Pondělí 25. 5. 2026 – památka P. Marie, Matky církve
Památka Panny Marie, Matky církve, byla zavedena papežem Františkem v dekretu Kongregace pro bohoslužbu a svátosti z 11. února 2018.
Gn 3,9-15.20
Když Adam pojedl ze stromu, zavolal na něj Hospodin Bůh a řekl mu: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, že jsem nahý, a proto jsem se skryl.“ (Bůh) řekl: „Kdopak ti pověděl, že jsi nahý? Jistě jsi jedl ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst!“ Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala z toho stromu, a tak jsem jedl.“ Hospodin Bůh se zeptal ženy: „Cos to udělala?“ Žena odpověděla: „Had mě svedl, a tak jsem jedla.“ Tu řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protože jsi to udělal, buď zlořečený mezi všemi krotkými i divokými zvířaty. Budeš se plazit po břichu a žrát prach po všechny dny svého života. Nepřátelství ustanovuji mezi tebou a ženou, mezi potomstvem tvým a jejím. Její potomstvo ti rozdrtí hlavu, zatímco ty budeš šlapat po jeho patě.“ Člověk dal své ženě jméno Eva, neboť se stala matkou všech živých.
Maria je v tradici chápána jako nová Eva. Eva je matkou živých, stojí na počátku lidského rodu, Maria je matkou těch znovunarozených, matkou církve. Eva s Adamem podlehli pokušení a vztáhli ruku po plodu stromu poznání, po rovnosti Bohu, Maria se vzdala všech svých nároků, aby splnila Boží plán, což ji dovedlo až pod kříž, na němž zemřel její syn. Dvě ženy, které stojí na počátku dějin lidstva: Eva jako ta první, v jejíž linii stojí každý člověk, Maria jako ta, skrze niž přichází nabídka nového života pro každého člověka ve smrti a zmrtvýchvstání jejího syna. I Maria stojí v lidské linii Evině, i pro ni je Eva matkou, avšak na rozdíl od ostatních nestojí v linii života poznamenaného lidskou touhou po rovnosti Bohu, poznamenaného lidským hříchem. Proto z ní může Bůh učinit matku svého Syna, proto může být naplněna Bohem a zrodit počátek nového života. Evino potomstvo je stále ohroženo hříchem neposlušnosti, odpadu, pýchy a sebestřednosti, ale zároveň je neseno nadějí na překonání tohoto stavu. Proto se už v této pasáži (Hospodinova slova k hadovi) mluví o tzv. protoevangeliu.
Jan 19,25-34
U Ježíšova kříže stála jeho matka, příbuzná jeho matky Marie Kleofášova a Marie Magdalská. Když Ježíš uviděl svou matku a jak při ní stojí ten učedník, kterého měl rád, řekl matce: „Ženo, to je tvůj syn.“ Potom řekl učedníkovi: „To je tvá matka.“ A od té chvíle si ji ten učedník vzal k sobě. Potom, když Ježíš věděl, že už je všechno dokonáno, řekl ještě: „Žízním.“ Tak se mělo splnit Písmo. Stála tam nádoba plná octa. Nasadili tedy na yzop houbu naplněnou octem a podali mu ji k ústům. Když Ježíš přijal ocet, řekl: „Dokonáno je!“ Pak sklonil hlavu a skonal. Protože byl den příprav, takže mrtvá těla nesměla zůstat na kříži přes sobotu – tu sobotu totiž byl velký svátek – požádali židé Piláta, aby byly ukřižovaným přeraženy nohy a aby byli sňati. Přišli tedy vojáci a přerazili kosti prvnímu i druhému, kteří s ním byli ukřižováni. Když však přišli k Ježíšovi, viděli, že už je mrtvý. Proto mu kosti nepřerazili, ale jeden z vojáků mu kopím probodl bok a hned vyšla krev a voda.
