Pondělí 13. 4. 2026 – 2. týden velikonoční
Sk 4,23-31
Když byli (Petr a Jan) propuštěni, přišli k svým a pověděli jim, co všecko jim řekli velekněží a starší. Když to uslyšeli, společně zvolali k Bohu: „Pane, ty jsi stvořil nebe a zemi, moře i všechno, co je v nich. Ty jsi řekl pod vlivem Ducha Svatého ústy svého služebníka, našeho praotce Davida: ‚Proč se pohané bouří, proč národy osnují marné plány? Pozdvihují se pozemští králové a vládcové se spolčují proti Pánu a proti jeho Pomazanému.‘ Ano, skutečně, v tomto městě se spolčili Herodes a Poncius Pilát s pohany a s izraelským lidem proti tvému svatému služebníku Ježíšovi, kterého jsi pomazal (za Mesiáše). Tak vykonali, co předem určila tvoje moc a tvé rozhodnutí. A teď pohleď, Pane, jak vyhrožují! Dej tedy svým služebníkům, aby tvoje slovo hlásali s veškerou odvahou, a ty přitom zasahuj svou mocí, aby se skrze jméno tvého svatého služebníka Ježíše dála uzdravení a znamení a divy.“ A když skončili tuto modlitbu, otřáslo se to místo, kde byli shromážděni, a všichni byli naplněni Duchem Svatým, takže s odvahou hlásali Boží slovo.
Společenství se v modlitbě spojuje k prosbě o sílu, protože ví – na příkladu Petra i Jana – že mu hrozí nepřátelství a nebezpečí ze strany židovského establishmentu. Církevní obec se modlí o sílu naplnit poslání, jež je jí dáno, totiž hlásat evangelium. Je si vědoma své odkázanosti na Boží moc, ale zároveň i svého poslání. Bůh ji vyslyšel. Bůh vždy takovou modlitbu vyslyší, člověk však musí věřit a spoléhat na tuto Boží moc a zároveň se plně nasadit. Vyslyšení modlitby nespočívá v tom, že se následně bude všechno dařit, ale že modlící se dostanou sílu nebát se. Autor Sk mluví o tom, že se místo otřáslo a všichni byli naplněni Duchem sv. Ono otřesení (zemětřesení) je symbolem Boží přítomnosti, působení jeho moci, jež vrcholí darem Ducha sv., jenž je viditelný na jejich odvaze.
Jan 3,1-8
Mezi farizeji byl člověk, jmenoval se Nikodém, člen židovské velerady. Ten přišel (k Ježíšovi) v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha, protože nikdo nemůže konat ta znamení, která konáš ty, není-li s ním Bůh.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím ti: Jestliže se nenarodí někdo znova, nemůže spatřit Boží království.“ Nikodém mu namítl: „Jak se může člověk narodit, když je starý? Přece nemůže podruhé vejít do mateřského lůna a narodit se.“ Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím ti: Jestliže se nenarodí někdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království. Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch. Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znova. Vítr vane, kam chce; slyšíš, jak hučí, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“
Ježíš neoslovoval jen lidi neučené, prosté, nýbrž i ty vzdělance, jenže ti se báli – asi aby si nezadali – se k Ježíšovi připojit, dávat veřejně najevo svůj souhlas s ním. Takový byl nejspíš i Nikodém. Ježíš ho fascinoval, ale veřejně se k němu přidat si netroufal. Tak přišel v noci, aby se vyptal na to, co mu nedávalo spát. Noc je jinak velmi příhodným časem pro debaty a přemýšlení. Rozhovor je klasicky janovsky postaven na dvojím významu slov a vět, doslovném a metaforickém. Pro Boží království se člověk musí narodit znova – zde je jistě odkaz na křest. Ale může jít ještě i o hlubší symboliku. Boží království je takovou realitou, že člověk musí opustit své staré představy, přestat si dělat nárok, spoléhat na své zásluhy, schopnosti, činy a plně se mu odevzdat jako daru. To sice zní nadneseně, ale to je zaslíbeno těm, kdo mají čisté srdce, kdo jsou pokorní, kdo spoléhají na Boží spravedlnost. Pak v něm může člověk začít žít už teď.
Ducha nelze svázat ani mu určovat, jak má působit. Je darem pro ty, kdo se mu oddají.
Úterý 14. 4. 2026 – 2. týden velikonoční
Sk 4,32-37
Všichni, kdo uvěřili, byli jednoho srdce a jedné duše a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. A apoštolové vydávali s velikou mocí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše «Krista» a veliká milost byla na nich všech. Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kdo byli vlastníky polností nebo domů, svá pole nebo domy prodávali a výtěžky z prodeje přinášeli a kladli k nohám apoštolů. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval. Také Josef, který byl apoštoly nazván Barnabáš, což v překladu znamená ‚syn potěšení‘, Levita, rodem z Kypru, měl pole, které prodal, peníze přinesl a položil k nohám apoštolů.
