Pondělí 12. 10. 2026 – 28. týden v mezidobí
Gal 4,22-24.26-27.31-5,1
Bratři! Stojí v Písmu: ‚Abrahám měl dva syny; jednoho z otrokyně, druhého z manželky svobodné.‘ Syn z otrokyně se narodil způsobem přirozeným, syn z manželky svobodné však na základě zaslíbení. To v sobě tají ještě něco jiného: Ty (dvě ženy) představují dvě úmluvy; první z hory Sinaje – ta rodí k otroctví: to je Hagar. Jeruzalém, pocházející shora, je však svobodný – a to je naše matka. Je totiž psáno: ‚Raduj se neplodná, kterás nerodila, v jásot propukni ty, kterás nepoznala porodní bolesti. Neboť mnoho dětí bude mít žena opuštěná, více než ta, která má muže.‘ Proto, bratři, nejsme dětmi otrokyně, ale (manželky) svobodné. To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu.
V konfrontační interpretaci Abrahámova dědictví tu Pavel poměrně nečekaně obrací smysl vyprávění o Sáře a Hagar. To muselo být pro Židy i křesťany ze židovství (zejména pro Pavlovy misijní konkurenty) šokující. Izák je dítětem zaslíbení, k němuž se Židé vztahovali jako praotci, tedy jako k někomu, kdo stojí na počátku jejich víry, jejich vyvolení. Pavel toto vyvolení převrací a přisuzuje je křesťanům, když je staví do pozice Sáry (neplodné) a Izáka jako Božího vyvoleného. Židy pak ztotožňuje s egyptskou Sářinou služkou/otrokyní Hagar, která porodila Abrahámovi syna na základě lidského kalkulu, nikoli zaslíbení. Posunout Židy, lid vyvolení a zaslíbení, do pozice pohanů a pohany (křesťany z pohanství) do pozice synů vyvolení znamenalo převrátit celé myšlení a muselo nepochybně u stoupenců židovství nutně narazit. Pavlovi však šlo především o Galaťany a jejich svobodu.
Hlavním tématem je svoboda, a to svoboda od hříchu, svoboda vyvolení, přináležení k vyvolenému lidu. Vyvolení znamená vstup do úzkého společenství s Bohem, do plné svobody dobra a lásky.
Lk 11,29-32
Když se u Ježíše shromažďovaly zástupy, začal mluvit: „Toto pokolení je pokolení zlé. Hledá znamení, ale jiné znamení mu dáno nebude než znamení Jonášovo. Jako Jonáš byl znamením pro Ninivany, tak bude i Syn člověka znamením pro toto pokolení. Královna jihu povstane na soudu proti mužům tohoto pokolení a odsoudí je, protože přišla až z daleké země, aby slyšela Šalomounovu moudrost, a zde je přece (někdo) víc než Šalomoun. Ninivští mužové povstanou na soudu proti tomuto pokolení a odsoudí ho, protože se na základě Jonášova kázání obrátili, a zde je přece (někdo) víc než Jonáš.“
Ježíš se vyjadřuje kriticky ke svým současníkům a srovnává jejich negativní postoje s pozitivními reakcemi lidí v minulosti na Boží nabídky skrze jeho vyvolené (Šalamoun-královna ze Sáby, Jonáš-Ninivané). Sám sebe označuje titulem Syn člověka a přirovnává se k Jonášovi, který byl Božím znamením pro obyvatele Ninive. Právě oni pohané (Ninivané a královna ze Sáby), kteří se sklonili před Bohem, budou soudci těch, kteří si myslí, že jsou Božím vyvoleným lidem, a tudíž mají budoucnost zajištěnu. Ježíšova moudrost přesahuje moudrost Šalamounovu, je to moudrost Boží, moudrost pokory a lásky.
