Pondělí 20. 7. 2026 – 16. týden v mezidobí
Mich 6,1-4.6-8
Slyšte, co mluví Hospodin! „Vstaň, horám předlož svůj spor, pahorky ať slyší tvůj hlas!“ Slyšte, hory, Hospodinovu při, popřejte sluchu, základy země, soudí se Hospodin se svým národem, s Izraelem vede svůj spor. „Lide můj, co jsem ti učinil, v čem jsem tě unavil, odpověz mi! Vždyť jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví jsem tě vykoupil, poslal jsem před tebou Mojžíše, Áróna a Mirjam.“ „Co mám přinést Hospodinu, s čím se mám sklonit před vznešeným Bohem? Mám mu přinést zápalné oběti, jednoroční býčky? Má Hospodin zálibu v tisících beranů, v desetitisících potoků oleje? Mám mu dát za svůj zločin svého prvorozence, plod svého života za hřích své duše?“ Člověče, řeklo se ti, co je dobré, co od tebe Hospodin žádá: co jiného než jednat spravedlivě, milovat milosrdenství a pokorně kráčet se svým Bohem.
Prorok Micheáš napomíná lid, který se zpronevěřuje svému vyvolení. Vina nespočívá v tom, že by lid nectil formálně Hospodina, ale v tom, že formální zbožnost, uctívání Hospodina nekoresponduje se životem, který lidé vedou. Hospodin nepotřebuje velkolepé oběti, mnohem cennější je pro něj poctivý život jeho vyznavačů. Velkolepá liturgie a nádherné církevní stavby mohou uspokojovat člověka v jeho sebestřednosti, ale nejsou-li neseny dobrým životem, láskou, přátelstvím, solidaritou, ohleduplností …, neznamenají z hlediska pravé úcty k Bohu nic.
Mt 12,38-42
Někteří z učitelů Zákona a farizeů řekli Ježíšovi: „Mistře, chceme od tebe vidět znamení.“ (Ježíš) jim odpověděl: „Pokolení zlé a nevěrné hledá znamení, ale jiné znamení mu dáno nebude než znamení proroka Jonáše. Jako byl Jonáš v břiše velké ryby tři dni a tři noci, tak bude Syn člověka v nitru země tři dni a tři noci. Ninivští mužové povstanou na soudu proti tomuto pokolení a odsoudí ho, protože se na základě Jonášova kázání obrátili, a zde je přece (někdo) víc než Jonáš! Královna jihu povstane na soudu proti tomuto pokolení a odsoudí ho, protože přišla až z daleké země, aby slyšela Šalomounovu moudrost, a zde je přece (někdo) víc než Šalomoun!“
Zákoníkům a farizejům nestačí, co Ježíš koná a říká, a domáhají se ještě něčeho dalšího, co by jim vzalo dech na tolik, že by možná uvěřili v Ježíšovo poslání. Tento jejich nárok Ježíš odmítá, protože dobře ví, že i kdyby jim snesl modré z nebe, stejně budou hledat, jak to zpochybnit. Své současníky srovnává s postavami z Písma a konstatuje, že jsou mnohem horší, protože jím pohrdají a nechtějí se dát přesvědčit tím, co vidí a slyší. Ve skutečnosti uvěřit nechtějí, a proto hledají všelijaké výmluvy a vytáčky.
Víra je krokem do nezajištěnosti, protože její jistoty jsou zcela jiného charakteru.
Úterý 21. 7. 2026 – 16. týden v mezidobí
Mich 7,14-15.18-20
Pas, (Hospodine, pastýřskou) holí svůj lid, stádce, které vlastníš, ty, kteří přebývají v lesní samotě, uprostřed úrodných krajin; ať se pasou v Bašanu, v Gileadu jako za pradávných časů. Ukaž nám divy (své moci), jako za dnů, když jsi vycházel z Egypta. Který bůh je ti podoben? Zbytku svého dědictví odpouštíš nepravost, promíjíš hřích. Netrváš na svém hněvu navěky, spíše máš zálibu v milosrdenství. Znovu se smiluješ, nebudeš dbát na naše viny, všechny naše hříchy svrhneš do mořských propastí. Jakubovi ukážeš věrnost, Abrahámovi svoji přízeň, jak jsi přísahal našim otcům od pradávných časů.
