Pondělí 17. 8. 2026 – 20. týden v mezidobí
Ez 24,15-24
Hospodin mě oslovil: „Synu člověka, náhlou ranou ti odejmu potěšení tvých očí; nesmíš však naříkat ani plakat, nesmíš prolévat slzy. Jen tiše vzdychej, neoddávej se smutku, oviň si hlavu turbanem, na nohou nos sandály, nezahaluj svůj vous, nejez chléb nářku!“ Ráno jsem mluvil k lidu, večer pak mi zemřela žena a druhý den ráno jsem udělal, jak mi bylo rozkázáno. Tu mi řekli lidé: „Nechtěl bys nám oznámit, co tyto věci znamenají? Děláš je pro nás?“ Řekl jsem jim: „Hospodin mě oslovil: ‚Mluv k Izraelovu domu: Tak praví Pán, Hospodin: Dám znesvětit svoji svatyni, pýchu vaší moci, potěšení vašich očí, touhu vašich duší. Mečem padnou vaši synové i vaše dcery, které jste zanechali. A budete dělat, co jsem dělal já: nezahalíte svůj vous, nebudete jíst chléb nářku. Budete mít turbany na hlavě, obuv na nohou; nebudete naříkat a plakat. Za své hříchy budete chřadnout, jeden nad druhým sténat. Ezechiel vám bude znamením: budete dělat všechno, co dělal on. Až se to stane, poznáte, že já jsem Pán, Hospodin!‘“
Prorok Ezechiel má být znamením pro vyhnance v Babylóně, kteří si stále ještě dělali falešné naděje. Ezechiel, jenž byl mezi vyhnanci v první vlně (r. 597 př. n. l.), svým gestem má ukázat, co bude následovat: svatyně bude zbořena, obyvatelstvo bude odvlečeno, návrat není v dohledu. To všechno se stane jako důsledek hříchu, nevěry a nedůvěry vyvoleného lidu, jenž zatížil své jednání nerespektováním Božích ustanovení (hříchy) a výzev z úst proroků, spoléháním na lidský kalkul, modloslužbou a neláskou, bezohledností.
To, nač vyhnanci i obyvatelé Jeruzaléma spoléhali a nedokázali si představit, že by o to mohli přijít, tedy na svatyni jako místo Božího přebývání, Bůh nechá padnout. Důvěra v Boha znamená odevzdanost, nikoliv jistotu toho, co Bůh určitě musí nebo nesmí. Boha nelze vlastnit ani tím nejsofistikovanějším způsobem. Až se zhroutí to, do čeho lidé kladou své jistoty, tehdy se objeví Boží přítomnost.
Být prorokem je náročné a tvrdě zasahuje prorokův život, jeho samého v hloubce jeho bytí. Bůh je náročný.
Mt 19,16-22
Nějaký (člověk) přistoupil (k Ježíšovi) a zeptal se: „Mistře, co dobrého mám udělat, abych dosáhl věčného života?“ On mu řekl: „Proč se mě ptáš, co je dobré? Jenom jeden je dobrý. Chceš-li však vejít do života, zachovávej přikázání.“ Zeptal se ho: „Která?“ Ježíš odpověděl: „Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, cti otce i matku a miluj svého bližního jako sám sebe.“ Jinoch mu řekl: „To všechno jsem zachovával. Co mi ještě schází?“ Ježíš mu řekl: „Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej svůj majetek a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ Když jinoch to slovo uslyšel, odešel zarmoucen, protože měl velký majetek.
Matoušovská varianta tohoto příběhu nemluví zpočátku o mladém muži, nýbrž jen o člověku, který se zřejmě zajímal o Ježíše a jeho kázání. Teprve později se ukáže, že je to mladý člověk. Chce si zajistit věčný život, chce si ho tak říkajíc koupit dobrými skutky. Jde o člověka ctnostného, zbožného, jenž žije dobrým životem podle stávajících pravidel. Ježíš mu nabízí něco víc, nabízí mu společenství. To ovšem znamená, že se vzdá toho, na čem lpí, že je ochoten dát přednost společenství s Ježíšem před jinými skutečnostmi, které až dosud utvářely jeho život. Má velký majetek, o nějž se musí starat, a neumí si představit, že by ho opustil, že by opustil to, co považuje za svou povinnost, zodpovědnost, že by se toho všeho vzdal a přenechal to jiným. Není to malý nárok. I na jiných místech zdůrazňuje Ježíš, že rozhodnout se pro něj je náročné, že jde o radikální rozhodnutí, žádnou polovičatost. Zde je to majetek, jinde rodinné vazby, společenské postavení, cokoliv, co je pro člověka důležitější než být s Ježíšem, tvořit s ním společenství. Primárně nejde o jednotlivé hmotné či nehmotné skutečnosti, ale o nastavení priorit. Společenství s Ježíšem musí proměňovat pohled člověka na realitu, její prožívání, i když to nutně neznamená takové rozhodnutí, jaké učinil po slyšení tohoto příběhu sv. Antonín.
