Texty k zamyšlení

Středa 29. 1. 2025 – 3. týden vmezidobí

Žid 10,11-18

Každý (jiný) kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak (Kristus) podal za hříchy jednu jedinou oběť, a pak se navždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, ‚až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož‘. Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil. Ale i Duch svatý nám to dosvědčuje. Když totiž řekl: ‚Tuto smlouvu sjednám s nimi po těch dnech – praví Pán: svoje zákony jim vložím do srdce a do mysli jim je napíšu‘, pak dodává: ‚a na jejich hříchy a nepravosti už nevzpomenu‘. Kde však je odpuštění hříchů, není už (třeba) oběti za hřích.

Úterý 28. 1. 2025 – 3. týden v mezidobí, památka sv. Tomáše Akvinského

Mdr 7,7-10.15-16

Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic. Nesrovnával jsem s ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro. Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo, poněvadž nehasne její záře. Kéž mi dá Bůh mluvit, jak bych si přál, myslit podle toho, co mi bylo dáno, poněvadž on sám je vůdce moudrosti, ten, kdo řídí moudré. Neboť v jeho ruce jsme my i naše slova, všechna rozvaha a dovednost v díle.

Pondělí 27. 1. 2025 – 3. týden v mezidobí

Žid 9,15.24-28

Kristus je prostředníkem nové smlouvy. Svou smrtí dal zadostiučinění za hříchy (spáchané) v době, kdy ještě platila dřívější smlouva. Tím se povolaným dostává (splnění) slibu o věčném dědictví. Neboť Kristus nevešel do svatyně, zbudované (lidskýma) rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není (třeba), aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích. A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak (nastane) soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé – ne už pro hříchy – ale aby (přinesl) spásu těm, kteří na něho čekají.

Neděle 26. 1. 2025 – 3. neděle v mezidobí

Neh 8,2-4a.5-6.8-10

Kněz Ezdráš přinesl Zákon před shromážděné muže i ženy a všechny, kdo byli schopni rozumět. Bylo to prvního dne sedmého měsíce. Četl z něho na prostranství před Vodní bránou od svítání do poledne před muži a ženami a přede všemi, kdo byli schopni rozumět. Všichni poslouchali knihu Zákona s napětím. Ezdráš, znalec Písma, stál na dřevěném výstupku, který pro ten účel zhotovili. Otevřel knihu před očima všeho lidu – stál totiž výše než všichni lidé – a když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha, a všechen lid odpověděl se zdviženýma rukama: „Amen, Amen!“ Vrhli se na kolena a klaněli se Hospodinu až k zemi. Četlo se v knize Božího zákona, předkládali a vykládali ho, a tak pochopili, co se četlo. Místodržitel Nehemiáš a znalec Písma a kněz Ezdráš i levité, kteří poučovali lid, řekli všemu lidu: „Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!“ Všechen lid totiž plakal, když slyšeli slova Zákona. (Ezdráš) jim řekl: „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit, neboť tento den je zasvěcen našemu Pánu. Nebuďte zarmouceni, neboť radost z Hospodina je vaše síla!“

