Neděle 12. 3. 2023 – 3. neděle postní
Ex 17,3-7
Lid žíznil po vodě a reptal proti Mojžíšovi. Řekli: „Pročpak jsi nás vyvedl z Egypta? Abys zahubil nás, naše děti a náš dobytek žízní?“ Mojžíš volal k Hospodinu: „Co mám dělat s tímto lidem? Ještě trochu a ukamenují mě!“ Hospodin řekl Mojžíšovi: „Vyjdi před lid v doprovodu několika starců z Izraele, vezmi si do ruky hůl, kterou jsi udeřil do Nilu, a jdi! Hle, já tam budu stát před tebou na Chorebu, udeříš do skály, vytryskne z ní voda a lid se napije.“ Mojžíš tak udělal před očima izraelských starců. Nazval pak jméno toho místa Massa a Meriba kvůli hádce izraelských synů a kvůli tomu, že pokoušeli Hospodina tím, že říkali: „Je Hospodin uprostřed nás, nebo ne?“
Jakmile se ukáží překážky a věci nejdou tak, jak si člověk představoval, začíná nespokojenost, touha po minulosti, protože v ní byla nějaká jistota – sice možná otrocká, ale jistota. Minulost si člověk velmi často idealizuje právě proto, že se mu současné překážky zdají nepřekonatelné, že se cítí unaven, frustrován neustálou námahou. Zvláštní ovšem je, že si člověk „nepamatuje“ Boží jednání stejně jako ti vyvedení z Egypta. Místo aby si připomínal všechno to podivuhodné, co prožil ne vlastní zásluhou, tak se neustále znepokojuje a reptá na současnou situaci. Tu si pak maluje pokud možno v nejčernějších barvách. A přitom je to právě důvěra a statečnost, které vedou kupředu, které dovolují dosáhnout cíle.
Řím 5,1-2.5-8
Jestliže jsme ospravedlněni na základě víry, žijeme v pokoji s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho totiž máme vírou přístup k této milosti a pevně v ní stojíme. Naše chlouba je také v tom, že máme naději dosáhnout slávy u Boha. Naděje však neklame, protože Boží láska je nám vylita do srdce skrze Ducha svatého, který nám byl dán. Kristus přece v ten čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. Vždyť sotva kdo položí život za spravedlivého – možná, že se někdo umřít odhodlá za toho, kdo je mu milý. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky.
Pavel se v 5. kapitole Listu Římanům zabývá tím, co Bůh člověku v Kristu daroval, a to z perspektivy od konce. Naděje slávy u Boha nás v současnosti asi moc nebere, a přece je to něco, pro co máme žít. Sláva u Boha znamená, že jsme plně v Bohu, že Bůh s námi chce být, že chce být v nás, že totiž už v nás je svou láskou, kterou žijeme v síle Ducha sv. Není to tak abstraktní, jak to vypadá. Protože Bůh je svou láskou v nás, máme moc i sílu milovat, jít na hranice svých možností velkorysosti, radosti a pokoje. Jen si to musíme připustit.
Jan 4,5-42
Ježíš přišel k samařskému městu zvanému Sychar, blízko pole, které kdysi odkázal Jakub svému synu Josefovi. Tam byla Jakubova studna. Ježíš, unavený chůzí, posadil se – tak (jak byl) – u té studny. Bylo kolem poledne. Tu přišla jedna samařská žena navážit vodu. Ježíš jí řekl: „Dej mi napít.“ - Jeho učedníci totiž odešli do města, aby koupili něco k jídlu. - Samařská žena mu odpověděla: „Jak to? Ty, Žid, žádáš o napití mne, Samaritánku?“ Židé se totiž se Samaritány nestýkají. Ježíš jí na to řekl: „Kdybys znala Boží dar a (věděla), kdo ti říká: `Dej mi napít', spíše bys ty poprosila jeho, aby ti dal živou vodu.“ Žena mu namítla: „Pane, vždyť ani nemáš (vědro), a studna je hluboká. Odkud tedy chceš vzít tu živou vodu? Jsi snad větší než náš praotec Jakub, který nám dal tuto studnu a sám z ní pil i jeho synové a jeho stáda?“ Ježíš jí odpověděl: „Každý, kdo se napije této vody, bude zase žíznit. Kdo se však napije vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Žena mu řekla: „Pane, dej mi tu vodu, abych už nikdy neměla žízeň a nemusela sem chodit čerpat.“ Ježíš jí řekl: „Jdi, zavolej svého muže a zase přijď sem.“ Žena mu odpověděla: „Nemám muže.