Ježíš na kříži svěřuje svého milovaného učedníka své matce a ji právě jemu. Na kříži Ježíš dává všechno: je obrán o všechno, o šaty, o svou důstojnost, o důstojnou smrt, o život, o prožívání Boží blízkosti. A v té chvíli se vzdává i své matky a místo sebe ji svěřuje učedníka a v něm všechny další. V té chvíli i ona musí překročit svou bolest a stát se matkou opuštěných, zraněných, zarmoucených…, matkou šířící život. Ve vrcholné chvíli své sebevydanosti předává Ježíš štafetu recipročního sebedarování dál své matce a svému učedníkovi, s nímž ho spojovala sebedarující láska. Maria je matkou církve, ale zároveň je její součástí: ona přijímá milovaného učedníka za syna a on ji přijímá za matku, o niž se má starat. Ježíš tak do základu církve klade reciprocitu vzájemné lásky a zodpovědnosti jednoho za druhého. Maria tu stojí jako vzor i zdroj této lásky a zodpovědnosti.
„Dokonáno jest“. Ježíšův pozemský příběh skončil, Ježíš zemřel na kříži. Jak těžké to pro jeho matku muselo být, si sotva umíme představit: Ježíš umírá jako zločinec-povstalec, opovrhován vlastními lidmi, opuštěn nejbližšími, odsouzen k zapomenutí. V co mohla Maria doufat? A přece všechno nakonec dopadlo jinak. Naděje i pro nás, když máme pocit, že Bůh je vzdálen a nechává svět působení zla.
Úterý 26. 5. 2026 – 8. týden v mezidobí, památka sv. Filipa Neriho
1 Petr 1,10-16
Milovaní! Jak (se uskuteční) spása, to se snažili poznat a to zkoumali už proroci. Předpovídali o těch dobrodiních, (kterých se mělo dostat) vám. Zkoumali, na který čas a na jaké okolnosti poukazoval Kristův Duch, (který) v nich (působil), protože on už předem potvrzoval, že Kristus musí trpět a pak být oslaven. Dostalo se jim zjevení, že tuto službu konají ne pro sebe, ale pro vás – a teď jsou vám (ty pravdy) zvěstovány od hlasatelů evangelia skrze Ducha svatého poslaného z nebe. (Jsou to pravdy,) do kterých i andělé touží důkladněji nahlédnout. Mějte proto ochotnou mysl, (na věci se dívejte) střízlivě a celou svoji naději upněte k tomu Božímu daru, kterého se vám dostane, až se zjeví Ježíš Kristus. Jste-li poslušné děti, nepřizpůsobujte se (špatným) vášním z minulého života, kdy jste ještě neměli poznání. Ale v celém svém chování buďte svatí, jako je svatý ten, který vás povolal. Stojí přece v Písmu: ‚Buďte svatí, neboť já jsem svatý.‘
Autor listu zaměřuje pozornost svých adresátů k daru, kterého se jim vírou dostává. Jsou vyvolenými, protože mají přístup k pravdě, k tajemství spásy, kterou i proroci pouze tušili a o níž ani andělé nemají hlubokou znalost, protože se týká vztahu Boha a lidí. Ti, kdo uvěřili, mají tedy důvod k radosti, a to i přes těžké věci, které jim do života kvůli jejich víře přicházejí. Mají se dívat střízlivě, tedy nemají se tím, co se děje, nechat zahnat do kouta, propadat beznaději, zoufalství, depresím. Mají žít z jistoty jim zjevené pravdy. A hlavně mají být svatí, protože patří svatému Bohu.
Autor zatím zcela nekonkretizuje, co to konkrétně znamená, být svatým, ale odkazuje na následování Ježíše Krista, který je povolal. Jednou z charakteristik svatosti je opuštění hříšné minulosti, tedy podléhání nejrůznějším svodům. Uplatňování střízlivosti a otevřená mysl člověku dovolují nalézat cestu svatosti v konkrétních proměnných podmínkách života.
