Sobota 23. 10. 2021 – 29. týden v mezidobí
Řím 8,1-11
Bratři! Pro ty, kdo jsou spojeni s Kristem Ježíšem, není tedy nyní žádné odsouzení, vždyť zákon Ducha, který dává život v Kristu Ježíši, osvobodil tě od zákona hříchu a smrti. Neboť na co Zákon nestačil, protože byl bezmocný kvůli tělu, (to vykonal Bůh): poslal svého Syna, aby hřích zničil; a on vzal na sebe tělo, jako mají hříšní lidé, (Bůh) pak na jeho těle hřích odsoudil k zničení. Tak se na nás mělo splnit všecko, co Zákon předpisuje, protože nežijeme podle těla, ale podle Ducha. Ti, kdo žijí, jak chce tělo, usilují jen o věci tělesné; kdo však žijí, jak chce Duch, o věci duchovní. Snahy lidí tělesných vedou ke smrti, snahy lidí duchovních k životu a pokoji. Proto snahy lidí tělesných stojí v nepřátelství s Bohem, neboť nejsou podřízeny Božímu zákonu, ba ani být nemohou. Ti, kdo žijí svému tělu, nemohou se líbit Bohu. Ale vy žijete ne podle těla, nýbrž podle Ducha, jestliže skutečně ve vás přebývá Duch Boží. Kdo totiž nemá Kristova Ducha, ten není jeho. Je-li však ve vás Kristus, tělo je podrobeno smrti kvůli hříchu, ale duch je (plný) života, protože je ospravedlněn. A když sídlí ve vás Duch toho, který z mrtvých vzkřísil Ježíše, pak ten, který z mrtvých vzkřísil Krista Ježíše, probudí k životu i vaše smrtelná těla svým Duchem, který sídlí ve vás.
V tomto textu je poněkud matoucí Pavlova terminologie. Duchovním člověkem se nemyslí někdo, kdo se vznáší nad realitou, asketa, a tělesným člověkem není míněn ten, kdo má rád život a jeho dary. Duchovním člověkem je míněn ten, kdo žije v souladu se svým povoláním od Boha v následování Ježíše Krista, tělesným člověkem ten, kdo zůstává zanořen sám v sobě, ve své sebestřednosti a egoismu, kdo žije jako nevykoupený člověk. Dalo by se také říci, že duchovním člověkem je ten, kdo respektuje etické nároky, kdo usiluje o dobro (což pro Pavla bylo primárně spojeno s vírou v Ježíše Krista), tělesným pak ten, kdo hledá jen vlastní prospěch a potěšení, a to často i na úkor druhých.
Pro Pavla je důležitá i ona transcendentní dimenze života, víra v dosažení plnosti života ve společenství s Bohem přes pozemskou smrt. Eschatologická dimenze života však není ono „zásvětí“, onen druhý břeh, nýbrž něco, co je již tady přítomné, a proto má život v rámci pozemské reality velkou hodnotu, je začátkem něčeho většího a nekonečného a svou kvalitou rozhoduje o budoucnosti.
Lk 13,1-9
K Ježíšovi přišli se zprávou o Galilejcích, jejichž krev smísil Pilát s krví jejich obětních zvířat. Řekl jim na to: „Myslíte, že ti Galilejci, když to museli vytrpět, byli větší hříšníci než ostatní Galilejci? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni podobně zahynete. Anebo oněch osmnáct, na které padla věž v Siloe a usmrtila je: myslíte, že byli větší viníci než ostatní obyvatelé Jeruzaléma? Ne, říkám vám; když se však neobrátíte, všichni právě tak zahynete.“ Vypravoval pak toto podobenství: „Jeden člověk měl na své vinici zasazený fíkovník a přišel na něm hledat ovoce, ale nic nenašel. Proto řekl vinaři: `Hle, už tři léta přicházím hledat ovoce na tomto fíkovníku, a nic nenacházím. Poraz ho! Proč má zabírat půdu?' On mu však odpověděl: `Pane, nech ho tu ještě tento rok. Okopám ho a pohnojím, snad příště ovoce ponese. Jestliže ne, dáš ho pak porazit.'“
Ačkoliv o této příhodě konfliktu Židů s Pilátem nic dalšího z jiných pramenů nevíme, odpovídá historické realitě. Pilát, který jako vysoký římský úředník spravoval Judsko a Samařsko v letech 26-36 n. l., se k Židům choval nevybíravě a provokoval je, což se neobešlo bez krveprolití. Tragické a nešťastné události však nejsou Božím trestem, Ježíš poukaz na ně používá jako varování. Je třeba se změnit, dokud je čas. Přidané podobenství pak mluví o Boží trpělivosti. Bůh nechce člověka trestat a zničit, ale chce, aby žil náležitě – k tomu mu dává čas, který je ovšem třeba využít, protože člověk nikdy neví, kolik času mu ještě zbývá.
