedníkům pak řekl: „Přijdou dny, kdy byste rádi viděli aspoň jeden ze dnů Syna člověka, ale neuvidíte ho. Budou vám říkat: `Hle, tady je!‘, `hle, tam!‘ Neodcházejte a neběhejte za nimi! Neboť jako blesk, když vyšlehne, zazáří od jednoho konce nebe až k druhému, tak to bude i se Synem člověka v jeho den. Napřed však musí mnoho vytrpět a od tohoto pokolení být zavržen.“
Tajemství Božího království v rámci této pozemské reality spočívá právě v tom, že si na ně nelze s určitostí sáhnout. Ježíš však říká, že je mezi námi (nebo také lze přeložit „v nás“). Boží království lze zakoušet všude tam, kde lidé k sobě navzájem mají úctu, vytvářejí přátelské prostředí, jsou otevření, solidární, se zájmem jeden o druhého i o lidi a jejich problémy kolem (Pavel by řekl, že mají to smýšlení, jako měl Ježíš Kristus – srov. Flp 2,6-10). Zároveň Ježíš varuje před tím, aby se lidé nedali zmást falešnými přísliby. I leckteří křesťané v minulosti naletěli na příslib „ráje na zemi“. Ale nejde jen o minulost. I v současnosti mnozí hlásají stoprocentní návody na štěstí, vnucují představy o tom, co všechno člověk musí mít, jak musí žít a vypadat, aby byl „in“, aby byl šťastný a spokojený. Mnozí slibují nereálné, jako by jediným cílem člověka bylo, aby žil pohodlně. Tomu je třeba čelit, protože člověk je víc než „břicho“ a na falešné sliby nakonec doplácí on sám.
Pátek 14. 11. 2025 – 32. týden v mezidobí
Mdr 13,1-9
Od přirozenosti byli zajisté pošetilí všichni lidé, kteří neměli znalost Boha a z toho, co viděli dobrého, nemohli poznat toho, kdo je, ani při pohledu na díla nepoznali umělce, ale pokládali oheň nebo vítr nebo hbitý vzduch nebo okruh hvězd nebo mohutnou vodu nebo nebeská světla za bohy, vládce světa. Jestliže uchváceni jejich krásou je považovali za bohy, měli poznat, oč je krásnější jejich Pán, vždyť je stvořil sám původce krásy. Jestliže žasli nad jejich silou a působením, měli z toho pochopit, oč je silnější jejich tvůrce. Neboť z velikosti a krásy tvorstva srovnáním lze poznat jejich stvořitele. Avšak ti zasluhují jen malou výtku, vždyť snad jenom bloudí, když hledají Boha v touze ho najít. Vždyť se obírají jeho činy a snaží se je proniknout, ale dávají se strhnout zdáním, protože už to, co vidí, je krásné. Avšak ani ti nejsou bez omluvy. Přece když mohli tolik poznat, že dovedli prozkoumat svět, jak to, že přitom tím spíše nenašli jeho Pána?
Autor knihy Moudrosti formuluje jednu ze základních tezí přirozeného poznání existence Boha, a to jeho poznání na základě přírody. Nejde mu však o filozofický problém, nýbrž o polemiku s uctíváním přírodních jevů jakožto božstev. Jestliže je člověk schopen se obdivovat kráse stvoření, pak by to v něm nutně mělo vyvolávat otázku po původu této krásy a rozumovou úvahu dospět ke stvořiteli-Stvořiteli. Dnes víme, že tak jednoduché to není. Nicméně když víme, že Bůh je, tím více můžeme obdivovat s vděčností krásu, kterou můžeme vidět, a dobro, které můžeme zakoušet.
