Pondělí 2. 11. 2026 – památka Všech věrných zemřelých, 31. týden v mezidobí
Iz 25,6a.7-9
Hospodin zástupů vystrojí všem národům na této hoře bohatou hostinu. Sejme na této hoře závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Zničí smrt navždy, setře Pán, Hospodin, slzy z každé tváře. Hanbu svého lidu odejme na celé zemi, neboť Hospodin to pravil. V ten čas se řekne: „Hle, náš Bůh, doufali jsme v něj, že nás vysvobodí; on je Hospodin, v nějž jsme doufali, jásejme a radujme se z jeho spásy!“ Hospodinova ruka spočine na této hoře.
Prorok Izajáš nabízí útěšnou vizi pro svůj zkoušený národ, jenž je ohrožen Asyřany, kteří se už zmocnili velké části země a zničili Severní Izrael. Ačkoliv lidé zakoušejí těžkosti, útrapy, bolest i smrt, budoucnost je v Božích rukou a je velkolepá. Bůh dá lidem, po čem nejvíc touží – hojnost, jistotu, bezpečí. Symbolicky je to znázorněno hostinou, a to na Boží hoře, tam, kde má Hospodin své místo k přebývání. V současném mračném čase vítězící zloby a násilí se to zdá nereálné, ale Bůh je věrný a své slovo dodrží, jako ho dodržel i v minulosti.
Řím 8,14-23
Všichni, kdo se dávají vést Božím duchem, jsou Boží synové. Nedostali jste přece ducha otroctví, že byste museli zase znova žít ve strachu. Dostali jste však ducha těch, kdo byli přijati za vlastní, a proto můžeme volat: „Abba, Otče!“ Spolu s naším duchem to potvrzuje sám Duch svatý, že jsme Boží děti. Jsme-li však děti, jsme i dědici: dědici Boží a spoludědici Kristovi. Musíme ovšem jako on trpět, abychom tak mohli spolu s ním dojít slávy. Jsem totiž přesvědčen, že utrpení tohoto času se nedají srovnat s budoucí slávou, která se zjeví na nás. Celé tvorstvo nedočkavě čeká, až se Boží synové zjeví ve slávě. Vždyť tvorstvo bylo podrobeno nicotnosti, ale ne z vlastní vůle, nýbrž kvůli tomu, který ho podrobil. Zůstala však tvorstvu naděje, že i ono bude vysvobozeno z poroby porušení a dosáhne svobody ve slávě Božích dětí. Víme přece, že celé tvorstvo zároveň sténá a spolu trpí až doposud. A není samo. I my, ačkoliv už máme první dary Ducha, i my sami uvnitř naříkáme a očekáváme své přijetí za syny, vykoupení našeho těla.
Život žádného není bez ztrát, bolesti a utrpení. Přestože procházíme těmito těžkými okamžiky života, můžeme mít v sobě naději, že nejsou marné ani zbytečné. Nejsme jejich otroky, nýbrž i v nich můžeme žít z naděje, že nejsou tím posledním, co je nám nabízeno, že pominou a my i z nich můžeme načerpat sílu. Pavel tu mluví o tom, že to, co nás na zemi sklání k zemi, není srovnatelné se štěstím, které na nás čeká a kterého se již tady můžeme dotýkat. Většinou to tak nevnímáme, ani neprožíváme a Pavlova slova nám přijdou nadnesená. Avšak ona sláva, která se na nás zjeví, to není svatozář kolem hlavy, nýbrž nalezení domova, nalezení sebe sama v Bohu. A to začíná už tady.
Pavel pak mluví o stvoření jako takovém, které je ve svém naplnění odkázáno na prosazení Boží vlády v člověku, až bude obnoven porušený Boží obraz v člověku. To je ono přijetí za syna/dceru Boží. Zjevení ve slávě je zjevení v plnosti pravdy toho, kým člověk a celé tvorstvo opravdu jsou. Už sice můžeme zakoušet, co znamená obnovení Boží podoby v člověku skrze Ježíše Krista, ale stále ještě ne v plnosti. Přístup do ráje není návratem do minulosti, nýbrž přijetím do velkolepě rozvinuté reality lásky. „Nalezení ztraceného ráje“ je vstupem do dynamiky Božího milování.
