Sobota 21. 1. 2023 – 2. týden v mezidobí, sv. Anežky Římské

Žid 9,2-3.11-14

Byl zařízen přední stánek, v něm byl svícen, stůl a předložené chleby; a tato místnost se nazývá svatyně. Za druhou oponou byl stánek, kterému se říkalo velesvatyně. Kristus přišel jako velekněz budoucích hodnot; prošel stánkem větším a dokonalejším, který není udělán (lidskýma) rukama, to je: nenáleží k tomuto stvořenému (světu), a vešel jednou provždy do svatyně, ne s krví kozlů a telat, ale se svou vlastní krví, a tím nám získal věčné vykoupení. Jestliže už (samo) pokropení krví kozlů, býků a popel z jalovice posvěcuje ty, kteří jsou nečistí, k čistotě těla, čím spíše krev Krista, který skrze věčného Ducha sám sebe přinesl Bohu jako oběť bez poskvrny, očistí naše svědomí od mrtvých skutků, abychom mohli sloužit Bohu živému.

Autor listu srovnává klasickou židovskou liturgii (Dne smíření, kdy velekněz vstupoval do velesvatyně a kropil prostor krví, původně archu úmluvy, která však při zničení prvního Chrámu zmizela) s definitivním aktem Ježíšovy oběti na kříži a vyvýšení. Ježíšovou obětní krví je smývána každá lidská vina, protože jde o oběť dokonalou. Tato očista od hříchu dovoluje člověku žít pro Boha, protože pouze hřích je tím, co člověka od společenství s Bohem odděluje. Bůh je živý a povoláním člověka je mu sloužit, což znamená žít tak, aby byl život člověka bohopoctou. V řečtině je v poslední větě tohoto úryvku použito slovesa, které znamená sloužit (Bohu), ale také konat bohoslužbu.

Apoštol Pavel na začátku 12. kapitoly Listu Římanům mluví o pravé bohoslužbě, jíž je přinášení sebe sama jako oběti živé a svaté, což je metaforické vyjádření pro dobrý způsob života v lásce a pokoji a ve víře v Ježíše Krista. Ježíšova oběť nás podle autora Listu Židům uschopňuje k takovému životu, neboť nám otevírá možnost života bez hříchu, v jednotě s Bohem. To není zbožná fráze, nýbrž to znamená nejen poctivý mravný život, jehož jsou schopni i lidé bez jakéhokoliv vyznání, ale i živý vztah k Bohu, živou víru.

Mk 3,20-21

Když Ježíš vešel do jednoho domu, znovu se shromáždil zástup (lidu), takže se nemohli ani najíst. Jakmile o tom uslyšeli jeho příbuzní, vypravili se, aby se ho zmocnili; říkalo se totiž, že se pomátl na rozumu.

Ani Ježíš to neměl snadné se svou rodinou, která mu v čase jeho veřejného působení moc nerozuměla a bála se o něj. Shromažďovalo se kolem něj příliš mnoho lidí. Protože se jeho činnost interpretovala všelijak, a jistě o něm šly i všelijaké řeči, tak se jeho příbuzní, jeho nejbližší, rozhodli ho uklidit někam do bezpečí. Ježíš se ovšem, jak plyne z dalšího textu, odradit ani uklidit nedal.

Občas musí člověk jednat i v rozporu s představami svých nejbližších. To je velmi často pro obě strany bolestné, ale má-li člověk naplnit své životní poslání, nemůže jinak. I Ježíšova rodina to po jeho smrti přijala a někteří z jeho nejbližších se stali předními osobami v rodící se církvi, jako např. Jakub, bratr Páně, jenž byl podle svědectví Josefa Flavia nakonec také popraven, a to Židy ukamenováním, v roce 62 n. l. Je třeba mít odvahu, ale i jemnost a pochopení pro ty, kteří člověka nechápou, spojené s tím, že časem pochopí, přijmou…