Prorok se obrací na Hospodina s naléhavou prosbou o záchranu v situaci ohrožení. Zástupně za celý národ vyznává vinu a dovolává se Božího milosrdenství. Člověk jako jednotlivec i jako společenství nikdy není s to dostát všem svým závazkům tváří tvář Bohu, ale vždy může spoléhat na Boží lásku a věrnost. I prorok zná mlčení Boží, pocit nepřítomnosti Boha, proto je jeho prosba velmi naléhavá, úpěnlivá.
Mt 12,46-50
Když mluvil Ježíš k zástupům, jeho matka a příbuzní stáli venku a chtěli s ním mluvit. Někdo mu řekl: „Hle, tvoje matka a tvoji příbuzní stojí venku a chtějí s tebou mluvit.“ On však odpověděl tomu, kdo mu to řekl: „Kdo je moje matka a kdo jsou moji příbuzní?“ A ukázal rukou na své učedníky a řekl: „To je moje matka a to jsou moji příbuzní! Každý totiž, kdo plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr i sestra i matka.“
Ježíš nastoluje pro své společenství i jiné vztahy než ty založené na příbuzenství. Ježíš nechce degradovat vztahy k rodině, ale ukazuje, že vazba na něj je silnější než rodová pouta. Pro pochopení tohoto Ježíšova postoje musíme vzít v úvahu pevné rodové vazby jako určující vztahy ve společnosti té doby. Ježíš je relativizuje, protože ony se mohou stát brzdou. Své učedníky v užším i širším okruhu zahrnuje do svého intimního společenství. Nabízí jim paralelní prostředí, které může fungovat na podobných vztazích jako rodina, ale skrze vazbu na Ježíše. Když jde o zásadní věci života, musí někdy člověk obětovat v dané chvíli i rodinné vazby. Rodina je velikým dobrem, ale někdy je třeba dát přednost realizaci nejdůležitějších hodnot, obecnému prospěchu před vlastním.
Středa 22. 7. 2026 – 16. týden v mezidobí, svátek sv. Marie z Magdaly (Máří Magdalény)
Pís 3,1-4a
Snoubenka praví: Na svém lůžku za noci jsem hledala miláčka svého srdce, hledala, a nenalezla. „Vstanu a projdu městem, po ulicích a náměstích budu hledat miláčka svého srdce.“ Hledala jsem ho, a nenalezla. Našli mě strážní, procházející městem. „Viděli jste miláčka mého srdce?“ Ale sotva jsem je přešla, nalezla jsem miláčka svého srdce.
Texty z Písně písní, původně sbírky svatebních písní, bývají aplikovány alegoricky na vztah Hospodina a Izraele, vztah Krista a církve nebo vztah Krista a duše věřícího. Zde tedy milující hledá milovaného, toho, po němž touží její srdce. Nebojí se vyjít do tmy, doptávat se hledat, riskovat. Avšak nikdo nemůže odhalit tajemství lásky mezi dvěma zamilovanými, to mohou jen oni sami. Je marné se doptávat, je třeba se spolehnout na své srdce, na své nitro. Je třeba vyjít do tmy a riskovat.
Variantní čtení:
2 Kor 5,14-17
Kristova láska nás nutí k tomuto úsudku: Jeden umřel za všechny, umřeli tedy všichni; a umřel za všechny, aby ti, kteří jsou naživu, nežili už sobě, ale pro toho, který za ně umřel a vstal z mrtvých. Proto my od nynějška nikoho neposuzujme podle lidských měřítek. A třebaže jsme Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo.
Kristova láska vyjádřená v jeho sebedarování ve smrti vede člověka k poznání, pokud na ni člověk přistoupí, že jedinou cestou, jak ji žít, je žít pro druhé. Pro Pavla to bylo ohromující poznání, proto mluví o tom, že neposuzuje nikoho podle lidských měřítek – sám totiž považoval Ježíše za jakéhosi ztroskotance a ty, kdo ho uznávali, za lidi sešlé z cesty – než pochopil, že je to všechno jinak a že jedinou skutečnou cestou lásky k Bohu, je cesta Ježíšova, nikoliv úzkostlivé plnění předpisů Zákona. Láska dává svobodu, vede k velkorysosti: ten, kdo jí „propadne“ se stává novým člověkem. Jako Marie z Magdaly. Nový člověk neznamená, že člověk je někým jiným, zůstává sám sebou, ale je jako Pavel jinak a jinde, žije nový život, i když se vnějšně toho třeba mnoho nezměnilo. Jak se zpívá v jedné písni z mého mládí „láska celý svět mění, všechno je jinačí, zima studená není, tvrdá zem netlačí“.