Mt 11,25-30
Ježíš řekl: „Velebím tě, Otče, Pane nebe a země, že když jsi tyto věci skryl před moudrými a chytrými, odhalil jsi je maličkým. Ano, Otče, tak se ti zalíbilo. Všechno je mi dáno od mého Otce. A nikdo nezná Syna, jenom Otec, ani Otce nezná nikdo, jenom Syn a ten, komu to chce Syn zjevit. Pojďte ke mně, všichni, kdo se lopotíte a jste obtíženi, a já vás občerstvím. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mě, neboť jsem tichý a pokorný srdcem, a naleznete pro své duše odpočinek. Vždyť mé jho netlačí a mé břemeno netíží.“
Ježíš nabízí svou přítomnost každému, kdo o ni stojí. Napřed je ovšem třeba se pozorně dívat, kdo on je a jak jedná. Tajemství bytí s Bohem je v odevzdání, v nenárokování si jeho darů. Moudří a chytří, o nichž Ježíš mluví, nejsou ve skutečnosti ti skutečně moudří, nýbrž ti, kdo se za takové považují a kdo chtějí, aby je lidé takto viděli a ctili. Boží tajemství lásky lze objevit a zakoušet jen jako ten, kdo nechce být významný v očích druhých, v očích tohoto světa. Kdo neusiluje o pocty a významná postavení. Jen ten totiž může objevovat Boha ve všech věcech. A vůbec to neznamená, že nemůže zaujímat důležité místo ve společnosti. Maličtí jsou ti, kdo si nedělají nároky, ale žijí pro druhé. Ježíš tím měl primárně na mysli své učedníky, kteří šli za ním a vzdali se svých jistot. Nešlo jen o apoštoly, nýbrž o všechny, kdo ho následovali.
Dnes je důležité myslet s láskou a vděčností na ty, kdo odešli z tohoto světa a kdo nám předali poselství života, a to nejrůznějším způsobem, nejen biologicky. Oni nás zavazují, abychom šli v jejich stopách a předávali život ve všech jeho možných aspektech.
Mešní liturgie nabízí tolik textových variant, že je třeba z nich něco vybrat, a to je libovolné podle uvážení celebranta.
Úterý 3. 11. 2026 – 31. týden v mezidobí
Flp 2,5-11
Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.
Na své etické výzvy do filipské obce navazuje Pavel hymnem, jehož základ je nejspíš ještě předpavlovský. Vzorem a zároveň zdrojem pro jednání Filipanů a všech ostatních má být Ježíšova velkorysost, Ježíšova schopnost vzdát se výsostného postavení ve prospěch člověka. Adama se chtěl Bohu vyrovnat, Ježíš se svého božství vzdal ve prospěch lidství. Tak jako Ježíše nenechal Bůh bez reakce na jeho velkorysost, nenechá ani žádného člověka bez odpovědi – a tou odpovědí je podíl na božství, na Božím životě v plnosti. Jméno nad každé jiné jméno je zřejmě narážkou na Boží jméno a následný verš je z velké části citací z Iz 45,23n (srov, i Řím 14,11). Pavel tu uvádí své adresáty do tajemství kříže, jež neznamená adoraci utrpení, a už vůbec ne fyzického nebo psychického, nýbrž cestu vydanosti, tedy angažovanosti, ve prospěch dobra – pravdy, lásky, krásy. Na této cestě člověk jakoby ztrácí sám sebe, aby byl sám sobě darován jako nové stvoření, milovaný Boží syn/milovaná Boží dcera.
Lk 14,15-24
Jeden z hostů (ve farizeově domě) řekl Ježíšovi: „Blahoslavený, kdo se zúčastní hostiny v Božím království.“ On mu řekl: „Jeden člověk chystal velkou hostinu a pozval mnoho (hostů). Když byl čas k hostině, poslal svého služebníka, aby vyřídil pozvaným: ‚Pojďte, už je připraveno!‘ A najednou se začali všichni vymlouvat. První mu vzkázal: ‚Koupil jsem pole, a musím se na ně jít podívat, prosím tě, omluv mě.‘ Druhý řekl: ‚Koupil jsem pět párů býků, a jdu je vyzkoušet. Prosím tě, omluv mě.‘ A jiný vzkázal: ‚Oženil jsem se, a proto nemohu přijít.‘ Služebník se vrátil a oznámil to svému pánovi. Pána domu to rozhněvalo. Řekl služebníkovi: ‚Jdi rychle na náměstí a do ulic města a přiveď sem žebráky a mrzáky, slepé a chromé!‘ Služebník pak hlásil: ‚Pane, stalo se, cos nařídil, a ještě je místo.‘ A pán řekl služebníkovi: ‚Jdi ven na cesty a k plotům a přinuť lidi, ať přijdou, aby se můj dům naplnil. Ale to vám říkám: Žádný z těch pozvaných neokusí z mé hostiny!‘“
Jeden z hostí na hostině, které se účastnil i Ježíš v domě nějakého významného farizea, chtěl zřejmě zbožně navázat na to, co Ježíš říkal. Podle Lukášova podání se řeč nesla právě v duchu, jak se mají lidé k sobě chovat (Ježíš jim doporučuje, aby nezvali jen sobě rovné, ale i další věci ve vzájemných vztazích) a jeden z přítomných na to reaguje svým zbožným výrokem, který měl možná oslabit Ježíšovy nároky na vztahy mezi lidmi. Ježíš na to reaguje podobenstvím o hostině, která je nabídnuta významným hostům. Ti však touto nabídkou pohrdnou a vymluví se na různé „neodkladné“ záležitosti. Hostitel tedy nabídne hostinu lidem, kteří nebyli původně pozváni, všem lidem na okraji společnosti, kteří se normálně na hostiny nezvou, protože chce svou hostinu uskutečnit. A tak se stane. Avšak ti, kdo sice byli pozváni, ale měli jiné věci za důležitější a pozváním pohrdli, zůstanou mimo. Tím reaguje Ježíš na svou situaci – nabízí Boží přítomnost skrze sebe napřed těm, kdo by tomu měli rozumět, kdo jsou „náboženskými profesionály“, leč marně. Mají tisíc výmluv. Zato ti, o něž společnost nestojí, přijímají jeho pozvání a jdou za ním. Oni okusí Boží blízkost a budou z ní – na rozdíl od primárně pozvaných – moci žít.
