Zamyšlení k mešním textům z 24. 3. 2024

Neděle 24. 3. 2024 – Květná neděle

Iz 50,4-7

Pán, Hospodin, mi dal dovedný jazyk, abych uměl znaveného poučovat utěšujícím slovem. Každé ráno mi probouzí sluch, abych ho poslouchal, jak je povinnost učedníka. Pán, Hospodin, mi otevřel ucho a já se nezdráhal, necouvl nazpět. Svá záda jsem vydal těm, kteří mě bili, své líce těm, kteří rvali můj vous. Svou tvář jsem neskryl před hanou a slinou. Pán, Hospodin, mi však pomáhá, proto nejsem potupen. Proto dávám své tváři ztvrdnout v křemen a vím, že nebudu zahanben.

Úryvek je vzat ze třetí písně Služebníka Hospodinova z druhé části knihy Izajáš. Služebník Hospodinův, tajemná mesiánská postava v 6. století př. n. l., je charakterizován otevřeným uchem, tedy pozorným nasloucháním, a to i v situaci dramatického konfliktu. Bůh svému Služebníku otevřel ucho, aby slyšel a rozuměl tomu, co se děje. Důsledkem toho je konflikt, potupa a násilí, jejichž obětí se Služebník stává. On však svou důvěru vložil do Hospodina, neboť není důležité, co si myslí lidé, nýbrž obstát tváří v tvář Bohu. Všechno toto se naplnilo na Ježíšovi, ani on uprostřed posměchu, utrpení a nenávisti necouvl nazpět a Bůh se ho ujal. I když jinak, než by si člověk představoval.

Naslouchat Hospodinu, jak je povinností učedníka, je v chaosu současné doby velmi obtížné, ale snad to znamená všimnout si, co je třeba dělat. Každé ráno je možné si uvědomit, že nový den je novou šancí žít dobře, dělat, co člověk poznává jako dobré a často i nutné. Boží vůle není nějaké posvátné fatum, něco těžko poznatelného, nýbrž poctivý život podle svědomí.

Flp 2,6-11

Kristus Ježíš, ačkoli má božskou přirozenost, nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži. Proto ho také Bůh povýšil a dal mu Jméno nad každé jiné jméno, takže při Ježíšově jménu musí pokleknout každé koleno na nebi, na zemi i v podsvětí a každý jazyk musí k slávě Boha Otce vyznat: Ježíš Kristus je Pán.

Tento hymnus z Listu Filipanům, původně asi ještě předpavlovský, mluví o Ježíšově dráze totálního vyprázdnění (kenosi – řecky kenos znamená prázdný) a povýšení. Ten, který byl u Boha, se vzdal svého výsostného postavení a přijal podmíněnost lidské existence, a to až do nejtrpčího konce. První člověk pohrdl svým člověčenstvím a chtěl být rovný Bohu, ten, jenž jím byl, toto porušené člověčenství na sebe vzal, aby je obnovil a vrátil tam, kde mělo původně být. A musel právě kvůli tomuto porušení projít temnotou hříchu-smrti.

Mk 14,1-15,47

Bylo dva dni před velikonocemi a svátky nekvašeného chleba. Velekněží a učitelé Zákona hledali příležitost, jak by se Ježíše lstí zmocnili a jak by ho připravili o život; říkali totiž: „Jenom ne o svátcích, aby nedošlo ke vzbouření lidu.“ Když byl Ježíš v Betánii v domě Šimona Malomocného, přišla k němu při jídle žena s alabastrovou nádobkou drahocenného oleje z pravého nardu, rozlomila nádobku a olej mu vylila na hlavu. Někteří to však těžce nesli a mezi sebou si říkali: „Nač došlo k takovému plýtvání tím olejem? Vždyť se ten olej mohl prodat za víc než tři sta denárů a mohli jsme je dát chudým.“ A zlobili se na ni. Ježíš však řekl: „Nechte ji! Proč jste na ni zlí? Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte mezi sebou vždycky a můžete jim prokazovat dobrodiní, kdykoli chcete, mne však vždycky nemáte. Udělala, co mohla: už napřed moje tělo pomazala k pohřbu. Amen, pravím vám: Všude na celém světě, kde bude hlásáno evangelium, bude se na její památku vypravovat také o tom, co vykonala.“

Ježíš je v ohrožení života a ví o tom. Ví, že konfrontace s židovským establishmentem i římskou mocí je nevyhnutelná, i když existuje šance, že to nemusí skončit jeho smrtí. Přesto všechno je v klidu na návštěvě a nechá se „oslavovat“. Jeho učedníci nic moc nechápou, v zásadě ani, kým Ježíš je a jaké má poslání. Meditují o ekonomických záležitostech. Protože se nemohou zlobit na Ježíše, obrací se jejich nevole vůči té ženě, která drahocenným olejem potřela Ježíšovu hlavu. Spíš než že jim šlo o chudé, to vypadá jako taková malá závist, která se maskuje dobročinnými účely. To není ani nám neznámé jednání. Zde v Mk jsou to obecně učedníci, kdo se rozčilují, a neznámá žena. V Janově evangeliu je tou ženou Marie, sestra Marty, děj se odehrává v domě Lazarově a rozčiluje se pouze Jidáš, kterého evangelista označí za zloděje, který bere ze společné pokladny. V Mk je to však koletivní záležitost učedníků a Ježíš se anonymní ženy zastává. Ona si ho váží, prokazuje mu úctu – na rozdíl od učedníků.

Jidáš Iškariotský, jeden z Dvanácti, odešel k velekněžím, aby jim ho zradil. Jak to uslyšeli, zaradovali se a slíbili, že mu dají peníze. Hledal tedy vhodnou příležitost, jak by ho zradil.

Proč se Jidáš rozhodl Ježíše zradit a v čem měla jeho zrada spočívat, evangelium nespecifikuje. Přece Ježíš již dal jasně najevo, že mu hrozí smrt! Většinou se uvádí, že mu šlo o peníze, ale to zřejmě ten hlavní důvod nebyl. Vždyť dopředu nevěděl, že je dostane. Nejspíš tím důvodem bylo zklamání, že ono slibované Boží království se neobjevuje, zklamání z Ježíše jako neúčinného mesiáše. Možná ho chtěl vyprovokovat k akci, možná to byl jen čin frustrovaného, zklamaného člověka, který to s Ježíšem vzdal. Ani tohle není dnes nijak vzácné. Ježíš na mnohé prosby a očekávání neodpovídá tak, jak by si člověk přál.

První den o svátcích nekvašeného chleba, když se zabíjel velikonoční beránek, zeptali se učedníci (Ježíše): „Kam chceš, abychom ti šli připravit velikonoční večeři?“ Tu poslal dva ze svých učedníků a řekl jim: „Jděte do města, a (tam) vás potká člověk, který ponese džbán vody. Jděte za ním, a kam vejde, řekněte hospodáři: `Mistr vzkazuje: Kde je pro mě večeřadlo, v kterém bych mohl se svými učedníky jíst velikonočního beránka?' On vám ukáže velkou horní místnost opatřenou lehátky a připravenou. Tam nám přichystejte večeři!“ Učedníci odešli, přišli do města a nalezli všechno tak, jak jim řekl, a připravili velikonočního beránka. Večer přišel Ježíš s Dvanácti. Když byli u stolu a jedli, řekl: „Amen, pravím vám: Jeden z vás mě zradí, ten, který se mnou jí.“ Zarmoutili se a začali mu říkat jeden přes druhého: „Jsem to snad já?“ Odpověděl jim: „Jeden z Dvanácti, který si se mnou namáčí v téže míse. Syn člověka sice odchází, jak je o něm psáno, ale běda tomu člověku, který Syna člověka zradí. Pro toho člověka by bylo lépe, kdyby se nebyl narodil.“ Když jedli, vzal chléb, požehnal ho, lámal a dával jim ho se slovy: „Vezměte. To je mé tělo.“ Potom vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni. A řekl jim: „To je má krev, (krev) nové smlouvy, která se prolévá za všechny. Amen, pravím vám: Už nikdy nebudu pít z plodu révy až do toho dne, kdy z nového (plodu) budu pít v Božím království.“

Ježíš slaví se svými učedníky svou poslední večeři, poslední společnou slavnost. Jidáš je při ní. Když Ježíš přeznačuje tuto večeři ve svou oběť, je Jidáš u toho. Ježíš jej nevyloučil, i když o jeho zradě věděl, nýbrž mu stále otevírá možnost to neudělat, varuje jej a stále mu nabízí jinou perspektivu, jiné pochopení toho, co je Boží království a kým je on.