Mk 10,28-31
Petr řekl Ježíšovi: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou.“ Ježíš odpověděl: „Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný! A tak mnozí první budou posledními a poslední prvními.“
Petr po příběhu s bohatým mužem a rozhovoru o bohatství a přístupu do Božího království klade otázku, jak to tedy bude s nimi, učedníky, kteří skutečně vše opustili a výzvu k následování přijali. Ježíš Petra i všechny další ujišťuje, že toho nemusejí litovat, že vše jim bude vynahrazeno, a to ne až za hranicemi času, ale už tady na zemi. To muselo být zvláštní ujištění v situaci, kdy byli potulnými společníky Ježíšovými, kdy často neměli ani co jíst. A přece se tak stalo, i když jinak, než by se dalo čekat. Se vznikem církve se učedníkům a následovníkům Ježíšovým dostalo mnoho z toho, co jim bylo slíbeno, i když ne jako trvalý osobní majetek nebo rodina. Církev se stala společenstvím, kde měla vládnout solidarita, bratrství, láska, společenství stolu, zajištění potřeb. Leckde tomu tak přes různé problémy opravdu bylo.
Ten, kdo se chce sám zajistit (první), může o vše přijít a musí se pořád zajišťovat, a ten, kdo si nedělá přehnané starosti, kdo žije pro druhé (poslední), dostává, co potřebuje, a žije bez nároků a starostí. Tak jsou poslední prvními a první posledními i z hlediska radosti ze života už tady na zemi.
Středa 27. 5. 2026 – 8. týden v mezidobí
1 Petr 1,18-25
Milovaní! Víte přece, že jste ze svého prázdného způsobu života, jak jste ho zdědili po předcích, byli vykoupeni ne snad nějakými (věcmi) pomíjejícími, stříbrem nebo zlatem, ale drahou krví Krista jako bezúhonného a neposkvrněného beránka. On byl ovšem k tomu vyhlédnut už před stvořením světa, ale pro vás se objevil (teď) na konci časů. Skrze něho jste uvěřili v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a oslavil, takže když věříte, můžete zároveň v Boha i doufat. Očistili jste se poslušností vůči pravdě, abyste byli schopni nestrojené bratrské lásky. Mějte se proto navzájem rádi upřímně a vroucně. Vždyť se vám dostalo nového života, a to ne plodivou silou pomíjející, ale nepomíjející: živým a neproměnným Božím slovem. Neboť `každý člověk je jako tráva a všechna jeho nádhera jako květ trávy. Tráva uschne a květ opadá, ale slovo Páně trvá navěky‘ – totiž slovo (evangelia), které vám bylo zvěstováno.
Autor listu (jde nejpravděpodobněji o pseudepigraf pod jménem Petrovým) jednak nepřímo hovoří o Ježíšově preexistenci, resp. o Božím záměru s osobou Ježíše Krista, a jeho vtělení interpretuje jako konec času. Tím samozřejmě nechce říci, že nastává konec – od té doby uplynulo víc než 19 století, ale že Ježíšovým narozením, smrtí a zmrtvýchvstáním začala poslední etapa lidských dějin, změnila se situace vztahu Boha a člověka. Z toho může člověk (adresát listu) těžit. Křtem člověk vstoupil do bezprostředního vztahu k Bohu a má z toho i pro své jednání vyvozovat důsledky (autor samozřejmě má na mysli dospělé lidi, kteří byli pokřtěni). Jednání má být založeno na vzájemné úctě, respektu a lásce. Novým životem je míněn podíl na věčnosti, jejž je možné mít už v rámci pozemské existence.