Příběh je jakýmsi upozorněním, aby se člověk nespoléhal na svůj řádný život, který je nepochybně dobrý a žádoucí, nýbrž byl ochoten překročit své jistoty a dosavadní priority. Dokonalost, o níž Ježíš mluví, nespočívá v nezodpovědnosti, v bezhlavém radikalismu, nýbrž v ochotě se nevázat na pozemské statky, být schopen změny a důvěry v Boží vedení.
Úterý 18. 8. 2026 – 20. týden v mezidobí
Ez 28,1-10
Hospodin mě oslovil: „Synu člověka, řekni tyrskému vladaři: Tak praví Pán, Hospodin: Tvé srdce zpyšnělo a říká: ‚sem bůh, na božím trůnu bydlím uprostřed moře.‘ Přestože jsi člověk, a žádný bůh, pokládal ses za Boha. Hle, jsi moudřejší než Daniel; nic tajného není před tebou skryto. Svou moudrostí a chytrostí sis zjednal bohatství; zlato a stříbro jsi shromáždil do svých pokladnic. Svou velikou moudrostí, svým obchodem jsi rozmnožil své bohatství, pro ně zpyšnělo tvé srdce. Proto tak praví Pán, Hospodin: Poněvadž se pokládáš za Boha, hle – přivedu na tebe cizince, nejsurovější z národů, vytáhnou meč na tvoji bezpečnost, moudrost, znesvětí tvé povýšené chování. Svrhnou tě do propasti, skončíš ukrutnou smrtí těch, kdo byli zabiti v hlubině moří. Či řekneš před svými vrahy: ‚Jsem bůh‘? Jsi člověk, a žádný bůh, v moci těch, kdo tě zabijí. Rukou cizinců zemřeš smrtí neobřezanců, neboť já jsem tak řekl“ – praví Pán, Hospodin.
„Všeho do času, Pán Bůh na věky,“ říká jedno české úsloví. Tyrus byl významným bohatým přístavním městem, městským státem v čele s panovníkem. Je symbolem lidské zpupnosti, představy, že mocný tohoto světa si může dělat, co chce, rozhodovat bez ohledu na cokoliv a kohokoliv o osudu druhých, být jako Bůh. Zpupnost bude vždy potrestána, i když se jeví jako ničím neohrozitelná. Tak se stane i současnými mocnými tohoto světa, kteří si myslí, že smějí všechno, že jsou neohrozitelní.
Mt 19,23-30
Ježíš řekl svým učedníkům: „Amen, pravím vám: Bohatý jen těžko vejde do nebeského království. Znovu vám říkám: Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ Když to učedníci uslyšeli, velmi užasli a řekli: „Kdo tedy může být spasen?“ Ježíš na ně pohlédl a řekl jim: „U lidí je to nemožné, u Boha však je možné všechno.“ Nato mu řekl Petr: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou. Co tedy budeme mít?“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, pravím vám: Až Syn člověka zasedne na svůj slavný trůn při obnovení (světa), usednete také vy, kteří jste mě následovali, na dvanáct trůnů jako soudci dvanácti izraelských kmenů. A každý, kdo opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole kvůli mně, dostane stokrát víc a za podíl bude mít život věčný. A tak mnozí první budou posledními a poslední prvními.“
Bohatý člověk vejde obtížně do Božího království, ne proto, že je bohatý, ale že velmi často připisuje majetku ve svém životě místo, které mu nenáleží. Majetek pak neslouží, ale panuje nad jeho životem. Chudý také nevejde do Božího království jen proto, že je chudý, ale proto, že je schopen se dělit i o to málo, co má, spoléhat na Boha a nemít srdce pověšené na majetku. Ježíš na Petrovu otázku slibuje odměnu, která převyšuje vše, co může člověk dát, čeho se může vzdát. Kdo dává skutečně s upřímným srdcem, kdo se vzdává toho, čeho může, ve prospěch dobra, ten nepřijde zkrátka. Bůh je štědrý. Kdo dává, dostává, i když mnohdy něco úplně jiného, než to, čeho se vzdal nebo co mohl očekávat.
Bohatství není samo o sobě špatné, ale je zrádné, protože nutí svého majitele se strachovat, že by o ně mohl přijít, nebo vede k touze po stále větším bohatství. Bohatství musí sloužit celku, jinak se stává zkázou, což platí jak o jednotlivcích, tak o společenstvích i společnosti.
Středa 19. 8. 2026 – 20. týden v mezidobí
Ez 34,1-11
Hospodin mě oslovil: „Synu člověka, prorokuj proti pastýřům Izraele, prorokuj a řekni jim: Pastýři, tak praví Pán, Hospodin: Běda pastýřům Izraele, kteří pásli sami sebe! Či neměli pastýři pást své stádo? Sytili jste se mlékem, odívali vlnou, vykrmená zvířata jste si zabíjeli, ale stádo jste nepásli. Neposílili jste, co bylo slabé, neuzdravili jste nemocné, neobvázali jste, co bylo zraněné, nepřivedli zpět, co bylo rozptýlené, nehledali ztracené, násilím jste ovládali silné. Rozprchly se (ovce) bez pastýře, staly se potravou veškeré divoké zvěři. Mé stádo se rozprchlo a bloudí po všech horách, po všech vysokých pahorcích, po celé širé zemi se rozprchlo mé stádo, a nikdo ho nehledá, nikdo se po něm neptá! Proto, pastýři, slyšte Hospodinovo slovo! Jako že jsem živ – praví Pán, Hospodin – protože se mé stádo stalo kořistí, bez pastýře bylo mé stádo pokrmem veškeré divoké zvěři, poněvadž se moji pastýři o mé stádo nestarali, ale pásli jen sami sebe, nikoli mé stádo, proto, pastýři, slyšte Hospodinovo slovo! Tak praví Pán, Hospodin: Hle, já přijdu na pastýře, vymáhat budu své stádo z jejich rukou, zbavím je pasení svého stáda, nebudou pastýři pást sami sebe. Vytrhnu jim své stádo z jícnu, aby jim už nebylo za potravu. Tak praví Pán, Hospodin: Hle, já sám vyhledám své stádo a ujmu se ho!“
Pastýřské metafory dnešního člověka třikrát neoslovují, protože naše realita je jiná. Možná bychom dnes hovořili o politicích, o těch, kdo mají na starosti prospěch společnosti jako celku, dobro svých spoluobčanů. Je jim svěřena pravomoc, aby zajistili spravedlnost, právo a prospěch těch, v jejichž čele stojí. Bohužel se mnohdy chovají jako ti pastýři z Ezechielovy řeči. Starají se jen o svůj prospěch a lidi nechávají napospas vydírání, manipulaci, nespravedlnosti, fake news, mafiím různého druhu.
Tím jediným pravým pastýřem vyvoleného lidu je Hospodin sám. On svěřil pravomoc těm, kdo stáli v čele vyvoleného národa – králům, velmožům, kněžím, chrámovému establishmentu. Jenže oni si z toho, co jim bylo propůjčeno, udělali vlastní byznys a o prospěch těch, kdo jim byli svěřeni, se nestarali. To nakonec skončilo národní katastrofou, vyhnanstvím, zkázou, zničením Chrámu, devastací země. To vše Hospodin dopustil, ale přesto své vyvolené neopouští a pracuje na jejich záchraně. To se ovšem neděje mávnutím kouzelného proutku, nýbrž namáhavou obrodou.
Mt 20,1-16
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Nebeské království je podobné hospodáři, který vyšel časně zrána najmout dělníky na svou vinici. Smluvil s dělníky denár na den a poslal je na vinici. Když vyšel kolem devíti hodin, viděl jiné, jak stojí nečinně na trhu. Řekl jim: ‚Jděte i vy na (mou) vinici a dám vám, co bude spravedlivé.‘ A šli. Kolem dvanácti a tří hodin odpoledne vyšel znovu a udělal to zrovna tak. Vyšel kolem pěti hodin a našel jiné, jak tam stojí, a řekl jim: ‚Co tu celý den nečinně stojíte?‘ Odpověděli mu: ‚Nikdo nás nenajal.‘ Řekl jim: ‚Jděte i vy na (mou) vinici!‘ Když nastal večer, řekl pán vinice svému správci: ‚Zavolej dělníky a vyplať jim mzdu, začni od posledních k prvním.‘ Přišli ti, kdo nastoupili kolem pěti odpoledne, a dostali po denáru. Když přišli první, mysleli, že dostanou víc, ale i oni dostali po denáru. Vzali ho, ale reptali proti hospodáři: ‚Tady ti poslední pracovali jedinou hodinu, a dals jim zrovna tolik co nám, kteří jsme nesli tíhu dne i horko.‘ On však jednomu z nich odpověděl: `Příteli, nekřivdím ti. Nesmluvil jsi se mnou denár? Vezmi si, co ti patří, a jdi. Chci však i tomuhle poslednímu dát jako tobě. Nesmím s tím, co je moje, dělat, co chci? Anebo závidíš, že jsem dobrý?‘ Tak budou poslední prvními a první posledními.“
Známé podobenství, o němž většina lidí ví, co si má myslet. Samozřejmě, že svět takto jednoduše nemůže fungovat, pokud jde o ekonomiku. Nicméně klade toto podobenství několik otázek i z toho ekonomického a sociálního hlediska: co když ti, kteří přišli ne vlastní vinou později, pracovali s velkou intenzitou, takže udělali také podstatný kus práce, zatímco ti první už byli unavení a méně výkonní? A jaké to je, když je člověk nezaměstnaný, neví, jak uživí svou rodinu, nikdo o jeho schopnosti nestojí? Onen spravedlivě nespravedlivý pán chtěl všem dopřát prostředky k životu, chtěl všem dát šanci, aby mohli žít oni i jejich rodiny. Ti první mysleli jen na sebe, viděli jen svou námahu, osud druhých je nezajímal.
Je užitečné si uvědomit, jak se může cítit člověk, který z nějakých důvodů nemůže dělat, co by chtěl, nemůže sehnat práci a ostatní se na něj dívají jako na někoho neschopného. Moci pracovat nebo se podílet na nějaké činnosti, být užitečný, být „zařazen“ je obrovská výhoda. Ježíš poukazuje svým podobenstvím na to, že Bůh si cení každého člověka bez ohledu na jeho výkon, protože ten je výsledkem souhry mnoha faktorů. Záleží mu na ochotě člověka jít pracovat, angažovat se. Cítit se ukřivděn, že můj výkon a nasazení nejsou dostatečně ohodnoceny ve srovnání s jinými, kteří se podle mého náhledu namáhali mnohem méně, je zavádějící perspektivou.
Tohle podobenství se hodně podobá podobenství o tzv. marnotratném synu z Lukášova evangelia. I ten starší bratr se cítí podobně jako dělníci první hodiny. Hlavní problém je v tom srovnávání a pak v nedostatečném docenění toho, že mám své místo, jsem zařazen, počítá se se mnou.
Čtvrtek 20. 8. 2026 – 20. týden v mezidobí, památka sv. Bernarda z Clairveaux
Ez 36,23-28
Tak praví Hospodin: „Posvětím své veliké jméno, znesvěcené mezi národy. Vy jste ho mezi nimi znesvětili! Tu poznají národy, že já jsem Hospodin – praví Pán, Hospodin – až na vás před jejich očima dokážu, že jsem svatý! Vezmu vás z národů, shromáždím vás ze všech zemí a přivedu vás do vaší vlasti. Pokropím vás očistnou vodou a budete čistí od všech svých nečistot, očistím vás od všech vašich model. Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha, odejmu z vašeho těla srdce kamenné a dám vám srdce z masa. Vložím do vás svého ducha a způsobím, že budete žít podle mých zákonů, zachovávat má přikázání a plnit je. Budete bydlet v zemi, kterou jsem dal vašim otcům, budete mým lidem a já budu vaším Bohem.“
Ústy Ezechielovými zaslibuje Hospodin vyhnancům v Babylóně (ale i těm, kteří zůstali v Judsku) obrodu. Obroda má dvojí rozměr: návrat do vlasti a změnu smýšlení. Návrat do vlasti, návrat k Hospodinu, není možný bez změny smýšlení, očisty srdce. Bůh je iniciátorem této obrody, on otevírá dveře, aby mohla nastat, ale ona není automatismem. Bůh ji umožňuje změnou poměrů, ale té nabídky se člověk musí chytit. Nové srdce, nový duch jsou darem od Hospodina, možností nového začátku, ale nezbavují člověka iniciativy a zodpovědnosti. Pokud se tato obroda zdaří, dojde i na obnovené společenství člověka s Bohem, na obnovu vyvolení, obnovu smlouvy.
Obnova je důležitou, zásadní věcí, výzvou i pro naši dobu. Ale tím nejpodstatnějším sdělením je příslib: „budete mým lidem a já budu vaším Bohem.“ Být Božím lidem je tím, oč primárně jde. Je to realizace toho, k čemu je celé lidstvo povoláno, i když to primárně byl a zůstává úkol vyvoleného Božího lidu – Izraele a v návaznosti na něj církve.
Očista z Boží strany je ten základní krok. Očista nemusí být vždy příjemná a jednoduchá, ale bez ní obnova nejde. Ježíš myje učedníkům nohy, aby byli čistí a odmítá Petrovu „pokoru“, protože bez toho, že se člověk nechá umýt, nechá očistit, nebude čistý. Tuhle očistu si člověk nemůže učinit sám, protože je darem milosti, Božího zájmu o člověka – člověk by si to jako Petr chtěl naplánovat a pořídit po svém.
Mt 22,1-14
Ježíš znovu mluvil (k velekněžím a starším lidu) v podobenstvích: „Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: ‚Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!‘ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodni. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.‘ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí.
Když vstoupil král podívat se na hosty, uviděl tam člověka, který neměl na sobě svatební šaty. Řekl mu: ‚Příteli, jak jsi sem přišel bez svatebních šatů?‘ On se nezmohl na slovo. Tu řekl král sloužícím: ‚Svažte mu ruce i nohy a vyhoďte ho ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.‘ Mnoho je totiž povolaných, ale málo vyvolených!“
Pravděpodobně šlo původně o dvě podobenství: a to druhé je jakýmsi varováním před lehkovážným spoléháním na Boží velkorysost. Ježíš svým podobenstvím reaguje na odmítání, kterého se mu dostávalo především od těch, kdo měli být reprezentanty vyvoleného lidu. On je tím, kdo jménem krále (Otce) zve na hostinu, do úzkého společenství radosti s Bohem, on je zároveň oním ženichem, na jehož svatbu král zve. Lidé odmítají a starají se o své pomíjivé zájmy nebo dokonce reagují agresivně; jedni jsou lhostejní, druzí agresivní. Jejich lhostejnost a agrese bude mít pro ně katastrofální důsledky. O všechno přijdou. Není to Bůh, kdo pošle vojska a způsobí zkázu, nýbrž lidský nerespekt k dobrému soužití, k zachování spravedlnosti, míru a pokoje vede ke zkáze společnosti.
Druhé podobenství doplnila nejspíš tradice, aby zdůraznila, že účast na Božím království s sebou nese požadavky. Být pokřtěn a členem církve není samo o sobě zárukou spásy, ale jen počátkem možnosti žít naplno přátelství s Bohem. Tuto možnost musí člověk naplňovat svým aktivním přístupem.
Nebeské království je otevřeno všem lidem, záleží na tom, jak se k jeho nabídce člověk postaví. Boží nabídka je cosi velkorysého a zdarma daného, na druhé straně to není něco, co lze jen tak pominout. Když člověk vyslyší onu nabídku, pak z toho pro něj plynou i určité závazky. Je třeba se chovat žít, jednat ve shodě s „pravidly“ Božího království. Jinak se člověk může ocitnout opět mimo. Pokud to člověk činí, nemusí mít strach, že nebude mít patřičný oděv. Síň je přece plná hostí, ale pouze jeden se vymyká. A ten musí být vyloučen. O vyvolení lze přijít, ale není to ani Božím přáním, ani všeobecným jevem.
Pátek 21. 8. 2026 – 20. týden v mezidobí, památka sv. Pia X., papeže
Ez 37,1-14
Hospodinova ruka na mně spočinula; Hospodin mě v duchu vyvedl a přivedl do širokého údolí, které bylo plné kostí. Pak mi poručil jít kolem nich dokola – bylo jich totiž na širém poli velmi mnoho a byly už velmi vyschlé. A řekl mi: „Synu člověka, mohou tyto kosti ožít?“ Odpověděl jsem: „Pane, Hospodine, ty to víš!“ Pak mi pravil: „Prorokuj o těchto kostech! Řekneš jim: Suché kosti, slyšte Hospodinovo slovo! Tak praví Pán, Hospodin, těmto kostem: Vdechnu vám dech (života) a znovu ožijete. Dám na vás zase šlachy, přikryji vás masem, potáhnu vás kůží, dám vám dech (života) a ožijete. Tak poznáte, že já jsem Hospodin.“ Prorokoval jsem tedy, jak mi bylo rozkázáno. Když jsem prorokoval, nastal hluk, veliké chrastění, kosti se spojovaly jedna s druhou. Viděl jsem pak, jak se na nich objevily šlachy, vyrostlo maso, svrchu je potáhla kůže, ale nebyl v nich život. Potom mi řekl: „Prorokuj k dechu (života), prorokuj, synu člověka, a řekni dechu (života): Tak praví Pán, Hospodin: Přijď, dechu (života), od čtyř větrů a věj na tyto zabité, ať ožijí!“ Když jsem prorokoval, jak mi poručil, vešel do nich dech (života), ožili a postavili se na nohy – byl to velmi veliký zástup. Pak mi řekl: „Synu člověka, tyto kosti, to je celý Izraelův dům. Stále jen říkají: Uschly naše kosti, zhynula naše naděje, veta je po nás! Proto prorokuj a řekni jim: Tak praví Pán, Hospodin: Hle, já otevřu vaše hroby, vyvedu vás z nich, můj lide, a přivedu vás do izraelské země. Tu poznáte, že já jsem Hospodin, až otevřu vaše hroby a vyvedu vás ven, můj lide! Vdechnu vám svého ducha a ožijete, usídlím vás ve vaší zemi, a tak poznáte, že já, Hospodin, jsem to řekl a vykonal“ – praví Hospodin.
Ezechielova vize je útěšným poselstvím s nádechem kritiky vůči nedůvěře Izraele. Lidé sice propadají beznaději, protože se jim nedaří dobře, žijí ve vyhnanství, Jeruzalém je v troskách, Chrám zničen, avšak Hospodin je prostřednictvím proroka Ezechiela kárá a onou vizí vzkříšení mrtvých jim dodává odvahu. Oni se považují za mrtvé, za ztracené, ale Bůh jim slibuje nový život a návrat do vlasti.
Není divu, že vyhnanci z Judska a Jeruzaléma podléhali depresi, malověrnosti a rezignaci, protože situace se pro ně opravdu zhoršovala. Ti, co museli odejít (a mezi nimi Ezechiel) již v roce 597 př. n. l., se nedočkali očekávaného návratu, nýbrž totálního zničení Jeruzaléma a další, mnohem masivnější vlny nucené emigrace, vyhnanství. A naplnění Ezechielovy vize také nenastalo hned, vždyť exil trval 50 let (pro první vyhnance dokonce 60). Přesto Hospodin svůj slib naplnil a vyhnanci, resp. nespíš jejich děti a vnuci, se mohli vrátit. Hospodin má jiný čas. Je třeba se spolehnout na to, že Bůh je Bohem živých a ne mrtvých (nejen z hlediska posmrtného života), že chce život pro člověka, a to život v plnosti. K té plnosti ovšem náleží i život s Bohem a pro něj.
Mt 22,34-40
Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl přivést do úzkých a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ Odpověděl mu: „‘Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“
Tzv. dvojí přikázání lásky. Ve skutečnosti ovšem trojí. Milovat Boha, milovat bližního a milovat sebe není něčím, co jako novum přináší Ježíš, nýbrž je to něco, co je zakotveno v Zákoně (doslova v Dt a Lv). Ježíš tato dvě „přikázání“ spojil a postavil na roveň, což bylo důležité. Je dobře si u toho vždy uvědomit, že takto byli schopni chápat Zákon i sami Židé. Při plnění požadavků Zákona jde o naplňování těchto základních přikázání, bez tohoto základu se z plnění předpisů stane formální akt, který nemá morální hodnotu. Ježíš svou odpovědí vzal tazateli argumenty z ruky, protože odmítl nekonečnou sofistikovanou debatu, do níž ho chtěl znalec Zákona vlákat. Základem naplněného života je láska, tedy úsilí o dobro, přátelství, radost a pokoj (nikoliv pouhé citové uspokojení), a to v trojím rozměru: ve vztahu k Bohu, k druhým lidem i k sobě sama. Jak říkal tuším sv. Augustin: „Miluj a děle, co chceš.“ Skutečná láska se nemůže minout svým cílem. Může být oslyšena, zneuznána, zneužita, ale nemůže být znehodnocena. Její hodnotu nelze zničit.
Ač se to tolik v křesťanských kruzích nezdůrazňuje, je třeba milovat zdravě sebe, aby člověk mohl skutečně milovat bližního i Boha. Milovat sebe znamená přijmout se, a to se vším všudy, mít k sobě realistický laskavý vztah. Protože teprve tehdy si přestane člověk být překážkou v lásce k druhým i k Bohu. Pokud člověk nemiluje správně sám sebe, pak (možná aniž si to uvědomuje) má tendenci používat druhé (třeba skrze své dobré skutky) pro sebe – a zrovna tak Boha.
Sobota 22. 8. 2026 – 20. týden v mezidobí, památka P. Marie Královny
Ez 43,1-7a
(Anděl) mě vedl k bráně směřující k východu, a hle od východu přicházela velebnost Izraelova Boha; její zvuk byl jako zvuk vodních spoust a od Boží velebnosti zářila země. Dostal jsem stejné vidění, které jsem měl, když přišel, aby zničil město; bylo to stejné vidění, které jsem viděl u řeky Kebaru. Padl jsem na svou tvář. Hospodinova velebnost vešla do chrámu branou, která směřuje k východu. Tu mě zdvihla síla a uvedla mě do vnitřního nádvoří, a hle – chrám byl plný Hospodinovy velebnosti. Zatímco anděl stál vedle mě, slyšel jsem, jak ke mně mluví kdosi z chrámu. Řekl mi: „Synu člověka, zde je místo pro můj trůn, zde je místo, na němž budou spočívat chodidla mých nohou, zde budu navěky bydlet uprostřed synů Izraele.“
Prorok Ezechiel se ve vizi dostává zpět do Chrámu. Má stejnou vizi Boží velebnosti jako na začátku u kanálu Kebar. Bůh není vázán na místo, ale přesto zaslibuje, že centrem jeho kultu má být znovu Jeruzalém a Chrám. Zaslibuje tím obnovu i pro vyhnance v Babylóně.
Bůh není vázán na žádné místo, žádný prostor, člověk se s ním může setkat kdekoliv. A přece je důležité, že je místo, které je vyhrazeno pouze jemu a jeho kultu. Bůh vychází člověku vstříc, když mu nabízí určitá místa (prostory) jako posvátná. Člověk je potřebuje. Dá se s jistou nadsázkou říci, že tam na člověka čeká. Každé takové místo si zasluhuje pozornost a úctu.
Mt 23,1-12
Ježíš mluvil k zástupům i ke svým učedníkům: „Na Mojžíšův stolec zasedli učitelé Zákona a farizeové. Dělejte a zachovávejte všechno, co vám řeknou, ale podle jejich skutků nejednejte, neboť mluví, ale nejednají. Svazují těžká a neúnosná břemena a vkládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. Všechny své skutky dělají jen proto, aby se ukázali před lidmi. Dávají si zhotovovat zvlášť široké modlitební řemínky a zvlášť velké střapce na šatech, mají rádi čestná místa na hostinách a přední sedadla v synagogách, mají rádi pozdravy na ulicích a když jim lidé říkají ‚mistře‘. Vy však si nedávejte říkat ‚mistr‘, jenom jeden je váš Mistr, a vy všichni jste bratři. A nikomu na zemi nedávejte jméno ‚otec‘, jenom jeden je váš Otec, a ten je v nebi. Ani si nedávejte říkat ‚učitel‘, jenom jeden je váš Učitel – Kristus. Kdo je mezi vámi největší, ať je vaším služebníkem. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
V rámci evangelní tradice je tato řeč proti farizeům specifikem Matoušova evangelia. Ježíšova kritika farizeů je však především pozadím k naučení pro učedníky i zástupy. Ježíšovi následovníci se mají chovat jinak než farizeové a učitelé Zákona. Ti si ze svého postavení dělají byznys. Nutí lidi dodržovat všechna ustanovení Zákona bez ohledu na jejich situaci, ale sami pro sebe mají všelijaké výjimky. Své postavení a z něj plynoucí důstojnost, tedy společenskou prestiž, dávají okatě najevo, aby je nikdo nemohl přehlédnout. Ježíšovi učedníci se mají chovat právě opačně, jejich úkolem je sloužit druhým, nemají vyžadovat žádné zvláštní projevy společenské úcty, nemají se považovat za lepší než ostatní, nemají se povyšovat nad ostatní, nýbrž považovat všechny lidi za sobě rovné, za bratry a sestry. Bratři a sestry mohou být velmi rozdílní, ale co do důstojnosti jsou rovnocenní.
Tak to má platit v komunitě Ježíšových učedníků a následovníků. Jedinečný ve svém postavení je mezi nimi pouze Ježíš, k němu je třeba se vztahovat, od něj se učit – a v tom jsou si všichni rovni. Boží měřítka jsou jiná než lidská a těmi se mají křesťané řídit.
Je zajímavé, že tohoto Ježíšova ustanovení (tedy titulatury učitel, mistr, otec) se církevní tradice nedrží. A nikomu to nevadí. V jiných případech je tomu ovšem jinak.
Neděle 27. 8. 2023 – 21. neděle v mezidobí
Iz 22,19-23
Toto praví Hospodin Šebnovi, správci královského paláce: „Vyženu tě z tvého místa, z tvého úřadu tě svrhnu. Pak povolám svého služebníka Eljakima, syna Chilkijáhova, obléknu mu tvou řízu, přepášu ho tvým pásem; tvou moc mu předám do ruky. Bude otcem obyvatelstvu Jeruzaléma a Judovu domu. Na jeho rameno položím klíč od Davidova domu; když otevře, nikdo nezavře, když zavře, nikdo neotevře. Zarazím ho jako hřeb na pevné místo, pro svůj rod zaslouží čestné křeslo.“
K tomuto Izajášovu varování pro Šebnu existují i mimobiblické doklady – jde o historické postavy i událost. Ti, kdo nejsou hodni úřadu, kam byli dosazeni, kdo tento úřad zneužili ve svůj prospěch, skončí a na jejich místo přijde jiný. Svěřená funkce a zodpovědnost má být vykonávána pro dobro daného společenství, nikoliv pro vlastní prospěch, obohacení, prestiž… Autorita je službou. To platí dodnes. Tomuto novému správci je svěřena moc klíčů – tak jak ji později svěřuje Ježíš Petrovi a všem učedníkům, církvi.
Řím 11,33-36
Ó, jak bezedná je Boží štědrost, moudrost i poznání! Jak neproniknutelná jsou jeho rozhodnutí a neprobádatelné způsoby jeho jednání! Neboť `kdo pochopí myšlení Páně? Kdo mu byl rádcem? Dal mu někdo dříve něco, aby se mu to muselo oplácet?‘ Vždyť od něho, skrze něho a pro něho je všecko. Jemu buď sláva navěky! Amen.
Na závěr celé části (kap. 9-11), která je věnována úvahám o poslání Izraele a smyslu jeho neposlušnosti, když nepřijal Krista, velebí Pavel Boží moudrost, velkorysost a štědrost. Bůh je nejen věrný svým zaslíbením, ale i negaci či nepochopení svého jednání (nepřijetí jeho působení skrze Krista) využívá ve prospěch růstu svého království, ve prospěch spásy celého světa. Izrael přitom nepřijde zkrátka, i na něm Bohu záleží a nikdy mu nepřestalo záležet.
Leckdy by si člověk – v situaci, které zrovna nerozumí – měl připomenout tuto eulogii, velebení Boží moudrosti. Ani Pavel nerozuměl tomu, jak věci fungují, měl svá „proč“, ale dokázal to proměnit v důvěru v Boží řízení.
Mt 16,13-20
Když Ježíš přišel do kraje u Césareje Filipovy, zeptal se svých učedníků: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ Odpověděli: „Jedni za Jana Křtitele, druzí za Eliáše, jiní za Jeremiáše nebo za jednoho z proroků.“ Řekl jim: „A za koho mě pokládáte vy?“ Šimon Petr odpověděl: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“ Ježíš mu na to řekl: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, protože to ti nezjevilo tělo a krev, ale můj nebeský Otec. A já ti říkám: Ty jsi Petr – Skála – a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou. Tobě dám klíče od nebeského království; co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi.“ Potom důtklivě přikázal učedníkům, aby nikomu neříkali, že je Mesiáš.
Petrovo vyznání u Césareje Filipovy je tentokrát v matoušovské verzi. Ta přidává slova Ježíšova k Petrovi o jeho roli pro církev. Tato slova nečiní z Petra prvního papeže v našem chápání, nýbrž ukazují změnu v pojetí vyvoleného lidu. Petr jako reprezentant Dvanácti, zárodku nového Izraele, má být tím pevným základem. Ježíš zakládá novou tradici vztahu k Bohu, když roli, kterou měli farizejové a kněží, přenáší na své učedníky, nejenom na Petra, ale na celé společenství, jak plyne z kapitoly 18, ale např. i ze závěru Janova evangelia (kap. 20). Zakladatelem církve je Ježíš sám, on ji buduje, on ji dává podíl na své pravomoci i na svém charismatu. Jen ve spojení s Ježíšem může církev plnit poslání, které dostala skrze Petra i další učedníky.
Ježíš si nepřeje, aby učedníci sdělovali, že je Mesiáš – ne proto, že by jím nebyl nebo že by se bál, ale proto, že ani oni ještě nechápou, co to znamená, natož pak lidé, kteří byli naplněni nerealistickými představami a očekáváními. To je velmi často osud lidí, kteří stojí v čele. Lidé si je idealizují tak, že jim nakonec brání vykonávat poslání, které jim bylo svěřeno.
Moc klíčů znamená zodpovědnost za to, co se ve společenství děje. Lidé nemohou a nesmí určovat, kdo bude nebo nebude definitivně přijat, ale ti, jimž je zodpovědnost svěřena mají moc stanovovat pravidla a kompetenci otevírat dveře pro ty, kdo chtějí vstoupit, a zavírat je před těmi, kdo chtějí škodit.
Tato funkce klíčů není v tomto textu ustanovením papežství a Petra první papežem, nýbrž Ježíšovým odkazem pro církev, kterou v dané chvíli reprezentuje petr a také ostatní učedníci. Oni jsou těmi, jimž je svěřeno pokračování Ježíšovy činnosti.