Autor Skutků tu v dalším textu opět charakterizuje ideální podobu církve, jak by měla opravdu vypadat a co je jejími podstatnými rysy: jednota zaměření (jedno srdce, jedna duše), hlásání, solidarita a vzájemný respekt. Ve Sk 2,42 je připojeno ještě apoštolské učení, modlitba a lámání chleba. Pak na členech církve může spočívat naplno Boží milost. Důležité je, že „nikdo netrpěl nouzí“, že existovala vzájemná ohleduplnost, starost o sebe navzájem, i když to nemuselo znamenat, že se všem dařilo dobře. Ani v prvotní jeruzalémské obci nefungoval jakýsi křesťanský komunismus a nekonfliktní jednota (jak plyne posléze ze 6. kapitoly). Apoštol Pavel v Listu Římanům (cca v roce 56, tedy tak 20 let po vzniku jeruzalémské obce) mluví o sbírce, kterou pořádal a jejíž výtěžek chce přivést do Jeruzaléma na podporu jeruzalémských křesťanů. Z toho je jasné, že obec v Jeruzalémě se dělila o to nejpodstatnější, že zápasila s ekonomickými a existenčními problémy. Důležitá byla jednota smýšlení a vzájemná solidarita, vnímání potřeb druhých a ochota se dělit o to, co jednotliví členové obce měli. Ne všichni všechno prodali, protože by se neměli kde scházet a z čeho žít dál. Autorův obraz je třeba chápat jako ideální představu o církevní obci a zrcadlo pro jeho současníky, kdy už to fungovalo mnohem složitěji.
Na scéně se objevuje Josef-Barnabáš, člověk z diaspory (z Kypru), který bude hrát významnou roli při konstituování obce v Antiochii a na začátku misijního díla apoštola Pavla. I on se vzdal svého majetku, aby nová obec měla z čeho žít. I on se stal dokladem toho, že „štědrého dárce miluje Bůh“ a že žehná jeho úsilí. Bůh není skoupý a dobro odplácí velkoryse.
Jan 3,7b-15
Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu. Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“ Nikodém mu odpověděl: „Jak se to může stát?“ Ježíš mu odpověděl: „Ty jsi učitel Izraele, a toto nevíš? Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme, co víme, a svědčíme o tom, co jsme viděli, a vy naše svědectví nepřijímáte. Když jsem vám pověděl věci pozemské, a nevěříte, jak uvěříte, povím-li vám věci nebeské? Nikdo nevystoupil do nebe kromě toho, který sestoupil z nebe, Syna člověka, «který je v nebi». A jako Mojžíš vyvýšil hada v pustině, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.“
Čtení z evangelia nabízí závěr rozhovoru Ježíše s Nikodémem. Nikodém se v tomto rozhovoru stává reprezentantem těch, kdo Ježíšovo učení nechápou. Po své otázce se z dalšího rozhovoru vytrácí a evangelistovi pak jde především o konfrontaci Ježíše, jeho poslání a osudu s odmítnutím ze strany Židů. Jde o narození z Ducha (tedy o věc nebeskou), k němuž nemá Nikodém žádný klíč. Narození z Ducha je možné jen tehdy, pokud člověk přijme Ježíše a paradox jeho poslání, jež nakonec spočívá ve smrti na kříži, na niž poukazuje velmi nečekaný odkaz na knihu Numeri 21,6-11.
Podobně jako byl na záchranu člověka na poušti vyvýšen had (tedy právě příčina smrti Izraelitů), tak bude zcela paradoxně na záchranu člověka vyvýšen Syn člověka na kříž. V závěru se objevuje odkaz na víru a věčný život. Božím cílem je, aby člověk měl věčný život, tedy trvalé společenství s Bohem. To je darem pro toho, kdo se odváží věřit v paradox kříže.
Středa 15. 4. 2026 – 2. týden velikonoční
Sk 5,17-26
Velekněz a všichni jeho stoupenci, totiž saducejská strana, byli plní žárlivosti, proto dali apoštoly zatknout a zavřít do veřejného žaláře. Ale anděl Páně v noci dveře žaláře otevřel, vyvedl je ven a řekl: „Jděte, postavte se v chrámě a hlásejte lidu všechna slova toho života.“ Oni uposlechli, vešli časně ráno do chrámu a učili. Zatím se dostavil velekněz a jeho stoupenci. Svolali veleradu i všechny izraelské starší a poslali (služebníky) do žaláře, aby je přivedli. Když tam však služebníci přišli, ve vězení je nenalezli. Vrátili se tedy a hlásili: „Žalář jsme našli pečlivě uzavřený a stráž stát přede dveřmi, ale když jsme otevřeli, nenašli jsme uvnitř nikoho.“ Když velitel chrámové stráže a velekněží uslyšeli ta slova, byli na rozpacích, jak se to mohlo stát. Tu kdosi přišel a hlásil jim: „Muži, které jste uvěznili, jsou v chrámu a učí lid!“ Odešel tedy velitel se svými lidmi a přivedli je, ale bez násilí. Měli totiž strach z lidu, že je bude kamenovat.
