Pondělí 21. 9. 2026 – 25. týden v mezidobí, svátek sv. Matouše
Ef 4,1-7.11-13
Povzbuzuji vás já, vězněný pro Pána: Žijte způsobem hodným toho povolání, které jste dostali: buďte přitom všestranně pokorní, mírní a trpěliví; snášejte se navzájem v lásce a horlivě se snažte zachovávat jednotu ve smýšlení, spojeni poutem pokoje. Jen jedno je ono ta-jemné tělo, jen jeden Duch a stejně tak jen jedno vytoužené dobro, ke kterému jste byli povoláni. Jeden Pán, jedna víra, jeden křest. Jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, proniká všecky a je ve všech. Ale každému z nás byly uděleny duchovní dary v takové míře, v jaké je chtěl Kristus dát. Tak určil jedny za apoštoly, jiné za kazatele mluvící pod vlivem vnuknutí, jiné za misionáře, jiné pak za pastýře a učitele, aby připravili křesťany k úkolům, které mají plnit, aby Kristovo tělo dělalo pokroky, dokud nedojdeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna, k mužné zralosti, k onomu věku, kdy se na nás uskuteční Kristova plnost.
Co je to žít způsobem hodným povolání být křesťanem? Ony morální postoje, o nichž je tu řeč, jsou jakýmsi doprovodným jevem, nikoliv tím, oč jde. Být křesťanem neznamená na prvním místě být dobrým člověkem (k tomu jsou povoláni všichni lidé a redukce křesťanství na morálku má katastrofální důsledky pro samotné křesťanství), nýbrž žít a radovat se z toho, že mohu náležet Bohu v Trojici, že mohu jít po své životní cestě s Ježíšem Kristem po boku, že mohu odvážně milovat a důvěřovat v dobrý konec, ve vítězství dobra, krásy a lásky. To je i ona mužná zralost.
Autor Listu Efezanům navazuje na Pavla, když mluví o rozličných úkolech, které mají zastávat podle svých obdarování různí lidé v církvi. Není důležité, jaký mají úkol a dar, nýbrž jak je využití ve prospěch celku. Všichni jsou spojeni do jednoho těla jednou vírou a jedním křtem, stejným darem Ducha, ale každý má své poslání – to je třeba naplnit tak, aby církev plnila jako celek to základní poslání, a to hlásat evangelium.
Mt 9,9-13
Když Ježíš šel ze svého města, uviděl v celnici sedět člověka, který se jmenoval Matouš. A řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním. Když byl Ježíš u stolu v jeho domě, přišlo mnoho celníků a hříšníků a zaujali místo u stolu s ním a s jeho učedníky. Když to viděli farizeové, řekli jeho učedníkům: „Proč váš Mistr jí s celníky a hříšníky?“ On to zaslechl a řekl: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Jděte a naučte se, co znamená: ‘Milosrdenství chci, a ne oběť.’ Nepřišel jsem totiž povolat spravedlivé, ale hříšníky.“
Matouš šel hned za Ježíšem, nerozpakoval se a šel, nekladl si podmínky, nýbrž šel s radostí a také to patřičně oslavil. Setkání s Ježíšem má být vždy důvodem k oslavě, k hodům, k radosti. Ježíš sám říká, že přišel povolat hříšníky, tedy lidi, kteří si nedělají nárok na mravní a náboženskou dokonalost. Přišel povolat lidi, kteří mají zájem o jeho nabídku, kterým něco chybí, kteří něco potřebují a po něčem touží. Přišel kvůli nám, aby nás doprovázel na cestě naplňování našich tužeb, našich nedostatečností, našeho hledání pravého štěstí a pravé radosti.
Farizejové se pohoršují nad tím, s kým se Ježíš stýká, ale nejdou k němu přímo, nýbrž to berou přes učedníky. Nejspíš ve snaze je od Ježíše odradit, Ježíše v jejich očích zpochybnit. Ježíš je odkazuje do patřičných mezí, když zdůrazňuje, že milosrdenství je víc než cokoliv jiného, což bylo již intencích např. starozákonních žalmů i proroků. Bůh si nevybírá a stojí – na rozdíl od lidí mluvících často jeho jménem – o každého člověka.
