2.1.2022, neděle, 2. po Narození Páně

Preface 3. o narození Páně: Jeho příchod nám navždycky otevřel cestu k tobě.

Jan 1,1-18

My Boží jednání se světem logicky a nevyhnutelně chápeme v čase: Napřed byl stvořen člověk, pak se dopustil hříchu, pak žilo lidstvo v dědičném hříchu a nikdo nemohl být přijat do nebe a svatí lidé museli čekat, pak přišel Spasitel a obětoval se za nás na kříži, pak se otevřely nebeské brány, svatí mohli vstoupit do nebe a my na zemi můžeme žít v Boží milosti.

Tak to vidíme my, ale ne Bůh. Pro něj se tyto děje nerozkládají v čase, neboť on sám není v čase, není časem vázán.

Přesto Janovo evangelium říká Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha a to Slovo byl Bůh. Jenže Bůh věčný, není součástí dějin lidstva a vesmíru, které ubíhají v čase. Pro něj není začátek, pokračování a konec v čase, to je pro nás.

Tento text ze začátku evangelia podle Jana se během Vánoc čte několikrát: na Hod Boží (25. 12.), 31. 12. a tuto neděli. Text je to obtížný a já vám tady přečtu část komentáře k Mirej, který někteří už znáte.

Evangelium říká, že Ježíšovo světlo již svítí a svítí jasně, pokud ho chceme a můžeme přes vlastní zakalený zrak vidět. Mnozí dodnes považují toto světlo za nepravé, protože svítí jinak a jinde, než kde jsou světla lidské marnivosti a pýchy. Mluvíme dnes o světle na konci tunelu, které spojujeme s koncem pandemie, s novými technologiemi a pokrokem, ale že je i světlo naděje, světlo dobroty, světlo úsměvů, světlo obětavosti a nezištné lásky, tak úplně nevidíme. Ale ono je – Ježíšovo světlo osvěcuje každého člověka, i toho, kdo ho nezná, kdo v něj nevěří. A přesto může takový člověk právě Ježíšovo světlo šířit dál, protože žije jako člověk světla.

Evangelium říká: „Slovo se stalo tělem a viděli jsme jeho slávu“: vtělení je rozhodující událostí dějin lidí s Bohem i dějin celého stvoření. Bůh vstoupil viditelně do tohoto světa, do hmoty, stal se tělem. Tím se i hmota, tělo, stvoření staly ještě posvátnější, než byly aktem stvoření.

Naše tělo je posvátné, a jak říká apoštol Pavel, je chrámem Ducha. Celá pozemská realita září Boží přítomností, slávou, pokud vnímáme její posvátnost. Svět je sice pomíjivý ve svých proměnlivých podobách, ale v nich ve všech je přítomna Boží sláva, Bůh sám. Je tedy na místě se stvoření dotýkat s úctou, dotýkat se vlastního těla i těla druhých s úctou a láskou, protože právě tělo odkazuje na Boží vtělení, na Boží přítomnost. Tělo není jen „bratr osel“, není to vězení duše, nýbrž důstojný příbytek pro Boží přebývání. Jeho důstojnost a krása však nespočívá v jeho vnější podobě, nejde o kult těla, nýbrž o „kult“ Božího přebývání v něm.

To je důvod posvátnosti našeho těla a našeho hmotného světa.