Lk 17,26-37
Ježíš řekl svým učedníkům: „Jako bylo v době Noemově, tak tomu bude v době Syna člověka: jedli a pili, ženili se a vdávali až do dne, kdy Noe vstoupil do archy a přišla potopa a zahubila všechny. Podobně se stalo v době Lotově: jedli a pili, kupovali a prodávali, sázeli a stavěli; ale ten den, kdy Lot vyšel ze Sodomy, z nebe spadl oheň a síra a zahubilo to všechny. Právě tak to bude v den, kdy se zjeví Syn člověka. Kdo bude v ten den na střeše a své věci bude mít v domě, ať nesestupuje, aby si je vzal, a stejně tak, kdo bude na poli, ať se nevrací nazpět! Pamatujte na Lotovu ženu! Kdo si bude hledět život zachránit, ztratí ho, a kdo by ho ztratil, zachová ho. Říkám vám: Té noci budou dva na jednom lůžku: jeden bude vzat, druhý ponechán. Dvě ženy budou spolu mlít obilí: jedna bude vzata, druhá ponechána.“ Zeptali se ho: „Kde, Pane?“ Odpověděl jim: „Kde bude tělo, tam se slétnou i supi.“
Ježíš varuje své posluchače, aby nespoléhali na poklidné časy, nýbrž byli připraveni, protože příchod Syna a člověka a soud nad světem nelze předpovědět. Ježíš mluví o konci času, o momentu završení dějin světa, který nastane nečekaně – stejně jako potopa nebo zánik Sodomy. Je třeba žít připraveně, protože člověk nikdy neví, kdy nastane chvíle jeho odchodu z tohoto světa. Žít připraveně neznamená žít ve strachu – ony dva příklady mluví o tom, že lidé žili úplně běžně svými starostmi, než nastala katastrofa (kterou navíc svým špatným jednáním vyvolali) – jejich problém byl v tom, že si nepřipouštěli, že něco není v pořádku, nikoliv v tom, že žili normální život.
Zakoušíme teď, jak moc taková varování platí: pokud nezměníme, každý jednotlivě i jako celek, svůj vztah ke světu, který nás obklopuje, hrozí nám, že nás to (nebo naše potomky) zcela převálcuje. Nezřízený konzum všeho nás zaslepuje a strhává nás tam, kam nechceme. Je zapotřebí nejen dbát na ekologii okolního životního prostředí, ale také na tu našeho nitra. Je třeba znovu objevit hloubku sjednocení s celou realitou (hmotnou i nehmotnou), z níž žil svatý František a k níž vybízel i papež František a vybízí i současný papež Lev.
Sobota 15. 11. 2025 – 32. týden v mezidobí
Mdr 18,14-16; 19,6-9
Když hluboké ticho objímalo všechno a noc ve svém běhu k polovině došla, tvé všemocné slovo seskočilo z královského trůnu z nebe jako nelítostný válečník do středu země, určené k záhubě. Jako ostrý meč neslo tvůj nezvratný rozkaz, a když tam dospělo, vše naplnilo smrtí. I když kráčelo po zemi, dotýkalo se nebe. Celé tvorstvo se ve své podstatě znovu od začátku přetvořilo, a tak sloužilo tvým rozkazům, aby tvoje děti byly uchovány beze škody. Bylo vidět, jak oblak zastínil tábor, jak se vynořuje suchá země tam, kde dříve byla voda, jak se otvírá v Rudém moři volná cesta, jak se na místě dravých proudů zelená pole. Všechen lid tudy přešel chráněn tvou rukou a hleděl na úžasné divy. Neboť jako koně se pásli, jako beránci poskakovali, když chválili tebe, Pane, svého zachránce.
Text oslavuje dar Božího slova, Božího Zákona, Božího sdělení a Boží přítomnosti v životě lidí, zde vyvoleného národa. Text připomíná zásadní zkušenost s mocí Božího slova, a tou bylo vysvobození z Egypta jakožto symbol všech vysvobozujících Božích zásahů. Boží slovo je mocné a svou svrchovanou moc projevilo skrze Slovo, slovo vtělené do osoby Ježíše Krista. Odpovědí na mocné Boží skutky je na straně lidské vděk a chvála, radost z Boha a jeho blízkosti.
Text připomíná liturgii půlnoční na Vánoce – uprostřed noci se rodí Boží slovo/Slovo. Hypostazovaná moudrost je tak jakýmsi předobrazem Ježíše Krista. Na rozdíl od personifikované Moudrosti je Ježíš skutečnou lidskou osobou.