Jan 20,1.11-18
Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdalská časně ráno ještě za tmy ke hrobu a viděla, že je kámen od hrobu odstraněn. Marie stála venku u hrobky a plakala. Když tak plakala, naklonila se do hrobky a viděla tam sedět dva anděly v bílém rouchu, jednoho v hlavách a druhého v nohách toho místa, kde dříve leželo Ježíšovo tělo. Řekli jí: „Ženo, proč pláčeš?“ Odpověděla jim: „Vzali mého Pána a nevím, kam ho položili.“ Po těch slovech se obrátila a viděla za sebou stát Ježíše, ale nevěděla, že je to on. Ježíš jí řekl: „Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš?“ Ona myslela, že je to zahradník, a proto mu řekla: „Pane, jestliže tys ho odnesl, pověz mi, kam jsi ho položil, a já ho přenesu.“ Ježíš jí řekl: „Marie!“ Ona se k němu obrátila a zvolala hebrejsky: „Rabbuni!“ – to znamená „Mistře“. Ježíš jí řekl: „Nezadržuj mě! Neboť ještě jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a oznam jim: ‚Vystupuji k svému Otci a k vašemu Otci, k svému Bohu a k vašemu Bohu.‘“ Marie Magdalská tedy šla a zvěstovala učedníkům: „Viděla jsem Pána!“ – a toto že jí řekl.
Marie hledá poslední útěchu u hrobu toho, kterého milovala, kterého obdivovala, kterému důvěřovala a spolu s ostatními jej doprovázela až do konce jeho života. Ke svému zděšení zjišťuje, že hrob je prázdný, a tak ji nenapadá nic jiného než hledat mrtvé tělo, vyptávat se po něm. Ale na její otázku není žádná odpověď. Až ve chvíli, kdy je oslovena, kdy opustí své představy a marné hledání, kdy se otočí z minulosti do nové přítomnosti, nalezne víc, než doufala – živého Ježíše. Živého, ale žijícího v jiné dimenzi než pozemského bytí. Není jí dovoleno, aby si ho přivlastnila, aby ho uchopila, aby se na něj „nalepila“, nýbrž má jít a hlásat tuto novou skutečnost. Setkání se stává posláním. Teprve tehdy dozrává její obrácení, její víra. Náboženské zanícení, duchovní útěcha, charismatické nadšení, to jsou všechno důležité a povzbudivé momenty v duchovním životě, ale skutečná víra se projevuje, až když je člověk schopen opustit své představy, hledání sebe i v tom náboženském vytržení, a dá se do práce pro druhé. Ono poslání, kterým je Marie Magdalská pověřena, je osobní – každý máme jiné, ale každý nějaké máme. Víra je o zastavení i o akci. Kontemplace musí vést k činnosti, činnost ke kontemplaci, k modlitbě.
Marii Magdalské je svěřeno poslání zvěstovat apoštolům. Janovo evangelium neváhá nechat ženu být poselkyní evangelia pro učedníky. Proto bývá nazývána apoštolkou apoštolů. Pouze církev si toho tak úplně ve svých dějinách a do hloubky ani dnes nevšímá. Maria Magdalská má učedníkům zvěstovat nejen, že Ježíš žije, ale že je počátkem nové existence člověka u Boha. Ježíš říká Marii Magdaléně, že jej nemůže vlastnit, zadržovat, tedy chtít jej mít pro sebe tady na zemi, ale že jeho statut není ještě plně naplněn – vystupuje k Otci, je součástí Božího světa, je Synem se specifikou vazbou na Otce, jinou než mají lidé, jeho bratři a sestry, ale zároveň zůstává v roli prostředníka mezi Bohem a člověkem, a to až do konce světa.
Čtvrtek 23. 7. 2025 – 16. týden v mezidobí, svátek sv. Brigity, patronky Evropy
Gal 2,19-20
Skrze Zákon jsem Zákonu umřel, abych žil pro Boha. Spolu s Kristem jsem ukřižován. Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Avšak tento život v těle žiji ve víře v Božího Syna, protože on mě miloval a za mě se obětoval.
