Středa 13. 4. 2022 – Svatý týden

Iz 50,4-9

⁴Panovník Hospodin dal mi jazyk učedníků, abych uměl zemdleného podpírat slovem. On mě probouzí každého jitra, probouzí mi uši, abych slyšel jako učedníci. ⁵Panovník Hospodin mi otevřel uši a já nevzdoruji ani neuhýbám nazpět. ⁶Nastavuji záda těm, kteří mě bijí, a své líce těm, kdo rvou mé vousy, neukrývám svou tvář před potupami a popliváním. ⁷Panovník Hospodin je moje pomoc, proto nemohu být potupen, proto tvář svou nastavuji, jako kdyby byla z křemene, a vím, že nebudu zahanben. ⁸Blízko je ten, jenž mi zjedná spravedlnost. Kdo chce vést se mnou spory? Postavme se spolu! Kdo bude můj odpůrce na soudu? Ať ke mně přistoupí! ⁹Hle, Panovník Hospodin je moje pomoc. Kdo mě chce obvinit ze svévole? Hle, ti všichni zvetší jako šat, sežerou je moli.

Osud Služebníka Hospodinova je obtížný. Jeho úkolem je být oporou pro druhé, ale sám zakouší tvrdý úděl nespravedlivě pronásledovaného. Jeho silou je, že rozumí svému údělu, že nepovažuje své utrpení a nespravedlnost, které ho stíhají, za nesmyslné. Naopak si je jist, že skrze jeho ponížení, skrze přijetí utrpení, ponížení a pronásledování Hospodin zvítězí. Hospodinova spravedlnost a láska nakonec zvítězí. Tento Služebník je předobrazem Ježíše a jeho osudu a zároveň prototypem učedníka Ježíšova, resp. Hospodinova.

V Matoušově evangeliu Ježíš vyzývá své učedníky k nastavení druhé tváře, což je něco ve stylu Služebníka Hospodinova. Zlu je třeba čelit, ale ne tím, že se roztáčí spirála zla, nýbrž „šokovou terapií“ dobrem. To sice vypadá nereálně, ale to je jednání Boží, které mění svět. Člověk u toho ovšem musí přemýšlet a musí to být důsledek jeho skutečného zakotvení v Bohu. Vzpomínám si, jak Josef Zvěřina jednou líčil svůj výslech, kdy vyslýchajícím (z nichž byl vždy jeden „dobrý“ a druhý „zlý“) důrazně řekl, že ho nemohou donutit, aby je nenáviděl. To je šokovalo – nicméně to napřed může celou situaci ještě vyostřit (jak ukazují osudy Ghándího nebo Ml. L Kinga), než to začne skutečně působit. Nechat tvář ztvrdnout v křemen odkazuje tímto směrem vytrvalosti v nenásilí, jistoty Božího zastání.

Mt 26,14-25

¹⁴Tehdy šel jeden z dvanácti, jménem Jidáš Iškariotský, k velekněžím ¹⁵a řekl: "Co mi dáte? Já vám ho zradím." Oni mu určili třicet stříbrných. ¹⁶ Od té chvíle hledal vhodnou příležitost, aby ho zradil. ¹⁷Prvního dne o svátcích nekvašených chlebů přišli učedníci za Ježíšem a řekli: "Kde chceš, abychom ti připravili velikonoční večeři?" ¹⁸On je poslal do města k jistému člověku, aby mu řekli: "Mistr vzkazuje: Můj čas je blízko, u tebe budu jíst se svými učedníky velikonočního beránka." ¹⁹Učedníci učinili, jak jim Ježíš nařídil, a připravili velikonočního beránka. ²⁰Navečer usedl s Dvanácti ke stolu, ²¹a když jedli, řekl jim: "Amen, pravím vám, že jeden z vás mne zradí." ²²Velice je to zarmoutilo a začali se ho jeden po druhém ptát: "Snad to nejsem já, Pane?" ²³On odpověděl: "Kdo se mnou omočil ruku v míse, ten mě zradí. ²⁴Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno; ale běda tomu, který Syna člověka zrazuje. Pro toho by bylo lépe, kdyby se byl vůbec nenarodil!" ²⁵Na to řekl Jidáš, který ho zrazoval: "Jsem to snad já, Mistře?" Řekl mu: "Ty sám jsi to řekl."

Ježíš ví, co ho čeká, ví, že jeho střet s mocnými je nevyhnutelný, a tuší, že v tomto střetu mu jde o život. A také ví, že jeden z jeho učedníků – a pravděpodobně jeden z velmi blízkých – se od něj odvrací, ztrácí v něj důvěru. Ještě se ho pokusí varovat a zastavit, protože mu je jasné, jaké to bude mít důsledky pro zrádce samotného. Nemyslí v první řadě na sebe, nýbrž na Jidáše, na jeho dobro. Snaží se mu nabídnout poslední příležitost k zastavení, protože Jidáše stále miluje. Jistě Jidášova zrada Ježíše bolela, ale zároveň mu bylo jasné, jak devastující důsledky to pro Jidáše bude mít. Je těžké unést vlastní zbabělost, ale vědomí zrady je téměř k neunesení, jakmile člověk procitne ze svého omylu a do hloubky pochopí, co udělal. V tom se Petrovo a Jidášovo jednání výrazně liší. Od zrádce se nakonec odvrátí i ti, kvůli nimž se zrady dopustil.

Poslední chvíle Ježíšova života jsou ve znamení zrady, nenávisti, strachu – to vše je přítomno už i při večeři na rozloučenou, kdy se Ježíš učedníkům zcela vydává a kdy jim nabízí perspektivu trvalého společenství. Ani zrada, strach, nenávist nemohou umenšit Ježíšovu lásku a odvahu k sebedarování.