Mk 10,32-45
Petr řekl Ježíšovi: Učedníci byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš pospíchal před nimi; byli zaraženi a následovali ho s bázní. Vzal si stranou zase svých Dvanáct a začal jim mluvit o tom, co na něj čeká: „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a učitelům Zákona. Odsoudí ho k smrti a vydají pohanům a budou se mu posmívat a plivat na něj a zbičují a zabijí ho, ale po třech dnech vstane.“ Tu k němu přistoupili Zebedeovi synové Jakub a Jan a řekli mu: „Mistře, rádi bychom, kdybys nám splnil, oč tě požádáme.“ Odpověděl jim: „Co chcete, abych pro vás udělal?“ Řekli mu: „Dej, ať v tvé slávě zasedneme jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici.“ Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, co chcete. Můžete pít kalich, který já piji, nebo dát se ponořit v křest, ve který já budu ponořen?“ Oni mu odpověděli: „Můžeme!“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, pít budete, a v křest, ve který já budu ponořen, ponořeni budete. Ale posadit po mé pravici nebo levici není má věc, nýbrž je pro ty, kterým je to připraveno.“ Když to slyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na Jakuba a na Jana. Ježíš si je zavolal a řekl jim: „Víte, že ti, kdo se pokládají za panovníky, tvrdě vládnou národům a velmoži jim dávají cítit svou moc. Mezi vámi však tomu tak nebude. Ale kdo by chtěl být mezi vámi veliký, ať je vaším služebníkem, a kdo by chtěl být mezi vámi první, ať je otrokem všech. Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny.“
Ježíš v podání evangelisty již potřetí svým učedníkům sděluje, co ho čeká – zrada, pohana, výsměch, odsouzení, smrt, zmrtvýchvstání. On, jejich Mistr, jim potřetí předkládá, že v Jeruzalémě, kam směřují, jej nečeká nic dobrého. Zároveň přidává ovšem i to, že ta hrůza není všechno, že bude překonána. Učedníci jsou jako hluší, Slyší snad jen ten úplný konec – Zebedeovci zažili Ježíšovo proměnění na hoře, tak možná proto se chytají jen těch posledních slov, že Ježíš vstane. A místo empatického naslouchání a emocionálního souznění s Ježíšem se začnou domáhat výsostného postavení, což samozřejmě naštve ty ostatní. Ani po tolika zkušenostech s Ježíšem učedníci nechápou, co znamená následování, co znamená Ježíšova vydanost. Pořád žijí ve svých představách o privilegiích. Bůhví co si pod tím představovali. Ježíš je vyvádí z omylu. Jeho cesta je cestou kenoze, cestou pokory a oběti. Místo „nahoře“ může zastávat pouze ten, kdo je schopen ho pojmout jako službu všem, i těm nejposlednějším. To je radikálně odlišné myšlení než myšlení prosazující se ve světě, tehdy jako dnes.
Čtvrtek 28. 5. 2026 – Svátek Ježíše Krista, nejvyššího a věčného velekněze
Gn 22, 9-18
Abrahám a Izák došli na místo od Boha určené, Abrahám tam vystavěl oltář, narovnal dříví, svázal svého syna Izáka a položil ho na oltář, nahoru na dříví. Pak vztáhl Abrahám ruku a vzal nůž, aby zabil svého syna. Ale Hospodinův anděl na něho zavolal z nebe: „Abraháme, Abraháme!“ Ten se ozval: „Tady jsem!“ Anděl řekl: „Nevztahuj svou ruku na chlapce a nedělej mu nic zlého, neboť nyní vím, že se bojíš Boha, když mi neodpíráš svého syna, svého jediného syna.“ Abrahám pozdvihl své oči, a hle – za ním beran, který se chytil za rohy v křoví. Abrahám šel, vzal ho a obětoval jako celopal místo svého syna. Abrahám nazval to místo „Hospodin se stará“, proto se dnes říká: „Na hoře, kde se Hospodin stará.“ Hospodinův anděl zavolal na Abraháma podruhé z nebe a řekl: „Při sobě samém přísahám – praví Hospodin – že jsi to udělal a neodepřel jsi mi svého syna, svého jediného syna, zahrnu tě požehnáním a rozmnožím tvé potomstvo jako nebeské hvězdy, jako písek na mořském břehu, a tvé potomstvo se zmocní brány svých nepřátel. V tvém potomstvu budou požehnány všechny národy země za to, že jsi mě poslechl.“
Ze čtení o Abrahámově obětování Izáka je zde jen závěrečná část, v níž je Abrhámovi zabráněno, aby skutečně jako krvavou oběť-celopal obětoval svého syna Izáka. Text jednak svědčí o odmítání lidských obětí, které byly u okolních národů běžné (konec konců jsou známé i z jiných mladších kultur, jako byli např. Inkové), ale v nejstarších dobách možná i v počátcích Izraele (viz Sdc 11,34-40 Jiftachova dcera), jednak o důvěře Abraháma k Hospodinu a Hospodinově reakci na jeho věrnost. Je tam však ještě jeden detail, a to je ten beran. Abrahám se osvědčil a řešení se našlo. Najednou byl k dispozici beran. Občas jsme tak zaslepeni svou úzkostí, svým strachem, že „berana“ nevidíme, že nevidíme, že Bůh nám nabízí cestu ze situace, která nás tíží a stresuje. Bůh si nelibuje v utrpení člověka a nevyžaduje oběti jako uražené božstvo. Těžké chvíle, které každý člověk v životě má a prožívá, přicházejí – lze je vnitřně odmítat a od Boha se odvrátit, nebo – aniž bychom se z nich museli radovat –, je přijmout, třeba i se zaťatými zuby, a pokusit se jimi projít. Bůh je v tom s námi, a právě ten „beran“ se pak najde. Většinou se divíme, že jsme si ho nevšimli, i když tam přece od začátku byl.
Izák je v tradici chápán jako předobraz Ježíše Krista.
Mt 26, 36-42
Ježíš šel se svými učedníky na venkovský dvorec zvaný Getsemany a řekl jim: „Poseďte tady, zatímco se půjdu tamhle pomodlit.“ Petra a dva Zebedeovy syny vzal s sebou. Pak se ho zmocnil smutek a úzkost. Řekl jim: „Má duše je smutná až k smrti, zůstaňte zde a bděte se mnou!“ Trochu poodešel, padl tváří k zemi a modlil se: „Otče můj, jestliže je to možné, ať mě mine tento kalich; avšak ne jak já chci, ale jak ty chceš.“ Potom se vrátil k učedníkům a našel je, jak spí. Řekl Petrovi: „To jste nemohli ani jednu hodinu se mnou bdít? Bděte a modlete se, abyste nepřišli do pokušení. Duch je sice ochotný, ale tělo je slabé.“ Odešel podruhé a modlil se: „Otče můj, nemůže-li mě tento kalich minout a musím ho vypít, ať se stane tvá vůle.“
Ježíš je svými učedníky v rozhodujícím okamžiku před svým zatčením, odsouzením a smrtí v zahradě. V matoušovské verzi si z nich vybírá tři nejbližší, aby byli s ním v situaci, kdy prožívá nejhlubší úzkost svého života. Učedníci to neunesli a utekli se do spánku. Nejde o fyzickou záležitost, nýbrž o tíhu, před níž člověk utíká, zakrývá si tvář, aby se nemusel dívat. Ježíš tak zůstává ve svém zápase sám, ačkoliv jeho nejbližší nejsou daleko. Leckdy ani nejbližší nejsou s to nám být oporou v době krize, anebo my je nevnímáme jako oporu. Zásadní zápasy svého života musí člověk stejně vybojovat sám, zásadní rozhodnutí leží na něm. Ježíš – stejně jako Abrhám i Izák – je připraven přijmout svůj úděl, zůstat Bohu věrný až do konce v naději na vítězství dobra a lásky. Na to vítězství si člověku dopředu sáhnout nemůže, ale mít pevnou naději a vytrvat v ní může.
