Pondělí 20. 4. 2026 – 3. týden velikonoční
Sk 6,8-15
Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení. Ale tu zasáhli někteří z tak zvané synagogy propuštěnců s lidmi z Kyrény, Alexandrie, Kilíkie a Asie a začali se přít se Štěpánem. Nemohli však obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil. Navedli tedy některé lidi, aby vypovídali: „Slyšeli jsme ho, jak mluví rouhavé řeči proti Mojžíšovi a proti Bohu.“ Tím rozbouřili lid, starší a učitele Zákona. Ti ho pak přepadli a násilím ho přivedli do velerady. Přivedli také křivé svědky a ti vypovídali: „Tenhle člověk neustále vede řeči proti chrámu a proti Zákonu. Tak jsme ho slyšeli, že říkal: ‚Ježíš Nazaretský rozboří tento chrám a změní ustanovení, která máme od Mojžíše.‘“ Všichni, kdo seděli ve veleradě, upřeně se na něho podívali a viděli, že se jeho tvář podobá tváři anděla.
Štěpán, vedoucí představitel skupiny 7 diákonů, vedoucího grémia pro řecky mluvící členy obce v Jeruzalémě, se stal prvním následovníkem Ježíšovým, jenž byl podobně jako on odsouzen na základě falešných výpovědí a rozhodnutí židovských předáků. Je tedy prototypem učedníka, který je ochoten dát svůj život (a také ho dá) za své přesvědčení, za hlásání evangelia. Je zajímavé, že je to právě on, řecky mluvící Žid (židokřesťan), nikoliv někdo z Dvanácti – ti teprve půjdou v jeho stopách.
Historicky je velmi zajímavé, že těmi, kdo dokázali překročit vazbu na svůj původní židovský kontext, byli ti, kdo nepatřili do té nejužší skupiny Ježíšových učedníků. Právě tito řecky mluvící následovníci Ježíšovi vyvodili z jeho učení a postojů radikálnější interpretaci než Ježíšovi nejbližší učedníci a jeho příbuzní. Doplatili na to sice vyhnáním z Jeruzaléma (a Štěpán smrtí), ale otevřeli cestu k šíření evangelia mezi nežidy, tedy šíření evangelia do celého tehdejšího kulturního středomořského světa, a to evangelia, které se posléze vyvázalo z těsné vazby na židovství. To se nakonec prokázalo jako správný směr. Do tohoto kontextu pak patřil i apoštol Pavel. To, co v určité chvíli může vypadat jako katastrofa, se může stát tím, co otevírá novou cestu. Ježíšovi nejbližší učedníci byli jistě zasloužilí a nositelé tradice, tedy řeklo by se ti, kdo byli extra povolaní k šíření evangelia, a přesto to byli ti „noví“, ti jinak mluvící, ti odjinud, jako posléze Pavel, kdo měli největší podíl na šíření evangelia. Apoštolové chápali své poslání tradičně (obrátit Izrael) v doslovném následování, ale byli to právě ti, kdo tradiční cesty a způsoby víceméně opustili (aniž zradili tradici), kdo posunuli vývoj dál. Možná se to tak děje i dnes.
Jan 6,22-29
Lidé, kteří zůstali na protějším břehu moře, si všimli, že tam byl jenom jediný člun a že Ježíš zároveň se svými učedníky na loď nevstoupil, ale že učedníci odjeli sami. Přijely jiné čluny z Tiberiady blízko k místu, kde lidé jedli chléb, nad kterým Pán vzdal díky. Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou (na břehu), nasedali do člunů, přijeli do Kafarnaa a hledali Ježíše. Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: „Mistře, kdy jsi sem přijel?“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu; ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí.“ Zeptali se ho: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ Ježíš jim odpověděl: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal.“
Lidé, kteří byli svědky Ježíšových mocných činů a chtěli ho učinit králem, vnímají jeho mimořádnost a sílu, a proto ho hledají, proto si nelení za ním jet. Ježíš si nedělá přílišné iluze o jejich motivaci ho následovat, ho najít, a to jim také na rovinu říká. Avšak nejde mu o to, aby je usvědčil, káral, nýbrž celou situaci využívá k tomu, aby jim otevřel oči pro to, co je za viditelnou realitou, pro působení Boží. Aby toho byli schopni, je třeba v něho uvěřit jako v toho, kdo je poslán Otcem, kdo reprezentuje jeho vůli. Tento úryvek je úvodem k zásadní Ježíšově řeči o chlebu (těle) a krvi, o nutnosti jíst jeho tělo a pít jeho krev, což vedlo k rozkolu mezi jeho posluchači a učedníky.
