Pondělí 2. 8. 2021 – 18. týden v mezidobí
Nm 11,4b-15
Synové Izraele řekli: „Kdo nám dá maso k jídlu? Vzpomínáme si na ryby, které jsme zadarmo jedli v Egyptě, na okurky, melouny, pór, cibuli a česnek. Nyní hyneme, nic tady není, jen tu manu máme na očích.“ Mana byla jako zrnka koriandru a podobala se pryskyřici bdelia. Lidé se rozcházeli a sbírali ji, pak ji mleli na mlýnku nebo roztloukali v moždíři, potom ji vařili v hrnci a připravovali z ní placky. Chutnala jako pečivo zadělané olejem. Když se večer snášela na tábor rosa, padala i mana. Mojžíš slyšel, jak lidé pláčou, každá rodina u vchodu do svého stanu. Hospodinův hněv se velmi rozpálil, i Mojžíš byl tím velmi dotčen a řekl Hospodinu: „Proč jednáš se svým služebníkem tak zle, proč nenacházím milost ve tvých očích, že nakládáš břímě celého tohoto národa na mě? Copak já jsem počal všechen tento lid nebo já jsem ho zrodil, že mi říkáš: `Nes je ve svém náručí, jako nosí chůva kojence, (nes je) do země, kterou jsi přísahou zaslíbil jejich otcům?' Odkud mám vzít maso, abych ho dal všemu tomuto lidu, který přede mnou pláče a říká: `Dej nám k jídlu maso!' Já sám nemohu nést všechen tento lid, neboť je pro mě příliš těžký. Jestliže chceš se mnou takto jednat, to mě raději zabij, jestliže jsem nalezl milost v tvých očích, abych už neviděl své neštěstí!“
Náročné podmínky života se snášejí dlouhodobě obtížně. Putování z Egypta se protahovalo a lidé byli čím dál nespokojenější, už jim nestačila mana. Zapomněli na všechny útrapy života v Egyptě a viděli zpětně jen to, co měli a co jim právě chybělo. Touží po pestřejší stravě, zejména po mase. Pro Mojžíše je jejich reptání tvrdou zkouškou, proto se obrací na Hospodina s jistou výčitkou či spíše s bezmocným povzdechem. I on už toho má dost.
Snášet obtížné podmínky dlouhodobě je únavné, a tak není divu, že člověk začne ztrácet odvahu. Jenže taková malomyslnost se pak šíří jako morová nákaza. Mojžíš nakonec vydržel a Bůh ho v této situace všeobecné nespokojenosti a malování věcí minulosti na růžovo nenechal. Minulé jistoty se vždy zdálky zdají pevnější, než ve skutečnosti byly. Tuhle situaci dobře známe i u nás. Zpětně se minulost už nejeví tak černá, jak jsme ji prožívali jako svou současnost. A mnozí dnes touží po pseudojistotách opatrovnického státu a regulace života, protože jim přítomnost připadá příliš náročná. Tahle touha po úniku je výrazem nevděku za svobodu a odmítáním nést obtíže (kříž) a jít dál.
Mt 14,13-21
Když Ježíš uslyšel o smrti Jana Křtitele, odebral se lodí na opuštěné místo, aby byl sám. Jakmile o tom lidé uslyšeli, šli pěšky z měst za ním. Když vystoupil a uviděl velký zástup, bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné. K večeru k němu přistoupili učedníci a řekli: „Toto místo je opuštěné a už se připozdilo. Rozpusť proto zástupy, ať se rozejdou po vesnicích a koupí si něco k jídlu.“ Ale Ježíš jim řekl: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“ Odpověděli mu: „Máme tady jenom pět chlebů a dvě ryby.“ Ježíš řekl: „Přineste mi je sem.“ A rozkázal, aby se lidé posadili na trávě. Potom vzal těch pět chlebů a ty dvě ryby, vzhlédl k nebi a požehnal, lámal chleby a dal učedníkům a učedníci zástupům. Všichni se najedli dosyta a ještě sesbírali plných dvanáct košů zbylých kousků. Těch, kdo jedli, bylo na pět tisíc mužů kromě žen a dětí.
Ježíš je natolik proslulý, že nemá možnost ani na chvíli oddechu. Davy se za ním valí, protože v něm vidí naději. On je nezklame, i když učedníci mají snahu se zástupů zbavit poukazem na pozdní čas a potřebu jídla. Ježíš jim však nabídne jinou perspektivu – oni mají být těmi, kdo potřeby davů uspokojí. Moc tomu nerozumějí, protože možnost uspokojit potřebu jídla pro tak mnohé je nad jejich možnosti. Ježíš tedy bere věc do svých rukou, obrací se k Otci a z pěti chlebů a dvou ryb se stane strava pro více než 5000 lidí a ještě toho mnoho zbude.
Učedníci zažili výjimečnou zkušenost – když se člověk rozdělí i o to málo, co má, najednou je toho mnohem více, než by čekal. A to nemusí nastat takový zázrak, jakého byli učedníci svědky. Bůh je štědrý, dává v nadbytku, když člověk se na něj spolehne a dá k dispozici to, co má.
