26.3.2023, neděle, 5. postní

„Žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky.“ (Jan 11) To jsou Ježíšova slova v evangeliu podle Jana, ze kterého dnes budeme číst. To je naše naděje, to je naše jistota.

Ježíš chtěl, aby lidé uviděli moc jeho slova. Jinak by byl mohl jít do Judska hned, když se o Lazarově nemoci dozvěděl, a nenápadně ho z ní vysvobodit, dřív, než umřel. Ale on chtěl učinit znamení, znamení moci svého slova. Říká (v. 14n) „Lazar umřel. A jsem rád, že jsem tam nebyl, kvůli vám, abyste uvěřili.“

Znamení my nazýváme slovem „zázrak“. Bylo to poslední znamení, které Ježíš podle Janova evangelia vykonal, pak už následují události vedoucí k jeho smrti.

Vzkříšení Lazara je svědectvím Ježíšovy moci nad smrtí, a to už předem, před Velikonocemi, v době, kdy tomu jeho učedníci ještě nemohli rozumět. Skrze vzkříšení Lazara, zemřelého, vydává svědectví o Velikonocích již dřív, než se stal velikonoční zázrak Ježíšova zmrtvýchvstání. Lazar, který je čtyři dny mrtvý, dává už dopředu zazářit Velikonocům a vzkříšení.

Víra v Ježíšovo zmrtvýchvstání už dopředu předvídá Velikonoce vítěze nad smrtí. Na této víře všechno záleží, Ježíš ji proto už předem posiluje. Martě říká: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít a žádný, kdo žije a věří ve mne, neumře na věky.“ (V. 25n.) A svým činem to dokazuje. Jeho slovo je slovo mocné. Tímto slovem volá zemřelé k životu. Přijetím jeho slova se přechází ze smrti do života, (Jan 5,24) jak se mělo na Lazarovi ukázat.

To platí i pro toto společenství jeho církve. Všichni jsme zažili smrt, když nám někdo z rodiny nebo z příbuzenstva zemřel. Ale věříme, že Bůh naše blízké i nás samé, až přijde patřičný čas, vysvobodí z moci smrti a dá nám znovu život, totiž podíl na svém životě.

Dokud je člověk v první polovině svého života, na smrt moc nemyslí, ani pokud je ve třech čtvrtinách života. Ale když už se blíží smrt, je to téma čím dál víc aktuální, ale ne hrozivé. Vždyť kdo žije a věří v Boha, neumře na věky.