Víra je tu označena za skutek Boží, tedy za skutek, který je v souladu s Boží vůlí a v němž je zároveň přítomen Bůh svou mocí. Uvěřit v Ježíše neznamená formální příslušnost k nějaké skupině, církvi, nýbrž činy v síle víry. To nejsou nadobyčejné skutky, zázraky, nýbrž konání toho, co dělal Ježíš ve prospěch lidí, co Bůh konal skrze něho. Člověk se samozřejmě musí starat o pomíjející pokrm, tedy o zajištění své vezdejší existence, ale to není cílem jeho života, nýbrž nástrojem k tomu, aby žil i jinou skutečností. Ten pokrm k věčnému životu je Ježíšovým darem. Chápat víru jako dar a být za ni vděčni nám už není úplně běžné. Ony skutky Boží, na něž se adresáti táží, vypadají jednoduše. Ale znamenají ve skutečnosti překročení toho, nač člověk do té chvíle spoléhal, opuštění dosavadních jistot, přehodnocení, skutečné obrácení.
Úterý 21. 4. 2026 – 3. týden velikonoční
Sk 7,51-8,1a
Štěpán pravil lidu, starším a učitelům Zákona: „Vy tvrdošíjní s neobřezaným srdcem a neobřezanýma ušima! Vy vždycky odporujete Duchu Svatému – jak vaši otcové, tak i vy. Koho z proroků nepronásledovali vaši otcové? Zabíjeli ty, kteří předpovídali příchod Spravedlivého. A vy jste ho teď skutečně zradili a zavraždili! Zákon od andělů vyhlášený jste sice přijali, ale nezachovali jste ho.“ Když to slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu. On však, plný Ducha Svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží pravici. A zvolal: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“ Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže – jmenoval se Šavel. Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ A po těch slovech skonal. Šavel plně schvaloval, že ho zbili.
Závěr Štěpánovy řeči ve Sk je výčitkou představitelům židovstva. Štěpán je obviňuje, že jednají stejně jako jejich předchůdci v minulosti (tzv. deuteronomické schéma), totiž že likvidovali ty, kteří jim nabízeli Boží vůli. Za svou věrnost i odvahu zaplatí Štěpán životem. Autor Skutků přivádí na scénu protagonistu druhé poloviny své knihy – Pavla z Tarsu. Zde vystupuje ještě pod jménem Šavel, což mohlo být jeho židovské jméno. Štěpán je ukamenován. Ve své smrti následuje Ježíše –, a to i ve své velkorysosti odpustit těm, kdo ho zabíjejí. Štěpánova smrt byla – řečeno současným slovníkem – ve skutečnosti lynčem, davovým zmanipulováním. Šavel/Pavel je tu vylíčen jako ten, kdo zastává názor svých židovských současníků, většiny. O to zajímavější je jeho další vývoj.
Jan 6,30-35
Zástup řekl Ježíšovi: „Jaké ty děláš znamení, abychom (ho) viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‚Chléb z nebe jim dal jíst.‘“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Prosili ho tedy: „Pane, dávej nám ten chléb pořád.“ Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života! Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“
I s tradicemi je třeba se občas rozloučit, protože nová realita je překonává. Předkové jedli manu na poušti, ale teď je tu nová realita – Ježíš, Boží Syn. Není snadné se rozloučit s minulostí, protože současnost je nejednoznačná a budoucnost nejistá. Ale Bůh nás zve k dobrodružství odvahy k novým věcem. Janovský Ježíš to svým adresátům zrovna neulehčuje, protože kdo by chtěl jíst lidské maso a pít lidskou krev? Pro Žida neskutečná představa a nepřijatelný symbol. My už jsme si zvykli, ale jen proto, že to moc reálně nevnímáme. Je dobře si uvědomit, oč opravdu jde.