Sobota 25. 1. 2025 – 3. týden v mezidobí, svátek Obrácení sv. Pavla

Sk 22,3-16

Pavel promluvil k lidu: „Já jsem Žid. Narodil jsem se v Tarsu v Kilíkii, ale vyrostl jsem tady v tom městě, a přesně jsem byl vychován, jak to žádá otcovský zákon, ve škole u Gamaliela. Moje horlivost pro Boha byla veliká, jak je tomu u vás dodneška. Proto jsem pronásledoval toto učení až na smrt: dával jsem spoutat a do vězení zavírat muže i ženy. To mi může dosvědčit i velekněz a celá rada starších. Od nich jsem také dostal listy pro bratry v Damašku a odebral se (tam), abych i odtamtud přivedl svázané (křesťany) do Jeruzaléma k potrestání. Když jsem byl na cestě a už se blížil k Damašku – bylo to kolem poledne – náhle mě z nebe obklopilo oslnivé světlo. Padl jsem na zem a uslyšel, že ke mně mluví nějaký hlas: `Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?‘ Já jsem odpověděl: `Kdo jsi, Pane?‘ A on mi řekl: `Já jsem Ježíš Nazaretský, kterého ty pronásleduješ.‘ Muži, kteří byli se mnou, viděli sice světlo, ale hlas toho, který ke mně mluvil, neslyšeli. Zeptal jsem se: `Pane, co mám dělat?‘ Pán mi odpověděl: `Vstaň a jdi do Damašku! Tam ti bude řečeno všechno, co máš vykonat.‘ Protože jsem od jasu toho světla nic neviděl, vedli mě moji průvodci za ruku, a tak jsem přišel do Damašku. Tam mě navštívil jistý Ananiáš, muž zbožný podle Zákona, který měl nejlepší pověst u všech tamějších židů. Přišel ke mně a řekl mi: `Bratře Šavle, ať zase vidíš!‘ A v tom okamžiku jsem opět nabyl zraku a uviděl ho. On pak řekl: `Bůh našich otců tě předem určil k tomu, abys poznal jeho vůli, viděl Spravedlivého a slyšel jeho vlastní hlas. Ty mu přede všemi lidmi budeš svědčit o tom, co jsi viděl a slyšel. Proč tedy ještě váháš? Vstaň, vzývej jeho jméno, dej se pokřtít a očistit od svých hříchů.’”

Pátek 24. 1. 2025 – 2. týden v mezidobí, památka sv. Františka Saleského

Žid 8,6-13

Ježíš tedy dosáhl o to vznešenější kněžské služby, oč lepší je smlouva, kterou on zprostředkoval a která spočívá na vznešenějších příslibech. Kdyby totiž ona dřívější (smlouva) byla bez vady, nebylo by ji třeba nahrazovat jinou. Ale (Bůh) jim vytýká: „Hle, přijdou dni – praví Pán – kdy s Izraelovým domem a s Judovým domem uzavřu smlouvu novou: a nebude to smlouva, jakou jsem sjednal s jejich předky v den, kdy jsem je vzal za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. To proto, že oni nezůstali smlouvě se mnou (věrni). Přestal jsem si jich (proto) všímat – praví Pán. Taková bude smlouva, kterou sjednám s Izraelovým domem po těch dnech – praví Pán: Svoje zákony jim vložím do mysli, do srdce jim je napíšu. Budu jejich Bohem a oni budou mým lidem! Nikdo už nebude svého spoluobčana poučovat, nikdo už nebude svému bratru říkat: ‚Poznej Pána!‘ Neboť všichni mě budou znát, od nejmenšího až po největšího. Jejich nepravosti jim odpustím a na jejich hříchy už nevzpomenu.“ Když tedy (Bůh) mluví o nové (smlouvě), prohlašuje tím tu dřívější za zastaralou. Co je však zastaralé a ztrácí sílu, je blízko zániku.

Čtvrtek 23. 1. 2025 – 2. týden v mezidobí

Žid 7,25-8,6

Ježíš je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval. Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako (jiní) velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za (hříchy) lidu. (Ježíš) to učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl v oběť. Zákon totiž ustanovuje za velekněze lidi, kteří jsou (podrobeni) slabosti; ale ona přísaha – pozdější než Zákon – (ustanovuje) Syna, který dosáhl dokonalosti navždy. Hlavní věc při tom, o čem mluvíme, je toto: Máme takového velekněze, který zaujal místo po pravé straně trůnu (Boží) velebnosti v nebi a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku, který postavil Pán, ne člověk. Každý velekněz totiž bývá ustanoven k tomu, aby podával dary a oběti. Proto (i Ježíš) musí mít něco, co by podával jako oběť. Kdyby však byl na zemi, vůbec by nemohl být knězem, protože už (zde) jsou ti, kdo dary přinášejí, jak to předpisuje Zákon. Oni ovšem konají kněžskou službu (ve svatyni), která se té nebeské jen podobá a je (pouhým) jejím stínem. Když měl Mojžíš zbudovat stánek, dal mu přece (Bůh) rozkaz: ‚Dej pozor a udělej všecko podle vzoru, který ti byl ukázán na hoře.‘ (Ježíš) tedy dosáhl o to vznešenější kněžské služby, oč lepší je smlouva, kterou on zprostředkoval a která spočívá na vznešenějších příslibech.