Úterý 22. 9. 2026 – 25. týden v mezidobí
Př 21,1-6.10-13
Srdce krále je v Hospodinově ruce jako bystřina, nakloní ho, kam se mu zachce. Člověku se vždycky zdá, že se chová dobře, je to však Hospodin, který zkouší srdce. Žít spravedlivě a čestně je nad oběť milejší Hospodinu. Pyšné oči a naduté srdce – pochodeň zlosynů – jsou hříchem. Nač pomyslí pilný, je jenom k zisku, ale kdo je zbrklý, ten má jen škodu. Poklady nahromaděné křivým jazykem jsou mizící pára a léčky smrti. Jen ke zlu míří zlosynova touha, nenalezne u něho soucit jeho bližní. Nezkušený zmoudří z trestu posměvače, moudrý z poučení dostane rozum. Spravedlivý (Bůh) olupuje zlosynův dům, zlosyny vrhá do zhouby. Kdo si ucpe ucho při chuďasově křiku, nedojde sluchu, až sám bude křičet.
Další soubor výroků, které poskytují ponaučení, jak má člověk jednat a hodnotit sám sebe. Člověk si nikdy nemůže být zcela jist svou motivací, svou nezištností, ba ani správností svého úsudku a jednání. Definitivní posouzení je třeba nechat Bohu. Důležitá je konstatace, že „Žít spravedlivě a čestně je nad oběť milejší Hospodinu,“ protože to znamená velkou šanci pro všechny lidi. Ti, kdo žijí dobře a poctivě svůj život, v úctě k druhým a ochotě jim pomoci, jsou Bohu milí, milejší nad všechny náboženské úkony. To je i to nač poukazoval Ježíš svými slovy pro farizeje, když se rozčilovali, že stoluje s hříšníky a celníky: „milosrdenství chci, a ne oběť‘“ Člověk má mít soucitné srdce a vidět potřeby druhých nejen z vypočítavosti, aby se mu to vrátilo. Ale i on sám se může dostat do situace, že bude odkázán na pomoc druhých.
Lk 8,19-21
Za Ježíšem přišla jeho matka a příbuzní, ale pro množství lidí se k němu nemohli dostat. Oznámili mu: „Tvoje matka a příbuzní stojí venku a rádi by tě viděli.“ Ale on jim odpověděl: „Moje matka a moji příbuzní jsou ti, kdo slyší a plní Boží slovo.“
Ježíš ustanovuje společenství, které je nezávislé na příbuzeneckých vztazích, v té době tak důležitých. Neznamená to popření důležitosti rodinných vztahů, ale zdůrazňuje to, že vztah k Ježíšovi je prioritní a že on ustanovuje společenství nového typu, rodinu Boží (familia Dei). Ono se má řídit rovností a láskyplnými vztahy, jaké mají vládnout v rodině.
Autor Lukášova evangelia scénu oproti Markovi zjednodušuje a také ulamuje hroty napětí mezi Ježíšem a jeho rodinou. Ježíš se nenechá svázat rodinnou tradicí ani míněním jiných. Není to neúcta k rodině, ale jasné vymezení, kam jako dospělý a povolaný člověk patří. Každá generace musí nově a konkrétně stavět priority s ohledem na měnící se situaci.
Středa 23. 9. 2026 – 25. týden v mezidobí
Př 30,5-9
Každé slovo Boha je vytříbené, on je štítem pro ty, kdo se za něj skryjí. K jeho slovům nic nepřidávej, aby tě nepokáral a nebyls usvědčen ze lži. Dvojí věc žádám od tebe, neodpírej mi ji, dříve než zemřu: Podvod a lež vzdal ode mě, ani bídu, ani bohatství mi nedávej, jen to nutné mi dej k živobytí, abych se z přebytku nestal nevěrným a neřekl: Kdo je Hospodin? – nebo z bídy abych nekradl a nezneuctil jméno svého Boha.
