Úterý 18. 5. 2020 – 7. týden velikonoční

Sk 20,17-27

Pavel poslal z Miléta do Efezu a povolal k sobě starší z církevní obce. Když k němu přišli, řekl jim: „Vy víte, jak jsem si u vás počínal od prvního dne, kdy jsem vstoupil do Asie, i po celý ostatní čas. Sloužil jsem Pánu se vší pokorou, se slzami a ve zkouškách, které mě potkaly pro úklady židů. Neopomenul jsem nic z toho, co by vám bylo k užitku, ale hlásal jsem vám to a učil vás tomu veřejně i po domech.

Pondělí 17. 5. 2021 – 7 týden velikonoční

Sk 19,1-8

Když byl Apollos v Korintě, prošel Pavel horními kraji a přišel do Efesu. Tam našel některé učedníky a zeptal se jich: „Dostali jste Ducha Svatého, když jste přijali víru?“ Odpověděli mu: „Ale ani jsme neslyšeli, že je nějaký Duch Svatý.“ Řekl pak: „Jak jste tedy byli pokřtěni?“

16. 5. 2021 - 7. neděle velikonoční

Sk 1,15-17.20-26

Petr se postavil před bratry – bylo tam shromážděno na sto dvacet lidí – a řekl: „Bratři, muselo se splnit to, co v Písmu předpověděl Duch Svatý skrze Davida o Jidášovi, který se stal vůdcem těch, kdo zatkli Ježíše. Počítal se totiž k nám a měl účast na této naší službě.

Sobota 15. 5. 2021 – 6. týden velikonoční

Sk 18,23-28

Po krátkém pobytu (v Antiochii) Pavel odtamtud odešel a po pořádku procházel galatský kraj a Frýgii a utvrzoval všechny učedníky. Mezitím přišel do Efesu jeden Žid, jmenoval se Apollos a pocházel z Alexandrie. Byl to dobrý řečník a výborně se vyznal v Písmu. Byl poučen v nauce Páně, mluvil nadšeně a uměl přiléhavě vykládat o Ježíšovi, ačkoli znal jen křest Janův. Začal tedy neohroženě mluvit v synagoze.

Pátek 14. 5. 21 – svátek sv. Matěje, apoštola

Sk 1,16-26

¹⁶"Bratři, muselo se splnit slovo Písma, kde Duch svatý už ústy Davidovými mluvil o Jidášovi, o tom, který na Ježíše přivedl stráže, ¹⁷ačkoliv patřil do počtu nás Dvanácti a byl vyvolen ke stejné službě. ¹⁸Z odměny za svůj zlý čin si koupil pole, ale pak se střemhlav zřítil, jeho tělo se roztrhlo a všechny vnitřnosti vyhřezly. ¹⁹Všichni obyvatelé Jeruzaléma se o tom dověděli a začali tomu poli říkat ve svém jazyce Hakeldama, to znamená Krvavé pole. ²⁰Neboť je psáno v knize Žalmů: 'Jeho obydlí ať zpustne, ať není nikoho, kdo by v něm bydlil'; a jinde je psáno: 'Jeho pověření ať převezme jiný.' ²¹Proto jeden z těch mužů, kteří s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi, ²²od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat, musí se spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání." ²³Vybrali tedy dva, Josefa jménem Barsabas, zvaného Justus, a Matěje; ²⁴pak se modlili: "Ty, Pane, znáš srdce všech lidí; ukaž, koho z těch dvou sis vyvolil, ²⁵aby převzal místo v této apoštolské službě, kterou Jidáš opustil a odešel tam, kam patří." ²⁶Potom jim dali losy a los padl na Matěje; tak byl připojen k jedenácti apoštolům.

Liturgické čtení, z něhož je z textu vynechaná část s Jidášovým koncem (verše 18 a 19, jež jsou zde kurzívou), přináší dvě základní informace, a to konec Jidášův v rámci Dvanácti a dovolbu apoštola Matěje („výběrové“ řízení na funkci apoštola v rámci Dvanácti). Pouze Matoušovo evangelium a Skutky mluví o Jidášově smrti (jde nicméně o dvě různé tradice spojené s polem zvaným Pole krve – Hakeldama). Líčení Jidášovy smrti (ať už šlo historicky o skutečnou fyzickou nebo duchovní smrt, tedy odpad od Ježíše) je jakýmsi varováním pro ty, kdo odejdou ze společenství Ježíšových učedníků a pokračovatelů, z církve. Jsou mrtví, vyloučili se ze společenství spásy.