Lk 18,1-8
Ježíš pověděl svým učedníkům podobenství, že je třeba stále se modlit a neochabovat: „V jednom městě byl soudce, Boha se nebál a na lidi nedal. Byla v tom městě i vdova, chodila k němu a říkala: ‚Zastaň se mě proti mému odpůrci!‘ Ale on dlouhou dobu nechtěl. Potom si však řekl: ‚I když se Boha nebojím a na lidi nedám, přece se té vdovy zastanu, protože mě obtěžuje; jinak sem bude ustavičně chodit a mě trápit.‘“ A Pán řekl: „Slyšte, co říká ten nespravedlivý soudce! A Bůh by se nezastal svých vyvolených, kteří k němu volají ve dne v noci, a nechal by je dlouho čekat? Říkám vám, že se jich rychle zastane! Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“
Je třeba se stále modlit a neochabovat. Copak potřebuje Bůh, abychom stále dokola opakovali své prosby? Podle tohoto podobenství s neodbytnou vdovou a liknavým soudcem to tak téměř vypadá. Čím víc budeme do Boha hučet, tím větší máme šanci, že nám vyhoví. Nicméně dobře víme, že takhle to nefunguje. Je dost obtížné najít správný vztah k prosebné modlitbě, abychom nepřesvědčovali sami sebe o něčem, co jí není: na jedné straně je nesprávné pojetí, že Bůh mě přece podle svého slibu musí vyslyšet a vždycky vyslyší, takže pokud tomu tak není, tak je chyba jen na mé straně (mám nedostatečnou víru, špatně se modlím…), a na druhé straně je stejným omylem považovat prosebnou modlitbu za modlitbu k ničemu, protože nás Bůh stejně nevyslyší, on si přece dělá, co chce a do lidských záležitostí nezasahuje (nebo jen vyvoleným). Prosebná modlitba, byť je to naše nejčastější podoba modlitby, je ve skutečnosti velmi obtížná.
Je třeba si napřed uvědomit, co vlastně modlitba je a co není: není to jednoduše rozhovor, protože mluvíme jen my a Boží odpověď, kterou se někdy domníváme slyšet, vnímáme skrze své smysly a svůj rozum, tedy zprostředkovaně a tím pádem s možností velkého zkreslení („co se bábě chtělo, to se jí i snilo“). Modlitba (prosebná) má být především odevzdáním, aktem důvěry, spolehnutím se – nikoliv na to, že Bůh udělá to, co já si tolik a většinou opravdu nezištně přeji –, nýbrž na to, že Bůh je „v akci“, byť my to nevidíme. Naše prosby se většinou v tomto ohledu vztahují na naše blízké, příbuzné a přátele, na nichž nám přirozeně hodně záleží, a je proto pro nás nevýslovně obtížné vidět jejich utrpení či problémy a nemoci je změnit. Naše bezmoc nás tíží, chceme se od ní osvobodit. Prosebná modlitba je však spolehnutím na to, že Bůh mne i je miluje, že mu není lhostejné, co se děje. Bůh není kouzelným dědečkem, automatem na splněná (byť sebezbožnější) přání. Je třeba vzít to utrpení či problémy vnitřně na sebe, nechat se tím zasáhnout, přimět se k akci a proměnit se i ve vztahu k Bohu. Uvěřit v jeho moudrost, která je leckdy tak odlišná od naší.
To, co nám vadí většinou nejvíc, je naše bezmoc tváří v tvář situaci druhých nebo pocit jakési nespravedlnosti osudu, pokud se to týká nás samých. Od toho se musíme vnitřně osvobodit. Proto končí celá pasáž v evangeliu zvláštní otázkou „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“ Tím nejdůležitějším je důvěra. Bůh se zastane těch, kdo na něj spoléhají, kdo žijí skutečně z víry v jeho Syna. Ovšem podle svého. Nevíme tak jasně, co toto zastání znamená.