Možná i našimi soudci budou ti, o nichž si myslíme, že jsou vedle, nad něž se cítíme povzneseni, protože ctí dobro a usilují o ně leckdy víc než my. Ježíšova slova nejsou výhrůžkou, nejde o soud jako takový, nýbrž o obrácení. Možná si myslíme podobně jako Ježíšovi současníci, že žádné obrácení nepotřebujeme, protože jsme přece věřící. Obrácení srdce je však něco jiného než připomínání si vlastní hříšnosti a nedostatečnosti. Obrácení srdce znamená nalezení důvěry a radosti, vděčnosti a naděje. K tomu jsme voláni, k tomu nás Ježíš vyzývá.
Úterý 13. 10. 2026 – 28. týden v mezidobí
Gal 5,1-6
Bratři! To je ta svoboda, ke které nás osvobodil Kristus. Buďte v tom tedy pevní a nenechte se zase zapřáhnout do toho otrockého chomoutu. Podívejte se, já, Pavel, vám říkám: Budete-li přijímat obřízku, Kristus vám nic neprospěje. A znova to zdůrazňuji každému, kdo se dává obřezat, že je pak povinen plnit celý Zákon. Když hledáte ospravedlnění v Zákoně, nemáte už s Kristem co dělat, vypadli jste z milosti. Ale my (vedeni) Duchem, opřeni o víru očekáváme věčný život, v který doufáme. V křesťanství totiž nic neplatí, zdali jsi obřezán, nebo neobřezán, ale víra, která se projevuje láskou.
Pavel pokračuje v tématu svobody, svobody víry zakotvené v Kristu. Ve směru předchozího výkladu (midraše) o Izákovi a Ismaelovi, Sáře a Hagaře interpretuje Pavel onu svobodu jako svobodu od (rituálních) předpisů Zákona, protože ony už nepřispívají pro pokřtěné k jejich vztahu k Bohu. Svobodný přístup k Bohu je dán milostí, nikoliv lidskými úkony. Obřízka (dodržování rituálních předpisů) je vnějším znamení oddělení od pohanů, znamení příslušnosti k vyvolenému lidu, toho však již není třeba. V Kristu už žádné rozdělení či vydělování neexistuje, všichni mají stejnou důstojnost, stejnou možnost bytí s Bohem a v Kristu.
Možná nám toto Pavlovo pojetí svobody nic moc neříká, protože nám zevšednělo a de facto se nás jakoby netýká. Nemáme tendenci se vracet k obřízce a podobným ustanovením. Trochu přeneseně však můžeme říci, že nemáme „přísahat“ jako na samospasitelné na žádné praktiky, na žádné lidské zbožné vymyšlenosti, nýbrž se držet toho, co stojí na konci tohoto úryvku. To, co platí a vždy platit i bude, je víra projevující se láskou. A to už je na zamyšlení, na sebereflexi. Je nezbytné si to připomínat právě dnes, kdy se všude prosazuje rozdělení, polarizace. Bůh je tak jako tak jiný než naše výpovědi o něm, takže nenávistný boj o jejich prosazení je nesmyslný.
Lk 11,37-41
Jeden farizeus pozval Ježíše k jídlu. Přišel tedy a zaujal místo u stolu. Farizeus se podivil, když viděl, že se před jídlem napřed neumyl. Pán mu však řekl: „Ano, vy farizeové, vnějšek číše a talíře očišťujete, ale vaše nitro je plné loupeže a špatnosti. Pošetilci! Copak ten, který stvořil vnějšek, nestvořil také vnitřek? Raději dejte to, co je v mísách, jako almužnu, a pak vám bude všechno čisté.“
Ježíš kritizuje formalismus víry. Rituály jsou sice důležité, ale rozhodující je vnitřní nastavení člověka, které řídí jeho život navenek. Člověk může být velmi pečlivý v dodržování všech náboženských (a třeba i nenáboženských) předpisů, když však se to nepojí se smýšlením a jednáním, jaké si Bůh přeje (milosrdenství, láska, přátelství, soucit…), pak to není k ničemu. Pak to člověka jen ukolébává v jeho samolibosti. A to je velmi nebezpečné, protože z toho prozřít je hodně obtížné, a navíc to vede k negativnímu vztahu k druhým, k vyvyšování se, pohrdání těmi, kdo předpisy tak pečlivě nedodržují (a možná ani nemohou), kdo jsou nedbalí, dle našeho náhledu nevychovaní, neuctiví k tradicím…. Asi by bylo užitečné začít právě od rozdávání toho, co je v mísách.
Středa 14. 10. 2026 – 28. týden v mezidobí
Gal 5,18-25
Bratři! Jestliže se však necháváte vést Duchem, nejste už pod Zákonem. K jakým skutkům vede tělo, je všeobecně známo. Je to: smilstvo, nečistota, chlípnost, modloslužba, čarodějnictví, nepřátelství, sváry, žárlivost, hněvy, ctižádost, nesvornost, stranictví, závist, opilství, hýření a jiné takové věci. Řekl jsem vám to už dříve a říkám to (ještě jednou): lidé, kteří takovéto věci dělají, nebudou mít podíl v Božím království. Ale ovocem Ducha je láska, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Proti takovým věcem se nestaví žádný zákon. Ti, kdo (náležejí) Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi. Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme!
Pavel tu uvádí jako kontrast dva katalogy: katalog neřestí a katalog ctností. Neřesti jsou v jeho podání důsledkem egoistického chování (Pavel mluví o těle, ale nemá tím na mysli fyzickou tělesnost člověka), ctnosti pak projevem náležení Bohu, vedení Duchem. Takovéto katalogy neřestí i ctností byly v antice obvyklým literárním žánrem a sloužily k etickému napomínání. Pavel však jednání křesťana spojuje se svobodou, k níž byl člověk osvobozen Kristem. To je ona svoboda, jejímž plodem je víra projevující se láskou. Být křesťanem znamená růst v nesobeckosti, přetvářet svou sebestřednost v aktivní zájem a starost o druhé lidi. Máme svobodu k dobru, k lásce, k radosti, k pokoji, k nezištnosti… Je to svoboda plynoucí ze vztahu, nikoliv jen svoboda volby.
Lk 11,42-46
Pán řekl: „Běda vám, farizeové! Odvádíte desátky z máty, z routy a z každé zeleniny, ale nedbáte na spravedlnost a lásku k Bohu. Tohle jste měli dělat, a tamto nezanedbávat. Běda vám, farizeové! Máte rádi přední sedadla v synagogách, a když vás lidé pozdravují na ulicích. Běda vám! Jste jako neznatelné hroby, a lidé, kteří přes ně chodí, to nevědí.“ Jeden ze znalců Zákona mu na to řekl: „Mistře, když takhle mluvíš, urážíš i nás!“ On odpověděl: „Běda i vám, znalcům Zákona! Uvalujete na lidi břemena, která sotva mohou unést, a sami se těchto břemen nedotknete ani jedním prstem.“
Ježíš v Lukášově podání pokračuje v kritice formalisticky pojaté úcty k Bohu. Je třeba respektovat stanovená pravidla, ale to samo o sobě nestačí. Je třeba napřed ctít Boha v tom nejzákladnějším, a to ve vztahu k člověku, který je Božím obrazem, a mít k Bohu hluboký vnitřní vztah. Ten se tak jako tak musí vždy zároveň odrážet ve vztahu k druhým lidem. Projevy náboženské úcty nesmějí sloužit jako prostředek vyvyšování se nějakého člověka, zejména „náboženského profesionála“. Náboženskou moc, ať už je postavena na úřadu nebo vzdělání a znalostech, nelze zneužívat k vlastnímu povyšování, k manipulaci s druhými, k vlastnímu prospěchu a obohacování. Autorita v náboženském (ale i civilním) společenství je povoláním ke službě druhým, ke službě celku. Pokud tomu tak není, je hodna odmítnutí, jak to i Ježíš ukazuje.
Čtvrtek 15. 10. 2026 – 28. týden v mezidobí, památka sv. Terezie z Avily
Ef 1,1-10
Pavel, z vůle Boží apoštol Krista Ježíše, křesťanům [v Efesu] a věřícím v Kristu Ježíši: milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.
Buď pochválen Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, on nás zahrnul z nebe rozmanitými duchovními dary, protože jsme spojeni s Kristem. Vždyť v něm si nás vyvolil ještě před stvořením světa, abychom byli před ním svatí a neposkvrnění v lásce; ze svého svobodného rozhodnutí nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista. (To proto,) aby se vzdávala chvála jeho vznešené dobrotivosti, neboť skrze ni nás obdařil milostí ve svém milovaném (Synu). V něm máme vykoupení skrze jeho krev, odpuštění hříchů pro jeho nesmírnou milost, kterou nám tak bohatě projevil s veškerou moudrostí a prozíravostí: seznámil nás totiž s tajemstvím své vůle, jak se mu to líbilo a jak si to napřed sám u sebe ustanovil, až se naplní čas pro dílo spásy: že sjednotí v Kristu vše, co je na nebi i na zemi.
V úvodní části Listu Efezanům autor ve jménu Pavlově kromě tradičního dopisového formuláře (autor, adresát, pozdrav, díkuvzdání) přidává hymnus na Boží velikost a štědrost. Tento hymnus je často součástí večerních chval v brevíři. Hymnus shrnuje celou základní zvěst o spáse skrze Ježíše Krista. Připomínat si velikost Božích darů je důležité, protože slova o spáse nám už zevšedněla a leckdy ani nevíme, co znamenají. Bůh od samého počátku stojí o společenství s člověkem a dělá pro dosažení svého cíle všechno možné. Máme před sebou ohromnou nabídku jednoty všeho v Kristu, nabídku, která není jen vizí budoucnosti, ale i možností současnosti.
Bůh nabízí pozitivní budoucnost, přináší naději. Je ovšem na lidech, zda jsouschopni se jí chytit, otevřít se jí, žít a šířit ji.
Lk 11,47-54
Pán řekl (znalcům Zákona): „Běda vám! Stavíte náhrobky prorokům, a vaši předkové je zabíjeli. Tím tedy sami dosvědčujete a schvalujete činy svých předků, neboť oni je zabíjeli, a vy jim stavíte (náhrobky). Proto také Boží moudrost řekla: Pošlu k nim proroky a apoštoly. Z nich některé budou zabíjet a pronásledovat, takže na tomto pokolení bude pomstěna krev všech proroků, prolévaná od založení světa, od krve Ábelovy až po krev Zachariáše, který byl zabit mezi oltářem a svatyní. Ano, říkám vám: Toto pokolení stihne (pomsta). Běda vám, znalci Zákona! Odstranili jste klíč k poznání. Sami jste (k němu) nedošli, a těm, kdo k němu chtěli dojít, jste v tom bránili.“ Když odtamtud odcházel, učitelé Zákona a farizeové začali na něho zle dorážet a zahrnovat ho spoustou otázek. Přitom na něj číhali, aby ho mohli chytit za slovo.
Ježíš pokračuje ve své kritice zákoníků a farizejů, protože svými postoji, nároky na lidi a výklady znemožňují lidem přijetí aktuální Boží nabídky. Adorují sice slovy ty, kteří za pravdu dali svůj život (proroky a Boží vyvolené), a odsuzují ty, kdo je o život připravili, ve skutečnosti se však chovají stejně – zabíjejí sice jinak, možná ne fyzicky, ale tím, že lidem zabraňují v přístupu k daru Božímu, k daru svobody a lásky. Ježíšova kritika musela zákoníky a farizeje samozřejmě notně štvát, a proto – zcela v duchu toho, co jim bylo řečeno – se Ježíše chtějí nějak zbavit, zdiskreditovat ho. Ježíš mluví o odplatě za všechny ty skutky falše a nelásky. Bůh se nemstí, nemá to zapotřebí, ale nechá na strůjce zla dopadnout jeho tíhu. Bohužel jsou do toho pak namočeni i další lidé. Tím, že zákoníci „odstranili klíč k poznání“, tj. zatemnili svými výklady a předpisy původní smysl, znemožnili sobě i druhým vidět Boha lásky. Je třeba si právě dnes vzít z toho poučení.
