Zelený čtvrtek 14. 4. 2022 – Svatý týden
Ex 12,1-8.11-14
Hospodin řekl Mojžíšovi a Áronovi v egyptské zemi: 2"Tento měsíc bude pro vás začátkem měsíců. Bude pro vás prvním měsícem v roce. 3Vyhlaste celé izraelské pospolitosti: Desátého dne tohoto měsíce si každý vezmete beránka podle svých rodů, beránka na rodinu. 4Kdyby byla rodina malá a na beránka by nestačila, přibere si každý souseda, který bydlí nejblíže jeho rodiny, aby doplnil počet osob. Podle toho, kolik kdo sní, stanovíte počet na beránka. 5Budete mít beránka bez vady, ročního samce. Vezmete jej z ovcí nebo z koz. 6Budete jej opatrovat až do čtrnáctého dne tohoto měsíce. Navečer bude celé shromáždění izraelské pospolitosti beránky zabíjet. 7Pak vezmou trochu krve a potřou jí obě veřeje i nadpraží u domů, v nichž jej budou jíst. 8Tu noc budou jíst maso upečené na ohni a k němu budou jíst nekvašené chleby s hořkými bylinami. 9Nebudete z něho jíst nic syrového ani vařeného ve vodě, nýbrž jen upečené na ohni s hlavou i s nohama a vnitřnostmi. 10Nic z něho nenecháte do rána. Co z něho zůstane do rána, spálíte ohněm. 11Budete jej jíst takto: Budete mít přepásaná bedra, opánky na nohou a hůl v ruce. Sníte jej ve chvatu. To bude Hospodinův hod beránka. 12Tu noc projdu egyptskou zemí a všecko prvorozené v egyptské zemi pobiji, od lidí až po dobytek. Všechna egyptská božstva postihnu svými soudy. Já jsem Hospodin. 13Na domech, v nichž budete, budete mít na znamení krev. Když tu krev uvidím, pominu vás a nedolehne na vás zhoubný úder, až budu bít egyptskou zemi. 14Ten den vám bude dnem pamětním, budete jej slavit jako slavnost Hospodinovu. Budete jej slavit po všechna svá pokolení. To je provždy platné nařízení.
Jde o základní text z knihy Exodus, který mluví o ustanovení Hodu beránka, Paschy, jenž je vztahován k události východu z Egypta, k základní zkušenosti s Hospodinem jako tím, kdo vysvobozuje z otroctví. Tento svátek, původně pastevecký splynul se svátkem Nekvašených chlebů (Přesnicemi), což byl svátek zemědělský. Oba byly svázány s jarním úplňkem, tedy obdobím zrodu nového života, jara. Oslava tohoto svátku (těchto svátků – trvají 7 dní) patří k vrcholům náboženských slavností Izraele; společně s Letnicemi a Svátky stánků tvoří tzv. poutní svátky, kdy patřilo k povinnostem (minimálně ideálně) slavit je v Jeruzalémě. Tím byl podtržen jejich význam pro budování společné identity a sounáležitosti. Tento svátek si mají Židé připomínat jako jeden ze základních momentů své identity a jeho slavení v synagóze i doma (tam především) má přesné předpisy. Domácí liturgie vůbec hraje v židovském náboženském životě velkou roli. V domácí liturgii má žena i jídlo svou velkou důležitost.
Je důležité slavit svátky a připomínat si tím dar života, dar Hospodinovy přízně a také důležitost společenství, do něhož slavící patří. Společné slavení vytváří jednotu, sounáležitost a také obsahuje demokratický moment, neboť celé společenství slaví, celé společenství se raduje, celé společenství společně uctívá dárce života. Je třeba znovu objevit i důležitost a krásu domácího slavení a domácí liturgie i v našem křesťanském prostředí. Smysl pro ně jsme hodně ztratili.
1 Kor 11,23-26
23 Já jsem přijal od Pána, co jsem vám také odevzdal: Pán Ježíš v tu noc, kdy byl zrazen, vzal chléb, 24vzdal díky, lámal jej a řekl: "Toto jest mé tělo, které se za vás vydává; to čiňte na mou památku." 25Stejně vzal po večeři i kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva, zpečetěná mou krví; to čiňte, kdykoli budete píti, na mou památku." 26Kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně, dokud on nepřijde.
Ježíšovou smrtí o Velikonocích nabyly Velikonoce pro Ježíšovy učedníky nového rozměru. Nejde již jen o vzpomínku a zpřítomnění záchrany Izraele z Egypta, nýbrž o slavení zásadní události v dějinách celého lidstva, o otevření nové etapy, o poražení vlády temné moci hříchu. Pavel ovšem Korinťanům nevykládá něco nového, oni připomínku Večeře Páně běžně (leč se značným nepochopením její podstaty) slaví, ale Pavel jim tuto základní událost otevření nového života staví před oči jako zrcadlo. Nelze slavit Ježíšovu sebevydanost, sebedarování učedníkům, a tím všem, a nevzít ji jako závazek života. Slavení Večeře Páně (eucharistie) není jedním z množství kultických úkonů, nýbrž je přijetím závazku jednat jako Ježíš. To chce Pavel svým adresátům, kteří se hádají, vedou nejrůznější spory, vyvyšují jedni nad druhými, dělají rozdíly mezi sebou (dělí se na společensky lepší a horší, jak to bylo v antické společnosti obvyklé) apod., zdůraznit. Pokud nejste ochotni dát se k dispozici jako Ježíš, milovat až do krajnosti jako on, tak slavíte jeho památku nehodně, což má dopad na Vaše společenství – nefunguje, jak má! To jim připomínkou Večeře Páně sděluje. To sděluje i nám.
Jan 13,1-15
Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce. 2Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil, 3Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, 4odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; 5pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán. 6Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: "Pane, ty mi chceš mýt nohy?" 7Ježíš odpověděl: "Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš." 8Petr mu řekl: "Nikdy mi nebudeš mýt nohy!" Ježíš odpověděl: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl." 9Řekl mu Šimon Petr: "Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!" 10Ježíš mu řekl: "Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni." 11Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čistí. 12 Když jim umyl nohy, oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: "Chápete, co jsem vám učinil? 13Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. 14Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. 15Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.
Janova verze Poslední večeře se od synoptického líčení odlišuje v nejrůznějších momentech. K nejnápadnějším patří skutečnost, že neobsahuje slova ustanovení a na jejich místě stojí akce mytí nohou. Autor evangelia o slovech ustanovení věděl (srov. kap. 6 evangelia), ale považoval za důležité zdůraznit jiný aspekt Ježíšovy vydanosti. Zatímco u synoptiků a v 1 Kor 11,23-26 Ježíš slovy o těle a krvi říká: „to jsem já, kdo je Vám plně k dispozici, kdo je ochoten dát za vás život“ a tím zavazuje své spolustolovníky k přijetí stejné vydanosti (připomínat si tento akt není nic jiného než ho integrovat do vlastního života), tak v janovské verzi to dělá aktem mytí nohou. To byla v antice práce pro otroky. Tím, že je tato scéna vložena doprostřed hostiny (normálně se mytí nohou hostům odehrávalo při jejich příchodu k hostiteli), je zdůrazněn její symbolický význam, její nárok na učedníky. V zásadě stejný jako ve slovech ustanovení – přijetí podílu na službě druhým, na vydanosti pro druhé, na opuštění vlastního ega. Petr je tu prezentován jako učedník, který – přestože stojí v čele těch druhých – nic moc nechápe. Nechápe, že musí napřed přijmout Ježíšovo sebeponížení, Ježíšovu kenozi (srov. Flp 2,6-11), aby ho mohl následovat. A ani po Ježíšově vysvětlení není pořádně s to porozumět, oč jde. Horlivě se domáhá umytí hlavy a rukou, což lze hodnotit jako takový výraz nepromyšleného sebepokořování (až falešné pokory), které nikam nevede, nic nepřidává, jen komplikuje situaci.
