Pátek 22. 4. 2022 – Velikonoční oktáv

Sk 4,1-12

Když ještě mluvili k lidu, přistoupili k nim kněží, velitel chrámové stráže a saduceové ²a hněvali se, že učí lid a zvěstují v Ježíši vzkříšení z mrtvých. ³Vztáhli na ně ruce a vsadili je do vězení do druhého dne, neboť už byl večer. ⁴Ale mnozí z těch, kteří to slovo uslyšeli, uvěřili, a počet těch mužů vzrostl asi na pět tisíc. ⁵Druhý den se v Jeruzalémě shromáždili jejich vůdci, starší a učitelé Zákona, ⁶velekněz Annáš, Kaifáš, Jan a Alexandr a všichni, kteří byli z velekněžského rodu, ⁷postavili je uprostřed a začali se vyptávat:„Jakou mocí nebo v jakém jménu jste to učinili?“ ⁸Tu jim Petr naplněn Duchem svatým řekl:„Vůdcové lidu a starší «Izraele», ⁹jsme-li dnes vyslýcháni pro dobrý skutek na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, ¹⁰ať je známo vám všem a všemu lidu Izraele, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh probudil z mrtvých, v tomto jménu stojí tento člověk před vámi zdráv. ¹¹To je ten kámen, který byl zavržen od vás stavitelů, a který se stal hlavou úhlu. ¹²A v nikom jiném není záchrana; neboť není pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být zachráněni.“

Petr s Janem i ten uzdravený člověk nakonec skončili ve vězení, protože chrámoví představitelé nebyli schopni vymyslet chytřejší řešení a navíc měli strach. Ten ovšem měli jak z apoštolů, tak z lidí, kteří byli apoštoly osloveni. Petr i situaci konfrontace využívá k tomu, aby hlásal evangelium. Je v tomto směru dokladem Ježíšova zaslíbení, že když budou jeho učedníci předváděni před mocné, nemají si dělat starosti a Duch svatý jim dá, co mají mluvit. Chrámoví představitelé ukazují naopak, že ani zázrak, mocný čin ve jménu Ježíšově, nepůsobí sám o sobě, že kdo nechce pravdu vidět, ji prostě ignoruje nebo dokonce interpretuje úmyslně falešně.

Hodnota zázraku nespočívá v jeho omračující síle (jak je vidět i z tohoto příběhu, zázrak sám, zcela nepopiratelný, nepřiměl oponenty apoštolů ke změně smýšlení), nýbrž v rozpoznání, že je dílem Božím, že se skrze něj Bůh nabízí člověku, že se ho snaží oslovit, že mu ukazuje, co je Boží království. Z tohoto pohledu se zázraky dějí neustále, pokud i za běžnými skutečnostmi svého života jsme schopni rozpoznat Boží působení. Nejde o to násilně všechno interpretovat jako vůli Boží, „svádět“ tak dění na Boha, i když jde o působení lidské, ale vidět pod povrch věcí, uvědomovat si nesamozřejmost dobra.

Jan 21,1-14

Potom se Ježíš opět zjevil učedníkům u Tiberiadského moře. Zjevil se takto: ²Šimon Petr, Tomáš zvaný Didymos, Natanael z Kány Galilejské, synové Zebedeovi a další dva z jeho učedníků byli spolu. ³Šimon Petr jim řekl: „Jdu lovit ryby.“ Řekli mu: „I my půjdeme s tebou.“ Vyšli a vstoupili do lodi. Ale oné noci neulovili nic. ⁴Když nastalo jitro, postavil se Ježíš na pobřeží, ale učedníci nevěděli, že je to on. ⁵Ježíš jim řekl: „Děti, máte něco k jídlu?“ Odpověděli mu: „Ne.“ ⁶On jim řekl: „Hoďte síť na pravou stranu lodi a naleznete.“ Hodili ji tedy a už ji nemohli utáhnout pro spoustu ryb. ⁷Tu onen učedník, kterého Ježíš miloval, řekl Petrovi: „To je Pán.“ Když Šimon Petr uslyšel, že je to Pán, převázal si plášť, neboť byl nahý, a vrhl se do moře. ⁸Ostatní učedníci přijeli na lodi, neboť nebyli od země daleko, jen asi dvě stě loktů, a vlekli síť plnou ryb. ⁹Když vystoupili na zem, uviděli žhavé uhlí a na něm položenou rybu a chléb. ¹⁰Ježíš jim řekl: „Přineste něco z těch ryb, které jste právě chytili.“ ¹¹Šimon Petr vystoupil a vytáhl na zem síť plnou velkých ryb, bylo jich sto padesát tři. I když jich bylo tak mnoho, síť se neroztrhla. ¹²Ježíš jim řekl: „Pojďte posnídat.“ Nikdo z učedníků se ho neodvážil zeptat: „Kdo jsi?“ Věděli, že je to Pán. ¹³Ježíš přistoupil, vzal chléb a dával jim; podobně i rybu. ¹⁴To se již potřetí Ježíš zjevil «svým» učedníkům po svém zmrtvýchvstání.