Funkcí Zákona bylo vést člověka k Bohu, ke společenství s ním. To se naplnilo v Ježíši Kristu, jenž je – jak Pavel v Listu Římanům podotýká (10,4) – naplněním či koncem Zákona. Proto Pavel může říci, že skrze Zákon odumřel Zákonu. Odumření Zákonu znamená zemřít s Kristem, být s ním ukřižován, což se naplňuje ve křtu. Tím se člověk napojuje na Krista, avšak toto napojení ještě není úplné, v rámci pozemské reality se děje ve víře. Ta je darem Boží lásky realizované naplno v oběti Ježíše, Božího Syna, na kříži. Pavel tady podle mého soudu jinými slovy vyjadřuje, co pro něj znamená setkání se zmrtvýchvstalým Pánem, ona rozhodující událost před Damaškem. Pavel cítí vděk za své povolání, cítí se osobně osloven, milován. Člověk, který se cítí milován, který ví, že je milován, žije z této lásky, ta mu dodává sílu k angažovanosti. Pavlova víra je velmi osobní, proto mu dává sílu.
Jan 15,1-8
Ježíš řekl svým učedníkům: „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař. Každou ratolest na mně, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla ovoce ještě více. Vy jste už čistí tím slovem, které jsem k vám mluvil. Zůstaňte ve mně, a já zůstanu ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li na kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese mnoho ovoce, neboť beze mne nemůžete dělat nic. Kdo nezůstane ve mně, bude vyhozen ven jako ratolest; uschne, seberou ji, hodí do ohně – a hoří. Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li ve vás moje slova, můžete prosit, oč chcete, a dostanete to. Tím bude oslaven můj Otec, že ponesete mnoho ovoce a osvědčíte se jako moji učedníci.“
Obraz vinné révy (u nás by šlo spíš o ovocné stromy) je velmi názorný. Pokud má vinný keř či ovocný strom nést ovoce, musí se neplodné větve na jaře (občas už na podzim) odstřihnout či odříznout. Velmi často jsou na pohled velmi životaschopné, silné a krásné. Ale je jasné, že žádné plody nepřinesou a jen berou kmeni sílu.
Ježíš je nosným základem společenství, jež vzniká jen přímým napojením každého z členů společenství přímo na něj. V tomto smyslu jsou si všichni ve společenství rovni, protože všichni jsou závislí na přímém napojení na tento nosný základ. Jen tak také mohou být plodní. Aby jejich plodnost byla patřičná, procházejí procesem očištění, jímž jsou životní události. Ty pročišťují plodnost lidského života, pokud je člověk schopen je takto přijmout. Samozřejmě lze dělat mnoho věcí, i dobrých, aniž je člověk spojuje s Ježíšem. Nejde však o ledajaké ovoce, nýbrž o přínos růstu Božího království tady na zemi. A to v plném slova smyslu bez Ježíše nelze.
Zůstat spojen s Ježíšem tak, aby v jeho učednících zůstávala jeho slova, není tak jednoduché, jak to na základě evangelistových slov vypadá. Z kontextu je zřejmé, že to, oč mají učedníci prosit, je spojeno s nesením ovoce. Učedníci, pokud to myslí vážně, dostanou vše, co potřebují, aby mohli nést ovoce.
Bůh je oslaven, když Ježíšovi učedníci – církev – jsou plodní, prokazují se jako skuteční učedníci, kteří následují svého Mistra.
Sv. Brigita (1303-1373) pocházela z rodiny spřízněné se švédským královským rodem, byla vdaná, měla osm dětí (k nim patřila i posléze kanonizovaná sv. Kateřina Švédská), byla františkánskou terciářkou. Po smrti manžela se oddal asketickému způsobu života, byla mystičkou a o svých zkušenostech psala. Její spisy byly překládány do latiny. Výběr z nich v češtině pořídil Tomáš ze Štítného už na konci 14. století. Zemřela v Římě, ale její tělo bylo převezeno do Švédska. Kanonizována byla v roce 1391. V roce 1999 ji spolu se sv. Kateřinou Sienskou a sv. Benediktou od Kříže (Edith Stein) papež Jan Pavel II. prohlásil za spolupatronku Evropy.