Přijmout Ježíšovu poníženost není vůbec snadné, už proto ne, že nás konfrontuje s naší neochotou ho opravdu následovat, a to bez falešné pokory Petrovy. To neznamená vzdát se svých kvalit a schopností, jak to chtěl udělat Petr, ale přijmout tu službu, kterou nám Bůh skrze naše životní okolnosti nabízí, jako službu, jako život pro druhé, jako vydanost ve prospěch celku.
Eucharistie znamená díkůčinění, vzdávání díků, a to společným slavením. Celá obec se shromažďuje, aby vzdala Bohu dík za všechno, co od něj dostáváme, a především za Ježíše a jeho lásku. Ve starokřesťanském spise zvaném Didaché (Učení dvanácti apoštolů – pravděpodobně ze začátku 2. století), jenž obsahuje poněkud odlišnou tradici Večeře Páně, se tento rys silně zdůrazňuje:
9,1-10,7: „Pokud jde o eucharistii, vzdejte díky takto. Nejprve o poháru: ,Vzdáváme ti, díky, Otče náš, za svatou révu Davida, služebníka tvého, kterou jsi nám uvedl ve známost skrze Ježíše, služebníka svého. Tobě sláva na věky.‘ O nalámaném pak: ,Vzdáváme ti díky, Otče náš, za život i poznání, jenž jsi nám uvedl ve známost skrze Ježíše, služebníka svého. Tobě sláva na věky.‘ ,Právě tak jako byly drobty tohoto chleba rozsypány po horách a shromážděny se staly jedním, tak buď shromážděna církev tvá od konců země do tvého království. Protože tvá je sláva i moc skrze Ježíše Krista na věky.‘ Nikdo ať nejí a nepije z vaší eucharistie. Ale (jen) pokřtění ve jméno Páně. Vždyť i o tom řekl Pán: ,Ať nedáte svaté psům.‘ A po nasycení takto vzdávejte díky: ,Vzdáváme ti díky, Otče svatý, za svaté jméno tvé, jenž jsi zabydlel v srdcích našich, i za poznání, víru a nesmrtelnost, které jsi nám uvedl ve známost skrze Ježíše, služebníka svého. Tobě sláva na věky. Ty, Pane Vševládče, jsi vzdělal vše pro jméno své, pokrm i nápoj dal jsi lidem k požívání, aby ti vzdali díky, nás pak jsi obdařil milostí duchovního pokrmu a nápoje života věčného skrze služebníka svého. Za vše ti vzdáváme díky, ježto mocný jsi (ty). Tobě sláva na věky. Rozpomeň se, Pane, na církev svou, k uchránění jejímu od všeho zlého a jejímu dovršení v lásce své a shromáždi ji od čtyř větrů, posvěcenou, do svého království, jež jsi jí přichystal. Protože tvá je moc i sláva na věky. Přijď milost a pomiň svět tento. Hosanna Bohu Davidovu. Je-li kdo svatý, nechť přistoupí. Není-li někdo, nechť se obrátí. Maran atha. Amen.‘ Prorokům pak svěřujte díkůvzdávání tak, jak chtějí.“
Alespoň občas bychom si měli uvědomit, že jsme při slavení eucharistie zváni ke společné oslavě Boha, k vyjadřování díků a chvále jeho díla pro člověka. Účast na slavení eucharistie není individuálním úkonem zbožnosti, nedělní povinností či odměnou za dobré chování, kam se nám její vnímání posunulo, nýbrž zapojením se do společné radostné chvály a vyjádřením vděčnosti. Slavení eucharistie je společnou oslavou všech přítomných, kteří vytvářejí jedno společenství, jedno tělo, a to Kristovo, což stvrzují podílem na jeho těle v podobě chleba a vína.