Středa 22. 4. 2026 – 3. týden velikonoční
Sk 8,1b-8
V Jeruzalémě se strhlo veliké pronásledování církevní obce. Všichni kromě apoštolů se rozprchli po judském a samařském kraji. Zbožní muži pochovali Štěpána a velmi nad ním naříkali. Šavel pak pustošil křesťanskou obec: vnikal do domů, odvlékal muže i ženy a zavíral je do žaláře. Ti tedy, co se tak rozprchli, procházeli (zemí) a hlásali slovo evangelia. Tak přišel Filip do hlavního samařského města a hlásal tam Krista. Všichni lidé dávali pozor na to, co Filip mluví, protože slyšeli a viděli, že dělá zázraky. Z mnoha (posedlých) totiž vycházeli nečistí duchové s velkým křikem. Také bylo uzdraveno mnoho ochrnutých a chromých. Celé město se z toho převelice radovalo.
Po smrti Štěpánově musela řecky mluvící část obce Jeruzalém opustit, protože se stala nepřijatelnou a nejspíš i nebezpečnou pro druhou část jeruzalémské obce. Pavel coby pronásledovatel církve (řecky mluvící části) je symbolem této situace, i když historicky se na pronásledování v Jeruzalémě s největší pravděpodobností nepodílel. Křesťany pronásledoval v diaspoře, v Sýrii. Tato situace nuceného odchodu však přinesla něco nečekaného a pro budoucnost rodící se církve rozhodujícího: misie k nežidovskému obyvatelstvu. Právě ona skupina aktivních řecky mluvících se nenechala zastrašit a své působení přesunula jinam.
Filip (diákon z oněch sedmi) působí v Samaří, hlásá evangelium a koná mocné skutky, takže mu lidé naslouchají. Je zřejmé, že ona služba, k níž bylo těch sedm diákonů (Sk 6,1-6) ustanoveno, se netýkala jen sociální oblasti, nýbrž stejně jako apoštolové se podíleli na hlásání evangelia (i Štěpán hlásal evangelium a zaplatil za to svým životem). Samařsko bylo oblastí, kde žilo smíšené obyvatelstvo, z židovského pohledu ne úplně „košer“. Samařané ctili sice Tóru, ale nepatřili plně, s ohledem na svou minulost, k židovskému národu. Pro Židy platili za takové „polopohany“. Filip tedy působí na území, které je svým způsobem stigmatizující. To jen ukazuje na inovační přístup oné skupiny řecky mluvících členů jeruzalémské obce. Nebáli se překročit hranice (náboženské, mentální i fyzické), tak byli nadšeni pro Krista. A navíc je k tomu uschopňovala i řeč. Je dobré umět využívat svých kvalit a darů ve prospěch evangelia a církve.
Filip přináší radostnou zvěst, což má za následek uzdravení prostředí. Je-li zvěst skutečně radostná, může přinášet uzdravení, když její hlasatelé z ní jako radostné sami žijí.
Jan 6,35-40
Ježíš řekl zástupům: „Já jsem chléb života! Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit. Ale řekl jsem vám: Viděli jste mě, a přece nevěříte. Každý, koho mi Otec dává, přijde ke mně, a kdo ke mně přijde, toho jistě neodmítnu, protože jsem sestoupil z nebe, ne abych konal svou vůli, ale vůli toho, který mě poslal. A to je vůle toho, který mě poslal: abych neztratil nikoho z těch, které mi dal, ale vzkřísil je v poslední den. Neboť to je vůle mého Otce: aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný. A já ho vzkřísím v poslední den.“
Ježíš pokračuje ve své řeči o chlebu života a víře. On je tím, kdo přichází, aby lidem nabídl perspektivu, nepomíjející společenství s Otcem. A Otec si přeje mít ve své blízkosti každého člověka: cesta k němu (ta nejkratší) vede skrze víru v jeho Syna. Syn nikoho, kdo k němu přichází, neodmítá a neklade podmínky, nýbrž mu záleží na každém. Zásadní je vztah.