Pátek 24. 7. 2026 – 16. týden v mezidobí
Jer 3,14-17
Vraťte se zase, odpadlí synové – praví Hospodin – neboť já jsem váš Pán a vezmu vás, třebas po jednom z města a po dvou z rodiny, a uvedu vás na Sión. Dám vám pastýře podle svého srdce a budou vás pást rozumně a moudře. Až se pak rozmnožíte a vzrostete v zemi, za těch dnů – praví Hospodin – nebude se již mluvit o Hospodinově arše úmluvy. Nikomu nepřijde na mysl, nikdo na ni nevzpomene, nebudou ji postrádat ani znovu zhotovovat. Tehdy se bude nazývat Jeruzalém Hospodinovým trůnem. Tam se shromáždí všechny národy v Hospodinově jménu, nebudou již chodit v zatvrzelosti svého zkaženého srdce.
Hospodin volá ústy proroka Jeremiáše vyvolený lid k obrácení. Ačkoliv měli obyvatelé Jižního království tragickou zkušenost se zánikem Severního království – Izraele, přesto se nepoučili. Hospodin volá k obnovení vztahu a zaslibuje budoucnost, a to takovou, která předčí vše předešlé. Ztracená archa již nehraje žádnou roli, není třeba ji nahrazovat, protože je to sám Hospodin, bůh Izraele, kdo bude sídlit na Siónu, uprostřed svého lidu. Tam, kde je Bůh, už není zapotřebí symbolu, který na něj odkazuje. Toto Jeremiášovo proroctví zaznívá i v závěrečných obrazech Knihy Zjevení – nový Jeruzalém už nebude potřebovat Chrám ani nic jiného, co bylo spojeno s identitou vyvoleného lidu, protože bude již naplno Boží realitou, plnou Boží přítomností.
Mt 13,18-23
Ježíš řekl svým učedníkům: „Vy tedy poslyšte, jaký je (smysl) podobenství o rozsévači. Když někdo slyší slovo o (Božím) království a nechápe, přijde ten Zlý a obere ho o to, co bylo v jeho srdci zaseto: to je ten, u kterého bylo zaseto na okraj cesty. Na skalnatou půdu bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a hned ho s radostí přijímá, ale nemá v sobě kořen a je nestálý. Když pak pro to slovo nastane soužení nebo pronásledování, hned odpadne. Do trní bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší, ale světské starosti a záliba v bohatství slovo udusí, takže zůstane bez užitku. Do dobré půdy bylo zaseto u toho, kdo slovo slyší a chápe, takže přináší užitek; a vydá jeden stonásobný, druhý šedesátinásobný, jiný třicetinásobný.“
Ježíš dovysvětluje učedníkům podobenství o rozsévači. Rozsévač rozsévá všude, ale zrno je také závislé na prostředí, kde se má ujmout. Tím prostředím je lidské nitro. Zrno nemůže za to, kam dopadne. V přírodě je to dáno vnějšími poměry, ale své nitro má člověk ve své moci. Je to jeho zodpovědnost, zda zrno dopadne na úrodnou půdu či ne, zda se člověk nechá zahltit starostmi světa, svými obavami a strachem, svou nestálostí, nezodpovědností, přelétavostí, nebo slovo přijme a žije z něho, tak jak může. A je lhostejné, jak velký užitek vydá. Ten tak jako tak je těžko měřitelný. Důležitý je jen plodný život. Nestačí tedy rozumět, umět mluvit, svědčit jen slovy, když za tím nestojí skutky. Nejde o krásná slova, vznášení se v kontemplaci, ale o životní nasazení.
Sobota 25. 7. 2026 – 16. týden v mezidobí, svátek sv. Jakuba, apoštola
2 Kor 4,7-15
Bratři! Poklad (víry) máme v nádobě hliněné. To proto, aby se ta nesmírná moc připisovala Bohu, a ne nám. Ze všech stran se na nás valí trápení, ale nesoužíme se. Býváme bezradní, ale ne zoufalí. Býváme pronásledováni, ale ne opuštěni. Býváme sráženi k zemi, ale ne zničeni. Stále prožíváme na svém těle Ježíšovo umírání, aby i Ježíšův život byl patrný na našem těle. Tak jsme my zaživa stále vydáváni na smrt pro Ježíše, aby i Ježíšův život byl patrný na našem smrtelném těle. A tak v nás pracuje smrt, ale ve vás život. Protože máme téhož ducha víry, jak je řečeno v Písmu: ‚Uvěřil jsem, a proto jsem mluvil‘, věříme i my, a proto také mluvíme. Vždyť víme, že ten, který vzkřísil Pána Ježíše, vzkřísí s Ježíšem i nás a společně s vámi nás postaví před něho. Všecko se to přece děje pro vás: čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě.