Dovolba apoštola Matěje, jenž má přijít na Jidášovo místo, je zajímavá způsobem volby i kritérii. Z možných kandidátů jsou vybráni dva a mezi nimi se má rozhodnout. Kritéria pro to jsou: příslušnost k širšímu okruhu Ježíšových učedníků (chodili s námi v době Ježíšova pozemského působení) a stali se společně s Dvanácti svědky Ježíšova zmrtvýchvstání. Způsob volby mezi vybranýma dvěma je zcela běžný a dodnes praktikovaný v situacích, kdy se zdá, že obě možnosti jsou vyrovnané (losování jako naše „hodit si korunou“), avšak je doprovázen modlitbou, nejde tedy jen o náhodu.   

Jan 15,9-17

Ježíš řekl svým učedníkům: „Jako Otec miloval mne, tak já jsem miloval vás. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce, jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. To jsem k vám mluvil, aby moje radost byla ve vás a aby se vaše radost naplnila. To je mé přikázání: Milujte se navzájem, jak jsem já miloval vás. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí svůj život. Vy jste moji přátelé, když děláte, co já vám ukládám. Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co dělá jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, protože vám jsem oznámil všechno, co jsem slyšel od svého Otce. Ne vy jste si vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás a určil jsem vás k tomu, abyste šli a přinášeli užitek a váš užitek aby byl trvalý. Potom vám Otec dá všechno, oč ho budete prosit ve jménu mém. To vám přikazuji: Milujte se navzájem!“

Jde o pokračování řeči o vinném kmeni, kde téma zůstávání v Ježíši je rozvinuto tématem vzájemné lásky, a to lásky mezi Otcem a Synem, lásky mezi Ježíšem a učedníky a nakonec mezi učedníky samými. Aby láska mezi učedníky opravdu fungovala, je třeba, aby zůstali v lásce Ježíšově, protože jedině tak jsou schopni jít až za hranice lásky k sobě samým. Nárok, který tu Ježíš pro své učedníky staví, svým způsobem přesahuje přikázání milovat bližního jako sebe sama, protože jde o položení života za druhého. Tak jako Ježíš dává svůj život za učedníky, jsou i oni pozváni a povoláni k tomu, aby dali svůj život za sebe navzájem. To je výrazem skutečného přátelství. V této vypjaté situaci blížící se smrti Ježíš deklaruje vzájemné vztahy s učedníky jako přátelství, jako rovnocenný vztah, který nastolil on tím, že se s nimi dělí o to nejcennější, co má a čím žije, o intimní společenství s Otcem.

Znovu se tu objevuje Ježíšovo přání a určení učedníků, jeho přátel, a to přinášet trvalý užitek, a zároveň ujištění, že dostanou od Otce to, co pro to potřebují. Trvalým užitkem je míněna především apoštolská činnost, růst Božího království na zemi. A to je vázáno na skutečnou vzájemnou lásku.

Čtvrtek 13. 5. 2021 – Nanebevstoupení Páně

Sk 1,1-11

Ve své dřívější knize jsem pojednal, milý Theofile, o všem, co Ježíš konal a čemu učil až do dne, kdy byl vzat (do nebe). Předtím dal svým vyvoleným apoštolům příkaz skrze Ducha Svatého. Po svém utrpení jim poskytl mnoho důkazů, že žije: po čtyřicet dní se jim zjevoval a mluvil o Božím království. Když s nimi jedl, přikázal jim, aby neodcházeli z Jeruzaléma, ale čekali na Otcovo zaslíbení: „Vždyť jste přece o tom ode mě slyšeli: Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní.“ Tu se ho ptali ti, kteří s ním byli: „Obnovíš teď, Pane, v Izraeli království?“ On jim však řekl: „To není vaše věc, abyste věděli čas a okolnosti, jak je Otec z vlastní moci ustanovil. Ale až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země.“ Když to pověděl, byl před jejich zraky vyzdvižen a oblak jim ho vzal z očí. Hleděli upřeně k nebi za ním, jak odchází, a najednou vedle nich stáli dva muži v bělostných šatech a řekli: „Lidé z Galileje, proč tak stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl vzat od vás do nebe, přijde zase právě tak, jak jste ho viděli, že odchází do nebe.“

Autor Skutků odkazuje na svou první knihu – Lukášovo evangelium. Stejně jako ono jsou i Skutky adresovány Teofilovi, což byl nejspíš sponzor nebo mecenáš rozšíření obou knih. Autor slovy Ježíšovými odmítá nároky učedníků dozvědět se jasný čas nastolení definitivního Božího království. Místo toho jim zaslibuje dar Ducha, který je povede k tomu, aby vydávali o Ježíšovi pravdivé svědectví. Ježíšovi učedníci jsou povoláni k tomu, aby svědčili po celém světě o Božím jednání skrze Ježíše Krista, o novém věku. Ježíš už není dostupný ve své pozemské existenci, ale je s nimi skrze dar Ducha a jednou znovu přijde, aby s konečnou platností nastolil plnost nové reality.