Duchovní hlad a žízeň jsou něčím, co se téměř vytrácí z našich životů, ať už jsou k tomu důvody jakékoliv. A přece právě tato dimenze našeho bytí je tou, která nás směřuje dál, která nám dává sílu, smysl i orientaci. Potřebujeme v sobě obnovit touhu po Bohu, žízeň a hlad po autentickém vztahu k němu a jeho prožívání. To však nejde, pokud si nenajdeme čas, pokud svou víru chápeme jen prakticky a pragmaticky.
Čtvrtek 23. 4. 2026 – svátek sv. Vojtěcha, 3. týden velikonoční
Sk 13,46-49
Pavel a Barnabáš řekli židům: „Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete ke ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: ‚Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.‘“ Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině.
Bůh dokáže využít situace, která se jeví jako nepříznivá či neúspěšná, pro dobro mnohem větší, než bylo původně zamýšleno. Židé zvěst evangelia nepřijali (o spásu ale nepřišli, neboť Bůh je věrný), tak vedl Bůh kroky hlasatelů k pohanům – a ukázalo se to jako skvělé řešení.
Není vždycky nutné lámat věci přes koleno, někdy je lepší změnit směr, začít dělat něco jiného.
Nebo: Kol 1,24-29; 2,4-8
Bratři! Teď sice pro vás trpím, ale raduji se (z toho), protože tím na svém těle doplňuji to, co zbývá vytrpět (do plné míry) Kristových útrap; (má z toho prospěch) jeho tělo, to je církev. Do jejích služeb jsem se dal, jak to bylo ve shodě s Božím darem, který mi Bůh svěřil, abych vám plně oznámil Boží slovo, totiž to tajemství, které bylo skryté od věků a od pokolení, ale které teď bylo odhaleno jeho věřícím: těm Bůh chtěl oznámit, jaké bohatství (božské) slávy je pro pohany v tomto tajemství, že Kristus je ve vás, naděje na věčnou spásu. O něm my kážeme, každého člověka napomínáme, každého člověka učíme s veškerou moudrostí, abychom každého člověka učinili dokonalým ve spojení s Kristem. O to usilovně pracuji a zápasím, jak mi on k tomu dává svou sílu a jak se ona ve mně mocně projevuje. Říkám to proto, aby vás nikdo nemohl mást klamnými důkazy. Vždyť i když jsem tělem od vás daleko, aspoň duchem jsem s vámi, a mám radost, když vidím, že je u vás dobrý pořádek a že vaše víra v Krista je pevná. Jako jste přijali, že Kristus Ježíš je Pán, tak žijte dále ve spojení s ním, v něm buďte zakořeněni a na něm stavějte, utvrzení ve víře, jak jste v ní byli vyučeni, a nepřestávejte Bohu děkovat. Dejte si pozor, aby vás nikdo nezotročil (tak zvanou) filozofií – je to jen klam a mam. Jsou to samé nauky lidské, (které se opírají) o prvopočátky světa, ne o Krista.
Autor listu představuje apoštola Pavla jako někoho, kdo chápe smysl svého utrpení a útrap jako podíl na výkupné síle Ježíšovy smrti. Posláním hlasatele evangelia je nasazovat se ve prospěch těch, jimž je zvěst adresována, být svědkem této zvěsti vlastním životem. Bez svědectví života se hlásané slovo stává prázdné a nevěrohodné.
Smyslem autorových slov není odsuzovat vážně míněnou filozofii, hledání pravdy rozumem, ale všelijaké synkretické nauky, problematické návody na život, hledání (z hlediska dneška) ezoteriky. Kolosané se nejspíš pokoušeli o všelijaké (okultní) praktiky v komunikaci a uctívání andělů. Je důležité neopouštět poznanou náročnou pravdu jen proto, že se člověku zdá, že něco funguje lépe, je tajemné, naplňuje touhu po výjimečnosti.
Jan 10,11-16
Ježíš řekl: „Já jsem pastýř dobrý! Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, (jak) vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk – a vlk je uchvacuje a rozhání – vždyť (kdo) je najatý za mzdu, tomu na ovcích nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám svoje (ovce) a moje (ovce) znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř.