Středa 22. 1. 2025 – 2. týden v mezidobí

Melchizedech byl král Sálemu a kněz Boha Nejvyššího. Když se Abrahám vracel po porážce králů, vyšel mu vstříc a požehnal mu. Abrahám mu přidělil ze všeho desátek. (Jméno Melchizedech) se vykládá „král spravedlnosti“ a král Sálemu zase (znamená) „král pokoje“. Neuvádí se jeho otec, matka, rodokmen, kdy začal žít a kdy skonal; a tím se podobá Božímu Synu a zůstává knězem navždy. A je to ještě zřejmější, protože se objevuje jiný kněz Melchizedechovi podobný, který se jím stal ne podle předpisu o tělesném původu, nýbrž mocí života nezničitelného. Vždyť (o něm) je dosvědčeno: `Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova‘!

Úterý 21. 1. 2025 – 2. týden v mezidobí, památka sv. Anežky Římské

Žid 6,10-20

Bůh není nespravedlivý, že by zapomněl na to, co jste vykonali, a na (vaši) lásku, kterou jste kvůli němu projevovali, když jste prokazovali a stále prokazujete služby spolukřesťanům. Přejeme si jen, aby každý z vás projevoval stejnou horlivost do té doby, kdy se naplní (naše) naděje až do konce; abyste neochabli, ale (spíše) napodobovali ty, kteří pro (svou) víru a trpělivost dostanou dědictví, které mají slíbeno. Když totiž dal Bůh Abrahámovi slib a neměl nikoho vyššího, při kom by mohl přísahat, přísahal při sobě samém: ‚Zahrnu tě jistě požehnáním a velmi tě rozmnožím.‘ (Abrahám) trpělivě čekal, a dosáhl toho, co mu bylo slíbeno. Když přísahají lidé, (dovolávají se) někoho vyššího, a přísaha je jim zárukou, kterou končí každý spor. Když tedy Bůh chtěl zvlášť zřejmě ukázat dědicům svého zaslíbení, že jeho rozhodnutí je nezměnitelné, zaručil se přísahou. Tyto dvě nezměnitelné skutečnosti (vylučují), že by Bůh mluvil lež. (Proto se) s důvěrou pevně opřeme o (nalezené) útočiště a jistě dosáhneme vytoužených (hodnot), které jsou nám určeny. (V této naději) máme bezpečnou a pevnou kotvu pro duši. Ona proniká až do samého vnitřku (nebeské velesvatyně), kam pro nás jako předchůdce vstoupil Ježíš, velekněz navěky podle řádu Melchizedechova.

Pondělí 20 1. 2025 – 2. týden v mezidobí

Žid 5,1-10

Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha, aby podával dary a oběti i za hříchy. Protože sám je stejně podroben slabosti, je schopen cítit s chybujícími a bloudícími. A proto musí podávat oběti za hřích sám za sebe jako za ostatní lidi. Nikdo si však nemůže tu důstojnost vzít sám, nýbrž musí být povolán od Boha jako Árón. Tak si ani Kristus nepřisvojil slávu velekněžství sám, ale (dal mu ji) ten, který mu řekl: ‚Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil‘, jak říká i na jiném místě: ‚Ty jsi kněz navěky podle řádu Melchizedechova‘. V době, kdy jako člověk žil na zemi, přednesl s naléhavým voláním a se slzami vroucí modlitby k tomu, který měl moc ho od smrti vysvobodit, a byl vyslyšen pro svou úctu (k Bohu). Ačkoli to byl Syn (Boží), naučil se svým utrpením poslušnosti. Když tak dokonal (své dílo), stal se příčinou věčné spásy pro všechny, kteří ho poslouchají. Byl od Boha prohlášen veleknězem podle řádu Melchizedechova.

19. 1. 2025 – 2. neděle v mezidobí

Iz 62,1-5

Kvůli Siónu neumlknu, kvůli Jeruzalému neutichnu, dokud jeho spravedlnost nevzejde jak světlo, dokud se jeho spása nerozhoří jak pochodeň. Tu národy uvidí tvou spravedlnost a všichni králové tvou slávu. Obdaří tě novým jménem, které určí Hospodinova ústa. Budeš nádhernou korunou v Hospodinově ruce, královskou čelenkou v dlani svého Boha. Nebudeš se již nazývat „Opuštěná“ a tvá země „Osamělá“. Tvým jménem bude „Mé zalíbení je v ní“ a jméno tvé země „V manželství daná“, neboť si v tobě zalíbil Hospodin a tvá země dostane muže. Jako se jinoch snoubí s pannou, tak se s tebou zasnoubí tvoji synové. Jako se raduje z nevěsty ženich, tak se tvůj Bůh zaraduje z tebe.

Sobota 18. 1. 2025 – 1. týden v mezidobí

Žid 4,12-16

Boží slovo je (plné) života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku, a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před Bohem mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat. Máme tedy vynikajícího velekněze, který prošel až do (nejvyššího) nebe: je to Ježíš, Boží Syn. Proto se pevně držme (svého) vyznání. Náš velekněz není takový, že by nebyl schopen mít soucit s námi, slabými. Naopak! Vždyť on sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy (se nedopustil) hříchu. Přistupujme tedy s důvěrou k trůnu milosti, abychom dosáhli milosrdenství a nalezli milost, kdykoli potřebujeme pomoci.

Pátek 17. 1.2025 – 1. týden v mezidobí

Žid 4,1-5.11

(Bratři!) Přislíbení, že je možno vejít na místo (Božího) odpočinku, (trvá dále). Proto se bojme, aby snad někdo z vás nemyslel, že se tam nemůže dostat. Ta radostná zvěst (platí) totiž stejně nám jako (Izraelitům na poušti). Jenomže jim nic nepomohlo, že to slyšeli; pouze to vyslechli, ale scházela jim přitom víra. Na to místo odpočinku totiž vejdeme, jen když věříme, jak to (Bůh) řekl: ‚A tak jsem ve svém hněvu přísahal: Nevejdou na místo, kde by si u mě mohli odpočinout.‘ Je to (ono odpočinutí) po stvoření světa, když (Bůh) svoje dílo dokončil. (V tom smyslu) se kdesi říká o sedmém dnu: ‚Odpočinul Bůh sedmého dne ode všech svých prací‘; tady však čteme: ‚Nevejdou na místo, kde by si u mě mohli odpočinout.‘ Pospěšme si tedy, abychom vešli na to místo odpočinku; ať nikdo nepodlehne takovému příkladu neposlušnosti.

Čtvrtek 16. 1. 2025 – 1. týden v mezidobí

Žid 3,7-14

Jak říká Duch Svatý: ‚Až uslyšíte dnes jeho hlas, nezatvrzujte svoje srdce, jako kdysi (na místě) vzpoury, jako v den pokušení na poušti; tam mě vaši otcové pokoušeli a chtěli důkazy, ačkoli čtyřicet roků viděli, co jsem konal. Proto jsem se na to pokolení rozhněval a řekl jsem: Jejich srdce pořád bloudí a nechtějí rozumět mým záměrům. A tak jsem ve svém hněvu přísahal: Nevejdou na místo, kde by si u mě mohli odpočinout‘. Dejte pozor, bratři, aby nikdo z vás neměl srdce zlé a nevěřící, takže by odpadl od živého Boha. Spíše se navzájem povzbuzujte den co den, pokud ještě trvá ono ‚dnes‘, aby se nikdo z vás nezatvrdil sveden hříchem. Vždyť máme společenství s Kristem, jen když si uchováme pevně až do konce svou počáteční důvěru.

Středa 15. 1. 2025 – 1. týden v mezidobí

Žid 2,14-18

Protože sourozenci mají krev a tělo společné, i Ježíš přijal krev a tělo, aby svou smrtí zbavil moci toho, který má vládu nad smrtí, totiž ďábla, a vysvobodil všechny ty, kteří byli po celý život drženi v otroctví strachem před smrtí. Je přece jasné, že se neujal andělů, ale Abrahámových potomků. Proto se ve všem musel připodobnit (svým) bratřím, aby se stal v jejich záležitostech u Boha veleknězem milosrdným a věrným, a tak usmiřoval hříchy lidu. A protože sám prožíval utrpení a zkoušky, dovede pomáhat těm, na které zkoušky přicházejí.

Úterý 14. 1. 2025 – 1. týden v mezidobí

Žid 2,5-12

Bůh nepodřídil budoucí svět, o němž mluvíme, andělům. Někdo totiž vydal kdesi toto svědectví: ‚Co je člověk, že na něj pamatuješ, syn člověka, že se ho ujímáš? Jenom trochu jsi ho ponížil pod anděly; slávou a ctí jsi ho korunoval; všechno jsi mu podřídil pod nohy.‘ Ve (slovech) ‚podřídil mu všechno‘ (je obsaženo), že nenechal nic, co by mu podřízeno nebylo. Teď sice ještě nevidíme, že všechno je mu podřízeno. Vidíme však, že Ježíš, který byl trochu ponížen pod anděly, protože vytrpěl smrt, je korunován slávou a ctí, aby z milosti Boží za všechny (lidi) podstoupil smrt. Bylo jistě vhodné, aby ten, pro něhož a skrze něhož je všechno, přivedl do slávy mnoho synů tím, že utrpením zdokonalí původce jejich spásy. Vždyť ten, kdo posvěcuje, i ti, kteří jsou posvěcováni, mají stejný původ. Proto se neostýchá nazývat je svými bratry, když říká: ‚Budu hlásat tvoje jméno svým bratřím, uprostřed shromáždění budu tě chválit.‘

Pondělí 13. 1. 2025 – 1. týden v mezidobí

Žid 1,1-6

Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho (božské) slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici (Boží) velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy (Bůh) řekl: ‚Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil?‘ A dále: ‚Já mu budu otcem a on mi bude synem.‘ A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: ‚Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!‘

12. 1. 2025 – slavnost Křtu Páně

Iz 40,1-5.9-11

Těšte, těšte můj národ – praví váš Bůh. Mluvte k srdci Jeruzaléma, volejte k němu, neboť je skončena jeho špatnost, odčiněna jeho nepravost, vzal z Hospodinovy ruky dvojnásob za všechny své hříchy. Hlas volá: „Na poušti připravte Hospodinovi cestu, v pustině urovnejte stezky našemu Bohu! Každé údolí ať se zvýší a každá hora a pahorek ať se sníží! Co je křivé, ať se napřímí, co je drsné, ať se narovná: Hospodinova velebnost se zjeví a každé tělo společně uzří, že mluvila Hospodinova ústa.“

Sobota 11. 1. 2025 – 2. týden vánoční

1 Jan 5,5-13

Milovaní! Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda. Jsou tři svědkové: Duch, voda a krev, a ti tři jsou zajedno. Když přijímáme svědectví lidské, tím větší (platnost) má svědectví Boží. To je totiž svědectví Boží, které Bůh vydal o svém Synu: kdo věří v Božího Syna, má o tom svědectví sám v sobě. Kdo Bohu nevěří, dělá z něho lháře, protože nevěří svědectví, které Bůh vydává o svém Synu. To je to svědectví: Bůh nám dal věčný život, a tento život je v jeho Synu. Kdo má Syna, má život, kdo nemá Božího Syna, život nemá. Tohle vám píšu, abyste si byli vědomi, že máte věčný život, protože věříte ve jméno Syna Božího.

Pátek 10. 1. 2025 – 2. týden vánoční

1 Jan 4,19 – 5,4

Milovaní! My milujeme Boha, protože on napřed miloval nás. Říká-li kdo: „Miluji Boha“, ale (přitom) nenávidí svého bratra, je lhář. Neboť kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí. A on nám dal toto přikázání: aby ten, kdo miluje Boha, miloval i svého bratra. Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje Boha Otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání. Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra.