Sobota 1. 1. 2022 - Slavnost Matky Boží P. Marie

Nm 6,22-27

Hospodin řekl Mojžíšovi: „Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: ‚Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!‘ Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám.“

Tohle požehnání by bylo na místě se naučit zpaměti a žehnat jím svým blízkým. Žehnat znamená svolávat dobro na osobu, jíž je žehnáno. Primárním zdrojem dobra je Bůh sám (on je na prvním místě to dobro), proto modlitba prosí o Boží tvář, tedy o Boha samého, aby byl přítomný se svou láskou v životě člověka. Bůh je samozřejmě přítomný každému lidskému životu, ale v požehnání jde i o to, aby dotyčný si to uvědomil a také aktivně zakusil. Boží přítomnost je zdrojem milosti a pokoje (ne nadarmo právě tyto dva dary vyprošuje svým adresátům apoštol Pavel v úvodech a často i na závěr svých listů), čím víc ji člověk je schopen prožít, akceptovat, tím hlubší je jeho pokoj, tím víc z něho vyzařuje jas (milosti). Je třeba stále žehnat: hodně se na to zapomíná. Žehnat může druhým každý, není to výsadou kněží; zrovna tak každý může pro sebe nebo pro druhé vyprošovat Boží požehnání.

Žehnat, ne proklínat – to je cesta k nápravě tohoto světa chaosu a utrpení. Je to ovšem třeba dělat z vnitřního přesvědčení (ne jako prázdná slova, prázdné formule). Svolávat dobro na všechny, na lidi v nejbližším okolí, na město a místo, kde žijeme, na svou zemi i celý svět. Je třeba ze srdce vymýtit každou touhu po pomstě a odplatě a naučit se svolávat dobro na hlavu i těch, které bychom nejraději viděli co nejdál, nejlépe v hrobě. Dobro proměňuje, ne zlo – zlo ničí a rozpoutává spirálu nenávisti, která velmi často končí válkou, smrtí, katastrofou.

Gal 4,4-7

(Bratři!) Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, podrobeného Zákonu, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: „Abba, Otče!“ Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha.

Žena stojí na počátku nové a definitivní etapy lidských dějin – a ta etapa má pozoruhodnou charakteristiku „synovství Boží“. Nová kvalita synovství, nová kvalita vztahu k Bohu. Díky této ženě – Marii – skrze jejího Syna  je nám dán dar Ducha, který nás uvádí do intimního vztahu s Bohem. Aby fungoval i z naší strany, je třeba se mu otevřít s důvěrou a vytrvalostí. Volejme upřímně „abba, otče“, tak jak děti oslovují v úctě a důvěře své rodiče.

Lk 2,16-21

Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než bylo počato v mateřském lůně.

Nestačí se divit, nestačí být naplněn emocemi, ale je třeba události zpracovat v nitru. Herec, pedagog a psycholog Ivan Vyskočil říkal, že zážitek je třeba reflektovat, aby se stal trvalým v naší paměti, aby se mohl stát zkušeností. Jinak v nás zůstane jen pocit – bylo to krásné nebo ošklivé, skvělé nebo hnusné,, líbilo se mi to nebo ne. Ale v čem a proč, to se bez reflexe, bez zpracování naším rozumem a „srdcem“ vytratí.

Maria uchovávala slova a události ve svém srdci – to je živá paměť. Věci kolem nás se dějí překotným způsobem, spěcháme kupředu, žijeme napřed, jsme zaskočeni pandemií, protože najednou nelze nic plánovat s jistotou, najednou nelze žít napřed. Maria žila oněmi okamžiky tak, že se v ní staly stálou přítomností, nikoliv snad svými detaily, ale smyslem. Uchovávat v srdci znamená přijímat jako smysluplné to, co se děje, i když tomu nemusí být úplně rozumět. První podmínkou pro to je žít v přítomnosti, protože jinak člověk ve skutečnosti nevnímá, co je, nýbrž posunutě to zaměřuje k tomu, co bude. Maria je v tomto směru příkladem člověka skutečně kontemplativního. Nepotřebuje k tomu nic zvláštního, jen „zadržuje“ v sobě to podstatné, nechává to v sobě dozrát. Kontemplativní nemusí znamenat jen, že je člověk ponořen v tichu, zbaven myšlenek a obrazů, nýbrž že člověk je ponořen do smyslu daného dění, okamžiku, skutečnosti. Setrvává. Normálně z něj totiž prcháme hned do dalšího dění, jaksi se svou myslí nahýbáme zvědavě hned dopředu. Kontemplace znamená setrvat na místě, možná v úžasu, možná v uchvácení hloubkou, stát se chrámem (templem) daného okamžiku, dané události. Srdce v biblické mluvě znamená střed člověka, orgán pravého lidského poznání, což je hlubší poznání než jen rozumové nebo emocionální.

Maria i Josef – přes všechno to podivuhodné, co zakusili, co uchovávali v sobě – zůstali zakotveni v tradici, kterou naplnili svým novým poznáním. Ježíš byl podle tradice obřezán, teda zařazen do společenství vyvoleného lidu, zakotven v dějinách Božího jednání s vyvoleným společenstvím, a zároveň označen jménem, které ukazovalo dál, protože bylo dáno od Boha; jakkoliv to nebylo jméno neobvyklé: neobvyklé bylo – podobně jako jméno Jana Křtitele – zřejmě v rodové tradici. Kontinuita a vývoj, stabilita a změna, to je život daný a chtěný Bohem.