Pátek 16. 10. 2026 – 28. týden v mezidobí
Ef 1,11-14
Bratři! Skrze Krista jsme se stali Božím majetkem, jak jsme k tomu byli předem určeni úradkem toho, který vše působí podle rozhodnutí své vůle. (Tak máme sloužit k tomu,) aby se šířila chvála o jeho božské velebnosti, my, kteří jsme už dříve kladli své naděje do Mesiáše. Skrze něho se dostalo i vám potvrzení od slíbeného Ducha Svatého, když jste přijali slovo pravdy, radostnou zvěst o své spáse, a když jste v něho uvěřili. (Duch) je zárukou, že nám jednou připadne dědictví. (Tak se dovrší) naše vykoupení, (protože si nás) Bůh získal jako svůj majetek, (abychom sloužili) ke chvále jeho božské velebnosti.
Základním sdělením je, že jsme Božím majetkem, což je však něco zcela jiného, než když člověk má majetek. Být Božím majetkem znamená patřit k němu, být součástí jeho moci lásky. Být Božím majetkem neznamená ztratit svou svobodu a autonomii. Naopak. Nabízí nám to ale možnost se na Boha spoléhat, (protože mu patříme, takže on se nás nevzdá) a jednat s odvahou a důvěrou. Nebudeme to jen my, kdo jedná, ale Bůh v nás.
Lk 12,1-7
Kolem Ježíše se shromáždilo tak obrovské množství (lidí), že se div neušlapali. Začal mluvit nejprve ke svým učedníkům: „Varujte se farizejského kvasu, to znamená pokrytectví! Nic není zahaleného, že by to nebylo odhaleno, a nic skrytého, že by to nebylo poznáno. Proto všechno, co jste řekli ve tmě, bude slyšet na světle, a co jste pošeptali do ucha za zavřenými dveřmi, bude rozhlášeno ze střech. Říkám vám, moji přátelé: Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, ale potom už nemají, co by ještě udělali. Ukážu vám, koho se máte bát: Bojte se toho, který když usmrtí, má moc uvrhnout do pekla. Ano, říkám vám: toho se bojte! Copak se neprodává pět vrabců za dva halíře? A ani jediný z nich není u Boha zapomenut. U vás však jsou spočítány i všechny vlasy na hlavě. Nebojte se! Máte větší cenu než všichni vrabci!“
Ježíš varuje své učedníky před pokrytectvím, před dvojí morálkou, a dodává jim odvahy v konfrontaci s těmi, kdo je nepřijímají, ba nenávidí a snaží se je umlčet. Bůh zůstává s nimi, i když se to tak navenek nemusí jevit. Bůh člověka neopouští, vyžaduje však od člověka odvahu se na to spolehnout, což neznamená, že se člověku bude dařit jen dobře. To je pro člověka leckdy velmi těžké, protože vyžaduje, aby jako Job přiznal, že Božímu řízení není schopen zcela porozumět, aby to i vnitřně přijal. Není nic důležitějšího, ale po pravdě ani těžšího než spoléhat se na Boha, když věci nejdou podle našich představ a sebelepších úmyslů. Nyní je výsostný čas osvědčit své spolehnutí na Boha, čelit všemu černému vidění a katastrofickému myšlení pozitivním svědectví důvěry a naděje, která ovšem není založena na iluzi, na růžových brýlích, na neochotě vidět realitu takovou, jaká je, nýbrž na pevné důvěře, že pánem světa je přese všechno Bůh.
Sobota 17. 10.2026 – 28. týden v mezidobí
Ef 1,15-23
Bratři! Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, (takže budete moci mít) o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy (skrývá) křesťanům jeho dědictví a (jak se ukazuje) na nás, na věřících, jeho nesmírně velká moc působením jeho všemohoucnosti. Ta se už projevila, když Krista vzkřísil z mrtvých a posadil ho po své pravici v nebi: vysoko nad všechna knížata, mocnosti, síly, panstva, a jak jen se ještě jmenují všechny hodnosti, a to nejen v tomto věku, ale i v budoucím. Ano, ‚všechno podřídil pod jeho nohy‘. A jeho dal jako svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který naprosto všechno ovládá.