Ježíš náboženské profesionály moc nemusí, i když jimi nepohrdá a neustále se jim snaží otevřít oči, protože oni si myslí, že mají Boha přečteného, že přesně vědí, co je Boží vůle a pro koho, protože si Bohem slouží k vlastnímu prospěchu. Nejde jim o věci Boží, ale vlastní – někdy si toho jsou dobře vědomi, někdy ne, ale ani tehdy nechtějí vidět ani slyšet, jsou spokojeni s tím, co je, a víc je nezajímá.
Středa 4. 11. 2026 – 31. týden v mezidobí, památka sv. Karla Boromejského
Flp 2,12-18
Moji drazí, jako jste vždycky (projevovali) poslušnost, tak i teď pracujte s úzkostlivou bázní na tom, abyste došli spásy; a to nejen když jsem u vás, ale hlavně nyní, když jsem daleko. Vždyť i to, že chcete, i to, že pak jednáte, působí přece ve vás Bůh, abyste se mu mohli líbit. Dělejte všecko bez reptání a váhání. Tak z vás budou (lidé) bezúhonní a bezelstní, Boží děti bez poskvrny uprostřed pokolení špatného a zvráceného, ve kterém vy však budete zářit jako hvězdy ve vesmíru. Držte se pevně slova života, abych se mohl chlubit v onen Kristův den, že jsem neběžel nadarmo ani že jsem se nadarmo nenamáhal. A kdybych musel prolít v oběť i svou krev při posvátné službě naší víře, raduji se (z toho) a raduji se s vámi se všemi. Stejně se však radujte i vy a dělte se o tu radost se mnou.
Pavel pokračuje ve svém povzbuzování adresátů ve Filipech. Je ve vězení, takže nemůže Filipany bezprostředně navštívit. Tak na ně alespoň prostřednictvím dopisu naléhá, aby nesešli z cesty, na niž se i jeho přičiněním vydali, aby neztratili správný kurs, správnou orientaci. Bůh je s nimi, působí v jejich životě, proto se tím mají řídit a dělat, co je ve shodě s Boží vůlí, s Boží láskou. Pavel ví, že soud s ním nemusí skončit zrovna dobře a přijímá tento svůj osud jako následování Krista.
Lk 14,25-33
Ježíše cestou doprovázely velké zástupy. Obrátil se k nim a řekl: „Když někdo přichází ke mně a neklade svého otce, svou matku, ženu, děti, bratry a sestry – ano i sám sebe – až na druhé místo, nemůže být mým učedníkem. Kdo nenese svůj kříž a nejde za mnou, nemůže být mým učedníkem. Když někdo z vás chce stavět věž, nesedne si napřed a nespočítá náklady, jestli má dost na dokončení stavby? Kdyby totiž položil základy a nestačil ji dokončit, vysmáli by se mu všichni, kdo by to viděli, a říkali by: ‚Tenhle člověk se pustil do stavby, ale nemohl ji dokončit.‘ Nebo když má některý král vytáhnout proti jinému králi, aby s ním vedl válku, nesedne si napřed a neuvažuje, jestli se může s deseti tisíci (vojáků) utkat s tím, kdo proti němu táhne s dvaceti tisíci? Jestliže na to nestačí, vyšle posly, dokud je ten druhý (král) ještě daleko, a žádá o podmínky míru. Tak ani žádný z vás, kdo se nezřekne všeho, co má, nemůže být mým učedníkem.“
Rozhodnutí následovat Ježíše je tak radikální, že vede ke změně životních priorit. Ježíš jako by varoval skoro varoval, že to není pro každého, ale ve skutečnosti varuje před tím, aby to člověk neudělal neuváženě. Ježíš nepochybně nechce odrazovat lidi, aby ho následovali, ale každý musí uvážit, jakým způsobem to může udělat. Radikální kroky v životě jsou důležité, ale je třeba je dělat s ohledem na okolnosti. Ne všem, kdo k němu přicházejí, dovoluje Ježíš, aby se vzdali svého dosavadního života, spálili za sebou mosty a šli za ním. Žít ve spojení s Ježíšem, hlásat evangelium, svědčit o něm lze různým způsobem, proto je na místě, aby člověk dobře zvážil své schopnosti a možnosti. Jakákoliv forma následování však vyžaduje, aby byl člověk ochoten nést obtíže, problémy, nejrůznější komplikace – bez nich se totiž následování neobejde.