Potom zazpívali chvalozpěv a vyšli na Olivovou horu. Ježíš jim řekl: „Všichni se pohoršíte, neboť je psáno: ‚Budu bít pastýře, a ovce se rozprchnou.‘ Ale po svém vzkříšení vás předejdu do Galileje.“ Petr mu (na to) řekl: „I kdyby se všichni pohoršili, já ne!“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, že ty dnes, této noci, dříve než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ Ale on ještě rozhodněji tvrdil: „I kdybych měl s tebou jít na smrt, nezapřu tě!“ Stejně tak mluvili všichni. Přišli k venkovskému dvorci zvanému Getsemany. Ježíš řekl učedníkům: „Poseďte tady, až se pomodlím.“ A vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana. Pak se ho zmocnila hrůza a úzkost. Řekl jim: „Má duše je smutná až k smrti. Zůstaňte zde a bděte!“ Trochu poodešel, padl na zem a modlil se, aby ho, jestliže je to možné, minula ta hodina. Řekl: „Abba, Otče, tobě je všechno možné; odejmi ode mě tento kalich! Avšak ne co já chci, ale co ty (chceš).“ Potom se vrátil a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: „Šimone, spíš? To jsi nemohl ani jednu hodinu bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé.“ A zas odešel a modlil se stejnými slovy. Znovu se vrátil a našel je, jak spí, protože se jim únavou zavíraly oči, takže nevěděli, co by mu odpověděli. Přišel potřetí a řekl jim: „Ještě spíte a odpočíváte? - Už dost! Přišla ta hodina: teď bude Syn člověka vydán do rukou hříšníků. Vstaňte, pojďme! Hle, je tady můj zrádce.“

Dokud nejde do tuhého, mají učedníci v čele s Petrem spoustu odvahy. Ježíš však dobře ví, jak to chodí. A přesto se nad svými učedníky nepohoršuje, nerozčiluje a Petra se Zebedeovci si dokonce bere s sebou ke svému poslednímu vnitřnímu zápasu. A ten je tvrdý. Ani Ježíšovi se nechce umírat, dát svůj život všanc takříkajíc zbytečně, protože ani židovští předáci ani římská správa za to nestojí. Nakonec odvahu k přijetí smrti jako daru pro svět zapletený se zlem vybojuje. Zůstává věrný svému poslání.

Jeho učedníci to ovšem vůbec nechápou, stále ještě jsou v zajetí svých představ a usínají. Spánek tu není jen znamením únavy, jde o hlubší rovinu. Učedníci jsou stále ještě jako děti, které nechápou. Jsou milosrdně vzdáleni od toho, oč jde, svým soustředěním na sebe.

Když ještě mluvil, hned se objevil Jidáš, jeden ze Dvanácti, a s ním celý houf s meči a kyji, (jak je poslali) velekněží, učitelé Zákona a starší. Jeho zrádce s nimi smluvil znamení: „Koho políbím, ten to je; toho se chopte a obezřetně ho odveďte!“ A když (Jidáš) přišel, hned přistoupil (k Ježíšovi) a řekl: „Mistře“ a políbil ho. Oni pak vztáhli ruce na (Ježíše) a zmocnili se ho. Jeden z okolostojících však vytasil meč, udeřil veleknězova služebníka a uťal mu ucho. Ježíš jim řekl: „Jako na zločince jste vytáhli s meči a kyji, abyste mě zatkli. Býval jsem den co den u vás v chrámě a učil, a nezmocnili jste se mě. Nuže, ať se splní (výroky) Písma!“ Tu ho všichni opustili a utekli. Jeden jinoch šel za ním, měl pouze lněné plátno přehozené přes holé tělo. I toho se chtěli zmocnit, ale on jim nechal plátno v rukou a utekl nahý.

Jidášův odklon od Ježíše je dokonán. Přešel na stranu Ježíšových odpůrců a kritiků, nedůvěřivců a těch, kdo v něm viděli nebezpečí. Nejspíš opravdu z frustrace – jeho zradu, vnitřní zradu, symbolizuje jeho polibek. Nejde o to, že by ostatní Ježíše nepoznali, ale je to z jeho strany definitivní rozloučení s Ježíšem, ys tím, do něhož vkládal své naděje, a nyní se cítí podveden a zklamán. Ježíš se fyzicky nebrání, někdo z davu se sice vzchopí k akci, ale učedníci jen tupě přihlížejí. A pak všichni zdrhnou ze strachu, že by na ně také mohlo dojít. Ježíš ukazuje svými slovy na nesmyslnost, zbabělost a záludnost celé této noční akce.