Slavíme svátek oběti, resp. Ježíše Krista, který dává sám sebe k dispozici Otci ve prospěch celého stvoření. On je tou obětí, tím „beránkem“, ale i tím, kdo obětuje, knězem-obětníkem. To je cesta, kterou může jít každý z nás, bez ohledu na postavení, povolání, životní cestu, kterou si zvolil.
Pátek 29. 5. 2026 – 8. týden v mezidobí
1 Petr 4,7-13
Milovaní! Brzo už bude konec všemu. Ovládejte se tedy a na věci se dívejte střízlivě, (abyste se mohli věnovat) modlitbě. Především se mějte navzájem vroucně rádi, protože láska přikrývá všechny hříchy. Buďte jeden k druhému pohostinní bez reptání. Navzájem si pomáhejte podle (míry Božích) darů jako dobří správcové rozmanité Boží milosti. Kdo má (dar) řeči, (ať si je vědom, že přednáší) slovo Boží. Kdo slouží, ať si je vědom, že pověření k tomu přijal od Boha, aby tak byl ve všem oslavován Bůh skrze Ježíše Krista. Jemu (patří) sláva a vláda na věčné časy. Amen. Milovaní, vůbec se tomu nedivte, když musíte procházet očistnou výhní, jako by to bylo něco neobvyklého. Spíše se z toho radujte, že tím máte účast na utrpení Kristově, abyste také mohli radostně jásat při jeho slavném zjevení.
Autor chce povzbudit své adresáty, kteří nejspíš zažívali konflikty, střety a možná diskriminaci od svých nevěřících pohanských spoluobčanů. Ujišťuje je, že se situace radikálně změní (nejspíš ještě v očekávání paruzie), proto mají skutečnosti kolem sebe hodnotit střízlivě. Ovšem ono „brzo bude konec“ nemusí být chápáno jako bezprostřední realita, nýbrž jako výzva k akci, k odvaze, k respektu k dané chvíli jako příležitosti k modlitbě, konání dobra a vzájemné lásce. Členové obce mají každý podle svých možností přispívat k dobru společenství, protože jednotlivé dary a schopnosti jsou darem od Boha. A protože autor ví, jak to v daném časem chodí, povzbuzuje adresáty ke statečnému snášení problémů – tím sepodílejíi na Ježíšově osudu a proměně světa.
Mk 11,11-25
(Když Ježíš pozdravován zástupy vjel) do Jeruzaléma, vešel do chrámu. Rozhlédl se po všem, a protože už bylo pozdě večer, odešel s Dvanácti do Betánie. Když druhý den vyšli z Betánie, dostal hlad. Zdálky uviděl fikovník, který měl listí. Šel tedy, zdali by na něm něco nalezl. Když k němu přišel, nenalezl nic jiného než listí; nebyl totiž čas fíků. Řekl mu: „Ať z tebe již navěky nikdo nejí ovoce!“ Jeho učedníci to slyšeli. Přišli do Jeruzaléma. Vešel do chrámu a začal vyhánět všechny, kteří v chrámě kupovali a prodávali, zpřevracel stoly směnárníkům a lavice prodavačům holubů a nedovolil, aby někdo nesl nějakou věc chrámem. A učil je: „Je přece psáno: ‚Můj dům ať je domem modlitby pro všechny národy‘, ale vy jste z něho udělali lupičské doupě!“ Uslyšeli to velekněží a učitelé Zákona a usilovali o to, aby ho zahubili. Báli se ho totiž, protože všechen lid byl jeho učením vzrušen. Když nastal večer, odešel (Ježíš s učedníky) z města. Když ráno šli okolo toho fíkovníku, uviděli, že je uschlý až do samých kořenů. Petr si vzpomněl a řekl: „Mistře, podívej se! Ten fíkovník, který jsi proklel, je uschlý!“ Ježíš jim na to řekl: „Mějte víru v Boha. Amen, pravím vám: Kdo řekne této hoře: ‚Zdvihni se a vrhni do moře!‘, a nebude ve svém srdci pochybovat, ale věřit, že se stane, co říká, bude to mít. Proto vám říkám: Věřte, že všechno, oč v modlitbě prosíte, jste už dostali, a budete to mít. A kdykoli se postavíte k modlitbě, odpouštějte, máte-li co proti komu, aby i vám odpustil váš nebeský Otec vaše poklesky.“
Ježíš konstatuje a jako prorok dává najevo, že Chrám ztratil – kvůli tomu, co z něj učinili ti, kteří byli za něj zodpovědní – své poslání. Zesvětštěl a kvůli tomu již neplné svou základní funkci kontaktu člověka s Bohem, svou svatost. Tu nyní přebírá Ježíš sám: on je tím, kdo zjevuje Boží přítomnost. V příběhu nejde o ty, kteří se živili prodejem věcí nezbytných pro chrámový provoz, ale o ty, kteří mají zesvětštění Chrámu na svědomí. Proto jsou to také oni, kdo reagují podrážděně.