Poučení z knihy Přísloví tak trochu připomínají modlitbu Otčenáše. Boží slovo je třeba brát vážně, tedy Boha samotného. Je třeba ho ctít a nezneužívat jeho slovo k vlastnímu prospěchu. Zaštiťovat se Bohem pro vlastní prospěch je špatné a nevyplácí. Ten, kdo to dělá, bude posléze odhalen jako podvodník. Další prosba se týká obživy. Je třeba prosit a usilovat o to, aby člověk mohl důstojně žít, ale nadbytek je nebezpečný, protože člověk ztrácí vědomí daru a závislosti. Stejně tak úplná chudoba, nedostatek toho, co člověk potřebuje, může vést ke špatnému jednání, krádežím a podvodům. V Otčenáši se také prosí o potřebné věci k životu.
Lk 9,1-6
Ježíš svolal svých Dvanáct (apoštolů), dal jim sílu a moc (vyhánět) všechny zlé duchy a léčit nemoci. Poslal je hlásat Boží království a uzdravovat nemocné. A řekl jim: „Nic si neberte na cestu, ani hůl, ani mošnu, ani chléb, ani peníze, ani dvoje šaty. Když přijdete do některého domu, zůstávejte tam a odtamtud se vydávejte na cestu. A když vás někde nepřijmou, při odchodu z toho města si vytřeste prach ze svých nohou na svědectví proti nim.“ Vydali se tedy na cesty a procházeli vesnice, všude hlásali radostnou zvěst a uzdravovali.
Ježíš dává svým učedníkům podíl na svém charismatu, aby mohli účinně hlásat Boží království. Mají se spoléhat na Boží ochranu a nezajišťovat se. Mají přijmout nabídnuté pohostinství a nesnažit se o nic lepšího, nýbrž se plně věnovat hlásání. A když je někdo nepřijme, mají jít dál. A učedníkům se dařilo, hlásali i uzdravovali, tedy i svými skutky dokládali, že jejich hlásání je pravdivé. Hlásání, které není doprovázeno věrohodným svědectvím vlastního života, činy ve prospěch druhých, je neúčinné. Aby člověk mohl konat dobro a svědčit o Bohu a jeho lásce, nepotřebuje velké prostředky.
Čtvrtek 24. 9. 2026 – 25. týden v mezidobí
Kaz 1,2-11
Marnost nad marnost – praví Kazatel – marnost nad marnost, všechno je marnost. Co má člověk z celé své námahy, s kterou se plahočí pod sluncem? Jedno pokolení odchází a druhé přichází, země však trvá stále. Slunce vychází a zapadá, chvátá k svému místu, kde vychází. Vítr věje k jihu a stáčí se na sever, vítr stále krouží, znovu obnovuje svůj běh. Všechny řeky tečou do moře, a moře se nikdy nenaplní. Na místo, kde řeky vznikají, opět se vracejí. Všechno unavuje, nelze to ani vypovědět; oko se nenasytí díváním, ani ucho se nenaplní posloucháním. Co bylo, zase bude, co se stalo, zase nastane – není nic nového pod sluncem. Vyskytne-li se něco, o čem se řekne: Hle, to je nové dávno to bylo v dobách, které byly před námi. Zapomíná se na to, co minulo, a stejně to bude s budoucností. Nezůstane na ni vzpomínka u těch, kteří budou následovat.
Kniha Kazatel bývá považována za knihu skeptickou; proslulá je především opakujícím se výrokem „marnost nad marnost, všechno je marnost“. Nicméně autorovým záměrem není šířit skepticismus nebo pesimismus, nýbrž přimět člověka k přemýšlení o prioritách i k tomu, aby si vážil dané chvíle, svých možností v daném okamžiku. Čas nelze zastavit ani zadržet, okamžik štěstí, radosti, pohody prchne, než se člověk naděje, celek světa nelze obsáhnout. Člověk si dělá mnoho starostí i mnoho plánů, ale měl by přitom myslet i na svou omezenost a konečnost. Je to i výzva ke skromnosti, protože „co je člověk“ – jen vánek, jen chvilková existence. Neměl by tedy přeceňovat svou důležitost, velikost, význam.
Protože jde p úvodní verše celé knihy, tak jen předznamenávají, že se na člověka a jeho snažení autor dívá z odstupu či z nadhledu, aby tak mohl stanovit, co je pro něj vlastně to podstatné v rozlehlosti světa, dnes bychom museli říci kosmu, v němž je opravdu jen nepatrným tvorem, a přece tak důležitým, že je třeba mu věnovat pozornost.