Obraz dobrého pastýře byl ve Starém zákoně vztahován na Boha samého, neboť je tím, kdo se stará, kdo chrání a opatruje. A stejný obraz vztahuje na sebe Ježíš: na rozdíl od lidských pastýřů (a autor evangelia tu evidentně naráží na proroka Ezechiela) čelí nebezpečí a chrání stádo: on je tím, kdo je ochoten dát svůj život za ovce, tedy za ty, kdo jsou mu svěřeni. V druhém rozvíjejícím obraze (metafoře) dobrý pastýř nejen nasazuje svůj život, ale žije v důvěrném společenství s ovcemi (zná je a ony znají jeho), a navíc do své péče bere i jiné ovce, s nimiž chce mít stejné intimní společenství jako s těmi, s nimiž je již má. Ježíš sjednocuje, protože mu na lidech a jejich budoucnosti záleží. Jiný ovčinec neznamená lidi z jiné galaxie, ale nejspíš z jiných oblastí, z pohanství. Nejde jen o jednotu křesťanů (o ni určitě také), ale sjednocení lidí ve víře v Ježíše Krista.
Pátek 24. 4. 2026 – 3. týden velikonoční (sv. Jiří)
Sk 9,1-20
Šavel ještě soptil hrozbami a hořel touhou zabíjet učedníky Páně. Přišel k veleknězi a vyžádal si od něho pověřující listy na synagogy v Damašku: najde-li tam některé stoupence toho vyznání, muže i ženy, aby je mohl přivést v poutech do Jeruzaléma. Když byl na cestě a už se blížil k Damašku, tu ho náhle obklopilo světlo z nebe. Padl na zem a uslyšel, že k němu mluví nějaký hlas: „Šavle, Šavle, proč mě pronásleduješ?“ Zeptal se: „Kdo jsi, Pane?“ Ten odpověděl: „Já jsem Ježíš, kterého ty pronásleduješ. Ale vstaň a jdi do města. Tam ti bude řečeno, co máš dělat.“ Muži, kteří s ním konali tu cestu, stáli neschopní slova. Slyšeli sice hlas, ale neviděli nikoho. Šavel pak vstal ze země. Oči měl otevřené, ale nic neviděl. Vzali ho proto za ruce a dovedli do Damašku. A tři dni zůstal slepý a nic nejedl ani nepil. V Damašku žil jeden učedník, jmenoval se Ananiáš. Pán k němu ve vidění promluvil: „Ananiáši!“ On odpověděl: „Prosím, Pane.“ Pán mu řekl: „Vstaň a jdi do ulice zvané Přímá a vyhledej tam v Judově domě muže, který se jmenuje Šavel z Tarsu. Právě se modlí.“ (Šavel) uzřel ve vidění muže jménem Ananiáše, jak k němu vchází a vkládá na něho ruce, aby zase viděl. Ananiáš odpověděl: „Pane, od mnoha lidí jsem slyšel, kolik zla způsobil právě tento člověk tvým věřícím v Jeruzalémě. I tady má od velekněží moc, aby dal spoutat všechny, kdo vzývají tvé jméno.“ Ale Pán mu řekl: „Jen jdi. Neboť on je nástroj, který jsem si vyvolil, aby o mně donesl zvěst pohanům, králům a Izraelitům. Já mu ovšem ukážu, jak mnoho musí pro mě vytrpět.“ Ananiáš tedy šel, vstoupil do toho domu a vložil na něho ruce se slovy: „Bratře Šavle, Pán mě poslal, Ježíš, který se ti ukázal na cestě sem. Máš zase nabýt zraku a dostat v plnosti Ducha svatého.“ V té chvíli jako by mu šupiny spadly s očí, zase viděl a hned se dal pokřtít. Potom pojedl a vrátily se mu síly. Pak pobyl nějaký čas s učedníky v Damašku. A hned začal v synagogách hlásat Ježíše, že je to Boží Syn.
