Sobota 15. 10. 2022 – 28. týden v mezidobí, sv. Terezie Veliké

Ef 1,15-23

Bratři! Slyšel jsem, jak věříte v Pána Ježíše a jakou lásku projevujete všem křesťanům, a proto nepřestávám za vás děkovat, když na vás vzpomínám ve svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, udělil dar moudře věci chápat a jejich smysl odhalovat, (takže budete moci mít) o něm správné poznání. On ať osvítí vaše srdce, abyste pochopili, jaká je naděje těch, které povolal, jaké poklady slávy (skrývá) křesťanům jeho dědictví a (jak se ukazuje) na nás, na věřících, jeho nesmírně velká moc působením jeho všemohoucnosti. Ta se už projevila, když Krista vzkřísil z mrtvých a posadil ho po své pravici v nebi: vysoko nad všechna knížata, mocnosti, síly, panstva, a jak jen se ještě jmenují všechny hodnosti, a to nejen v tomto věku, ale i v budoucím. Ano, ‚všechno podřídil pod jeho nohy‘. A jeho dal jako svrchovanou hlavu církvi: ona je jeho tělem, plností toho, který naprosto všechno ovládá.

Autor jménem Pavlovým děkuje za víru i lásku adresátů a vyprošuje jim prohloubení v pravém poznání. Toto poznání není primárně intelektuálním výkonem, nýbrž darem Ducha. Jde tedy o proniknutí do tajemství Božího jednání se stvořením. Ježíš je nejvyšším pánem, jemuž Bůh podřídil všechno, a to definitivně. Ježíš je Bohem ustanoven jako hlava církve, tedy ten, kdo církev řídí a dodává jí vše potřebné. Autor zřejmě reaguje i na List Kolosanům, ale jeho kosmickou christologii posouvá zpět k zemi. Je-li Ježíši všechno podřízeno, pak se na něj můžeme spolehnout.

Lk 12,8-12

Ježíš řekl svým učedníkům: „Ke každému, kdo se ke mně přizná před lidmi, i Syn člověka se přizná před Božími anděly. Kdo však mě před lidmi zapře, bude zapřen před Božími anděly. Každému, kdo řekne slovo proti Synu člověka, bude odpuštěno; kdo by se však rouhal Duchu svatému, tomu odpuštěno nebude. Až vás budou předvádět do synagog na soud, před úřady a vrchnosti, nedělejte si starosti, jak a čím byste se hájili nebo co byste měli říci. V tu chvíli vás totiž Duch svatý poučí, co je třeba říci.“

Tohle je jediné místo v Novém zákoně (evangeliích), kde se Ježíš přímo ztotožňuje se Synem člověka. Jde opět o soubor Ježíšových výroků. První je o vyznání příslušnosti k Ježíši, druhý o rouhání Duchu svatému a třetí o odvaze osvědčit se před soudy mocných a spoléhat se při tom na dar Ducha.

Ježíš nabádá své učedníky, aby měli odvahu zůstat mu věrní i v situaci pronásledování, konfrontace s lidskou nepřízní. Toto téma je pak rozvedeno ve třetím výroku. Zajímavý je v tomto výroku poukaz na anděly. Snad za tím stojí jakási paralela lidského a Božího soudu. U lidského soudu jsou přítomni lidé jako svědci nebo i žalobci, u Božího soudu jsou andělé součástí Božího „dvora“, a tedy i účastníky řízení. Vzhledem k použití pasíva „bude zapřen“ je tím aktérem zapření nejspíš Ježíš sám. Ten, kdo Ježíše zradí, nebude moci spoléhat na jeho pomoc na Božím soudu.

Druhý výrok mluví o rouhání Duchu sv., což působí vždy problémy. To je jediné rouhání, jež nebude odpuštěno. Podle mého názoru nejde o nějaké specifické rouhání a jednání (např. se za takové rouhání považovala dříve sebevražda), nýbrž o zneuznání a popírání poznané pravdy. V Ježíši, Synu člověka, se lidé mohou mýlit, mohou jej v jeho pozemské existenci nepoznat jako Božího Syna, což může být odpuštěno a revidováno, ale když člověk pravdu jasně poznává, a přesto jí popírá, jí pohrdá, tomu není co odpouštět, protože on o to nestojí, tady není co revidovat.

Třetí výrok chce učedníky ujistit, že v situaci pronásledování nebudou opuštěni a při obhajobě mají naslouchat vlastnímu nitru, vlastnímu svědomí, skrze něž je Duch vede. Duch jim nenašeptá, co mají říci, nýbrž jim pomůže rozlišit a najít ta správná slova.