11. 2. 2024 - 6. neděle v mezidobí
Lv 13,1-2.44-46
Hospodin řekl Mojžíšovi a Árónovi: „Jestliže se u někoho ukáže na holé kůži vřed, strup nebo světlá skvrna, což bývají příznaky zhoubného malomocenství – ať je přiveden k veleknězi Árónovi nebo k některému z jeho synů kněží. Malomocný, na němž se objeví tato vyrážka, ať chodí v roztržených šatech, s rozpuštěnými vlasy a se zahalenými vousy a bude volat: Nečistý, nečistý! Je nečistý po všechen čas, pokud bude mít vyrážku. Je nečistý, bude bydlet sám, musí se zdržovat mimo tábor.“
Ve starověku malomocenství bylo skutečnou metlou, na niž nebyl znám lék. I dnes se malomocenství vyskytuje, ale jeho léčba je spíše záležitostí peněz než nemožnosti je vyléčit. Po zkušenostech s covidovou pandemií lze toto ustanovení pro malomocné chápat jako jakýsi starověký osobní lockdown. Malomocný byl totiž vyřazen ze společnosti kvůli ochraně ostatních. Jenže pokud šlo o skutečné malomocenství, tak neskončilo jinak než smrtí dotyčného. Ne vždy (při každém kožním onemocnění) však muselo jít o malomocenství, proto existovala instituce, která mohla rozhodnout o uzdravení, o ukončení izolace. Dnes máme praktické lékaře, ve starověkém Izraeli to byli kněží.
1 Kor 10,31-11,1
Ať jíte, ať pijete nebo cokoli jiného děláte, všecko dělejte k Boží oslavě. Nebuďte pohoršením ani židům, ani pohanům, ani Boží církevní obci. Já se také snažím o to, abych ve všem pamatoval na druhé, a nehledím na to, co je prospěšné mně, ale na to, co prospívá všem, aby tak mohli dojít spásy. Napodobujte mne, jako já (napodobuji) Krista.
Člověk žije k Boží oslavě tím, že žije dobře. Pro oslavu Boha nemusí člověk vynakládat žádnou zvláštní energii, protože žít poctivý život je přece normální. Nebýt pohoršením pro okolí (náboženskou obec nebo civilní společnost) neznamená bezbřehý společenský konformismus (Pavel sám byl zrovna jedním z těch, kdo byli velmi nekonformní!), nýbrž respekt k hodnotám daného prostředí. Pavel uvádí sebe jako příklad toho, oč jde, totiž o ohled na druhé, solidaritu, upřímný zájem a starost o ně. To je cesta následování (či napodobování) Krista (imitatio Christi). Takový člověk nepřekáží druhým v tom, aby mohli uvěřit v nabídku evangelia, ba právě naopak.
Bohužel jsou sami křesťané leckdy svým pokryteckým a nemilosrdným chováním největší překážkou na cestě víry pro lidi mimo církev. To je to, k čemu neustále burcuje papež František: jít ve stopách Ježíšových v jeho nasazení pro lidi, aby mohli svým životem oslavovat Boha. Církev čekají velké proměny, neboť bude muset opustit všechno méně důležité a soustředit se na to nejpodstatnější, na praktickou lásku a život pro druhé a s druhými. Už staří latiníci říkali: „Verba movent, exempla trahunt.“, tedy slova (člověkem) hýbají, příklady táhnou.
Mk 1,40-45
K Ježíšovi přišel jeden malomocný a na kolenou ho prosil: „Chceš-li, můžeš mě očistit.“ Ježíš měl s ním soucit. Vztáhl ruku, dotkl se ho a řekl mu: „Chci, buď čistý!“ A hned od něho malomocenství odešlo a byl očištěn. Ježíš ho hned poslal pryč a přísně mu nařídil: „Ne abys někomu o tom říkal! Ale jdi, ukaž se knězi a přines oběť za své očištění, jak nařídil Mojžíš – jim na svědectví.“ On odešel, ale začal to horlivě rozhlašovat a tu událost rozšiřovat, takže (Ježíš) už nemohl veřejně vejít do města, ale zůstával venku na opuštěných místech. Ale přesto k němu chodili (lidé) odevšad.
Opakující se situace: Ježíš uzdraví malomocného člověka, tedy někoho, kdo je zcela vyřazen ze společenství lidí a zcela podle předpisů jej pošle k patřičné autoritě. Zda tam dotyčný došel, nevíme, ale z radosti nad tím, co se mu stalo, o tom mluví a mluví. Jeho radost a neschopnost mlčet je pochopitelná. Avšak na druhé straně je tak soustředěn na sebe, že vůbec nepřemýšlí o tom, oč jej Ježíš, a to velmi důrazně, žádal, a tak svému zachránci klidně komplikuje život. Ježíš nechce z této akce dělat pozdvižení (uzdraveného okamžitě posílá pryč s velmi důrazným – řečtina používá docela silné slovo znamenající také něco jako naštvanost – varováním, vlastně příkazem), nechce, aby to vyvolávalo rozruch, protože je mu jasné jak budou lidé reagovat. A tak, aby mohl naplňovat své poslání, už nemohl působit veřejně mezi lidmi, protože ti by byli chtěli jen jeho léčitelské schopnosti. Jeho úkolem však bylo hlásat blízkost Božího království. Uzdravování bylo dokladem, že Boží vláda se prosazuje skrze Ježíšovo jednání, jenže lidé podle hesla „bližší košile než kabát“ měli zájem především o své bezprostřední potřeby a jejich uspokojení (tomu dobře rozumíme) a skutečný obrat k Bohu zůstal pak zcela v pozadí. A k tomu ten uzdravený nejspíš nechtěně velmi přispíval. Ani on nevzal Ježíše vážně, nerespektoval to, co mu bylo s velkým důrazem řečeno. To je tak, když člověk vidí jen sám sebe, své starosti či radosti.
Lidé si nicméně Ježíše našli, i když kvůli sebestřednosti toho uzdraveného už Ježíš nemohl vejít do města. Snad to může být i povzbuzením pro nás, že i přes Ježíšovu nepřítomnost tam, kde bychom ho čekali, lze ho najít na opuštěných místech, tedy tam, kde to není očekávatelné či nadosah. Jen se člověk nesmí dát odradit.
