Zamyšlení k mešním textům z 17. 1. 2021

Neděle 17. 1. 2021

1 Sam 3,3b-10.19

Samuel spal ve svatyni, kde byla Boží archa. Tu Hospodin zavolal: „Samueli!“ On odpověděl: „Tady jsem.“ Běžel k Elimu a řekl: „Tady jsem, volal jsi mě.“ On pravil: „Nevolal jsem tě, vrať se a spi.“ Šel tedy spát. Hospodin zavolal podruhé: „Samueli!“ Samuel vstal, šel k Elimu a řekl: „Tady jsem, volal jsi mě.“ On odpověděl: „Nevolal jsem tě, synu můj; vrať se a spi.“ Samuel totiž neznal Hospodina, protože se mu Hospodin ještě nezjevil ve slově. Hospodin zavolal opět Samuela, potřetí. Vstal tedy, šel k Elimu a řekl: „Hle, tady jsem, volal jsi mě.“ Tu Eli pochopil, že chlapce volal Hospodin. Eli proto řekl Samuelovi: „Jdi spát. Bude-li pak volat, řekni: `Mluv, Hospodine, tvůj služebník poslouchá.'“ Samuel tedy šel spát na své místo. Hospodin přišel, zastavil se a volal jako dříve: „Samueli, Samueli!“ A Samuel řekl: „Mluv, tvůj služebník poslouchá.“ Samuel rostl a Hospodin byl s ním a nedopustil, aby nějaké jeho slovo přišlo nazmar.

Tohle je příběh, který mám moc ráda. Samuel, vymodlený syn Chany, slouží od útlého mládí veleknězi Elímu ve svatyni v Silo. Je to normální chlapec, který se až do dané chvíle neliší od ostatních. Ale Bůh s ním má speciální záměr, a tak ho volá. Samuel je na posvátném místě, u archy. Samuel vlastně dlouho netuší, co se děje, a tak se obrací na velekněze Elího, protože si myslí, že volání pochází od něho. To se opakuje třikrát, než i Elí pochopí, že nejde jen o nějaký sen, nýbrž že Bůh volá Samuela ke zvláštnímu poslání. Samuel se stává důležitým a platným nástrojem Boží vůle – prorokem, soudcem, autoritou. Je povolán, aby vedl lid, aby jim pomazal prvního krále Saula, aby mu pak oznámil zavržení a pomazal za krále Davida.

Možná i nás Bůh, přestože už nejsme dětmi, oslovuje naléhavě s nějakým posláním, s něčím, co si přeje právě od nás. Nemusí to být nic neobyčejného, ale přesto je to něco určené právě pro nás. Bůh potřebuje každého, pro každého má nezaměnitelné poslání, protože každý člověk je originál. Nikdo není nenahraditelný, jak se říká v práci nebo i jinde, ale není to tak zcela – když dva dělají totéž, není to totéž. Každý svou činností, resp. svou osobou přináší specifický přínos – a v tom je nenahraditelný. Nikdo už nebude jako on. 

1 Kor 6,13c-15a.17-20

(Bratři!) Tělo není pro smilnění; je pro Pána a Pán pro tělo. A Bůh, který vzkřísil Pána, vzkřísí svou mocí také nás. Nevíte, že vaše těla jsou údy Kristovými? Kdo se však oddá Pánu, je s ním jeden duch. Utíkejte před smilstvem! Každý jiný hřích, kterého se člověk dopustí, je mimo tělo. Kdo se však oddá smilnění, prohřešuje se proti vlastnímu tělu. Nebo nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás bydlí a kterého vám dal Bůh, a že proto už nepatříte sami sobě? Byli jste přece koupeni, a to za (vysokou) cenu. Oslavujte proto Boha svým tělem.

Pavlova slova jsou jedním z nejsilnějších textů o úctě k lidskému tělu. Je-li tělo chrámem Ducha svatého, pak mu náleží obrovská úcta a péče. Pavel má sice primárně na mysli, aby člověk neznehodnocoval své tělo tím, že vyhledává služby prostitutek či prostitutů, ale platí to obecněji. K tomu je třeba říci, že prostituce (ženská i mužská) patřila v antice k běžným „řemeslům“ a nebyla považována za nic nemravného. A v Korintě, proslulém sexuálními výstřelky, už vůbec ne. Pavel chce ale svým adresátům ukázat, že se to neslučuje s důstojností křesťana. Člověk je Božím obrazem, údem těla Kristova (součástí církevního společenství) a chrámem Ducha – to všechno jsou skutečnosti, jež ho pozvedají nad pouhé uspokojování (sexuálních) potřeb. Člověk má tělo, resp. je tělem, aby mohl sloužit Bohu ve svých bližních. Tělo je určeno pro bohoslužbu, jíž je především dobrý život (srov. Řím 12,1-2). Člověk nepatří sám sobě, proto se sebou nemůže nakládat, jak se mu zlíbí. Nesmí se stát otrokem jakékoliv závislosti, protože tím podléhá a otročí někomu jinému, neslouží Bohu. Tělu je určena budoucnost (věčnost), i když to nebude již toto naše fyzické tělo, tak přesto to bude naše identita. A tu nesmí člověk zaprodat. V 7. kapitole téhož listu pak Pavel ještě doplní, že darovat své tělo, tedy sebe sama, smí člověk, pokud jde o lidi, jen svému manželskému partnerovi.

Tělu je ale třeba věnovat i náležitou péči, protože jedině tak může dobře sloužit. Nejde sice primárně o vzhled, ale i o něj. Člověk má povinnosti ke svému tělu, k sobě sama. Nestarat se o tělo náležitě znamená pohrdat jím, tedy pohrdat i sám sebou a Duchem, jemuž má být tělo chrámem. Jak ten můj chrám vypadá?

Jan 1,35-42

Jan stál se dvěma ze svých učedníků. Pohlédl na Ježíše, jak jde kolem, a řekl: „Hle, beránek Boží!“ Ti dva učedníci slyšeli, co říká, a šli za Ježíšem. Ježíš se obrátil a viděl, že jdou za ním. Zeptal se jich: „Co byste chtěli?“ Odpověděli mu: „Rabbi“ – to přeloženo znamená Mistře – „kde bydlíš?“ Řekl jim: „Pojďte a uvidíte!“ Šli tedy, viděli, kde bydlí, a ten den zůstali u něho; bylo kolem čtyř hodin odpoledne. Jeden z těch dvou učedníků, kteří to od Jana slyšeli a šli za ním, byl Ondřej, bratr Šimona Petra. Ten nejdříve nalezl svého bratra Šimona, řekl mu: „Našli jsme Mesiáše!“ – to přeloženo znamená Kristus – a přivedl ho k Ježíšovi. Ježíš na něj pohlédl a řekl: „Ty jsi Šimon, syn Janův. Budeš se jmenovat Kéfas,“ to je v překladu Petr (Skála).

Tento text se četl 4. 1. Následující komentář je tedy z tohoto dne:

Janovo evangelium podává trochu jiný obraz povolání prvních učedníků, protože tím prvním není Petr, nýbrž dva učedníci, z nichž jedním je Ondřej, Šimonův bratr. On teprve následně přivede Šimona-Petra za Ježíšem. Ježíš se pohybuje v prostředí, v němž působí velmi úspěšně Jan Křtitel. Ten však svou úspěšnou činnost nepoužívá pro budování své slávy, nýbrž odkazuje dál. Nebojuje o sympatie učedníků, nežárlí na Ježíše, když ho jeho učedníci opustí a jdou za ním. Jan je pravým služebníkem pravdy.

Ježíš Ondřeje a toho druhého Janova učedníka (nejspíš Filipa) pozve k sobě, aby viděli, aby s ním měli společenství. Nabídne jim kus sebe, kus své intimity, svého domova. Na prvním místě nabízí sebe, nepoučuje, nevymezuje se, ale zve „Pojďte a uvidíte“.  A oni u něho zůstanou zdá se dost dlouho. Ježíš byl jistě i jako člověk velmi přitažlivý a zajímavý, charismatický, určitě s ním nebyla nuda. To je zřejmé i z toho, že Ondřej okamžitě běží za svým bratrem, aby se s ním podělil o své nadšení z Ježíše. Toho to také nenechá chladným a jde se přesvědčit. Ježíš v něm odhaluje kvality, o kterých možná ani sám neví, a dává mu nové jméno Kéfas-Petr-Skála. To jméno vyjadřuje i roli, kterou má Šimon později sehrát.

S Ježíšem není nuda ani dnes, když si ho člověk pořádně všimne, když ho navštíví tam, kde bydlí, u něho doma, a to je v textech Písma, v kostele, ale také v druhých lidech i v přírodě …. „Mistře, kde bydlíš?“ To by měla být i naše otázka, doplněná prosbou, abychom mohli přijít k němu domů. Jistě nás pozve „Pojď a uvidíš“. A kdy už k němu vejdeme, máme jako učedníci zůstat u něho, nespěchat hned pryč.  Určitě se dozvíme něco, co i nás vyburcuje se o to podělit s dalšími.

Jaké by asi nám dal Ježíš jméno, kdybychom se s ním setkali jako Šimon-Petr?

K dalšímu viz také nedělní kázání.

Farnost Dolní Počernice

ŘÍMSKOKATOLICKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA FARNOSTI U KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

Číslo účtu

2400040748/2010, Fio Banka

Kontakty

Třída Národních hrdinů 71

190 12 Praha 9 – Dolní Počernice

administrátor farnosti

P. Libor Ovečka, tel: 732 944 964

© 2021 Farnost Dolní Počernice