Ježíše odvedli k veleknězi. Tam se shromáždili všichni velekněží, starší a učitelé Zákona. Petr šel zpovzdálí za ním až dovnitř do veleknězova dvora; sedl si mezi služebníky k ohni a ohříval se. Velekněží a celá velerada hledali nějaké svědectví proti Ježíšovi, aby ho mohli odsoudit k smrti, ale nenacházeli. Mnozí sice proti němu lživě vypovídali, ale jejich výpovědi nebyly shodné. Někteří pak vystoupili a lživě proti němu vypovídali: „My jsme ho slyšeli, jak říkal: Já zbořím tento chrám, udělaný rukama, a ve třech dnech vystavím jiný, rukama neudělaný.“ Ale ani v této věci nebylo jejich svědectví shodné. Tu povstal velekněz, (postavil se) doprostřed a zeptal se Ježíše: „Nic neodpovídáš na to, co tito (lidé) proti tobě vypovídají?“ On však mlčel a vůbec nic neodpověděl. Velekněz se ho znovu zeptal: „Ty jsi Mesiáš, syn Požehnaného?“ Ježíš odpověděl: „Tys (to) řekl. A uvidíte Syna člověka, jak sedí po pravici Všemohoucího a jak přichází v nebeských oblacích.“ Tu roztrhl velekněz své roucho a prohlásil: „Nač ještě potřebujeme svědky? (Právě) jste slyšeli rouhání. Co o tom soudíte?“ Oni všichni prohlásili, že je hoden smrti. Někteří začali na něho plivat, zahalovali mu tvář, tloukli ho pěstmi a říkali mu: „Ukaž, že jsi prorok!“ Také služebníci se do něho pustili a bili ho.

Výslech jak se patří. Když to nevychází s falešnými svědectvími, tak sugestivní otázky, na něž nelze odpovědět tak, aby to nebylo v neprospěch dotyčného. Rozsudek je tak jako tak dopředu jasný, jen se hledá způsob, jak ho učinit publikovatelný. Fake news a konspirační teorie fungovaly ve starověku stejně jako dnes. A navíc davová psychóza – také stejné jako dnes. Nic z toho, co Ježíšovi předhazovali, nebylo de facto trestné, nebylo rouháním. Vůle zbavit se nepohodlného člověka je vždy silná a většinou silnější než pravda.

Petr byl dole na dvoře a přišla tam také jedna z veleknězových služek. Když uviděla Petra, jak se ohřívá, podívala se na něj a řekla: „Ty jsi také byl s tím nazaretským Ježíšem!“ Ale on to zapřel: „Nevím ani nerozumím, co povídáš.“ Pak šel ven k prostranství u brány. A kohout zakokrhal. Ta služka tam Petra uviděla a hned zase začala říkat (lidem), kteří tam stáli: „To je jeden z nich.“ Ale on opět zapíral. Za chvilku zase řekli Petrovi ti, kteří tam stáli: „Opravdu, patříš k nim, vždyť jsi přece Galilejec.“ On se však začal zaklínat a přísahat. „Neznám toho člověka, o kterém mluvíte!“ A hned zakokrhal kohout podruhé. Tu si Petr vzpomněl na slovo, které mu Ježíš řekl: „Než kohout dvakrát zakokrhá, třikrát mě zapřeš.“ A propukl v pláč.

Pro Petra došlo na lámání chleba. K jeho zásluze lze přičíst, že Ježíše neopustil a neutekl jako ostatní, ale šel za ním, aby mu byl nablízku. Pak ho ale přemohl strach, když viděl, že to s Ježíšem vůbec nevypadá dobře. Jeho reakce je pochopitelná. Když se člověk o sebe bojí, tak nezná bratra. Pak ovšem Petrovi došlo, co se stalo, že Ježíš měl zase pravdu. On není tím, za koho by se rád považoval. To ho zasáhlo, takže se zhroutil, evangelista říká „rozplakal“. Ale nejde jen o slzy, nýbrž o hluboké sebepoznání, zklamání ze sebe sama. Petra ještě čeká namáhavá cesta ke skutečné zralosti víry.

Hned zrána velekněží se staršími a učiteli Zákona, to je celá velerada, vynesli rozhodnutí, dali Ježíše v poutech odvést a vydali ho Pilátovi. Pilát se ho otázal: „Ty jsi židovský král?“ On mu odpověděl: „Ty (to) říkáš.“ Velekněží proti němu přednesli mnoho žalob. Pilát se ho znovu zeptal: „Nic neodpovídáš? Hleď, co všechno na tebe žalují!“ Ježíš však už vůbec nic neodpověděl, až se Pilát divil. O svátcích jim (vladař) propouštíval vězně, o kterého požádali. Právě byl ve vězení jistý Barabáš ještě s jinými vzbouřenci, protože se při vzpouře dopustili vraždy. Lid přišel nahoru a začal Piláta prosit o to, co pro ně vždycky dělával. Pilát jim na to řekl: „Chcete, abych vám propustil židovského krále?“ Věděl totiž, že ho velekněží vydali z nenávisti. Velekněží však poštvali lid, ať jim raději propustí Barabáše. Pilát se jich znovu zeptal: „Co tedy mám udělat s tím, kterému říkáte židovský král?“ Oni začali křičet: „Ukřižuj ho!“ Pilát jim namítl: „Ale co udělal špatného?“ Oni však křičeli ještě víc: „Ukřižuj ho!“ Pilát chtěl lidu vyhovět, proto jim propustil Barabáše.

Zfanatizovaný dav zničí kohokoliv. Vinu však nesou především ti, kdo vlnu nenávisti vyvolají. Každý sice nese svou dávku odpovědnosti, ale davová psychóza je silná. Ježíš překážel, bylo třeba se jej za každou cenu zbavit, dav se k tomu hodil velmi dobře. Pilát se v líčení evangelisty snaží vykroutit, protože mu je jasné, že věci jsou jinak, ale nakonec mu jednom životě pro něj bezvýznamného Žida nezáleží. Když to chtějí, mají to mít, co je mi koneckonců do toho. Alespoň bude klid.

Ježíše dal zbičovat a vydal ho, aby byl ukřižován. Vojáci ho odvedli dovnitř dvora, to je do vládní budovy, a svolali celou četu. Oblékli mu rudý plášť, upletli trnovou korunu a nasadili mu ji. Pak ho začali pozdravovat: „Buď zdráv, židovský králi!“ Bili ho rákosovou holí po hlavě, plivali na něj, klekali na kolena a holdovali mu.

Ježíš je předán vojákům, aby s i z něj udělali fackovací panenku, ztropili posměch a pro výstrahu ho zbičovali. Takovéto příběhy se skutečně odehrály. Dobrá kratochvíle pro vojáky, mají si na kom vybít svou agresi. Netuší, že Ježíš je skutečně král, ovšem jinak, než oni to vidí. Oni vidí jen světskou realitu. A to je Ježíš ubožák, kterého se vzdali vlastní lidé. Jakýpak král!

Když se mu dost naposmívali, svlékli mu rudý plášť, oblékli mu zase jeho šaty a vyvedli ho, aby ho ukřižovali. Jistého Šimona z Kyrény, který právě přicházel z pole a šel kolem – otce Alexandrova a Rufova – přinutili, aby nesl jeho kříž. Přivedli ho na místo, kterému se říkalo Golgota, což znamená v překladu Lebka. Dávali mu víno s přimíchanou myrhou, ale on ho nepřijal. Přibili ho na kříž a rozdělili si jeho šaty: losováním o nich rozhodli, co si kdo má vzít. Bylo devět hodin dopoledne, když ho ukřižovali. Jeho provinění hlásal nápis: „Židovský král“. Zároveň s ním ukřižovali dva zločince, jednoho po jeho pravici, druhého po levici. Ti, kdo přecházeli okolo, potupně proti němu mluvili, potřásali hlavou a říkali: „Hleďme, chceš zbořit chrám a ve třech dnech ho zase vystavět! Zachraň sám sebe a sestup z kříže! Stejně tak se mu mezi sebou posmívali i velekněží a učitelé Zákona a říkali: „Jiným pomohl, sám sobě pomoci nemůže. Mesiáš, izraelský král! Ať nyní sestoupí z kříže, abychom to viděli a uvěřili!“ Tupili ho i ti, kdo byli spolu s ním ukřižováni. Když bylo dvanáct hodin, nastala tma po celém kraji až do tří odpoledne. Ve tři hodiny zvolal Ježíš mocným hlasem: „Eloi, Eloi, lema sabachthani?“, to je v překladu: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ Když to uslyšeli někteří z těch, kdo stáli kolem, řekli: „Hleďte, volá Eliáše!“ Jeden z nich odběhl, namočil houbu do octa, nastrčil ji na rákosovou hůl a chtěl mu dát pít; říkal přitom: „Počkejte, chceme vidět, zdali ho Eliáš přijde sejmout!“ Ježíš však vydal mocný hlas a vydechl naposled.