Lk 9,7-9
Údělný kníže Herodes uslyšel o všem, co se dálo, ale nevěděl, co si má myslet, protože jedni říkali (o Ježíšovi), že to Jan byl vzkříšen z mrtvých, druzí, že se objevil Eliáš, jiní, že vstal některý z dávných proroků. Herodes však řekl: „Jana jsem přece dal stít. Kdo je tedy ten, o kterém slyším takové věci?“ A snažil se ho uvidět.
Herodes je zvědavý na Ježíše, protože se o něm mnoho mluví. To není zájem o Ježíše a jeho poselství, nýbrž zvědavost na senzaci. Lk nevypravuje o stětí Jana Křtitele jako Mk a Mt, nýbrž jen konstatuje jeho smrt jako podnět Herodovy zvědavosti na Ježíše. Zvídavost je dobrá, protože se člověk chce něco dozvědět, zvědavost vede často jen k touze po uspokojení vlastního já. Herodes byl na Ježíše jen zvědavý, čekal senzaci. To se de facto opakuje v Lukášově evangeliu i v situaci Ježíšova zatčení, když jej Pilát pošle k Herodovi, protože je z Galileje. Ježíš neudělá žádný zázrak, mlčí, a tak jím Herodes pohrdne. Herodův zájem nemá nic společného s touhou hledat pravdu, dozvědět se něco důležitého, je to jen zvědavost, která když není dostatečně ukojena, tak Ježíšem pohrdne. Pouhá zvědavost může druhým ublížit, protože je pasuje do role objektů, zvídavost se chce dobrat poznání a pravdy.
Pátek 25. 9. 2026 – 25. týden v mezidobí
Kaz 3,1-11
Všechno má svou dobu, každá činnost pod sluncem má svůj čas. Je čas k narození i čas k umírání, čas k sázení i čas ke sklízení zasetého. Je čas k zabíjení i čas k léčení, čas k boření i čas ke stavění. Je čas k pláči i čas k smíchu, čas k nářku i čas k tanci. Je čas k házení kamenů i čas k jejich sbírání, čas k objímání i čas k odříkání si objetí. Je čas k hledání i čas k ztrácení, čas k schovávání i čas k odhazování. Je čas k trhání i čas k sešívání, čas k mlčení i čas k mluvení. Je čas k milování i čas k nenávidění, čas k válce i čas k míru. Jaký užitek ze své námahy má člověk, který pracuje? Uvažoval jsem o zaměstnání, které dal Bůh lidem, aby se jím zabývali. Všechno činí vhodně ve svůj čas, i (zvěst) o věčnosti jim vložil do srdce, přece však nemohou proniknout dílo, které dělá Bůh od začátku do konce.
Tato pasáž je velmi zajímavá, neboť hovoří o zkušenosti, že člověk jako jednotlivec i lidé jako společenství prožívají různé časy, které nejsou dány kvantitativně, nýbrž kvalitativně. A tato zkušenost se v dějinách opakuje, tedy tato období, tyto časy, se opakují. V řečtině existují dva výraz pro čas „chronos“ a „kairos“. Zatímco chronos znamená zejména čas ve smyslu kvantitativním, kairos pak kvalitativním. Ten rozdíl není absolutní, ale velmi často to takto je. Kairos je tedy především vhodný čas pro něco. Autor tato různá období, která člověk zakouší, nehodnotí, jen konstatuje, že jsou. Člověk není s to obsáhnout jejich smysl, není s to obsáhnout celek Božího díla, Božích úmyslů. Člověk zůstává omezeným tvorem, i když je od Boha vybaven mnoha mohutnostmi a schopnostmi.
S různými kvalitativně odlišnými obdobími (časy) má každý z nás své zkušenosti. Známe čas radosti i čas smutku, čas úspěchů i čas neúspěchů, čas hojnosti, slunce, dobré úrody i čas zcela opačný. Nyní zažíváme poměrně zblízka, – byť ne zcela na vlastní kůži – co je čas války. Doufejme, že nastane i čas k míru.