Známý příběh s „obrácením“ apoštola Pavla. Nespadl z koně, spadl na zem, jak šel pěšky – a i to je spíše autorova symbolická interpretace dané události než popis historické skutečnosti. Navíc v dalších dvou líčeních stejné scény (kap. 22 a 26) jsou vždy některé detaily jinak. Ona slepota může symbolizovat nutnost změny pohledu, změny smýšlení. Pavel se musí nechat vést (on, který chtěl vést druhé a ukazovat jim správnou cestu!), je oslepen, protože vidět Boží světlo je zničující pro všechno to, co bylo před tím jako nepravé, sobecké, sebestředné… prohlédnout může až ve chvíli, kdy se vzdá svých postojů, svých představ a přijme Boží řízení, když se nechá pokřtít. Ale ani pro druhé nebylo snadné přijmout tuto Pavlovu změnu orientace. I to znamenalo ze strany Ananiáše a dalších velký krok odvahy a důvěry. Vždyť Pavel tam šel s nepřátelským úmyslem!
Pavel musel změnit svou představu o Bohu a jeho cestách, musel projít krizí víry, aby mohl být autentickým hlasatelem. Bůh si volí své nástroje podle své, nikoliv lidské logiky. A Pavel, jakmile se seznámí s tradicí, neváhá a dává se hned do díla, do hlásání evangelia.
Autor Skutků zde podobně jako následně s Petrovým obrácením (přijetím pohanů do církve) pracuje s motivem vidění, a to jak Pavla či Petra, tak Ananiáše či Kornelia. Oba apoštoly tak v zásadě staví na roveň, což bylo nejspíš v té době důležité, protože historicky Petr a Pavel byli nejen velmi rozdílní, ale do jisté míry i konkurenti.
Jan 6,52-59
Židé se mezi sebou přeli a říkali: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“ Tak mluvil, když učil v synagoze v Kafarnau.
Ježíšova řeč o chlebu narazí tvrdě na přítomné Židy, kteří jeho slovům nerozumějí či nechtějí rozumět a obracejí je jako doslovně míněná. Ježíš samozřejmě nehlásá kanibalismus, ale již řeč o mase a krvi jako věcech k požívaní musela v židovském prostředí vyvolávat jistý odpor. Jíst syrové maso a především pít krev bylo zakázáno, bylo to něco, co šokovalo. Janovský Ježíš mluví ovšem o něčem podstatně jiném. Mluví o svém ztotožnění s tím, kdo jej přijímá. To je zapotřebí si uvědomovat, když člověk přijímá tělo/krev Páně. Slova o těle/mase a krvi jsou pro nás už tak zabstraktnělá, že si vlastně neuvědomujeme, nač odkazují. I pro nás stejně jako pro Židy je představa jezení a pití masa a krve hrůzná. Nad bílým chlebem, symbolizovaném hostií, a vínem se už vůbec nepozastavujeme. Syrovost dané reality nám uniká. Hodně jsme ji odosobnili, okrášlili, zabstraktněli. Ježíš chtěl pravý opak. Ježíš říká svým adresátům: „toto jsem já, kdo se vám dává k dispozici, neváhejte mne přijmout s tím vším, kdo jsem. Chci být součástí vašeho života, mít na něm rozhodující podíl“. Člověk vstupuje do jednoty s Ježíšem a záleží na tom, kolik prostoru je člověk ochoten a s to Ježíšovi ve svém životě uvolnit. Nejde primárně o zbožné pocity, nýbrž o ochotu sdílet Ježíšovo poslání, nasazení pro dobro, pro plnost života.
Sobota 25. 4. 2026 – 3. týden velikonoční, svátek sv. Marka
1 Petr 5,5b-14
Milovaní! Opásejte se všichni ve vzájemném styku pokorou, neboť ‚Bůh se staví proti pyšným, ale dává milost pokorným‘. Pokorně se proto skloňte pod mocnou ruku Boží, a on vás povýší, až k tomu přijde čas. ‚Na něj hoďte všechnu svou starost‘, vždyť jemu na vás záleží. Buďte střízliví a bděte, protože váš protivník ďábel jako řvoucí lev obchází a hledá, koho by mohl zhltnout. Postavte se proti němu, silní vírou. Víte přece, že vaši bratři po (celém) světě musejí také tak trpět. Když teď nakrátko snesete utrpení, Bůh, dárce veškeré milosti, který vás pro (zásluhy) Krista Ježíše povolal ke své věčné slávě, sám vás zdokonalí, utuží, utvrdí a upevní. Jemu patří vláda na věčné věky. Amen.