K této příhodě z konce Ježíšova veřejného působení je přidáno poučení o síle modlitby. Modlitba je mocným nástrojem, ale jen za určitých okolností. Je třeba mít srovnané vztahy s druhými, být otevřený odpuštění druhým, mít čisté srdce, které ví, co je skutečně třeba, být nastaven na Boží vůli ve vztahu k tomuto světu.
Sobota 30. 5. 2026 – 8. týden v mezidobí
Jud 17,20b-25
Milovaní, pamatujte na to, co vám dříve pověděli apoštolové našeho Pána Ježíše Krista. Stavte svůj život na své přesvaté víře, modlete se (ve spojení) s Duchem svatým, uchovejte se v Boží lásce a očekávejte milosrdenství našeho Pána Ježíše Krista pro věčný život. Smilujte se nad těmi, kdo kolísají, jiné zachraňte z ohně a vytáhněte je; nad jinými se však smilujte (plni) bázně, ošklivte si i šat potřísněný tělesností. Tomu, který má moc uchránit vás před pádem a uvést vás radostné a čisté před svou velebnost, jedinému Bohu, který nás zachránil, (buď) skrze Ježíše Krista, našeho Pána, sláva, velebení, vláda a moc, (jak to bylo) přede vším časem, (tak buď) nyní i navždycky. Amen.
List Judův patří k pozdějším spisům Nového zákona z konce 1. století. To je patrné z jeho výzev k vytrvalosti ve víře i v důrazu na dobrý, čistý, mravný život. Autor v něm vyzývá jednak k životu mravně zodpovědnému (v návaznosti na židovskou tradici), jednak k aktivnímu zájmu o druhé a jejich chování. Adresáti mají mít starost o ty, kdo nejsou pevní ve víře, kdo se nejspíš rozhodli dokonce k odpadu (odchodu z církevního společenství, opuštění víry), být nápomocni těm, kdo potřebují pomoc a odmítat nemravnost. Svou výzvu pak autor končí doxologií, tedy vzdáním cti a chvály Bohu, který se sklonil k člověku v osobě Ježíše Krista.
