Pátek 22. 10. 2021 – 29. týden v mezidobí
Řím 7,18-25a
Bratři! Jsem si vědom, že ve mně, to je v mém těle, dobro nesídlí. Vůli sice mám, ale dobro vykonat nedovedu. Neboť nekonám dobro, které chci, nýbrž dělám zlo, které nechci. Jestliže tedy konám to, co nechci, nedělám to už já, ale hřích, který sídlí ve mně. Shledávám tedy, že je to jako pravidlo: třebaže chci dělat dobro, vyjde mi z toho zlo. Jako člověk vnitřní radostně souhlasím s Božím zákonem. Pozoruji však, že je v mých údech jiný zákon, který odporuje zákonu mého rozumu a dělá ze mě zajatce zákona hříchu, který vládne v mých údech. Já nešťastný člověk! Kdo mě vysvobodí od těla propadlého této smrti? Díky Bohu! (Je to možné) skrze Ježíše Krista, našeho Pána.
Když si člověk přečte tuto pasáž, tak má dojem, že to Pavel přehání. Člověk přece není tak totálně vydán svým vášním, svévoli apod. Člověk přece dokáže konat dobro, když opravdu chce. A to bez ohledu na příslušnost k nějakému duchovnímu proudu. To však nemá Pavel tak úplně na mysli a ani nehodlá zpochybňovat, že člověk je schopen konat dobro. I když používá ich-formu, nejde mu primárně o něj jako jednotlivce, konkrétní osobu. Tímhle rozporem mezi vnitřní orientací člověka na dobro a jeho vnějšími skutky chce charakterizovat situaci lidstva jako takového. Každý chce dobro, a to minimálně pro sebe, pokud se ovšem nechá vést jen svými touhami a žádostmi, pak to, co má za dobro pro sebe, se děje na úkor jiných a stává se zlem. Tak vidí Pavel situaci člověka před vykoupením. Svět je ovládán zákonem hříchu, tj. odklonu od Boha, snahy být jako Bůh, být Bohem. Tuto touhu a její důsledky skrze lidské jednání není podle Pavla člověk sám ze sebe s to překonat. Tím, kdo mu to umožňuje, je Kristus, Boží spásné jednání v Kristu. To je ono nové bytí v Kristu, o němž hovoří v 1 Kor a Gal. Hříchem tu Pavel nemyslí jednotlivé špatné skutky, nýbrž celkovou situaci světa, která je „od Adama“, tedy od počátku lidských dějin. Přestože byl člověk stvořen ke společenství s Bohem, odmítl toto své určení a vydal se cestou sebeurčení, jež vedlo k chaosu a rozšíření moci zla. Víra v Ježíše Krista a jeho následování (Pavel používá slovo napodobování, mimesis) dokáží tuto situaci zvrátit a vést člověka k naplnění jeho původního určení.
Lk 12,54-59
Ježíš řekl zástupům: „Když vidíte, že na západě vystupuje mrak, hned říkáte: ‚Přijde déšť‘ a bývá tomu tak. Když však vane vítr z jihu, říkáte: ‚Bude horko‘ a bývá. Pokrytci! Úkazy na zemi i na obloze umíte posoudit; jak to, že nedovedete posoudit tuto dobu? Proč sami od sebe nerozeznáte, co je správné? Když jdeš se svým protivníkem na úřad, udělej všechno, aby ses ještě cestou s ním vyrovnal. Jinak tě povleče k soudci, soudce tě odevzdá biřici a biřic tě uvrhne do vězení. Říkám ti: Nevyjdeš odtamtud, dokud nezaplatíš do posledního halíře!“
Ježíš v lukášovském podání ukazuje na podobný rozpor v člověku, o němž mluví Pavel. Jestliže je člověk schopen používat svůj rozum, odhadovat následky různých jevů, jak to, že není schopen jednat morálně, jak to, že není schopen vyhodnotit správně situaci? Jak to, že není schopen nahlédnout důsledky svého jednání? To manifestuje Ježíš na příkladu dvou znesvářených lidí, dlužníka a věřitele, pokud dlužník včas nezareaguje, tak to pro něj bude mít devastující následky. To, co zde zůstává nevysloveno, resp. je skryto v obvinění z pokrytectví. Příčinou tohoto rozporu rozumu (schopnost chápat realitu a vyvozovat z ní důsledky) a vůle (zatvrzelost nechtít vidět pravdu a jednat podle ní) je lidská sebestřednost, lidské sobectví, lidská touha po sebeprosazení, lidská neochota změnit smýšlení, opustit své pohodlí, svou zdánlivou zajištěnost.
Ježíš vytýká svým zřejmě kriticky nastaveným posluchačům, že se umějí dobře orientovat v praktických věcech, ale uniká jim to podstatné. Možná jsou jimi natolik pohlceni, že přes svou chytrost, zkušenost, znalosti, inteligenci nejsou s to rozpoznat kvalitu času, pravou podstatu věcí. Jistě vědí, jaké je datum a roční období, ale nevnímají specifičnost času, který jim je nabídnut – Ježíšovu přítomnost. A v tom na tom jsou jako ten dlužník či podvodník, který se musí dostavit k soudu. Nevede se nám také trochu jako těm, k nimž se Ježíš kriticky obrací? Jsme chytří, vzdělaní, zkušení, umíme tolik věcí, že to může vyvolávat úžas, ale rozpoznáváme kvalitu a nároky času, v němž se právě nalézáme?