Čtvrtek 5. 11. 2026 – 31. týden v mezidobí
Flp 3,3-8a
Bratři! Správně obřezaní jsme my, protože sloužíme Bohu způsobem vnitřním, hledáme svou chloubu v Kristu Ježíši a nespoléháme se na ty vnější věci, ačkoli já bych se mohl spoléhat i na ně. Myslí-li někdo jiný, že se může spoléhat na ty věci vnější, já bych to mohl tím spíše: osmý den jsem byl obřezán, pocházím z izraelského národa, z Benjamínova kmene, jsem Hebrej a syn hebrejských rodičů, co se Zákona týká farizeus, co do horlivosti (jsem byl) pronásledovatel církve, a co do spravedlnosti, která (spočívá v zachovávání) Zákona, byl jsem bez úhony. Ale v čem jsem (dříve) viděl pro sebe prospěch, to považuji nyní kvůli Kristu za škodu. Ano, vůbec všecko to považuji za škodu ve srovnání s oním nesmírně cenným poznáním Krista Ježíše, svého Pána.
Pavel bojuje se svými kritiky z řad tradičně smýšlejících křesťanů ze židovství. Na svém osobním příkladu ukazuje Filipanům, k nimž má velmi vřelý vztah, že je třeba překročit určité bariéry (zde vázanost židovskými rituálními předpisy), aby byl člověk Ježíšovým následovníkem. Ježíše je třeba následovat, ale ne v tom, že byl Žid, nýbrž v jeho univerzálním poslání. Právě to mohou naplno dělat i ti, kdo v něj uvěřili jako pohané, jako ne-Židé. Pavel tuto cestu ukazuje, přestože jemu nechybí nic z toho, co Židé a tradiční židokřesťané považují za důležité. Klade důraz na to, že to pro něj už nic neznamená, protože v Kristu už tohle přestalo hrát roli. Pavel měl skvělý židovský původ, výtečné vychování v židovské tradici, byl nekompromisně věrný Zákonu, patřil ke znalcům, a přece tohle všechno, co měl, odložil, když zjistil, že už to není třeba, že je třeba jít dál, začít nově. V tom nám může být i dnes příkladem: dosažené úspěchy, spoléhání na tradice (tak se to vždycky dělalo, tak to přece vždycky bylo), slavnou i neslavnou minulost je třeba nechat za sebou a vydat se na novou, nezajištěnou, ale do budoucna vedoucí cestu.
Lk 15,1-10
K Ježíšovi přicházeli samí celníci a hříšníci, aby ho slyšeli. Farizeové a učitelé Zákona mezi sebou reptali: „Přijímá hříšníky a jí s nimi!“ Pověděl jim tedy toto podobenství: „Kdo z vás, když má sto ovcí a jednu z nich ztratí, nenechá těch devětadevadesát v pustině a nepůjde za tou ztracenou, dokud ji nenajde? A když ji najde, s radostí si ji vloží na ramena. Až přijde domů, svolá své přátele i sousedy a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem našel svou ztracenou ovci.‘ Říkám vám, že právě tak bude v nebi větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátí, než nad devětadevadesáti spravedlivými, kteří obrácení nepotřebují. Nebo která žena, když má deset stříbrných mincí a jednu z nich ztratí, nerozsvítí svítilnu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud ji nenajde? A když ji najde, svolá své přítelkyně i sousedky a řekne jim: `Radujte se se mnou, protože jsem našla stříbrnou minci, kterou jsem ztratila.‘ Právě tak, říkám vám, mají radost Boží andělé nad jedním hříšníkem, který se obrátil.“
V 15. kapitole svého evangelia uvádí evangelista 3 podobenství o ztraceném a nalezeném – o ztracené ovci, ztraceném penízi a dvou ztracených synech. Nejdůležitějších na všech příbězích je ona radost nad nalezeným. Bůh se raduje z každého člověka, který nalezl cestu zpět, tam, kam patří, do domova. Bůh má radost z každého dobrého člověka, i z těch spravedlivých, kteří se nikam nezatoulali a žijí, jak mají, ale když někdo „ztracený“ se najde, je radost z jeho nalezení tak velká proto, že se děje něco nečekaného, téměř zázrak, vyváznutí z nebezpečí, ba ze smrti. To zná každý milující rodič – jeho bolest, jeho strach o dítě, které se ztratilo, které se dostalo do nebezpečí, se záchranou promění v nevýslovnou radost. Vše je zapomenuto, hlavně, že dítě je zpět, živé a zdravé. Tak i Bůh prožívá radost nad tím, že má „své dítě“ zpět. A k takové radosti zve i člověka, celé společenství – k radosti, která je znamením odpuštění, přijetí, nového začátku.