„Jaký užitek ze své námahy má člověk, který pracuje?“: důležité je, aby člověk pracoval poctivě a nemusel se za svou práci (tedy za její kvalitu), ať je jakákoliv, stydět. Práce je pro člověka důležitá, bez ní by nebyl tím, kým je, i když už dneska bereme s rezervou dílo Bedřicha Engelse „Podíl práce na polidštění opice“. Práce nás vychovává, práce nám dává možnost zažít, že jsme potřební, plodní, užiteční. Práce není všechno, člověk je povolán do společenství s Bohem sedmého dne stvoření jako vrcholu života, ale přesto bez ní je život prázdný.
Lk 9,18-22
Když se (jednou) Ježíš o samotě modlil a byli s ním jeho učedníci, otázal se jich: „Za koho mě lidé pokládají?“ Odpověděli: „Za Jana Křtitele, jiní za Eliáše a jiní (myslí), že vstal jeden z dávných proroků.“ Zeptal se jich: „A za koho mě pokládáte vy?“ Petr odpověděl: „Za Božího Mesiáše!“ On jim však důrazně přikázal, aby to nikomu neříkali, a dodal, že Syn člověka bude muset mnoho trpět, že bude zavržen od starších, velekněží a učitelů Zákona, že bude zabit a třetího dne že bude vzkříšen.“
Za koho mě pokládáte vy? I dnes mají lidé na Ježíše velmi různorodé názory a pohledy, od pozitivních až po velmi negativní, nenávistné. Avšak důležité je, kým je Ježíš pro nás, pro mne osobně. Co pro mne znamená, že je Mesiášem, tím, v němž se zjevuje Bůh? Bůh se nám zjevuje ve svém vztahu k nám, a to od počátku jako Bůh pro nás. Tento pro nás přítomný Bůh (Jsem, který jsem – a vždy budu pro vás) zjevení své blízkosti naplnil ve svém Synu. Pouze v této perspektivě je náš vztah k němu správný a reálný.
Evangelista vynechává na rozdíl od své předlohy Mk i celou perikopu s Petrem a jeho káráním Ježíše. Ponechává jen Ježíšovu předpověď utrpení a následnou výzvu k následování. Na rozdíl od Mk a Mt netvoří tato událost v Lk střed evangelia. Není zde zmínka o místě, kde se scéna odehrává (Mk a Mt uvádějí Césareiu Filipovu, tedy město v Galileji), nýbrž scéna je – typicky pro Lk – uvedena do souvislosti s Ježíšovou modlitbou. Ježíš se modlí a z této modlitby vychází otázka na učedníky, na ty, kdo jsou mu nejblíž. Je to otázka vlastně velmi intimní. Kým jsem pro vás? Ani po dlouhém čase stráveném dohromady není tato otázka na učedníky zbytečná. Nedovoluje se skrývat za nějaké veřejné mínění, nýbrž nutí k osobní odpovědi.
Sobota 26. 9. 2026 – 25. týden v mezidobí
Kaz 11,9-12,8
Raduj se, jinochu, ve svém mládí, ať tě rozveseluje srdce v tvém jinošství. Jdi tam, kam tě vede tvé srdce, sleduj to, co těší tvé oči, ale věz, že ode všeho tě Bůh odvolá ke skládání účtů. Vzdal starost ze svého srdce, zažeň bolest ze svého těla, neboť mladost a bujarost je marnost. Pamatuj na svého Tvůrce ve dnech svého mládí, než přijdou zlé doby a dostaví se léta, o kterých řekneš: „Nemám je rád“, než se zatmí slunce a světlo, měsíc a hvězdy, než se s deštěm mraky navrátí, kdy se budou chvět strážci domu, kdy se shrbí silní muži, přestanou pracovat prořídlé mlečky a zatmí se těm, kdo hledí z oken, zavřou se dveře navenek, když zeslábne zvuk mlýnku, zastaví se trylek ptáka a zmlknou všichni zpěvaví ptáci. I z výšek bude strach a bázeň z cesty. Mandloň zbělí květem, ztěžka se vleče kobylka, kapara je bez účinku – neboť člověk odchází do svého věčného příbytku, naříkači již obcházejí po ulicích, než se přetrhne stříbrný řetěz, roztříští lampa ze zlata, rozbije vědro u pramene a zlomí kolo u cisterny. Pak se vrátí prach do země, odkud vzešel, a duch se vrátí k Bohu, který ho dal. Marnost nad marnost – praví Kazatel – všechno je marnost.