Pavel tu vypočítává své útrapy, a to jak za sebe, tak obecně za lidi, kteří se angažují ve prospěch evangelia (misionáře, apoštoly, kazatele). Pavlův vztah ke Korinťanům procházel různými fázemi, občas byl poměrně konfliktní. Pro Korinťany byl Pavel leckdy málo výmluvný, tedy málo mistrovsky zvládal řečnické umění (na rozdíl např. od Apolla), jež bylo v antice obzvlášť ceněno, málo vznešený a nezávislý na práci vlastních rukou, možná i málo fyzicky pohledný a zdatný, což Pavel odmítá nikoliv jako neoprávněnou kritiku, nýbrž jako neporozumění tomu, co znamená být Ježíšovým učedníkem, následovníkem, apoštolem a misionářem. Tak zvaná Pavlova teologie kříže znamená, že skrze lidskou slabost může jednat Bůh, tak jako jednal skrze smrt svého Syna. To vše Pavel podstupuje pro své adresáty, pro to, aby oni měli plnost života. Společně pak budou stát – oni s ním a on s nimi – před Bohem. Pavel jim sice otevřeně nic nevyčítá, ale je zřejmé, že jeho a jejich horizont víry a života z ní je rozdílný.
Verš „čím více se totiž rozmnoží milost, tím větší počet lidí bude potom projevovat vděčnost k Boží oslavě“ je vyjádřením toho, že záleží především na šíření dobra, to musí být hlavním cílem apoštola. Protože skrze dobro je člověk spojen s Bohem.
Mt 20,20-28
K Ježíšovi přistoupila matka Zebedeových synů se svými syny a padla mu k nohám, aby ho o něco požádala. Zeptal se jí: „Co si přeješ?“ Odpověděla mu: „Poruč, aby tito dva moji synové zasedli jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici v tvém království.“ Ježíš na to řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já budu pít?“ Odpověděli: „Můžeme.“ Řekl jim: „Můj kalich sice pít budete, ale udělovat místa po mé pravici a levici není má věc, ta místa patří těm, kterým jsou připravena od mého Otce.“ Když to uslyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na ty dva bratry. Ježíš si je však zavolal a řekl: „Víte, že panovníci tvrdě vládnou nad národy a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je vaším otrokem. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“
V matoušovské verzi touhy Zebedeovců po předních místech v Božím království je dokonce nastrčena jejich matka, aby jim tuto výsadu vyjednala. V markovské verzi se toho domáhají oni sami. V pozadí žádosti je obraz Božího království jako hostiny a čestných míst na ní. Matky chtějí pro své děti to nejlepší, nicméně u dospělých je prostřednictví rodičů (a matky v antice obzvlášť) k vyslovení určitého přání zvláštní. Evangelista chtěl zřejmě nepatřičnost přání obou významných Ježíšových učedníků Jakuba a Jana poněkud zmírnit uvedením matky obou sourozenců na scénu. Ježíš svou odpověď adresuje přímo jim a jejich přání odmítá s tím, že to není jeho věc, tedy odmítá se prezentovat jako pán, který uděluje léna či výsostné tituly. Co je však nemine, je účast na jeho údělu.
Ale ani zbytek apoštolů na tom není lépe. I oni si představují, že budou mít nějaká privilegia. Ježíš využívá této situace, aby své učedníky poučil o tom, co znamená autorita, co znamená vedoucí postavení – totiž službu. A jestliže chtějí být jeho učedníky, pak jej musí v této služebné roli následovat. Být otrokem, stát se otrokem druhých znamenalo v antice zaujmout skutečně na společenském žebříčku poslední místo. To byl silný apel. Ve společnosti de facto nikdo nechtěl být otrokem, touhou otroků byl stát se svobodným, mít jiný sociální status.
Pokušení považovat pověření autoritou za výsadu, za zdroj vlastního vyvýšení, je silné stále. Ježíšovu výzvu by si měli opakovat neustále všichni, kdo jsou takovou službou pověřeni. To neznamená, že nemají rozhodovat, vést, ale že to nesmějí dělat pro svůj vlastní prospěch a svou slávu. Jsou tu pro druhé, pro fungování společenství, nikoliv druzí pro ně a pro jejich slávu. Učitel je pro žáky, ne žáci pro učitele.