Působení učedníků Ježíšových v Jeruzalémě bylo natolik úspěšné a přidávalo se k nim tolik lidí, že to nenechalo čelní představitele (především saduceje) chladnými a rozhodli se jednat. Nechali apoštoly v čele s Petrem zatknout, jenže jim se podařilo dostat s Boží pomocí z vězení a pokračovali ve své misijní kazatelské činnosti. To jeruzalémské předáky natolik vyvedlo z míry, že se neodvážili proti nim násilně zasáhnout. Nakonec jim nezbylo (ze strachu před lidmi) než s nimi jednat po dobrém. Apoštolové neutekli, přes všechno, co již zažili (a jistě neočekávali nic příjemného ani dobrého), se nechali znovu předvést před radu. Svědectví jejich statečnosti a neúnavnosti mělo nepochybně svůj účinek na lidi kolem.
Cílem vyprávění není, aby adresáti spekulovali o tom, jak se apoštolům podařilo dostat z vězení, což by dnes tak jednoduše nefungovalo, nýbrž podtrhnout skutečnost, že Bůh se nenechá omezit, že evangelium se přes odpor a nástrahy šíří, pokud jsou jeho hlasatelé ochotni být nástrojem Božím. To apoštolové byli. Odvaha, nebojácnost, autentičnost a věrnost poslání jsou nakonec tak silnými zbraněmi, že odzbrojí i leckteré protivníky. Autor Skutků používá tento motiv zázračného vyvedení z vězení nejen zde, ale i u Petrova uvěznění ve 12. kapitole. Za úspěchem hlásání stojí svou silou Bůh, apoštolové respektují Boží příkaz, Boží poslání a neváhají jít znovu se svou kůží na trh.
Proti sobě tu stojí dva světy: svět strachu a obav o vlastní moc a postavení ze strany veřejné/náboženské moci (velekněz a příslušníci vládnoucí vrstvy) a svět odvahy riskovat život při plnění poslání, tedy svět věrnosti a důvěry v Boží moc (učedníci).
Jan 3,16-21
Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího. Soud pak záleží v tomto: Světlo přišlo na svět, ale lidé měli raději tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Každý totiž, kdo páchá zlo, nenávidí světlo a nejde ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však jedná podle pravdy, jde ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.
Rozhovor, vlastně již jen monolog vložený do Ježíšových úst (Nikodém se již zcela ztratil z obzoru), přináší vyvrcholení řeči o narození z Ducha. Ten, kdo se narodil z Ducha, přijal za své Boží jednání v ukřižovaném Ježíši. Člověk je pozván k účasti na Boží lásce, napřed jako příjemce, potom však jako pokračovatel Ježíšovy lásky. Učedníci mají milovat tak, jako miloval Ježíš, což je víc než jen milovat druhého jako sebe sama. Ježíš miloval tak, že byl ochoten dát svůj život za druhé, jeho učedníci jsou vybídnuti k podobnému jednání. Boží láska v Ježíši Kristu je světlem, které odhaluje pravdu a lež v člověku, dobro a zlo v jeho jednání. Ač to nedává příliš velký smysl, tak pro některé lidi je toto světlo, tj. tato láska, tak usvědčující a nesnesitelné, že raději volí zlo a pokoušejí se světlo-lásku zničit. Bůh neposlal svého Syna ke zkáze světa (odsouzení světa), ale k záchraně. Tato záchrana, resp. víra v ni, vynáší soud, jakkoliv je to paradoxní.
Bůh nechce utrpení a nechtěl je ani pro svého syna. To jediné, co mu „leželo na srdci“ je dobro jeho stvoření, především člověka. Syn byl poslán jako cesta naplnění Božího záměru dobra, jak říká evangelista, aby byl svět zachráněn, spasen. Jenže tento Boží záměr byl lidmi dané doby odmítnut, těmi, kdo měli moc a báli se o ni. Láska a svoboda jsou pro některé lidi natolik ohrožující, že udělají vše pro to, aby je zničili. Ale L/láska nakonec nad světem zla zvítězí. Tomu lze věřit i dnes v situaci, kdy nespravedlivé války sužují svět a člověk se bojí, že dobro prohraje. Vítězství dobra je o to složitější, že nad zlem nemůže zvítězit prostředky zla, podlosti, nenávisti, utrpení nevinných, jež jsou bráni jako rukojmí. Ale přesto definitivní vítězství patří lásce, patří dobru, patří Bohu.