Člověk má využívat času, který má k dispozici, protože přijde čas stáří, který je tu popsán krásnými, ale smutnými obrazy lidského chátrání, přijde konec života. A záleží pak na tom, jak člověk využil daru času a možností. Když je člověk mladý, o konci života nepřemýšlí, protože je daleko za obzorem. Stáří může být krásným časem, když ten čas předtím byl plodný. Specifičnost stáří spočívá i v tom, že o mnohých věcech člověk ví, že jsou již naposled, že už je nemůže prožit znovu a že leccos, co by ještě rád udělal nebo prožil, už nestihne, že musí mnoho věcí pustit ze svých rukou. Nejde jen o úbytek sil, ale o zcela nové priority. Z odstupu věku se leccos, co se jevilo jako velmi důležité, může začít jevit jako zbytečnost, marnost, nepodstatnost. Jediné, co není a nikdy nebude marné, je láska, pozitivní vztah k druhým.
Lk 9,43b-45
Když se všichni divili tomu, co Ježíš konal, řekl svým učedníkům: „Vy si dobře povšimněte těchto mých slov: Syn člověka bude vydán lidem do rukou.“ Oni však té řeči nerozuměli; (její smysl) zůstal pro ně zahalen, takže to nepochopili. Báli se ho však na to zeptat.
Lidé jsou udiveni tím, jakou má Ježíš moc: uzdravuje, vyhání zlé duchy, mluví s velkou autoritou. Ježíš však ví, že jejich obdiv brzy pomine a své učedníky opětovně upozorňuje na to, že všechno je jinak. Přestože dělá tolik velkých věcí, bude lidmi zabit. Učedníci to sice slyší již podruhé, ale nerozumějí tomu a nechtějí to slyšet. A ani nemají odvahu se na Ježíšova varovná slova zeptat.
Špatné zprávy nechce člověk slyšet, to je pochopitelné. A využívá proto lecjaké strategie, aby si je nemusel připustit k tělu. Zlo, neštěstí, utrpení, smrt se nás bolestně dotýkají, a tak se snažíme před nimi uniknout. To však jde jen omezeně. Tím vším nezbývá leckdy než projít. I učedníci to nakonec zakusili. Důležité je však neztratit naději, nepřestat doufat ve světlo na konci tunelu.
Neděle 27. 9. 2026 – 26. neděle v mezidobí
Ez 18,25-28
Toto praví Hospodin: „Říkáte: `Pán nejedná správně!‘ Slyšte tedy, izraelský dome! Je to mé jednání, které není správné, nebo spíše vaše? Jestliže spravedlivý opustí svou spravedlnost a páchá nepravost a zemře, zemře pro nepravost, které se dopustil. Jestliže se však zločinec odvrátí od svých zlých skutků, které spáchal, a jedná podle práva a spravedlnosti, sám sebe zachrání. Neboť proto, že se bál a odvrátil se od všech svých nepravostí, které spáchal, jistě bude živ a nezemře.“
Ezechiel nabízí opět poněkud šokující příklad Boží spravedlnosti, s níž má naše logika problém. Nejde o to, že by Bůh zapomněl, že někdo byl i dobrým člověkem a pak se ztratil a dal se na špatnou cestu, ale když se dobrý člověk dá na špatnou cestu, pak nutně špatně skončí v důsledku své špatné cesty. A platí to i naopak, když se člověk páchající zlé činy obrátí a opustí špatnou cestu, tak najde nový život.
Flp 2,1-11
Bratři! Jestliže je u vás trochu křesťanské snahy druhé těšit, trochu láskyplného povzbuzení, nějaké duchovní společenství a trochu srdečné účasti, dovršte mou radost tím, že budete stejně smýšlet, že vás bude (všechny) pojit jedna láska, že budete svorní a jednomyslní. Nic nedělejte z hašteřivosti nebo (touhy) po prázdné slávě, ale z pokory ať každý z vás pokládá druhého za lepšího, než je sám. Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých. Mějte v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš: ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.
