Zamyšlení k mešním textům z 20 4. 2022

Středa 20. 4. 2022 – Velikonoční oktáv

Sk 3,1-10

Petr a Jan vystupovali o třetí hodině odpolednehodině modlitby – do chrámu. 2Právě tam přinášeli nějakého muže, který byl chromý již od lůna své matky; každý den ho kladli k bráně chrámu, které se říkalo ‚Krásná‘, aby ty, kdo vcházeli do chrámu, prosil o almužnu. 3Když uviděl Petra a Jana, jak se chystají vejít do chrámu, prosil o almužnu. 4Petr s Janem se na něj upřeně zadívali a řekli: „Pohleď na nás!“ 5Pozorně je sledoval a očekával, že od nich něco dostane. 6Petr však řekl: „Stříbro a zlato nemám, ale co mám, to ti dám: ve jménu Ježíše Krista Nazaretského «vstaň a» choď!“ 7Uchopil ho za pravou ruku a pozdvihl jej. Ihned se zpevnily jeho nohy a klouby. 8Postavil se, vyskakoval a chodil. Vešel s nimi do chrámu, chodil, skákal a chválil Boha. 9A všechen lid ho spatřil, jak chodí a chválí Boha. 10Poznali ho, že je to ten, který kvůli almužně sedal u ‚Krásné brány‘ chrámu, a byli naplněni úžasem a ohromením nad tím, co se mu přihodilo.

Skutky apoštolů vyprávějí, jak Petr a Jan vrátili zdraví člověku, který byl chromý od narození. Příběh nápadně připomíná zázračné působení Ježíše Krista. Autor Skutků tím dává najevo, že církev nese Ježíšovo charisma uzdravování dějinami dál. Při bližším zamyšlení bychom museli konstatovat, že to není zcela reálný příběh, neboť člověk, který nikdy nechodil, není schopen z ničeho nic chodit, natož skákat. Autorovým záměrem bylo zdůraznit, jak velikou moc Petr a Jan ve jménu Ježíšově měli, když dokázali právě takovou věc (poukaz na postižení od narození slouží právě k tomuto zdůraznění). Nejsou to de facto Petr a Jan, kdo uzdravují, nýbrž Ježíš. Stejně jako Ježíšovy mocné činy i tento, jejž působí Ježíš jako ten, kdo vstal z mrtvých a je povýšen na nebesa, jsou znamením, že Boží království je v Ježíšovi a jeho následovnících přítomné.

Na celém dění je také podstatné, že dotyčný uzdravený chválí Boha. Stává se živým svědkem evangelia. Podstatou uzdravení není onen samotný fyzický fakt, nýbrž důvěra v Boží moc a Boží chvála. Za zdraví je třeba děkovat a chválit Boha, není ani dnes samozřejmé. A možné je na místě být naplněn/a úžasem a ohromením nad tím, co všechno krásného, velkého, láskyplného se i dnes – i v tak obtížných dnech – děje.

Lk 24,13-35

13A hle, téhož dne šli dva z nich do vesnice jménem Emaus, vzdálené «sto» šedesát stadií od Jeruzaléma, 14a rozmlouvali spolu o tom všem, co se přihodilo. 15A stalo se, jak tak spolu rozmlouvali a probírali to, že se k nim přiblížil sám Ježíš a šel s nimi. 16Ale jejich oči byly drženy, takže ho nepoznali. 17Řekl jim:„O jakých věcech to spolu cestou rozmlouváte?“ I zůstali stát zasmušilí. 18Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl:„Ty jsi snad jediný, kdo pobývá v Jeruzalémě a nedověděl se, co se v něm v těchto dnech stalo!“ 19I řekl jim:„Co to je?“ Oni mu řekli:„To s Ježíšem Nazaretským, který byl muž prorok mocný v činu i slově před Bohem i přede vším lidem; 20jak ho velekněží a naši vládci vydali k odsouzení na smrt a ukřižovali ho. 21My jsme však doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale přes to všechno je to třetí den od toho, kdy se to stalo. 22Některé z našich žen nás však ohromily. Byly zrána u hrobky, 23a když nenalezly jeho tělo, přišly a říkaly, že měly dokonce vidění andělů, kteří řekli, že je živ. 24A někteří z těch, kteří byli s námi, odešli k hrobce a nalezli vše tak, jak řekly i ženy, jeho však nespatřili.“