Zubožený, zbitý a zdevastovaný Ježíš si má nést příčné břevno kříže, popravčí nástroj sám. Nést trám je náročné i pro silného muže, natož pro někoho, koho zbili k smrti. Nakonec kříž naloží na prvního, kdo se natrefí, Šimona z Kyrény. Není snadné být takto vtažen do něčeho, co se člověka vlastně netýká. Ale Šimon nemohl nic dělat, musel si to břevno vzít na ramena. Možná ho to proměnilo, protože z toho, že evangelista jmenuje jeho syny, je zřejmé, že hrál důležitou roli v prvokřesťanské komunitě.

Ježíš je ukřižován, což byl potupný trest, zcela dehonestující smrt. Tou Římané trestali své odpůrce v provinciích, otroky apod. Je podivné, že se k této potupě, demonstrující římskou moc, přidávají sami Židé. Ježíš je připočten ke vzbouřencům, zélótům, s nimiž neměl vůbec nic společného. Ale i ti dva jím pohrdají, protože k nim nepatřil, vždyť byl antimilitarista, člověk odmítající násilí.

Ježíš prochází temnotou, cituje žalm 22 (to ponechává ještě Matoušovo evangelium, ostatní to vynechávají). Zakouší odloučenost od Boha, situaci hříchu, kterou neznal. V tom snad lze vidět, co znamená „vzal na sebe naše hříchy“. Lidé kolem něho nic nechápou a je jim to v zásadě jedno, pasou se na jeho utrpení, protože v něm nalézají potvrzení toho, že udělali dobře, když v něho neuvěřili. Ježíš v jejich očích ztroskotal, jeho smrt popírá vše, co do té doby dělal – všechny jeho mocné skutky, všechna jeho účinná slova ztratila pro ně jakýkoliv smysl, svou závažnost. Umřel jako zločinec, odmítly ho všechny dobové autority. Co s ním?

Chvíle tiché modlitby

Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů. Když setník, který stál při tom naproti němu, uviděl, že tak vydechl naposled, prohlásil: „Tento člověk byl opravdu Syn Boží!“ Zpovzdálí také přihlížely (některé) ženy, mezi nimi Marie Magdalská, Marie, matka Jakuba Mladšího i Josefa, a Salome. Ty ho následovaly a sloužily mu už tehdy, když působil v Galileji – i mnoho jiných, které spolu s ním přišly do Jeruzaléma.

Bůh však dává najevo, že je tomu jinak. A ten, kdo to jako první pochopí, je pohan, římský voják. Pod křížem z Ježíšových blízkých zůstaly jen ženy. Žena unese hodně a vytrvá až do konce.

Mezitím už nastal večer. Protože byl den příprav před sobotním svátkem, přišel vážený člen velerady Josef z Arimatie, který sám také očekával Boží království, a odvážně šel k Pilátovi a vyžádal si Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že by už zemřel. Dal si proto zavolat setníka a ptal se ho, zdali je už mrtev. Když mu to setník potvrdil, daroval Josefovi mrtvé tělo. Ten koupil lněné plátno, sňal tělo, zavinul ho do plátna a uložil do hrobky, která byla vytesaná ve skále, a před vchod do hrobky přivalil kámen. Marie Magdalská a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl (Ježíš) položen.

Učedníci se vytratili a o Ježíšovo tělo se stará Josef z Arimatie, kupodivu jeden z důležitých členů velerady. Ten si vyžádá Ježíšovo tělo a pohřbí je. Ženy to sledují. Kde zůstali ti, kteří s Ježíšem téměř tři roky chodili a žili? Nejvěrnějšími se nakonec ukázaly ženy, a pak jeho anonymní (tajný) přívrženec, příslušník kritizovaného židovského establishmentu, a pohanský voják. Skutečný paradox, kterého si pozdější církev zapomněla všimnout.

Farnost Dolní Počernice

ŘÍMSKOKATOLICKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA FARNOSTI U KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

Číslo účtu

2400040748/2010, Fio Banka

Kontakty

Třída Národních hrdinů 71

190 12 Praha 9 – Dolní Počernice

administrátor farnosti

P. Libor Ovečka, tel: 732 944 964

© 2024 ŘÍMSKOKATOLICKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA FARNOSTI U KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE