5.3.2023, neděle, 2. postní

Mt 17,1-9

Proměnění na hoře je událost nového probuzení víry, kterou apoštolové měli, ale neujasněnou. Nevěděli určitě, čemu vlastně mají věřit. Je to moment hluboké zkušenosti s Bohem, jakou člověk potřebuje, aby byl schopen se Bohu skutečně oddat. Je to okamžik zvláštní milosti, při které člověk prožije jasnou věc, totiž že Bůh je zde.

Takové zkušenosti a takové momenty netrvají dlouho. Nedají se zadržet, natož nějak konzervovat. Víme s jistotou, že po nich zase přijde všední den s všední únavou a s vyřizováním všech možných všedních záležitostí, mnohdy otravných.

Ale přesto z momentu setkání s Bohem něco zůstane – naděje, důvěra, prožitek, který se nedá popsat nebo někomu sdělit, a vzpomínka, která trvá, nemizí.

Popsat takový moment nelze. I Petr stěží nachází slova a mumlá něco o třech stanech, protože neví, co by vlastně měl říct (Lk 9,33).

Že člověk může zakusit takový moment setkání, je darem zvláštní milosti. Je to moment světla a života. Člověk pocítí, že zkušeností Boží blízkosti dostal novou sílu v životě a ve víře.

Učedníci jako lidé věřící v Boha touto událostí pochopili, že Ježíš jim zprostředkuje víru otců a že jeho království není království meče a moci, nýbrž království světla a života a že jeho trůnem je kříž. To je obtížné přijmout, ale je to pravda evangelia. Tuto pravdu nesli dál a kázali ji dalším lidem a tak jsme se stali i my svědky proměnění na hoře, této události světla a života.