Neděle 26. 7. 2026 – 17. neděle v mezidobí
1 Král 3,5.7-12
Hospodin se zjevil Šalomounovi ve snu v noci. Bůh pravil: „Žádej si, co bych ti měl dát.“ Šalomoun řekl: „Hospodine, můj Bože, tys učinil svého služebníka králem místo Davida, mého otce. Ale já jsem mladíček a nevím si rady. Tvůj služebník je však uprostřed tvého lidu, který sis vyvolil, lidu četného, který nelze pro množství ani sečíst, ani odhadnout. Dej proto svému služebníku chápavé srdce, jak vládnout nad tvým lidem a rozlišovat dobro a zlo, neboť kdo by jinak mohl vládnout nad tímto tak početným lidem?“ Pánu se líbilo, že Šalomoun žádal právě toto, a proto mu řekl Bůh: „Poněvadž jsi žádal právě toto a nežádal sis dlouhý věk ani bohatství ani život svých nepřátel, ale přál sis chápat právo, hle – splním tvá slova. Dám ti moudré a prozíravé srdce, že nebylo podobného před tebou, ani po tobě podobné nepovstane.“
To je jedna z nejkrásnějších modliteb ve Starém zákoně. Šalamoun prosí Boha o moudrost, o chápavé srdce, tedy o schopnost dobře vidět a usuzovat, aby člověk mohl správně jednat. Takovýmto způsobem by se měl modlit každý, kdo rozhoduje o lidech, o obecných záležitostech, a to od politiků přes autority všeho druhu, náboženské činitele až po rodiče. To je modlitba, která se Bohu líbí, kterou vyslyší. Šalamounovi bylo přidáno i to, oč nežádal. To se často děje i nám. Šalamoun to ovšem do značné míry posléze promrhal.
Řím 8,28-30
Bratři! Víme, že těm, kteří milují Boha, všecko napomáhá k dobrému, těm, kdo jsou z Boží vůle povoláni. Neboť ty, které si napřed vyhlédl, ty také předurčil, aby byli ve shodě s obrazem jeho Syna, aby tak on byl první z mnoha bratří. A ty, které předurčil, také povolal, a ty, které povolal, také ospravedlnil, a ty, které ospravedlnil, také uvedl do slávy.
Tento text není o tom, že někteří jsou dopředu předurčení ke spáse a jiní ne, i když to tak bylo v minulosti leckdy chápáno. To je text, který Pavel píše lidem, kteří nehrají ve společnosti prim a které ubezpečuje, že oni jsou Bohem milováni, Bůh si je vyhlídl, vyvolil, aby byli prvotinou zachráněných ve shodě s vyvolením Ježíše Krista. Povolání, vyvolení, od Boha je velikou věcí, velikou důstojností, ale neznamená žádné výhody v tomto životě.
Mt 13,44-52
Ježíš řekl zástupům: „Nebeské království je podobné pokladu ukrytému v poli. Když ho člověk najde, zakryje ho a s radostí nad ním jde, prodá všechno, co má, a to pole koupí. Nebeské království je také podobné obchodníku, který hledá vzácné perly. A když najde jednu drahocennou perlu, jde, prodá všechno, co má, a koupí ji. Dále je nebeské království podobné síti, která se spustí do moře a zahrne všechno možné. Když je plná, (rybáři) ji vytáhnou na břeh, posadí se, co je dobré, vyberou do nádob, co však za nic nestojí, vyhodí. Tak to bude při skonání věku: Vyjdou andělé, oddělí zlé od spravedlivých a hodí je do ohnivé pece. Tam bude pláč a skřípění zubů. Rozuměli jste tomu všemu?“ Odpověděli: „Ano.“ A on jim řekl: „Proto každý učitel Zákona, který se stal učedníkem nebeského království, je jako hospodář, který ze své bohaté zásoby vynáší věci nové i staré.“
Matoušovo evangelium pokračuje v podobenstvích o nebeském království. Boží království není abstraktní veličina, nýbrž konkrétní život ve vztahu k Bohu a druhým lidem v lásce a pokoji. Jakmile člověk objeví, co je jeho posláním, kam ho srdce skutečně táhne, rád se zřekne všeho, co mu v realizaci jeho povolání/poslání brání. Ale napřed musí jako ti rybáři odlišit podstatné od nepodstatného. Přitom není nutné likvidovat to, co dosud utvářelo člověkův život (žádné radikální pálení mostů), nýbrž rozlišení, vynášení věcí starých i nových k novému užitku.