Příběh z poslední kapitoly Janova evangelia připomíná obdobný příběh z 5. kapitoly Lukášova evangelia, a to v motivu zázračného rybolovu. Rozdílná je především situace – příběh Janova evangelia se odehrává až po Ježíšově zmrtvýchvstání. Učedníci se vrátili z Jeruzaléma do Galileje (jmenováni jsou jen někteří a mezi nimi poprvé v evangeliu i synové Zebedeovi) a věnují se svému původnímu řemeslu – rybářské činnosti. Učedníci se věnují činnosti, v níž jsou minimálně někteří (Petr a Zebedeovci) odborníky, a přesto nemají úspěch. Na břehu vidí postavu, která žádá něco k jídlu a na jejíž pokyn hodí síť znovu do moře – a hle síť je plná ryb. Milovaný učedník okamžitě reaguje a identifikuje postavu na břehu. Petr jako obvykle nic sám o sobě nechápe a potřebuje právě poznání učedníka, kterého Ježíš miloval. Je na jeho prostřednickou roli odkázán.

Petr reaguje zvláštně – obléká si plášť a vrhá se do vody. Kdyby šlo o čistě reálný příběh, tak by musel těch 100 metrů v plášti ke břehu doplavat (Tiberiadské jezero je hluboké a to již několik metrů od břehu). Ono gesto oblečení pláště však vyjadřuje Petrovu úctu, která je zesílena i tím, že reaguje okamžitě, nečeká, až loď ke břehu dojede. Pro setkání s Pánem není na místě otálet. Milovaný učedník spěchat nemusí, on už je s Pánem spojen. Znovu se tu objevuje typický janovský protiklad Petra a milovaného učedníka.

Na ohni už je chléb a ryba, ale přesto je Ježíš vyzývá k přinesení další ryby z těch ulovených. Počet 153 měl, zdá se, zvláštní symbolickou hodnotu, která v posledku znamenala plnost a ukazuje podle komentáře Jana Roskovce stejným směrem jako síť, která se přes velké množství ryb neprotrhla. Jde o úplný, ucelený úlovek, dokonalý Ježíšův dar. Ježíšovo slovo je mocné a síť s rybami možná odkazuje také na poslání učedníků. Ježíš je zve ke společnému stolování – on je hostitel, on dává potravu, on je zdrojem úspěchu. Všem je – podobně jako emauzským učedníkům – najednou zcela jasné, kdo je tato postava.

Tento příběh dokumentuje skutečnost, že bez Ježíše je lidská námaha marná, jak to vyjadřuje i podobenství o vinném kmeni a ratolestech z 15. kapitoly. Tam, kde lidská odbornost selhává, protože spoléhá sama na sebe, tam může být snaha najednou úspěšná, jestliže je „iniciativa“ přenechána Ježíšovi – nikoliv v tom smyslu, že by dělal něco za člověka (Petr a jeho společníci musejí vynaložit námahu i po Ježíšově pokynu), ale v tom, že úspěch lidského snažení je přenechán Ježíšovi, že člověk jedná v jeho intencích. Pravé plody pro růst Božího království je možné přinášet jen ve spojení s Ježíšem.

Člověk většinou balancuje mezi odvahou spolehnout se na Ježíšovo slovo a pochybností. Ono totiž spolehnout se na jeho slovo neznamená vyřadit rozum a vzdát se zodpovědnosti. Jak říká sv. Ignác: je třeba dělat vše tak, jako by to záviselo jen na nás, a zároveň pracovat s přesvědčením, že vše závisí na Bohu. Život z víry je zápasem o naplnění těchto slov.