“ Ježíš jí na to řekl: „Správně jsi odpověděla: `Nemám muže'; pět mužů už jsi měla, a ten, kterého máš teď, není tvůj muž. To jsi mluvila pravdu.“ Žena mu řekla: „Pane, vidím, že jsi prorok. Naši předkové uctívali Boha tady na té hoře, a vy říkáte: ‚(Jen) v Jeruzalémě je to místo, kde se má Bůh uctívat.‘“ Ježíš jí odpověděl: „Věř mi, ženo, nastává hodina, kdy nebudete uctívat Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě. Vy uctíváte, co neznáte, my uctíváme, co známe, protože spása je ze Židů. Ale nastává hodina – ano, už je tady – kdy opravdoví (Boží) ctitelé budou Otce uctívat v duchu a v pravdě. Vždyť Otec si vyžaduje takové své ctitele. Bůh je duch, a kdo ho uctívají, mají ho uctívat v duchu a v pravdě.“ Žena mu řekla: „Vím, že má přijít Mesiáš, nazvaný Kristus. Ten, až přijde, oznámí nám všechno.“ Na to jí řekl Ježíš: „Já jsem to, který s tebou mluvím.“
Právě tehdy se vrátili jeho učedníci a divili se, že mluví se ženou. Přesto však se nikdo nezeptal: „Co jí chceš?“ nebo „Proč s ní mluvíš?“ Žena tam nechala svůj džbán, odešla do města a řekla lidem: „Pojďte se podívat na člověka, který mi řekl všechno, co jsem udělala. Snad je to Mesiáš?“ Vyšli tedy z města a šli k němu. Mezitím ho učedníci prosili: „Mistře, najez se!“ On jim však řekl: „Já mám k jídlu pokrm, který vy neznáte.“ Učedníci se mezi sebou ptali: „Přinesl mu někdo něco jíst?“ Ježíš jim řekl: „Mým pokrmem je plnit vůli toho, který mě poslal, a dokonat jeho dílo. Říkáte přece: ‚Ještě čtyři měsíce, a nastanou žně.‘ Hle, říkám vám: Zvedněte oči a podívejte se na pole: jsou už bílá ke žním. Ten, kdo žne, už dostává svou mzdu a shromažďuje úrodu pro věčný život, takže se raduje zároveň rozsévač i žnec. V tom je totiž pravdivé přísloví: ‚Jiný rozsévá a jiný sklízí.‘ Já jsem vás poslal sklízet, na čem jste nepracovali. Jiní pracovali, a vy sklízíte (plody) jejich práce.“
Mnoho Samaritánů z toho města v něj uvěřilo pro řeč té ženy, která svědčila: „Řekl mi všechno, co jsem udělala.“ Když tedy ti Samaritáni k němu přišli, prosili ho, aby u nich zůstal. Zůstal tam dva dny. A ještě mnohem více jich v něj uvěřilo pro jeho řeč. Té ženě pak říkali: „Věříme už nejen proto, žes nám to pověděla, vždyť sami jsme ho slyšeli a víme, že je to skutečně Spasitel světa.“
Příběh Samařanky a Ježíše u studny je vesměs dobře znám. Děj je tu rozehnán na několika rovinách. Ježíš vede vysoce teologický rozhovor se ženou, nota bene se Samařankou, což je obé dost nečekané a překračující meze standardního chování. Učedníky to udivuje a chtějí se o Ježíše postarat (přinesli mu potravu), ale i oni se stanou účastníky teologického diskursu, který nejspíš – stejně jako ta žena – příliš nechápou, resp. chápou po svém. Posledními účastníky příběhu jsou Samařané, kteří jej přijmou napřed na základě svědectví té ženy, ale pak po setkání s Ježíšem samým dostává jejich víra novou dimenzi.
Ježíš překračuje společenské hranice, protože má zájem o každého: od dané ženy přes učedníky až po Samařany. Nedělá to proto, aby provokoval nebo jako rebel ze zásady, nýbrž kvůli konkrétním lidem. Ti mu stojí za pozornost, námahu i za risk ztráty pověsti zbožného člověka, učitele. Všechny chce uvést do tajemství Boží lásky, přiblížit je tomu, co může jejich život naplnit. Neřeší jejich ani svou pověst. Zná slabosti svých partnerů v dialogu, ale ty nejsou tím, co by chtěl řešit. Ty jsou „jen“ místem, z něhož své adresáty vyvádí.
Ježíši není třeba nic namlouvat, protože jeho naše slabosti a hříchy nijak zvlášť nezajímají. Ví o nich, ale právě skrze ně chce člověka povznést, dát mu víc než jen pomíjející věci; chce ho otevřít pro větší perspektivu, než je horizont bezprostřední chvíle. Tu sice nepodceňuje, ale překračuje ji. Je ovšem třeba se s ním dát do hovoru.
