25.9.2022, neděle, 26. v mezidobí

Lk 16,19-31

Ježíš vypráví barvitý příběh o boháči a chudém Lazarovi. O tento příběh ale vlastně nejde, Ježíš ani nepředstírá, že je pravdivý. Je jenom ilustrací něčeho jiného, o co mu jde. Chce na něm ukázat, že po smrti dostane každý příslušnou odplatu a že dojde k jistému vyrovnání, že shromažďovat bohatství tady na zemi není k ničemu.

Po smrti žebrák Lazar byl vzat do blaženosti u Boha. Zřejmě ale ne proto, že byl na zemi chudý, nýbrž proto, že to asi byl spravedlivý člověk.

Boháč si své štěstí už vybral svým životem bohatce tady na zemi, při kterém neukládal žádné poklady v nebi. Šlo mu zřejmě jen o momentální bohatství, a ne o mravní hodnoty.

Byl uvržen do pekla ne proto, že měl veliký majetek, nýbrž proto, že ho užíval, aby se mohl veselit se svými přáteli, a zároveň nechtěl vidět, že jsou i lidé chudí a nemocní, kteří by naléhavě potřebovali jeho pomoc. Jeden z nich líhal u jeho dveří a boháč o něm nemohl nevědět. Onen žebrák se jmenoval Lazar. On je tou konkrétní osobou, o kterou v tomto příběhu z evangelia šlo, šlo o něj. Na něj se soustřeďuje naše pozornost. Boháč je beze jména, pro čtenáře evangelia není důležitý, takových jsou tucty.

Jeho vina spočívala v tom, že pohrdal žebrákem Lazarem, i po smrti jej považoval za svého sluhu, který měl sloužil jeho potřebám. Pohrdal chudými lidmi. Nestáli mu za to, aby se o ně zajímal.

Pak následuje druhá část příběhu. Boháč chce, aby Abrahám poslal Lazara jako posla do jeho domu, aby varoval jeho pět bratrů. Ale je odmítnut, protože …:

„Nedají se přesvědčit, ani kdyby někdo vstal z mrtvých.“ A to se také stalo. Když vstal z mrtvých ukřižovaný Ježíš, někteří tomu neuvěřili a nevěří dodnes. Není to pro ně důvod, aby věřili v Boha, i když je Ježíš historická osoba. Tuto skutečnost prostě neuznávají. Neberou vážně ani slova vzkříšeného Ježíše. Ta jsou sice významná pro lidský život, ale kdo nechce, ten je neslyší nebo jim nerozumí.

V Římě v kostele Sacro Cuore del Suffragio mají vystavenou sbírku dokladů o tom, jak k různým lidem promluvil zemřelý ze záhrobí, buďto hlasem, nebo nějakým doložitelným znamením. Má to být hlas duše zemřelého, ale tomu zase nevěřím já. Naše náboženská víra není založena na podobných důkazech, nýbrž na svědectví o Ježíši Kristu a svědectví o zkušenosti s Bohem a na vlastní zkušenosti s Bohem. Důkazy jako hlasy či znamení ze záhrobí k tomu nepotřebujeme.

Tento úryvek z evangelia je tedy o posmrtné odplatě a o víře, resp. o absenci víry. Kdo nechce uvěřit, neuvěří. Kdo ale je otevřen svědectví o Bohu, ten v něj uvěří.