Ježíš vypráví tato podobenství kvůli těm, kteří žehrají, že se zahazuje s lidmi na okraji společnosti. Asi jim Ježíš přece jen imponoval, a tak byli naštvaní, že není jako oni, že jim nedává přednost před těmi, kteří jim nestáli za pozornost. A navíc jim tím ještě nastavoval zrcadlo. Svými podobenstvími je Ježíš chce přimět ke změně jejich perspektivy: místo povýšeného odsuzování sestoupení do situace těch lidí, jimiž pohrdají. Mravokárnými řečmi se ještě nikdo nenapravil, maximálně naštval. Z Ježíšovy strany nejde o žádný laciný soucit s lidmi na okraji společnosti, nýbrž o jejich přijetí do vlastního života, ztotožnění s nimi – nikoliv v jejich hříších a slabostech, ale v jejich lidství. Je třeba mít radost z lidí, kteří chtějí změnit svůj život k dobrému, povzbuzovat je svou radostí a důvěrou. To potřebují nejvíc.
Pátek 6. 11. 2026 – 31. týden v mezidobí
Flp 3,17-4,1
Bratři, jednejte všichni tak, jak jednám já, a dívejte se na ty, kdo žijí podle mého příkladu. Často jsem vás na to upozorňoval, a teď to říkám se slzami v očích, že se jich mnoho chová jako nepřátelé Kristova kříže. Jejich konec je záhuba, jejich bůh je břicho a vychloubají se tím, zač by se měli stydět, mají zájem jenom o věci pozemské. My však máme svou vlast v nebi, odkud také s touhou očekáváme spasitele Pána Ježíše Krista. On přemění naše ubohé tělo, aby nabylo stejné podoby jako jeho tělo oslavené. Způsobí to jeho moc, kterou si může podřídit všecko. Proto, moji bratři milovaní a vytoužení, moje radosti a koruno, tak stůjte v Pánu pevně, milovaní!
Pavlovo působení nebylo vždy vnímáno zcela pozitivně. Měl své různé odpůrce z řad křesťanů, neboť se jim jeho hlásání jevilo jako příliš radikální nebo příliš náročné. Pavel si na svou obranu nebral žádné servítky, i když mu vlastně nešlo o sebe sama, ale o podstatu toho, co hlásal a za čím celou svou bytostí stál. V Listu Filipanům varuje před zastánci židokřesťanství, kteří zůstávají vězet v minulosti, ve své vazbě na židovství. Nejde o to, že by byli nemorální a podléhali obžerství nebo jiným neřestem, nýbrž že kladou důraz na dodržování židovských rituálních předpisů, hlavně obřízku a jídelní předpisy.
Své adresáty pak Pavel vyzývá k pevnosti, vytrvalosti, v tom, aby se nedali zviklat na cestě vpřed. Člověk musí přemýšlet, zda jeho kroky jdou správným směrem, zda se nemýlí, co je správné a vede vpřed. V situaci pohybu mezi dvěma frontami, které si obě nárokují mít pravdu, to není snadné. Rozlišování duchů, jak to nazýval sv. Ignác z Loyoly, je umění, kterému se lze naučit, když bude člověk zkoumat jednotlivé možnosti, naslouchat svému nitru (co mu víc dává skutečný pokoj, kam jej srdce táhne) a prosit o světlo, dar Ducha. S rozhodnutími je třeba nespěchat (a hlavně je nedělat ve stavu vzrušení a silné emocionální vypjatosti), ale když jsou učiněna, tak za nimi stát (neohlížet se zpět), neměnit je, dokud se jasně neukáže, že se člověk zmýlil. To se může stát. Ale není to tak časté, pokud jsou rozhodnutí uvážená.
Lk 16,1-8
Ježíš řekl svým učedníkům: „Byl jeden bohatý člověk a ten měl správce, kterého obvinili, že prý zpronevěřuje jeho majetek. Zavolal ho a řekl mu: ‚Co to o tobě slyším? Slož účty ze svého správcovství! Správcem už dál být nemůžeš.‘ Správce si řekl: ‚Co si počnu, když mě můj pán zbavuje správcovství? Kopat nemohu, žebrat se stydím. Už vím, co udělám, aby mě (lidé) přijali k sobě do domu, až budu zbaven správcovství.‘ Zavolal si dlužníky svého pána, každého zvlášť, a zeptal se prvního: ‚Kolik jsi mému pánovi dlužen?‘ Odpověděl: ‚Sto věder oleje.‘ Řekl mu: ‚Tady máš svůj úpis, honem si sedni a napiš padesát.‘ Pak se zeptal druhého: ‚Kolik ty jsi dlužen?‘ Odpověděl: ‚Sto korců pšenice.‘ Řekl mu: ‚Tady máš svůj úpis a napiš osmdesát.‘ Pán pochválil nepoctivého správce, že jednal prozíravě. Synové tohoto světa jsou totiž k sobě navzájem prozíravější než synové světla.“
Další z Ježíšových poměrně kontroverzních podobenství, jak je nabízí Lukášovo evangelium. Těžko si z něho vybrat nějaké rozumné poučení. Rozhodně jím nemá být návod k vypočítavosti a nepoctivosti. Jak to Ježíš říká, lidé tohoto světa se chovají vychytrale, a ti slušní na ně nevěřícně zírají. Ten správce pochopili velmi rychle, že mu jde o existenci a že musí něco podniknout, nechce-li skončit jako žebrák na ulici, tedy společensky a možná i fyzicky skončit.
Přesto lze v tomto podobenství najít významnou výzvu: v obtížné situaci se nenechat situací pohltit, ale hledat, jak se z ní dostat. Nedat se paralyzovat tím, co se děje. Právě slušní lidé se nechávají zaskočit a paralyzovat nestoudností jednání všelijakých lidí, ale Ježíš vyzývá své učedníky k akci. Mají být sice mírní jako holubice, ale chytří jako hadi. Proti nepravosti je třeba aktivně bojovat a nevyklízet jí pole. Někteří exegeti poukazují na to, že to, co dlužníkům nepoctivý správce odpustil, byly skryté úroky. Protože v Izraeli bylo zakázáno podle Tóry půjčovat s úroky, tak to v praxi fungovalo tak, že se skryly do výše dlužné částky. Pokud by tomu tak opravdu bylo, tak by onen správce jednal o něco zodpovědněji (byť ve svůj prospěch), než se zdá. Nicméně předtím mu taková praxe nevadila. Nejspíš mělo mít toto podobenství eschatologické vyznění: nikdy nevíme, kdy náš život skončí (a nikdo z nás není úplně bez poskvrny), a tak je třeba, abychom jednali, dokud máme čas. Abychom jednali prozíravě s ohledem na to, že na něco už může být pozdě, abychom neodkládali to, co můžeme udělat teď.
Sobota 7. 11. 2026 – 31. týden v mezidobí
Flp 4,10-19
Bratři! Velmi jsem se v Pánu zaradoval, že jste zase jednou mohli rozvinout starost o mě. Mysleli jste na to (ovšem vždycky), scházela vám jen příležitost. Ne že bych si snad stěžoval na nedostatek. Já jsem se naučil být spokojen s tím, co právě mám. Dovedu žít v odříkání, a dovedu žít v hojnosti. Seznámil jsem se důvěrně se vším: se sytostí i hladověním, s nadbytkem i nedostatkem. Všechno mohu v tom, který mi dává sílu. Ale jste hodní, že jste mi pomohli v mém tíživém postavení. Sami dobře víte, Filipané, že na začátku práce pro evangelium, když jsem odcházel z Makedonie, žádná církevní obec si se mnou nevyrovnávala vzájemně příjmy a vydání. Jen vy jste to dělali. Také do Soluně jste mi vícekrát poslali (pomoc), když jsem potřeboval. Ne že bych vyhledával dary, ale hledám hodně kladných položek ve prospěch vašeho účtu. Dostal jsem všecko, co potřebuji, ano ještě více, (než potřebuji). Mám teď všeho dost, když jsem dostal od Epafrodita vaši zásilku. (Je to jako) libá vůně, oběť Bohu příjemná a milá. A protože můj Bůh je přebohatý, skvěle vám to odplatí skrze Krista Ježíše ve všem, cokoli budete potřebovat.
Zatímco od Korinťanů nebyl Pavel ochoten se nechat podporovat, od Filipanů pomoc přijímá. Důvodem k tomu byly rozdílné postoje k jeho osobě. Zatímco v Korintě nechat se podporovat by vedlo k ohrožení jeho nezávislosti, k nebezpečí manipulace ze strany Korinťanů, ve vztazích k Filipanům takové nebezpečí nehrozilo. Nezávislost byla pro Pavlovo hlásání evangelia nezbytná, neznamenalo to však, že by Pavel neměl úzké přátelské vazby, že by byl nad potřebu lidské sounáležitosti povýšen.
Člověk, který stojí v čele, si musí dávat pozor na to, aby se nestal stranickým, aby nepreferoval pouze jedny na úkor druhých, ale také, aby sebou nenechal manipulovat, a to i dobře míněnými dary. Z Pavlových slov je patrná velká vděčnost, ale zároveň snaha i Filipanům ukázat, že nejde na prvním místě o něj, ale o službu evangeliu, Bohu.
Pavel se tu představuje jako člověk naplňující stoický ideál nezávislosti na vnějších podmínkách, ale o to mu nešlo. Důležitá je pro něj věta: „Všechno mohu v tom, který mi dává sílu.“ Pavel dává sám sebe za příklad, ale nikoliv ve své nezávislosti na hmotných statcích, ale v odevzdanosti Pánu. A to je rozdíl.
Evangelium – Lk 16,9-15
Ježíš řekl svým učedníkům: „Získávejte si přátele z nespravedlivého mamonu, abyste, až ho nebude, byli přijati do příbytků věčných. Kdo je věrný v maličkosti, je věrný i ve velké věci, a kdo je v maličkosti nepoctivý, je nepoctivý i ve velké věci. Jestliže jste tedy nebyli věrní v nespravedlivém mamonu, kdo vám svěří pravé (bohatství)? Jestliže jste nebyli věrní v cizím, kdo vám dá, co je vaše? Žádný služebník nemůže sloužit dvěma pánům. Buď jednoho bude zanedbávat a druhého milovat, nebo se bude prvního držet a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i mamonu.“ To všechno slyšeli farizeové, kteří měli rádi peníze, a posmívali se mu. Řekl jim: „Vy ze sebe děláte před lidmi spravedlivé, ale Bůh zná vaše srdce. Neboť co je u lidí vznešené, před Bohem je ohavnost.“
Mít majetek je velká zodpovědnost. Ježíšova slova nelze vykládat ve smyslu odmítání majetku, ale jako varování před jeho zbožštěním. Svěřený majetek (a tím je vše, co člověk od Boha dostává – jeho osobní dary i pozemské statky) je třeba dobře spravovat, nejen nekrást, ale opravdu se poctivě a prozíravě starat o vlastní i o cizí majetek. Touha po majetku je velmi silná – majetek je totiž nejen prostředkem k pohodlnému či bezstarostnému životu, ale také k získání společenského vlivu a moci, k postavení, společenské prestiži a úctě. Samozřejmě je to také něco, oč se člověk posléze bojí a jehož zajištění věnuje mnoho času, úsilí a energie. Majetek ho pak ovládá. V honbě za majetkem nebo v úsilí o jeho zajištění člověk může zcela ztratit ze zřetele vztahy k druhým i k Bohu. Všichni lidé sice dobře vědí, že majetek sám o sobě není zdrojem štěstí, ale přesto honbě za ním mnozí podléhají a zapomínají na to nejpodstatnější – na vztah k druhým a k Bohu.
Ježíš na jedné straně vyzývá k poctivosti a zodpovědnosti ve správě pozemských statků, na druhé varuje před ztrátou širšího horizontu a skutečného štěstí, před egoismem a uzavřením se v sobě v nikdy nekončící starosti o sebezajištění. A to se týká nejen těch, kdo mají velký majetek, nýbrž každého z nás, protože každý z nás má své dary a strachuje se o sebe sama.
Neděle 8. 11. 2026 – 32. neděle v mezidobí
Mdr 6,12-16
Moudrost září a nevadne, snadno ji vidí ti, kdo ji milují, dává se nalézt těmi, kdo ji hledají. Předchází ty, kdo po ní touží, a ukazuje se jim první. Neunaví se, kdo k ní časně přichází, najde ji, jak mu sedí u dveří. Myslet totiž na ni, je svrchovaná prozíravost, kdo kvůli ní bdí, brzy je bez starosti. Vždyť sama obchází a hledá ty, kdo jsou jí hodni, na cestách se jim ukazuje s přízní a při každé myšlence jim vychází vstříc.