Píšu vám toto krátké psaní prostřednictvím Silvána, kterého pokládám za věrného bratra; chtěl jsem vám dodat odvahy a dosvědčit vám, že toto je pravá Boží milost; stůjte v ní. Spoluvyvolená (církevní obec) babylónská vás pozdravuje, rovněž Marek, můj (duchovní) syn. Pozdravte se ve spolek políbením lásky. Pokoj vám všem, kteří jste spojeni v Kristu.
Autor listu nabádá k důvěře v Boha. Ta ovšem není postavena na představě, že Bůh všechno zařídí a odstraní překážky z cesty, i když autor vyzývá své adresáty „na něj hoďte všechnu svou starost“. Výrok pochází z mudroslovné tradice, zejména žalmů (zejm. 55,23) a je výzvou k pokoji srdce. Bůh se stará, a to i v situaci, která je těžká a bez jasného východiska. Bůh se opravdu stará, ale leckdy jinak, než si přejeme. Je těžké tomu porozumět. Nicméně adresáti mají být střízliví, tedy vyhodnocovat adekvátně realitu, a bdít, tedy neusínat na vavřínech a všímat si přítomného zla, jemuž je třeba čelit. Autor listu naráží na situaci ohrožení křesťanů ze strany většinové společnosti a ujišťuje je, že jejich obtížná situace má smysl, protože jim dovolí oddělit podstatné od nepodstatného, žít v pravdě, neztrácet naději a odvahu. Krize a těžké situace nejsou nikdy příjemné a netřeba je vyhledávat, jsou však vždy (viděno zpětně) šancí k růstu.
Dnešní mešní čtení je zařazeno do bohoslužby slova kvůli zmínce o Markovi coby duchovním synu Petrovu. Marek (Marcus) byl velmi rozšířené římské jméno. Vzhledem k tomu, že list je s největší pravděpodobností pseudepigrafem, tak spojení Marka, známého ze Skutků, a Petra je historicky těžko doložitelné. Opírá se o starou církevní tradici od Papiáše (uváděnou v Eusebiových Církevních dějinách) z poloviny 2. století.
Autor tu navazuje na pavlovskou korespondenci, a to i na políbení lásky. Odkaz na babylonskou obec může být odkazem na obec v Římě, jak se většinou uvádí, ale může to být i obecnější odkaz na diasporní situaci. Babylon jako symbol pro Řím se objevuje ve Zjevení Janově, jež je nejspíš z poloviny 90. let 1. století.
Mk 16,15-20
Když se Ježíš naposled zjevil jedenácti apoštolům, řekl jim: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu! Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen. Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: ve jménu mém budou vyhánět zlé duchy, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady (do ruky), a když vypijí něco smrtelně jedovatého, neuškodí jim to; na nemocné budou vkládat ruce, a uzdraví se.“ Tak k nim Pán Ježíš mluvil. Potom byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici. Učedníci pak vyšli a všude kázali. Pán působil s nimi a potvrzoval jejich slova znameními, která je provázela.
Jde o závěrečné verše kanonického, nicméně dodatečného závěru Markova evangelia, jenž pracuje s motivy z jiných evangelií i Skutků. Zde je převzata výzva ze závěru Matoušova evangelia zmrtvýchvstalého Ježíše k učedníkům, aby hlásali evangelium po celém světě. Ježíš učedníkům slibuje moc nad zlem a ochranu. Hady a jedy lze brát jako symbol pro vítězství nad úklady a lstivostí prostředí, do něhož jsou vysíláni. Autorova zaslíbení nemají vést k nerozumnému jednání učedníků, nýbrž k odvaze čelit nebezpečí a problémům. Učedníci pak podle evangelisty Ježíšovy výzvy vzali za své a v jejich naplňování byli úspěšní, protože zůstali ve spojení se zmrtvýchvstalým Pánem, protože mu zůstali věrní. Ježíš už není součástí pozemského světa, ale přesto je přítomen v díle, které koná skrze své učedníky.
Neděle 26. 4. 2026 – 4. neděle velikonoční
Sk 2,14a.36-41
V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti (apoštoly) a slavnostně promluvil k lidem: „Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali.“ Když to uslyšeli, proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: „Bratři, co máme dělat?“ Petr jim odpověděl: „Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého. Vždyť to zaslíbení platí vám i vašim dětem, ale také všem, kdo jsou ještě daleko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ Ještě mnoha jinými slovy je zapřísahal a vybízel: „Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení!“ Ti, kdo jeho slovo ochotně přijali, byli pokřtěni. A ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí.
Petr úspěšně pokračuje ve svém hlásání evangelia. Jeho řeč je natolik přesvědčivá, že ačkoliv poukazuje na omyly a špatné jednání včetně svých adresátů (i jeho adresáti patří k těm, kdo mají svým způsobem podíl na Ježíšově nepřijetí židovským národem), jsou jeho slovy zasaženi natolik, že se dají pokřtít.
Není nutné se posluchačům podbízet ani se tvářit, že se nic nestalo, když se stalo, nýbrž je třeba být autentický. Hlásání je určeno k tradování – autor tady otevírá perspektivu dalších a dalších generací. Ježíšův „příběh“ má univerzální platnost přes hranici času a prostoru.
1 Petr 2,20b-25
Milovaní! Když děláte dobře, a přesto musíte trpět, je to milé Bohu. K tomu jste přece byli povoláni. Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. ‚On nezhřešil a nikdo od něho neslyšel nic neupřímného.‘ Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě. On sám na svém těle vynesl naše hříchy na dřevo (kříže), abychom byli mrtví hříchům a žili spravedlivě. Jeho ranami jste uzdraveni. Byli jste kdysi jako bludné ovce, ale nyní jste se vrátili k pastýři a strážci svých duší.
Autor listu apeluje na adresáty, kteří se dostávají do situace ostrakizace okolní společností, aby se dívali na Krista. Utrpení a problémy nejsou ničím, nad čím by člověk mohl nebo měl jásat, ale je možné je nést i z vděčnosti k Bohu jako podíl na jeho výkupném díle skrze Krista. Ten je zdrojem síly, a to právě skrze své zranitelné lidství, skrze přijetí ponížení, fyzického i duševního utrpení, ztráty důstojnosti v očích lidí. A to z věrnosti Otci i z lásky k lidem. Ježíš ukazuje cestu jak žít pro druhé, jak se osvobodit od sebestřednosti a stát se nezávislým na představách jiných.
Jan 10,1-10
Ježíš řekl: „Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají.“ Ježíš jim pověděl toto přirovnání, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci. Ježíš proto řekl znovu: „Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude zachráněn; bude moci vcházet i vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti.“
Ježíš se v Janově evangeliu v návaznosti na Starý zákon, zejména proroka Ezechiela, přirovnává jak k pastýři, tak dveřím do ovčince. On je jediným dobrým a pravým pastýřem v Boží režii (pro SZ je jím Bůh sám) i průchodem (dělící čárou) k životu.
Smyslem těchto přirovnání je zdůraznění jeho zájmu o lidi, za něž převzal zodpovědnost. On znamená ochranu, je možné se na něj spolehnout. Ježíš zná své, každého z nich, jménem; tedy zná identitu, tu pravou, jednoho každého. Ti, kdo mu uvěřili, kdo se na něj spolehli, znají jeho hlas, rozpoznávají jeho volání, jeho nabídky. Jsou na stejné vlně. V druhém podobenství mluví Ježíš o sobě jako dveřích, skrze něj (a jen skrze něj) je možné skutečně žít – najít pastvu i mít úkryt, domov. Ježíš slibuje bezpečí, které však není sociálním zabezpečením, ale životem s perspektivou.
Obraz nabízí ještě jeden aspekt, který se v Janově evangeliu objevuje znovu třeba v 15. kapitole: Ježíš je jedinečný, je dárcem života a jistoty, což nabízí všem – ovce jsou ve vztahu k Ježíši všechny na stejné rovině. To nabízí demokratický model církve podobně jako vinný kmen a ratolesti. Kdo chce žít, musí jako ovce vcházet dveřmi nebo se nechat nést kmenem, všichni jsou na tom stejně, nikdo není víc ani míň. A Ježíš nabízí, nenutí, ale vymezuje se vůči nepravým pastýřům, manipulátorům a zlodějům – ti nenabízejí nic pravého, nýbrž jen prahnou po kořisti ve svůj prospěch.