12.9.2021, neděle, 24. v mezidobí

„Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě.“ Ale život křesťana nemusí být utrpením, právě naopak. Má to být život v radosti. Když je to život v utrpení, je to špatně, je to zlo, kterému se ale nemůžeme vyhnout. Ale za radost svého života vzdejme Bohu dík a chválu.

Mk 8,27-35

Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.

Vypadá to, že nás Ježíš vybízí k sebezáporu a k nesení našeho kříže, který je křížem utrpení a bolesti. Boží Syn trpěl za nás, i my máme trpět s ním. Vypadá to, že snad máme dokonce milovat utrpení. Kdo víc trpí, je považován na svatějšího člověka.

To ale není pravý smysl Ježíšových slov. Nikdo přece nemá radost, že trpí a má bolesti. To by byl zvrácený masochismus – člověk má požitek z vlastní bolesti, tak si ji sám způsobuje. Ani Ježíš na kříži se neradoval z toho, že trpí a umírá. Bolest, utrpení je přece vždycky zlem.

Bůh nestvořil člověka, aby v tomto světě trpěl, nýbrž aby prožíval radost. Názor, že člověk má trpět a že štěstí bude až v nebi, je zvrácenost. Aby někdo dobrovolně vyhledával bolest, není normální a nelze k tomu radit.

Jinou věcí ovšem je, když člověk s trpělivostí přijme bolest, které by se sice mohl vyhnout, ale za cenu ztráty něčeho jiného, něčeho velkého a důležitého. To byl postoj hrdinů, kteří se raději nechali mučit a raději umřeli, než aby zradili své přátele, než aby prozradili něco, co mělo zůstat v utajení. To byli mučedníci.

Co si ale máme myslet o kajícnících, kteří sami sebe mrskali důtkami, aby si způsobovali bolest? Nejsou oni důkazem, že člověk může milovat bolest a utrpení? Že z něj může mít radost?

Víme přece, že ke konci středověku existovali tak zvaní flagelanti (z lat. „flagellans“ – bičující), česky sebemrskač nebo mrskač. To byli přívrženci exaltovaného asketického hnutí, kteří se na veřejnosti bičovali a chtěli tak pohnout své spoluobčany k pokání před nadcházejícím soudem světa. Je ovšem třeba říci, že bolest, kterou si způsobovali, nebyla ani pro ně zdrojem požitku a radosti, to by bylo zvrácené. A je třeba také podotknout, že to nebyla církví schvalovaná praxe, papež Urban IV ji zakázal. (Byl papežem od r.1261 do 1264.) Přesto existovala v jižní Evropě a ve španělských koloniích až do 19. století.

Nést svůj kříž, přesto že je obtížný, člověk může se sebezáporem a s vydaností jako způsob následování Krista. Nese ho sice s trpkostí, ale nese ho dál, a to z lásky k Bohu i bližnímu. Prožívá při tom radost, ale ne z bolesti, kterou mu kříž působí, nýbrž z následování samotného, protože je blízko svému Pánu.