Moudrost není chytrost, ba ani jednoduše inteligence. Moudrost podle biblického pojetí sídlí v srdci, jež je orgánem pro správné poznání, chápání, cítění, tedy komplexní uchopení skutečnosti. Je to schopnost správně usuzovat, což znamená vidět věci Božíma očima – proto je moudrost také darem. Bůh je štědrý i v tomto ohledu, pokud o to člověk stojí. Moudrost je spojená s láskou a vírou, je zároveň plodem života, nikoliv pouhým produktem vzdělání. To může hrát svou pozitivní roli, ale jedině tehdy, když se pojí se zkušeností osvícenou vírou, s nějakým duchovním přesahem.
1 Sol 4,13-18
Nechceme vás, bratři, nechat v nevědomosti o těch, kteří už zemřeli. Nesmíte pro ně truchlit tak jako ostatní, kdo nemají naději. Poněvadž věříme, že Ježíš umřel i vstal z mrtvých, (věříme) také, že s Ježíšem přivede Bůh (k životu) i ty, kdo zesnuli ve spojení s ním. Říkáme vám to přece, jak nás Pán o tom poučil: My živí, kteří se dožijeme příchodu Páně, nepředstihneme ty, kdo budou už mrtví. Až totiž bude dán rozkaz, až zazní archandělův hlas a Boží polnice, sám Bůh sestoupí z nebe. Napřed vstanou zemřelí křesťané, potom my, kteří zůstaneme naživu, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích do vzduchu vstříc Pánu. A pak už budeme s Pánem navždycky. Těšte se proto navzájem těmito slovy.
Pavel ujišťuje své adresáty, že druhý Ježíšův příchod bude pro všechny stejnou skutečností proměny. Pro všechny je nachystáno objetí Kristem, resp. slavnostní přijetí, jak to vyjadřuje řecké slovo (hapantesis) použité v textu. Víra v transcendenci, která přesahuje lidský horizont (tedy je vertikální, nikoliv jen horizontální), je důležitým faktorem (bohužel i v křesťanském životě opomíjeným) pro to, aby člověk realitu tohoto světa nepřeceňoval, aby na ní nevisel jako na jediné platné skutečnosti. I pro křesťany platí správně pojaté „carpe diem“ (využij/utrhni svůj den), tedy využij času, který máš k dispozici, ale bez strachu a stresu z pomíjivosti, z potřeby využít všeho až do mrtě, z nedocenění vlastní osoby druhými. Je to osvobozující horizont odstupu od vlastní důležitosti i od důležitosti pomíjivých událostí.
Mt 25,1-13
Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Nebeské království je podobné deseti pannám, které vzaly lampy a vyšly naproti ženichovi. Pět z nich bylo pošetilých a pět prozíravých. Pošetilé vzaly sice lampy, ale nevzaly s sebou olej, prozíravé si však vzaly s lampami také do nádobek olej. Když ženich dlouho nepřicházel, začaly všechny podřimovat a usnuly. Uprostřed noci se strhl křik: ‚Ženich je tady! Jděte mu naproti!‘ Tu všechny ty panny vstaly a začaly si upravovat lampy. Pošetilé prosily prozíravé: ‚Dejte nám trochu oleje, lampy nám dohasínají.‘ Ale prozíravé odpověděly: ‚Nemůžeme, nestačilo by pak ani nám, ani vám, dojděte si raději k prodavačům a kupte si.‘ Jakmile však odešly nakoupit, přišel ženich a ty připravené vešly s ním na svatbu a dveře se zavřely. Později přišly i ostatní panny a volaly: ‚Pane, pane, otevři nám!‘ On však odpověděl: ‚Amen, amen, pravím vám: Neznám vás.‘ Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.“
Jsou věci, o něž se při nejlepší vůli nelze dělit – to jsou ty, jež jsou bytostně svázány s naší osobou: nelze se rozdělit o zkušenosti, prožitky, lásku, dobré skutky…. Lze o nich mluvit, nelze je předat. Takové věci musí každý zakusit, prožít a dělat sám za sebe. Angažovat se musí každý sám, každý žije svůj život za sebe a je na každém, jak v něm obstojí. Podobenství je varováním před – dnes bychom to nazvali – prokrastinací, odkládáním věcí na zítřek, pohodlností ducha i těla.
Podobenství vyvolává i negativní reakce, protože Ježíš by přece dveře nikomu nezavřel. Problém spočívá v tom, že ženicha nelze beze všeho ztotožnit s Ježíšem. Nejde primárně o to, že by Bůh/Ježíš ty zapomětlivé odmítl a nevpustil k sobě, ale o to, že jsou situace, kdy je třeba být připraven a reagovat, protože se již nikdy nebudou opakovat. Jde o tu připravenost a schopnost reagovat. Boží láskou si můžeme být jisti i jeho ochotou otevřít klepajícím, ale nepřipraveností, neochotou, leností se můžeme připravit o příležitost žít v Božím království už zde na zemi.