I když se může zdát, že text omezuje dobro a spásu jen na věřící (křesťany), což v kontextu prvotní církve a její konfrontace s majoritní „nevěřící“ společností bylo důležité, lze jeho poselství chápat šíře, totiž, že ten, kdo sleduje dobro, jde ke světlu a nakonec pozná, že byl napojen na Boha. Lidská svoboda a Boží láska nejsou v rozporu.
Čtvrtek 16. 4. 2026 – 2. týden velikonoční
Sk 5,27-33
Když je přivedli, postavili je před veleradu a velekněz se jich otázal: „Výslovně jsme vám přikázali, abyste neučili v tomto jménu, a hle, naplnili jste Jeruzalém svým učením a chcete na nás uvést krev toho člověka.“ Petr a apoštolové odpověděli: „Boha je třeba poslouchat více než lidi. Bůh našich otců probudil z mrtvých Ježíše, kterého jste vy pověsili na dřevo a zabili; toho Bůh jako vůdce a zachránce vyvýšil na svou pravici, aby dal Izraeli pokání a odpuštění hříchů. My jsme svědkové těchto slov, i Duch Svatý, kterého Bůh dal těm, kdo ho poslouchají.“ Když to uslyšeli, rozzuřili se a chtěli je zabít.
Apoštolové v čele s Petrem jednají suverénním způsobem: Boží pravda je důležitější než lidské příkazy. Jak se i v češtině říká: pro pravdu se lidé nejvíc zlobí. Jejich suverenita i odvaha přivádí jejich oponenty skutečně k zuřivosti. Když dojdou argumenty, nastupují emoce. Apoštolové jsou ochotni nasadit svůj život pro svědectví o Ježíši Kristu. Dar Ducha není cosi nadobyčejného, nýbrž, jak se zde říká, Bůh jej dává těm, kdo ho poslouchají, kdo mu naslouchají. De facto tím Petr svým oponentům říká, že oni Ducha vlastně nemají, protože se staví proti Bohu. To je samozřejmě nadzvedlo, protože si dělali nárok na vlastnění Ducha Božího, na interpretaci Božích záměrů.
Boha je třeba poslouchat více než lidi: to je důležitá zásada i pro svobodu svědomí. Je však třeba vždy dobře rozlišovat, co je moje libovůle a co Boží vedení, Boží slovo ke mně. Důležité je, že apoštolové jsou ochotni pro poslušnost Bohu dát všanc svůj život. Pravdu je třeba hájit a být ochoten, je-li to třeba, se pro ni i lecčeho vzdát, je ovšem třeba reflektovat i vlastní omezenost poznání, v pokoře konfrontovat svůj názor a náhled, své přesvědčení s míněním druhých.
Jan 3,31-36
„Kdo přichází shůry, je nade všechny. Kdo je ze země, je pozemský a mluví pozemsky. Kdo přichází z nebe, (je) nade všechny a svědčí o tom, co viděl a slyšel, ale jeho svědectví nikdo nepřijímá. Kdo přijal jeho svědectví, zpečetil, že Bůh je pravdivý. Ten, koho poslal Bůh, mluví slova Boží, neboť (Bůh) dává Ducha bez odměřování. Otec miluje Syna a všechno dal do jeho rukou. Kdo věří v Syna, má věčný život; kdo však Syna odmítá, nespatří život, ale zůstává na něm Boží hněv.“
Ježíš pokračuje ve svém sebeodhalování, i když hovoří neosobně. Přiznání se k Božímu Synu je aktem, který rozhoduje o obstání na soudu. Avšak je důležité si uvědomit, že to, o čem tu Ježíš v Janově evangeliu mluví, není o formálním náležení do církve. A soud, o němž je řeč (Boží hněv), není jednoduché počítání dobrých skutků a hříchů, nýbrž jde o zásadní nasměrování života. Jde o pochopení nejdůležitější skutečnosti, o pravdu o Bohu, který se dává k dispozici člověku ve svém Synu, a o lidské zodpovědnosti tváří v tvář pravdě a jejím nároku na člověka. Pravda tu není záležitostí diskuse, lepší či horší argumentace a logiky, nýbrž osobního nasazení ve prospěch světa. Jak je řečeno již v úvodu evangelia (v Prologu Jan 1,18): „Boha nikdo nikdy neviděl; jednorozený Syn, který je v Otcově náručí, ten jej vylíčil.“ Boha lze skutečně poznat jen skrze jeho Syna, proto je tak důležité vydávat pravdivé svědectví. Věčný život pak není odměnou za dobré skutky po smrti, ale aktuálním životem s Bohem. Ten po smrti bude mít jinou formu i intenzitu, ale je to týž život.
