2. 5. 2021 – 5. neděle velikonoční
Sk 9,26-31
Když přišel Šavel do Jeruzaléma, pokoušel se navázat styk s učedníky, ale všichni se ho báli. Nemohli uvěřit, že on je učedníkem. Ujal se ho však Barnabáš. Uvedl ho k apoštolům a vypravoval, jak (Šavel) viděl na cestě Pána, který s ním mluvil, a jak v Damašku neohroženě vystupoval ve jménu Ježíšově. Od té chvíle byl s nimi v Jeruzalémě stále ve styku a směle vystupoval ve jménu Páně. Také rozmlouval s helénisty a přel se s nimi. Ti mu však začali ukládat o život. Jakmile se to bratři dověděli, doprovodili ho dolů do Césareje a odtamtud ho vypravili do Tarsu. Církev měla pokoj v celém Judsku, Galileji i Samařsku. S úspěchem se vyvíjela, žila v bázni před Pánem a rostla přispěním Ducha Svatého.
Není divu, že když se proslulý pronásledovatel rodící se církve objevil, tak mu Ježíšovi učedníci nedůvěřovali. A nebýt Barnabáše, tak by si Pavel – přes své poznání a schopnosti – ani neškrtnul, a to i přes to, že si ho Bůh zvláštním způsobem povolal. Aby člověk mohl uplatnit své dary, potřebuje občas někoho, kdo mu otevře cestu, kdo je jeho průvodcem na začátku cesty. Za takové lidi je třeba v životě děkovat, vážit si jich. Pavel svým věhlasem Barnabáše překonal, stal se mnohem výraznější a úspěšnější postavou šíření evangelia, ale bez něj by nebyl tím, kým se stal.
1 Jan 3,18-24
Děti, nemilujme jen slovem a jazykem, ale činem, doopravdy! Podle toho poznáme, že jsme z pravdy, a to uklidní před ním naše svědomí, když by nám něco vyčítalo, neboť Bůh ví všechno dokonaleji a lépe než naše svědomí. Milovaní, jestliže nás svědomí neobviňuje, dodá nám to radostné důvěry v Boha a dostaneme od něho všechno, zač prosíme, protože zachováváme jeho přikázání a konáme, co je mu milé. A to je to jeho přikázání: abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a navzájem se milovali, jak nám nařídil. Kdo zachovává jeho přikázání, zůstává v Bohu a Bůh v něm. A že v nás zůstává, poznáváme podle Ducha, kterého nám dal.
Výzva autora listu je jasná: láska nespočívá v krásných slovech, řečnění, nýbrž v praktických činech. Láska, o niž v bibli jde, není sentiment (byť má svou emocionální stránku), nýbrž nastavení na dobro druhého i celého společenství. Pokud usilujeme o tento druh lásky, je třeba se zamýšlet nad motivy vlastního jednání, ale není třeba se znepokojovat, protože Bůh nás zná lépe než my samy sebe. Také zde se objevuje jistota vyslyšení proseb (stejně jako v dnešním evangeliu). Ta vychází ze skutečnosti zakotvení v Kristu, což nezbytně vede k lásce realizované v činech.
Jan 15,1-8
Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já (zůstanu) ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“
V 10. kapitole evangelia mluví Ježíš metaforicky o tom, že je dveřmi pro ovce, že je dobrým pastýřem. Zde se přirovnává k vinnému kmeni, který nese větve, jež mají přinášet plody. Aby toho byly schopné, musí být vinařem očištěny, tedy musí z nich být odstraněno všechno, co větev zeslabuje, aby její ovoce bylo co nejkvalitnější. Čištění je nutné, i když ne vždy příjemné a zdánlivě i podivné, protože to, co je odřezáváno, jsou nádherné zelené a zdravé výhonky. Je to podobné jako stříhání stromů nebo zaštipování rajčatových výhonků. Avšak jsou to výhonky, které jsou neplodné. Čištění se děje prostřednictvím Ježíšova slova, tedy tím, že jej učedníci přijali (Ježíš je přece Slovo-Logos) a poslouchají ho. To vede k tomu, že opouštějí svou sebestřednost, svůj egoismus a spoléhají se na Ježíše. Bez něj je práce pro Boží království marná. Základním tématem je zůstávat, a to učedníci v Ježíši a Ježíšovo slovo v nich. Pak je jednota úplná.
Obraz nabízí velmi demokratický model církve – každá ratolest, každý příslušník církve má stejné napojení na základ, tedy vinný kmen. Navzájem jsou členové církve propojeni přes tento kmen, přes Ježíše, on stojí vždy ve středu jejich vztahu. Aby toto propojení fungovalo a zůstalo zachováno, je třeba, aby všichni zůstali navázáni na Ježíše-vinný kmen. Pak ponese celé společenství obrovské plody. Ovoce, o něž tu jde, není jen dobrý, morální způsob života, dobré skutky – to přece dělají i lidé mimo církev (a mnohdy mnohem více než křesťané) –, nýbrž tím ovocem je naplnění nároku, jež na křesťany Otec klade: být Ježíšovými učedníky, přáteli, svědky, být pokračovateli jeho lásky, která se rozdává – a to bez Ježíše nelze. K tomu je ono čištění.
Stane-li se člověk skutečně plodnou ratolestí, někým, kdo je tak spojen se kmenem, že jinak není, pak ví, oč má prosit, pak stojí na místě Ježíšově a prosí jeho způsobem. To Otec vyslyší, protože je to nepochybně ve shodě s jeho vůlí. Ježíš vynaložil celý svůj život na prosazení Božího království, na vytvoření Božího prostoru tady na zemi, v němž by lidé mohli být sami sebou, Boží spodobou (termín spodoba se používá v lingvistice a znamená přizpůsobení dvou hlásek), nositeli živého a originálního Božího obrazu. To má být cílem modlitby, kterou Bůh nikdy neoslyší, protože jde o prosazení (oslavu) jeho záměru se světem. To je také ta plodnost, k níž jsou ratolesti uschopněny.
