Neděle 12. 9. 2021 – 24. neděle v mezidobí

Iz 50,5-9a

Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen. Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben. Blízko je můj obhájce! Kdo se chce se mnou přít? Postavme se spolu! Kdo je mým protivníkem? Ať přistoupí ke mně! Hle Pán, Hospodin mi pomáhá! Kdo mě odsoudí?

Služebník Hospodinův zůstává ve službě, i když mu to přináší obtíže. Jeho oporou je důvěra v Hospodina, a to i v situaci, kdy se všechno obrací proti němu. Tato slova z knihy Izajáš, z její druhé části, napsané v babylonském exilu, se zcela naplnila na Ježíši Kristu, ale jsou výzvou pro každého Božího služebníka.

Jak 2,14-18

Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit? Když bratr nebo sestra nebudou mít do čeho se obléci a budou mít nedostatek denní obživy, a někdo z vás jim řekne: „Tak s Pánem Bohem! Zahřejte se a najezte se“ – ale nedáte jim, co potřebují pro své tělo, co je (jim) to platné? Stejně tak je tomu i s vírou: když se neprojevuje skutky, je sama o sobě mrtvá. Ale někdo by mohl říci: „Ty máš víru a já mám skutky. Ukaž mi tu svou víru, která je beze skutků! Já ti však ze svých skutků mohu dokázat svou víru.“

Zbožné řeči jsou k ničemu, když nejsou spojeny s praktickým zájmem o druhého. Autor tu reaguje na špatně pochopená slova apoštola Pavla, který tvrdil, že jedině víra, nikoliv skutky může vést ke spáse. Měl ovšem na mysli jiné skutky než autor Listu Jakubova. Jemu šlo o rituální předpisy, které oddělovaly Židy a nežidy, skutky podle předpisů Zákona. Pokud jde o praktické projevy víry, tak by Pavel s autorem Jakubova listu vřele souhlasil.

Mk 8,27-35

Ježíš vyšel se svými učedníky do vesnic u Césareje Filipovy. Cestou se ptal svých učedníků: „Za koho mě lidé pokládají?“ Řekli mu: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše, jiní za jednoho z proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr mu odpověděl: „Ty jsi Mesiáš!“ Tu je přísně napomenul, aby to o něm nikomu neříkali. Potom je začal poučovat, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit, ale po třech dnech že vstane z mrtvých. A mluvil o tom otevřeně. Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat. On se však obrátil, pohleděl na učedníky a pokáral Petra: „Jdi mi z očí, satane! Neboť nemáš na mysli věci božské, ale lidské.“ (Ježíš) si zavolal lidi i své učedníky a řekl jim: „Kdo chce jít za mnou, ať zapře sám sebe, vezme svůj kříž a následuje mě. Neboť kdo by chtěl svůj život zachránit, ztratí ho, kdo však svůj život pro mě a pro evangelium ztratí, zachrání si ho.“

Ježíšovi současníci vnímali, že Ježíš není jen tak někdo, ale stále nerozuměli tomu, kým vlastně je. Petr jménem učedníků vyznává, že Ježíš je Mesiáš. Nejspíš ale očekával, možná v trochu spiritualizovanější podobě to co jiní v té době v Palestině. Mesiáš a utrpení – to nešlo Petrovi do hlavy; taková představa i jemu (a s ním těm dalším) připadala nemožná. Mesiáš přece prosadí Boží vládu a Ježíš svými pozoruhodnými činy, divy a odvážnými skutky, svým učením a mocným slovem to přece ukazuje. Proč tedy utrpení a smrt? Ani my nejsme se svými otázkami daleko od Petrova myšlení. Když je Bůh v Ježíšovi tak mocný, tak proč….? Ježíš na to reaguje tím, že Petrova slova odmítá a posílá ho tam, kam patří, totiž za sebe (v originále je „jdi/postav se za mne, satane-pokušiteli). Odpověď na otázky je možné najít na cestě následování.