25A on jim řekl:„Ó nerozumní a zpozdilého srdce, abyste věřili tomu všemu, co mluvili proroci! 26Což to neměl Kristus vytrpět a vejít do své slávy?“ 27A začal od Mojžíše a od všech proroků a vysvětlil jim ve všech Písmech to, co o něm bylo napsáno. 28Přiblížili se k vesnici, kam šli, a on si počínal, jako by chtěl jít dál. 29Oni však na něho naléhali slovy:„Zůstaň s námi, neboť se připozdívá a den se již nachýlil.“ I vstoupil, aby s nimi zůstal. 30A stalo se, když s nimi zaujal místo u stolu, že vzal chléb, požehnal, rozlomil a podával jim.

31Vtom se jim otevřely oči a poznali ho; ale on se pro ně stal neviditelným. 32A řekli si spolu: „Což v nás srdce nehořelo, když k nám na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ 33A v tu hodinu vstali, vrátili se do Jeruzaléma a nalezli shromážděných těch jedenáct i ty, kteří byli s nimi, 34a ti jim říkali, že Pán byl skutečně probuzen z mrtvých a ukázal se Šimonovi. 35A oni vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat při lámání chleba.

Věřit a důvěřovat není úplně samozřejmé ani snadné, a to ani pro věřícího člověka (ti dva byli Židé a navíc Ježíšovi učedníci!). Máme svá schémata, v nichž se pohybujeme, a co je překračuje, v nás nebudí důvěru. A navíc věříme jen některým lidem, většinou těm, kdo mají ve společnosti, kde se pohybujeme, nějaké důležité místo. Ženy vydaly svědectví o prázdném hrobě, ale jako by nic neřekly. Jen někteří si to šli ověřit, ostatním to ani nestálo za to. A ani na jejich svědectví se nedokázali ostatní spolehnout. Raději zůstávali ve své beznaději a smutku. Je s podivem, že přes své společenství s Ježíšem nedokázali jeho učedníci překročit svůj omezený horizont. I nám se stává, že raději setrváme v nedůvěře, skepsi či zármutku ze strachu ze zklamání. Co když to pozitivní není pravda! Taková vyčkávací taktika. Právě tohle Ježíš těm dvěma vytýká.

Autor evangelia svou narativní teologií sděluje svým adresátům, tedy i nám, jak je možné Ježíše najít: ve sdílení zkušenosti na životní cestě, v naslouchání Písmu (čtení Písma), ve slavení eucharistie. Ježíš je ten, kdo napřed naslouchá, pak teprve člověka vede, je proto důležité s ním mluvit, a to i o svých frustracích, strachu, emocích, o všem – o samotě i ve společenství. Když o svých zkušenostech učedníci mluvili, stál Ježíš mezi nimi, tak pokračuje vyprávění o putování do Emauz a návratu do Jeruzaléma. Ježíš je vždycky tam, kde jde o jeho věc.

Leckdo je alergický (a přiznávám se, že k tomu patřím i já) na tzv. vydávání svědectví, na proklamativně nadšené mluvení o zázracích ve vlastním životě, zvláště o zkušenosti obrácení či uzdravení. Většina lidí o svém prožívání víry spíše mlčí nebo ani nedovede mluvit. Přesto to je důležité. Je důležité mluvit o víře, o svých zkušenostech (pozitivních, negativních), ale s pokorou a jakýmsi ostychem. Víra jako osobní vztah je něco vskutku niterného (pro leckoho něco niternějšího než sex), čeho je třeba se dotýkat s úctou a jistým rozechvěním v mluvení i naslouchání, ale právě při tom, když se takto mluví, je Ježíš přítomen.

Farnost Dolní Počernice

ŘÍMSKOKATOLICKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA FARNOSTI U KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

Číslo účtu

2400040748/2010, Fio Banka

Kontakty

Třída Národních hrdinů 71

190 12 Praha 9 – Dolní Počernice

administrátor farnosti

P. Libor Ovečka, tel: 732 944 964

© 2021 Farnost Dolní Počernice