Bůh dává Ducha bez odměřování. To platí i dnes a nejen o Božím Synu. Ten žije od počátku z plnosti a v plnosti Ducha, ale ani to neznamenalo, že byl všemi přijat. Bůh dává svého Ducha, jenž je i Duchem Ježíšovým, komu chce a jak chce, nikoliv však skoupě. Nemůžeme si na něj dělat nárok, ale musíme být otevření tomu, že Bůh nás může oslovit skrze kohokoliv i cokoliv. Mít Ducha Božího navíc neznamená být přijat všemi a vždy. Je také třeba si dávat pozor na to, aby člověk „svého ducha“, tedy své představy, svou vůli, nevydával za Ducha Božího. Rozlišování duchů (tedy vnitřních hnutí) patří k důležitým zásadám zdravého duchovního života, jak k tomu vybízí a ukazuje cestu ignaciánská spiritualita.
Pátek 17. 4. 2026 – 2. týden velikonoční
Sk 5,34-42
Ve veleradě se zvedl jeden farizeus, jmenoval se Gamaliel, učitel Zákona, velmi vážený u všeho lidu. Poručil, aby apoštoly na chvíli vyvedli. Pak jim řekl: „Izraelité, dobře si rozmyslete, jak chcete s těmito lidmi naložit. Před nějakou dobou totiž povstal Theudas a říkal o sobě, že něco znamená, i přidalo se k němu na čtyři sta mužů. Ale byl zabit, a všichni jeho přívrženci se rozprchli a zmizeli. Po něm za soupisu povstal Judas z Galileje a strhl mnoho lidí za sebou. I on zahynul, a všichni jeho přívrženci byli rozehnáni. Proto vám radím: Nechte tyto lidi a pusťte je. Pochází-li totiž tento záměr nebo toto dílo od lidí, samo se rozpadne. Pochází-li však od Boha, nepodaří se vám ty lidi zničit. To by se pak o vás muselo říci, že se stavíte proti Bohu.“ Oni mu dali za pravdu. Zavolali tedy apoštoly – dali je zbičovat – a zakázali jim mluvit ve jménu Ježíšově. Pak je propustili. A oni odcházeli z velerady s radostí, že směli pro to jméno trpět příkoří. Každý den učili dále v chrámě i po domech a hlásali radostnou zvěst, že Ježíš je Mesiáš.
Ve veleradě i lidé, jako byl Gamaliel, kteří se nenechali strhnout davovým myšlením a používali svůj rozum a zkušenost v úctě k Bohu. Lidé, kteří se nechají vláčet svými emocemi, jako byli mnozí členové velerady (jak to bylo i v procesu s Ježíšem), ničí životy druhých, a nakonec i své vlastní. Gamaliel před takovým jednáním varuje. Je dobré, když se v emocionálně vypjaté situaci najde někdo, kdo si dokáže zachovat chladnou hlavu a má tolik sil, aby uklidnil i druhé a donutil je přemýšlet. Velerada, aby neztratila tvář, sice apoštoly potrestala, ale nechala nakonec jít a působit. Někdy je užitečné snést nespravedlnost, aby člověk mohl dál plnit své poslání. Tak to viděli i apoštolové, což je nakonec naplnilo radostí. Jistě nejásali nad tím, že byli nespravedlivě potrestáni, ale nad tím, že mohli působit dál, že jejich utrpení, příkoří, které vytrpěli, přineslo ovoce.
Jan 6,1-15
Ježíš odešel na druhou stranu Galilejského neboli Tiberiadského moře. Šel za ním velký zástup, protože viděli znamení, která konal na nemocných. Ježíš vystoupil na horu a tam se posadil se svými učedníky. Bylo krátce před židovskými velikonočními svátky. Když Ježíš pozdvihl oči a uviděl, jak k němu přichází velký zástup, řekl Filipovi: „Kde nakoupíme chleba, aby se ti lidé najedli?“ To však řekl, aby ho zkoušel, protože sám dobře věděl, co chce udělat. Filip mu odpověděl: „Za dvě stě denárů chleba jim nestačí, aby se na každého aspoň něco dostalo.“ Jeden z jeho učedníků – Ondřej, bratr Šimona Petra – mu řekl: „Je tu jeden chlapec, ten má pět ječných chlebů a dvě ryby. Ale co to je pro tolik lidí?“ Ježíš řekl: „Postarejte se, ať se lidé posadí!“ Bylo pak na tom místě mnoho trávy. Posadili se tedy, mužů bylo asi pět tisíc. Potom Ježíš vzal chleby, vzdal díky a rozdělil je sedícím; stejně i ryby, kolik kdo chtěl. Když se najedli, řekl učedníkům: „Seberte zbylé kousky, aby nepřišlo nic nazmar!“ Sebrali je tedy a bylo to plných dvanáct košů kousků, které po jídle zbyly z pěti ječných chlebů. Když lidé viděli znamení, které udělal, říkali: „To je jistě ten Prorok, který má přijít na svět!“ Ježíš poznal, že chtějí přijít a zmocnit se ho, aby ho prohlásili za krále. Proto se zase odebral na horu, úplně sám.