Posláním Ježíšových učedníků a následovníků je vydávat pravdivé svědectví, jaký je Bůh, co zjevil o sobě světu skrze Ježíše a co nabízí všem lidem jako budoucnost. Není lidskou starostí řešit ono „kdy“. Je třeba žít s nadějí a v naději a lásce. Pak se ono „kdy“ proměňuje už v „tady a teď“. To, co je tady a teď pak bude „jen“ dokonáno, očištěno a proměněno v ryzí lásku a radost.

Ef 4,1-13

Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje. Jen jedno je (ono tajemné) tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech. Ale každému z nás byly uděleny duchovní dary v takové míře, v jaké je chtěl Kristus dát. Proto se praví: ‚Vystoupil vzhůru, odvedl zajatce a dal lidem dary.‘ Když však ‚vystoupil‘, znamená to, že musel předtím sestoupit dolů, na zem. Stejná osoba je ten, kdo sestoupil, i ten, kdo vystoupil až úplně nad nebesa, aby všecko naplnil. Tak určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné pak za pastýře a učitele, aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky, dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, (kdy se na nás uskuteční) Kristova plnost.

Církev je organický celek, organismus propojený různými vazbami, diferencovaný pro různé úkoly, a to aby všichni rostli v zakotvení v Kristu. Dary jednotlivých lidí jsou dány pro růst celku; nejsou určeny pro kariéru jednotlivců, nýbrž pro prospěch celého společenství. Každý člověk je Bohem obdarováván, aby byl přínosem pro druhé. Záleží na každém, jak moc je ochoten svými dary sloužit druhým.

Mk 16,15-20

(Když se Ježíš naposled zjevil jedenácti apoštolům,) řekl jim: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu! Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: v mém jménu budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady (do ruky), a když vypijí něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to; na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se.“ Tak k nim Pán Ježíš mluvil. Potom byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici. Učedníci pak vyšli a všude kázali. Pán působil s nimi a potvrzoval jejich slova znameními, která je provázela.

Tento úryvek je částí tzv. delšího závěru Markova evangelia. Čerpá z ostatních evangelií – podobně jako v závěru Matoušova evangelia jsou zde učedníci posláni hlásat a křtít, tedy misijně působit a získat další učedníky. Když člověk opravdově uvěří, víra změní jeho život, i když to neznamená, že ho budou provázet uvedená znamení. Kdo je zakotven v Kristu, přináší uzdravení svému okolí, byť to může v jiném než fyzickém smyslu. Zmrtvýchvstalý Pán je svým následovníkům blíž než za svého pozemského života: je totiž blízko každému z nich v průběhu celých dějin i všude na světě.

Středa 12. 5. 2021 – 6. týden velikonoční

Sk 17,15.22-18,1

Průvodci dovedli Pavla z Beroje do Athén. Odtamtud se pak vrátili a nesli s sebou pro Silu a Timoteje příkaz, aby za ním co nejdřív přišli. Pavel se postavil doprostřed Areopagu a začal mluvit: „Athéňané! Jak pozoruji, jste po každé stránce lidé velmi zbožní. Když jsem totiž procházel a prohlížel vaše posvátná místa, přišel jsem také na jeden oltář s nápisem: ‚Neznámému bohu‘. Co vy tedy neznáte, a přece to ctíte, to já vám zvěstuji.

Úterý 11. 5. 2021 – 6. týden velikonoční

Sk 16,22-34

Lid (z města Filip) se sběhl proti Pavlovi a Silovi. Úředníci z nich dali strhat šaty a nařídili bít je pruty. Když pak jim vysázeli hodně ran, dali je zavřít do vězení a žalářníkovi nařídili, aby je dobře hlídal. Když dostal takový rozkaz, dal je do nejhlubší kobky a pro jistotu jim sevřel nohy do klády. Kolem půlnoci se Pavel a Silas modlili a zpívali Bohu chvalozpěvy. (Ostatní) vězni je poslouchali.