Tohle je jeden z nejdůležitějších novozákonních hymnů. Je dokonce ve svém základu asi předpavlovský. Pavel píše své oblíbené komunitě ve Filipech a nabádá ji k neobyčejnému výkonu, ke skutečnému následování Ježíše Krista. Mít smýšlení Ježíšovo znamená mít odvahu ke kariéře směrem dolů, být ochoten se vzdát svých představ a nároků. Přijetí této perspektivy znamená přijetí syrovosti i surovosti, nepochopitelnosti a temnoty prohry kříže, přijetí paradoxu slabosti, která se stává silou.
Přijatá slabost se může stát silou, a to výkupnou, pokud člověk prohlédne svou sebestřednost, vzdá se svých představ o dění, své touhy opanovat dění a vstoupí do temnoty smrti, přijme temnotu Boží „nevypočitatelnosti“ a paradox jeho lásky a následuje v tom Ježíšovu cestu. Vstoupit do temnoty Boží, do situace akceptace „nevědění“, „neporozumění“, nepřijetí a zároveň jednat, nepřestat se angažovat, je onou Ježíšovou cestou, kterou Pavel odvážně šel.
Pavel své oblíbené obci píše, jak má udržet vzájemné zdravé vztahy. To jde především tehdy, když člověk přijme Ježíšovu cestu. Výzvu „Nikdo z vás ať nehledí jenom na vlastní prospěch, ale i na prospěch druhých.“ by si dnes měli připomínat všichni – v církvi i ve veřejném životě.
Mt 21,28-32
Ježíš řekl velekněžím a starším lidu: „Co soudíte o tomto případu: Jeden člověk měl dva syny. Přistoupil k prvnímu a řekl mu: ‚Synu, jdi dnes pracovat na vinici.‘ On odpověděl: ‚Mně se nechce‘, ale potom toho litoval, a přece šel. Přistoupil k druhému a řekl totéž. Ten odpověděl: ‚Ano, pane,‘ ale nešel. Který z těch dvou vykonal otcovu vůli?“ Odpověděli mu: „Ten první.“ Ježíš jim řekl: „Amen, pravím vám: Celníci a nevěstky vás předcházejí do Božího království. Přišel k vám Jan, aby vám ukázal správnou cestu, ale neuvěřili jste mu. Celníci však a nevěstky mu uvěřili. Vy jste to viděli, a přece ani potom jste se nezměnili a neuvěřili jste mu.“
Tohle je přímo klasika: prvního syna začalo hryzat svědomí, a tak nakonec na tu vinici, tedy pracovat, šel. Druhého bychom mohli označit za prokrastinátora, jak se dnes říká. Možná měl v úmyslu tam časem jít, ale aktivitu odložil. Nač spěchat! Jako by platilo překroucené heslo „Co můžeš udělati dnes, můžeš zrovna tak udělat zítra.“ Ježíš to ovšem nevypráví jen tak pro ilustraci, nýbrž jako výzvu. Banální rodinná historka je vážnou výzvou pro velekněze a starší, tedy pro židovský establishment. Ono oddálení rozhodnutí nevztahuje přímo na sebe, nýbrž na Jana Křtitele – ten byl hlasatelem obrácení. Jeho výzvu však uposlechli ti, kdo si uvědomili svou zadluženost vůči Bohu, svou hříšnost, svá selhání. Těm, kdo se považovali za strážce mravnosti a náboženské správnosti, to ani na mysl nepřišlo, nechápali, že i jich se tato výzva týká. A pokud snad i na to pomysleli, pak rychle takovou myšlenku zapudili. Možná formálně uznávali, že každý člověk stojí vůči Bohu v pozici dlužníka, ale na sebe to nejspíš konkrétně nevztahovali. Ježíšova slova jsou tvrdá a nekompromisní. Ježíš si všímá každého člověka má pro něj pochopení, ale není slepý a lhostejný vůči pýše a namyšlenosti, falešné zbožnosti.