I Janovo evangelium vypráví o rozmnožení chlebů. Ježíšovy pomocníky v této akci jmenuje jménem, a to jsou nečekaně Filip a Ondřej, učedníci, kteří u synoptiků nehrají žádnou roli. Vyprávění o rozmnožení chlebů pro 5.000 mužů zde má trochu jinou funkci než u synoptiků. Sice svědčí stejně o Ježíšově moci a starosti o hladové lidi, jako je tomu v synoptických evangeliích, ale zaznívá tu jednak téma zkoušky víry pro Filipa, jednak nepochopení lidí, pokud jde o Ježíšovo poslání. Lidé v Ježíšovi vidí divotvůrce, který může snadno zajistit jejich životní potřeby, proto ho chtějí prohlásit za krále. Znamení, jímž rozmnožení chleba bylo, nechápou. Zůstávají na rovině pozemské reality, jde jim jen o pozemské zajištění (o takový paternalistický stát). Populismus funguje přes staletí. Ježíš jejich lacinému nadšení nepodléhá a odchází do samoty. Vyprávění je také důležitou předehrou pro zásadní Ježíšovu řeč o chlebě-tělu a vínu-krvi, která následuje.
Není snadné nepodléhat nadšení lidí kolem, pokušení obdivu a získání moci. Ježíš ukazuje, že zásadní věcí je zůstat věrný poslání, povolání. To nemusí vylučovat povolání k postu autority, ale ten musí být prostředkem naplnění poslání, nikoliv cílem a pouhým místem na výsluní k uspokojení vlastní sebelásky. Ježíš odchází do samoty, protože i on potřebuje čas na soustředění, aby naplnil své poslání, i on se potřebuje oprostit od emocí davu a najít rovnováhu ve spojení s Otcem.
Sobota 18. 4. 2026 – 2. týden velikonoční
Sk 6,1-7
V těch dnech, když počet učedníků rostl, začali helénisté projevovat proti Hebrejům nespokojenost, že prý jejich vdovy jsou při každodenním podělování zanedbávány. Dvanáct (apoštolů) proto svolalo (veškeré) množství učedníků a řekli: „Nebylo by správné, abychom my zanedbávali Boží slovo a sloužili při stole. Proto, bratři, vyberte ze svého středu sedm mužů, kteří mají dobrou pověst a jsou plní Ducha a moudrosti, a my je ustanovíme pro tento úkol. My však se chceme nadále věnovat modlitbě a službě slova.“ Ten návrh se zalíbil celému shromáždění. Vyvolili tedy Štěpána, muže plného víry a Ducha Svatého, dále Filipa, Prochora, Nikanora, Timona, Parmena a Mikuláše, proselytu z Antiochie. Postavili je před apoštoly a oni na ně za modlitby vložili ruce. Boží slovo se šířilo stále více a počet učedníků v Jeruzalémě velmi rostl. Také velké množství kněží poslechlo a přijalo víru.
Ony idylické poměry, jak nám je vylíčil autor Skutků v předchozích kapitolách, nebyly zas tak idylické, jak plyne z dnešního čtení. O počtu těch vdov, resp. o sociálním pozadí konfliktu, lze mít značné pochybnosti. Smyslem této pasáže je především sdělení, že už v prvotní církvi fungovaly různě orientované skupiny, což s sebou nese vždy určitý konfliktní potenciál, ale že lze najít řešení a společný „jazyk“. V základní jeruzalémské obci (mateřské) byly ty skupiny odlišné už jazykově, ale nepochybně nejenom jazykově.
Jazyk je nástrojem myšlení a řečtina a hebrejština/aramejština jsou strukturou velmi odlišné jazyky. Ti řecky mluvící křesťané ze židovství zřejmě vyvozovali poněkud jiné závěry z významu Ježíšovy smrti ve vztahu k židovství, nejspíš mnohem radikálnější než jejich aramejsky mluvící souvěrci. Byla to právě tato řecky mluvící skupina učedníků, která po smrti Štěpánově musela opustit Jeruzalém. A z nich také byli první aktivní misionáři. Nepochybně v obou skupinách byli lidé, kteří uměli alespoň základně oba jazyky, např. Petr nebo Filip či Ondřej, což umožňovalo dorozumění. V čele té „nové“ skupiny stojí samí řecky mluvící, jak prozrazují jejich jména – Mikuláš je dokonce proselyta z Antiochie (třetího největšího města Římské říše a hlavního města provincie Sýrie, kde hlavním komunikačním jazykem byla řečtina), tedy města, kam nakonec tato skupina zamířila.
Obě skupiny nakonec našly společné řešení, což vedlo k růstu celé obce. Konflikty a problémy provázejí církev od počátku, nikdy to nebylo zcela ideální. Je ovšem důležité mít snahu najít řešení, hledat ho ve společné modlitbě a komunikovat. Pak to může vést i k růstu. Konflikt není nikdy příjemný, ale může se stát zdrojem růstu, pokud obě strany mají zájem na společném řešení a ne jenom na prosazení vlastní vize či pravdy. Je to těžké, protože je to vždy obsazeno emocionálně.
Jan 6,16-21
Když nastal večer, šli Ježíšovi učedníci dolů k moři, vstoupili na loď a jeli na druhý břeh moře do Kafarnaa. Už byla tma, a Ježíš k nim ještě nepřišel. Moře se vzdouvalo nárazy silného větru. Když uveslovali pětadvacet nebo třicet honů, viděli Ježíše kráčet po moři a blížit se k lodi. Padl na ně strach. On však na ně zavolal: „To jsem já, nebojte se!“ Chtěli ho vzít na loď a vtom loď přirazila k břehu, ke kterému jeli.
Příběh s Ježíšem kráčejícím po moři je znám i ze synoptické tradice. Odlišnost Janova evangelia je v tom, že Ježíš na loď ani nevstoupí, a přesto se okamžitě ocitnou učedníci v cíli. Ježíšova přítomnost stačí k tomu, aby se člověk ocitl v cíli své cesty. S Ježíšem lze překonat všelijaké překážky a dospět k cíli, a to i v situaci, když ho již nelze mít ve fyzickém dosahu. Ježíš je, jak sám ve 14. kapitole říká, „cesta, pravda a život“. Jde-li člověk s ním svou životní cestou, je již zároveň u cíle.
Ježíš volá: „To jsem já, nebojte se!“ Učedníci se obávali oprávněně nepohody na moři a nenadálého setkání, nečekané situace, kdy si nemohli být ničím jisti. Ježíš je ale oslovuje a jeho přítomnost situaci mění. Na člověka padá strach z toho, co nezná, má de facto strach ze své projekce, z domýšlení zlých konců, které třeba zdaleka nenastaly a vůbec nastat nemusejí. V takové situaci ujištění, které Ježíš učedníkům svým hlasem poskytuje, je důležité. Současná je jako to vzdouvající moře a také hrozí převrhnout loď, na níž jedeme. V tom všem je třeba vnímat ujištění, že v tom není člověk sám.
Neděle 19. 4. 2026 – 3. neděle velikonoční
Sk 2,14.22-28
V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti (apoštoly) a slavnostně promluvil: „Židé a všichni jeruzalémští obyvatelé, pozorně vyslechněte mou řeč! Bůh vám dal svědectví o Ježíši Nazaretském mocnými činy, divy a znameními, které, jak víte, konal Bůh skrze něho mezi vámi. A on byl vydán, jak to Bůh předem rozhodl a předpověděl, a vy jste ho rukama bezbožníků přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil, zbavil bolestí smrti, protože nebylo možné, aby zůstal v její moci. David přece o něm říká: ‚Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano i mé tělo odpočine v naději, neboť nevydáš mě podsvětí napospas, nedopustíš, aby tvůj Svatý podlehl porušení. Oznámil jsi mi cesty života, naplníš mě blahem před svou tváří.‘“
Po zážitku působení Ducha sv. o Letnicích v Jeruzalémě promlouvá Petr ke shromážděným lidem a zvěstuje jim Ježíšovo zmrtvýchvstání. Svým hlásáním navazuje na to, co je známé – na předpověď Písma – citací žalmu 16,8-11. Jde o důležitý princip hlásání, jimž autor Skutků charakterizuje Petrovo kázání (nejen zde). Posluchačům/adresátům je třeba ukázat souvislost mezi minulostí a přítomností, mezi tím, co znají, co je jim vlastní, a tím novým, co přichází, co se nabízí. Dobré a pravdivé z minulosti i současnosti přetrvává a je na místě na ně navazovat nabídkou nového pokračování, nového zacílení.
1 Petr 1,17-21
Milovaní! Když říkáte Otec tomu, který soudí nestranně každého podle jeho činů, žijte v bázni po dobu svého vyhnanství. Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými (věcmi) pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, nýbrž drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vyhlédnut už před stvořením světa, ale pro vás se objevil (teď) na konci časů. Skrze něho jste uvěřili v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil, takže když věříte, můžete zároveň v Boha i doufat.
Autor tohoto listu se obrací na své adresáty, což jsou křesťané Malé Asie, resp. křesťané vůbec, aby jim připomenul, co znamená křest, tedy napojení na Ježíše Krista. Svou vírou, zpečetěnou křtem, vstoupili do prostoru spásy, tj. do intimního společenství s Bohem, o nějž mohou opřít svou budoucnost. Život v tomto čase nazývá autor vyhnanstvím, nikoliv z pohrdání pozemskými dobry, ale ze zkušenosti konfliktu s většinou společností své doby, někdy i z pronásledování.
Lk 24,13-35
Ještě ten den (první po sobotě) se ubírali dva z učedníků do vesnice zvané Emauzy, která je vzdálena od Jeruzaléma šedesát honů. Hovořili spolu o tom všem, co se stalo. Jak tak hovořili a uvažovali, přiblížil se k nim sám Ježíš a připojil se k nim. Ale jako by jim cosi zadržovalo oči, takže ho nepoznali. Zeptal se jich: „O čem to cestou spolu rozmlouváte?“ Zastavili se celí smutní. Jeden z nich – jmenoval se Kleofáš – mu odpověděl: „Ty jsi snad jediný, kdo se zdržuje v Jeruzalémě a neví, co se tam tyto dny stalo!“ Zeptal se jich: „A co se stalo“ Odpověděli mu: „Jak Ježíše z Nazareta, který byl prorok, mocný činem i slovem před Bohem i přede vším lidem, naši velekněží a přední mužové odsoudili k smrti a ukřižovali. My však jsme doufali, že on je ten, který má vysvobodit Izraele. A k tomu všemu je to dnes třetí den, co se to stalo. Některé naše ženy nás sice rozrušily: Byly časně ráno u hrobu, nenalezly jeho tělo, přišly a tvrdily, že měly i vidění andělů a ti prý říkali, že on žije. Někteří z našich lidí odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy říkaly, jeho však neviděli.“ A on jim řekl: „Jak jste nechápaví a váhaví uvěřit tomu všemu, co mluvili proroci! Což to všechno nemusel Mesiáš vytrpět, a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše, (probral dále) všechny proroky a vykládal jim, co se ve všech (částech) Písma na něj vztahuje. Tak došli k vesnici, kam měli namířeno, a on dělal, jako by chtěl jít dál. Ale oni na něho naléhali: „Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se už nachýlil.“ Vešel tedy dovnitř, aby zůstal s nimi. Když byl s nimi u stolu, vzal chléb, pronesl nad ním požehnání, rozlámal ho a podával jim. (Vtom) se jim otevřely oči a poznali ho. On jim však zmizel. Tu si mezi sebou řekli: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ Ještě tu hodinu se vydali na cestu a vrátili se do Jeruzaléma. Tam našli pohromadě jedenáct (apoštolů) i jejich druhy. Ti řekli: „Pán skutečně vstal a zjevil se Šimonovi.“ Oni sami pak vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba.
Poutavý a poučný příběh učedníků, kteří jsou naplněni skepsí a opouštějí Jeruzalém, místo zničených nadějí. Jsou tak zabráni do svého zklamání, že si ani neuvědomí, že se něco stalo, někdo se k nim připojil. Reagují teprve na oslovení otázkou. Ve své odpovědi zůstávají ponořeni ve svém smutku, zklamaných nadějích, i když neuvědoměle přiznávají, že existuje i jiná zkušenost. Ženy sice viděly a poznaly, ale kdo by tomu přikládal víru! Hrob je možná opravdu prázdný, ale kdovíco to znamená. Ježíš je poslouchá a pak se jim snaží ukázat na základě toho, co znají, že se mohou mýlit ve své interpretaci dění. Třeba si to ty ženy úplně nevymyslely. Učenost jejich souputníka je nakonec tak zaujme, že jej nechtějí propustit, něco se v nich pomalu láme či otevírá. Při večeři – lámání chleba – se jim najednou rozsvítí. To je přece on! V tu chvíli už tam není, už nepotřebují další svědectví, další důkaz. Jejich důkazem je jejich hořící srdce, zkušenost, kterou učinili, blízkost, kterou zakusili. Takže se mohou vrátit, už nepotřebují utéct svému zklamání, naopak musejí své poznání rychle sdělit dál. Tak neváhají a běží nazpět, kde se setkají se stejnou zkušeností. Ježíš žije!
Evangelista nám v tomto příběhu sděluje nejen, že Ježíš žije a jsou na to svědci, ale že je možné se s ním setkat na cestě životem skrze Písmo, skrze eucharistii, skrze společenství. Ježíš se dává poznat, i když je „jinak“. Realismus v hodnocení skutečností i různých zpráv je na místě, ale nesmí být zaslepeností, neschopností připustit, že může být i jiná zkušenost než ta vlastní. A sdílená zkušenost znamená spojení a posílení, sounáležitost i důvěru.