Autor jménem Pavlovým děkuje za víru i lásku adresátů a vyprošuje jim prohloubení v pravém poznání. Toto poznání není primárně intelektuálním výkonem, nýbrž darem Ducha. Jde tedy o proniknutí do tajemství Božího jednání se stvořením. Ježíš je nejvyšším pánem, jemuž Bůh podřídil všechno, a to definitivně. Ježíš je Bohem ustanoven jako hlava církve, tedy ten, kdo církev řídí a dodává jí vše potřebné. Ovšem to tělo církve musí brát svou hlavu vážně, nejen to, co se hodí. Hlava žije pro tělo, ale tělo mnohdy nežije pro hlavu, ale samo pro sebe, pro svůj požitek, pro své břicho, které se nadýmá. Autor zřejmě reaguje i na List Kolosanům, ale jeho kosmickou christologii posouvá zpět k zemi. Je-li Ježíši všechno podřízeno, pak se na něj můžeme spolehnout.
Lk 12,8-12
Ježíš řekl svým učedníkům: „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i Syn člověka se přizná před Božími anděly. Kdo však mě před lidmi zapře, bude zapřen před Božími anděly. Každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; kdo by se však rouhal Duchu svatému, tomu odpuštěno nebude. Až vás budou předvádět do synagog na soud, před úřady a vrchnosti, nedělejte si starosti, jak a čím byste se hájili nebo co byste měli říci. V tu chvíli vás totiž Duch svatý poučí, co je třeba říci.“
Tohle je jediné místo v Novém zákoně (evangeliích), kde se Ježíš přímo ztotožňuje se Synem člověka. Jde opět o soubor Ježíšových výroků. První je o vyznání příslušnosti k Ježíši, druhý o rouhání Duchu svatému a třetí o odvaze osvědčit se před soudy mocných a spoléhat se při tom na dar Ducha.
Ježíš nabádá své učedníky, aby měli odvahu zůstat mu věrní i v situaci pronásledování, konfrontace s lidskou nepřízní. Toto téma je pak rozvedeno ve třetím výroku. Zajímavý je v tomto výroku poukaz na anděly. Snad za tím stojí jakási paralela lidského a Božího soudu. U lidského soudu jsou přítomni lidé jako svědci nebo i žalobci, u Božího soudu jsou andělé součástí Božího „dvora“, a tedy i účastníky řízení. Vzhledem k použití pasíva „bude zapřen“ je tím, kdo takového člověka zapře, nejspíš Ježíš sám. Ten, kdo Ježíše zradí, nebude moci spoléhat na jeho pomoc na Božím soudu. To je míněno jako varování. Spíš jde o to, že kdo Ježíše zapře, zradí (jako Jidáš), nebude schopen snést pohled na něj, bude se propadat hanbou. Věřím, že Ježíš mu dodá odvahy, aby to jako Petr překonal.
Druhý výrok mluví o rouhání Duchu sv., což působí vždy problémy. To je jediné rouhání, jež nebude odpuštěno. Podle mého názoru nejde o nějaké specifické rouhání a jednání (např. se za takové rouhání považovala dříve sebevražda), nýbrž o zneuznání a popírání poznané pravdy. V Ježíši, Synu člověka, se lidé mohou mýlit, mohou jej v jeho pozemské existenci nepoznat jako Božího Syna, což může být odpuštěno a revidováno, ale když člověk pravdu jasně poznává, a přesto jí popírá, jí pohrdá, tomu není co odpouštět, protože on o to nestojí, tady není co revidovat.
Třetí výrok chce učedníky ujistit, že v situaci pronásledování nebudou opuštěni a při obhajobě mají naslouchat vlastnímu nitru, vlastnímu svědomí, skrze něž je Duch vede. Duch jim nenašeptá, co mají říci, nýbrž jim pomůže rozlišit a najít ta správná slova. Je zapotřebí se učit naslouchat Duchu sv. To znamená, že se člověk učí rozlišovat, jaká hnutí a myšlenky v něm ho vedou vpřed a co ho brzdí. Na to potřebuje klid.
Neděle 18. 10. 2026 – 29. neděle v mezidobí
Iz 45,1.4-6
Tak praví Hospodin o svém pomazaném Kýrovi: „Vzal jsem ho za pravou ruku, abych mu podmanil národy, abych odpásal bedra králů, abych před ním otevřel vrata, aby žádná brána nezůstala uzavřena. Pro svého služebníka Jakuba, pro Izraele, svého vyvoleného, zavolal jsem tě jménem, poctil jsem tě, i když jsi mě neznal. Já jsem Hospodin, jiný není, není Bůh mimo mne. Přepásal jsem tě, i když jsi mě neznal, aby se poznalo od východu slunce i od západu, že mimo mne jiný není. Já jsem Hospodin, a nikdo jiný.“
Tento text je obzvlášť podivuhodný, neboť Hospodinovým pomazaným – mesiášem – se tu nazývá perský král Kýros, pohan. Tento Izajášův výrok chce říci, že Hospodinu se nevymyká z ruky nic a nikdo, že on je skutečným pánem světa a dokáže použít i vládce jiného národa ve prospěch svého vyvoleného lidu. Ač Kýros Hospodina nezná, přesto je jím vyvolen k velmi důležitému úkolu. Hospodin ve svém jednání není omezen na ty, kdo se k němu hlásí, kdo si myslí, že k němu patří, nýbrž volí i jiné, aby naplnili jeho vůli. To neplatí jen o Kýrovi, to platí i o dnešních lidech. Nemůžeme si dělat nárok, že my jediní jsme dobrými Božími nástroji.
V textu zaznívá ještě další velmi podstatná věc, a to výlučný monoteismus. Hospodin je jediný Bůh, žádní jiní bohové nejsou. To je také výsledek babylonského zajetí. Již za krále Josiáše se po roce 622 př. n. l. začal výrazně prosazovat monoteismus, ale ten byl spíše záležitostí vrchních vzdělaných vrstev. Od babylonského zajetí se stává obecným majetkem Izraele. Neštěstí exilu tak vedlo k prohloubení poznání Hospodina i víry Izraelitů. Někdy je zapotřebí být vržen do takové situace, kde si nelze nic nalhávat a člověk (jako jedinec i společenství) se musí probrat a uvědomit si pravdu.
1 Sol 1,1-5b
Pavel, Silván a Timotej soluňské církevní obci, která je ve spojení s Bohem Otcem a s Pánem Ježíšem Kristem. Milost vám a pokoj! Stále děkujeme Bohu za vás za všechny, když si vás připomínáme ve svých modlitbách. Před naším Bohem a Otcem vzpomínáme bez přestání, jak je vaše víra účinná, láska obětavá a naděje v našeho Pána Ježíše vytrvalá. Víme o vašem vyvolení, bratři Bohem milovaní. Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno (projevy) moci, (činností) Ducha Svatého a hlubokým přesvědčením.
Úvodní pasáž Prvního listu Soluňanům (Tesaloničanům), což nejstarší Pavlův známý list, nesjpíš z r. 50/51, obsahuje klasický dopisový formulář: představení autora listu (zde je rozšířeno o Pavlovy spolupracovníky), jmenování adresáta jímž je zde církevní obec, charakterizovaná svým náležením k Bohu Otci a Ježíši Kristu. Pak následuje pozdrav – přání milosti a pokoje, který má kvaziliturgický charakter. Přání milosti a pokoje je přáním s eschatologickým přesahem, protože jde o zásadní Boží dary, jejich plné naplnění je za hranicemi této skutečnosti, ale které již působí a obec posunují k onomu horizontu definitivního společenství s Bohem. Po těchto standardních částech úvodu listu následuje díkučinění, tedy vyjádření vděčnosti Bohu za obec a zároveň obci za její účinné přijetí evangelia, projevující se pevnou vírou, obětavou láskou a vytrvalou nadějí. Objevuje se zde tedy ona klasická pavlovská triáda víra, naděje, láska.
Pavel se může z věrnosti adresátů radovat a děkovat za ni. Otázka je, jak by to platilo o nás.
Mt 22,15-21
Farizeové odešli od Ježíše a uradili se, jak by ho chytili za slovo. Poslali k němu své učedníky zároveň s herodovci, aby mu řekli: „Mistře, víme, že jsi pravdomluvný a že učíš cestě k Bohu podle pravdy. Nedbáš lidských ohledů, nehledíš totiž na to, čím kdo je. Pověz nám tedy: Co myslíš, je dovoleno platit daň císaři, nebo ne?“ Ježíš prohlédl jejich zlý úmysl a odpověděl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz, kterým se platí daň!“ Podali mu denár. Zeptal se jich: „Čí je to obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Dávejte tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“
Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Farizeové a herodovců chtěli zahnat Ježíše do úzkých, znemožnit jej v očích lidí, protože byl velmi úspěšný a vyhledávaný učitel i léčitel. Spor má politický podtext, protože placení daní císaři bylo velmi kontroverzní, neboť to znamenalo placení daní okupační moci. Buď bude Ježíš rebelem, když odmítne placení daní, nebo odrodilcem, kolaborantem, když je schválí. Ježíš ovšem vidí, že jeho oponentům nejde o žádnou pravdu, že ho chtějí znemožnit, že je to léčka. Tak tuto hru odmítne, a to dvojím způsobem. Jeho protivníci používají denár s vyobrazením císaře (on žádné peníze nemá), tedy kolaborují s režimem. A za druhé je odkáže na falešnost postavené otázky. Bůh je pánem celé skutečnosti, Není politickým hráčem a nedá se tímto způsobem zneužívat, proto placení daní císaři se netýká vztahu k Hospodinu, nýbrž možností reálného života. Placení daní jako výraz kolaborace a jejich odmítání patřilo k názorům radikálních skupin – zélótů, kteří byli ochotni prosazovat Boží vládu i zbraněmi. Do toho chtěli farizeové a herodiáni Ježíše zaplést, on to však prohlédl. Bůh používá lidi, aby prosadil svou vůli, nikoliv však násilně. Boží království se nebuduje zbraněmi a politickými konflikty, radikalismem a terorismem.
Bohu navíc patří všechno, dokonce i ten císař. To jediné, co může člověk Bohu opravdu dát, je on sám, svou odpověď lásky na jeho nabídku spolubytí. Dát Bohu, co je Boží, znamená přijmout jeho nabídku, žít z ní a nabízet ji dál. Farizejové tomu jistě dobře porozuměli, ale asi to pro ně nebylo snadné přijmout. Je nebezpečné spojovat vztah k Bohu s politikou, resp. zneužívat náboženské cítění k politickým cílům. Ježíš svou odpovědí vede lidi k přemýšlení o realitě, v níž žijí, k realistickému postoji vůči dané společnosti, a o vztahu k Bohu a jeho nároku na člověka tady a teď. Bůh nekonkuruje světu, vždyť je jeho tvůrcem, ale chce po člověku, aby ho bral skutečně jako Boží dílo a jako takový udržoval, aby v něm prosazoval principy dovolující rozvoj života. A právě v tom musí lidé respektovat realitu dané chvíle a prostoru. Ježíšova odpověď však neopravňuje k omlouvání aktivní kolaborace s nespravedlivými poměry nebo jejich využívání k vlastnímu prospěchu. Bohu je třeba dávat, co mu patří – tedy všechno. Všechno, co máme, je dar, je nám to jako lidem propůjčeno a neseme za to, za své jednání a zacházení se svěřenými dary zodpovědnost.