Zamyšlení k mešním textům z 15. 4. 2024

Pondělí 15. 4. 2024 – 3. týden velikonoční

Sk 6,8-15

Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení. Ale tu zasáhli někteří z tak zvané synagogy propuštěnců s lidmi z Kyrény, Alexandrie, Kilíkie a Asie a začali se přít se Štěpánem. Nemohli však obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil. Navedli tedy některé lidi, aby vypovídali: „Slyšeli jsme ho, jak mluví rouhavé řeči proti Mojžíšovi a proti Bohu.“ Tím rozbouřili lid, starší a učitele Zákona. Ti ho pak přepadli a násilím ho přivedli do velerady. Přivedli také křivé svědky a ti vypovídali: „Tenhle člověk neustále vede řeči proti chrámu a proti Zákonu. Tak jsme ho slyšeli, že říkal: ‚Ježíš Nazaretský rozboří tento chrám a změní ustanovení, která máme od Mojžíše.‘“ Všichni, kdo seděli ve veleradě, upřeně se na něho podívali a viděli, že se jeho tvář podobá tváři anděla.

Štěpán, vedoucí představitel skupiny 7 diákonů, vedoucího grémia pro řecky mluvící členy obce v Jeruzalémě, se stal prvním následovníkem Ježíšovým, jenž byl podobně jako on odsouzen na základě falešných výpovědí a rozhodnutí židovských předáků. Je tedy prototypem učedníka, který je ochoten dát svůj život (a také ho dá) za své přesvědčení, za hlásání evangelia. Je zajímavé, že je to právě on, řecky mluvící Žid (židokřesťan), nikoliv někdo z Dvanácti – ti teprve půjdou v jeho stopách.

Historicky je velmi zajímavé, že těmi, kdo dokázali překročit vazbu na svůj původní židovský kontext, byli ti, kdo nepatřili do té nejužší skupiny Ježíšových učedníků. Právě tito řecky mluvící následovníci Ježíšovi vyvodili z jeho učení a postojů radikálnější interpretaci než Ježíšovi nejbližší učedníci a jeho příbuzní. Doplatili na to sice vyhnáním z Jeruzaléma (a Štěpán smrtí), ale otevřeli cestu k šíření evangelia mezi nežidy, tedy šíření evangelia do celého tehdejšího kulturního středomořského světa, a to evangelia, které se posléze vyvázalo z těsné vazby na židovství. To se nakonec prokázalo jako správný směr. Do tohoto kontextu pak patřil i apoštol Pavel. To, co v určité chvíli může vypadat jako katastrofa, se může stát tím, co otevírá novou cestu. Ježíšovi nejbližší učedníci byli jistě zasloužilí a nositelé tradice, tedy řeklo by se ti, kdo byli extra povolaní k šíření evangelia, a přesto to byli ti „noví“, ti jinak mluvící, ti odjinud, jako posléze Pavel, kdo měli největší podíl na šíření evangelia. Apoštolové chápali své poslání tradičně (obrátit Izrael) v doslovném následování, ale byli to právě ti, kdo tradiční cesty a způsoby víceméně opustili (aniž zradili tradici), kdo posunuli vývoj dál. Možná se to tak děje i dnes.

Jan 6,22-29

Lidé, kteří zůstali na protějším břehu moře, si všimli, že tam byl jenom jediný člun a že Ježíš zároveň se svými učedníky na loď nevstoupil, ale že učedníci odjeli sami. Přijely jiné čluny z Tiberiady blízko k místu, kde lidé jedli chléb, nad kterým Pán vzdal díky. Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou (na břehu), nasedali do člunů, přijeli do Kafarnaa a hledali Ježíše. Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: „Mistře, kdy jsi sem přijel?“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu; ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí.“ Zeptali se ho: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ Ježíš jim odpověděl: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal.“

Lidé, kteří byli svědky Ježíšových mocných činů a chtěli ho učinit králem, vnímají jeho mimořádnost a sílu, a proto ho hledají, proto si nelení za ním jet. Ježíš si nedělá přílišné iluze o jejich motivaci ho následovat, ho najít, a to jim také na rovinu říká. Avšak nejde mu o to, aby je usvědčil, káral, nýbrž celou situaci využívá k tomu, aby jim otevřel oči pro to, co je za viditelnou realitou, pro působení Boží. Aby toho byli schopni, je třeba v něho uvěřit jako v toho, kdo je poslán Otcem, kdo reprezentuje jeho vůli. Tento úryvek je úvodem k zásadní Ježíšově řeči o chlebu (těle) a krvi, o nutnosti jíst jeho tělo a pít jeho krev, což vedlo k rozkolu mezi jeho posluchači a učedníky.

Víra je tu označena za skutek Boží, tedy za skutek, který je v souladu s Boží vůlí a v němž je zároveň přítomen Bůh svou mocí. Uvěřit v Ježíše neznamená formální příslušnost k nějaké skupině, církvi, nýbrž činy v síle víry. To nejsou nadobyčejné skutky, zázraky, nýbrž konání toho, co dělal Ježíš ve prospěch lidí, co Bůh konal skrze něho. Člověk se samozřejmě musí starat o pomíjející pokrm, tedy o zajištění své vezdejší existence, ale to není cílem jeho života, nýbrž nástrojem k tomu, aby žil i jinou skutečností. Ten pokrm k věčnému životu je Ježíšovým darem. Chápat víru jako dar a být za ni vděčni nám už není úplně běžné. Ony skutky Boží, na něž se adresáti táží, vypadají jednoduše. Ale znamenají ve skutečnosti překročení toho, nač člověk do té chvíle spoléhal, opuštění dosavadních jistot, přehodnocení, skutečné obrácení.

Farnost Dolní Počernice

ŘÍMSKOKATOLICKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA FARNOSTI U KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

Číslo účtu

2400040748/2010, Fio Banka

Kontakty

Třída Národních hrdinů 71

190 12 Praha 9 – Dolní Počernice

administrátor farnosti

P. Libor Ovečka, tel: 732 944 964

© 2024 ŘÍMSKOKATOLICKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA FARNOSTI U KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE