22.12.2024, neděle, 4. adventní
Děkujme Bohu za blížící se vánoce i za to, že je můžeme prožít duchovním způsobem a nemusíme propadat nákupní horečce.
Byl zveřejněn závěrečný dokument synody o synodalitě
Před říjnovým zasedáním synody o synodalitě v Římě proběhla kontinentální setkání, pro Evropu to bylo v srpnu v rakouském Linci. Úvodní duchovní impuls přednesl Mons. Tomáš Halík.
Důvody, proč závěrečný dokument se nestane předmětem papežovy exhortace, jsou dva: Je to hlas římské synody a zástupců celosvětové církve, kterému papež dává svou autoritu, nikoliv pouze hlas papeže.
Druhý důvod je v tom, že papež František rozhodl, že má být okamžitě šířen, aby mohl inspirovat život církve. „Synodální proces nekončí ukončením shromáždění, ale zahrnuje i fázi realizace (
Synodální pojetí církve je i touhou po církvi, která je blíže lidem a je více vztahová, která je domovem a rodinou Boží“ (28). „Zjednodušeně a krátce lze říci, že synodalita je cestou duchovní obnovy a strukturální reformy církve, která má učinit církev více participativní a misijní, to znamená, aby se více podílela na životě jednotlivých lidí a brala jejich život v úvahu a více dosvědčovala pravdy o Kristu celému světu. Znamená to učinit církev schopnější kráčet s každým mužem a ženou i v jejich problémech a starostech a vyzařovat světlo Kristovo.
To musíme vnímat v souvislosti s českou situací církve, která se mnohdy spíš soustřeďuje na majetkové a finanční otázky a centralizaci správy církve, a tím se lidem vzdaluje. I finanční otázky se samozřejmě musí řešit, ale nesmí stát na prvním místě. Tam musí stát Kristus a společenství.
Druhou část dokumentu otvírá výzva, abychom byli jako církev schopnější živit vztahy: s Bohem, mezi muži a ženami, v rodinách, v komunitách, mezi všemi křesťany, mezi sociálními skupinami, mezi náboženstvími, se stvořením“ (50). To znamená, že máme být schopni se k druhým lidem chovat jako k přátelům.
Důležitým hlasem, který zněl v diskusích i v závěrečném dokumentu, bylo, že je třeba dát v církvi větší prostor a moc ženám. Dokument se nezabývá otázkou svěcení žen na jáhenky či kněze, ale už to, že mají ženy mít v církvi větší prostor a moc, je velmi významný. Např. by to mohlo znamenat, že se mají podílet na výchově bohoslovců v seminářích.
Papež k tomu činí důležité kroky, i když můžeme mít dojem, že se toho v této oblasti děje příliš málo. Ale je třeba postupovat v přiměřených krocích.
K důvěře v církvi synoda říká, že důvěra musí být vzájemná: ti, kdo rozhodují, musí být schopni důvěřovat Božímu lidu a naslouchat mu, a ten zase musí být schopen důvěřovat těm, kdo mají moc“ (80).
To by ovšem nefungovalo, kdyby se církev obracela na věřící lid jen s nařízeními a direktivami nebo kdyby se ti, kdo rozhodují, odcizovali Božímu lidu.