Mk 11,27-33
Ježíš a jeho učedníci přišli znovu do Jeruzaléma. A jak šel chrámem, přistoupili k němu velekněží, učitelé Zákona a starší s otázkou: „Jakou mocí děláš tyto věci? Kdo ti k tomu dal plnou moc, abys to dělal?“ Ježíš jim odpověděl: „Zeptám se vás na jednu věc. Odpovězte mi, a já vám řeknu, jakou mocí dělám tyto věci. Byl Janův křest z nebe, nebo od lidí? Odpovězte mi!“ Ale oni mezi sebou uvažovali: „Řekneme-li ‚z nebe‘, namítne: ‚Proč jste mu tedy neuvěřili?‘ Máme říci ‚od lidí‘? – to se báli lidu, protože všichni byli přesvědčeni, že Jan byl skutečně prorok. Odpověděli tedy Ježíšovi: „Nevíme.“ A Ježíš jim řekl: „Ani já vám nepovím, jakou mocí tyto věci dělám.“
Ježíš usadí své kritiky způsobem, který nečekají. V tom je mistr, dokáže své oponenty vyvést z míry, protože nepřijme jejich pravidla hry. V situaci, o níž j v textu řeč, chtěli chrámoví představitelé dostat Ježíše do úzkých, ale to se jim nepovedlo, protože je dokázal zaskočit otázkou, kterou nečekali, a to posláním Jana Křtitele. Na rozdíl od lidí, kteří si Jana Křtitele vážili a přijímali jeho křest, tak tito představitelé, náboženské autority, se od něj distancovali, protože moc dobře věděli, že jeho činnost vrhá kritické světlo právě na ně. A to nemohli přiznat, na druhé straně se báli lidí, kteří Jana Křtitele uznávali. Tím je Ježíš zcela odzbrojil a odpovědi se vyhnul. Ne proto, že by se bál odpovědět, ale proto že nechtěl konflikt ani dávat zbraně do ruky svým oponentům, protože by jeho slova mohli zneužít, což by jistě udělali.
Ježíš uměl vyhodnotit situaci, nebyl naivní a hodnotil, co má smysl a co ne. Tomu se říká moudrost a prozíravost.
Neděle 31. 5. 2026 – slavnost Nejsv. Trojice
Ex 34,4b-6.8-9
Mojžíš časně ráno vstal a vystoupil na horu Sinaj, jak mu přikázal Hospodin; v ruce měl dvě kamenné desky. Tu sestoupil Hospodin v oblaku, (Mojžíš) se tam vedle něho postavil a vzýval Hospodinovo jméno. Potom (Hospodin) prošel kolem něho a zvolal: „Hospodin, Hospodin, Bůh milosrdný a milostivý, shovívavý, velmi laskavý a věrný!“ Mojžíš se rychle vrhl k zemi, klaněl se a řekl: „Pane, jestliže jsem nalezl u tebe milost, ať jde Pán uprostřed nás. Ano, je to lid tvrdé šíje, ale odpusť naši vinu i náš hřích a přijmi nás jako dědictví.“
I když měl Mojžíš k Bohu velmi blízko, přesto ani on nemohl vidět Boží tvář. Bůh mu dovolit dotknout se jeho slávy, ale jen okrajem. I to Mojžíšovi stačilo, aby to naplnilo jeho život. Zajímavé na tomto setkání Mojžíše s Hospodinem je to, že Mojžíš je nevidí jako něco pro sebe, nýbrž prosí za lid. Skutečné setkání člověka s Bohem není sebestředným zakoušením duchovního blaha, nýbrž zahrnuje vždy starost o druhé.
2 Kor 13,11-13
Bratři, žijte radostně, zdokonalujte se, buďte přístupní napomínání, buďte svorní, žijte v pokoji, a Bůh, (dárce) lásky a pokoje, bude s vámi. Pozdravujte se navzájem svatým políbením. Pozdravují vás všichni věřící. Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha s vámi se všemi!
Závěr 2 Kor je do liturgie dnešní slavnosti zahrnut proto, že závěrečný pozdrav obsahuje poukaz na všechny osoby Trojice. Jeden Bůh, jediné Boží bytí, se lidem zjevuje v různých osobních charakteristikách se specifickými projevy vůči lidem. Tajemství Nejsv. Trojice není snadné pochopit, brání nám v tom velmi silně představy a charakteristiky osoby jako někoho v prostoru a čase. Proto máme velký problém myslet a představovat si Boha ve třech osobách. Pohané vyznávali polyteismus, tedy vnímali mnohost reality a jejích projevů a každou skutečnost spojovali a nějakým „příslušným“ bohem. Židé a muslimové trvají na jednotě a jedinečnosti Boží – všemocný a všeobjímající Bůh je jen jeden a ten stojí za vším. Křesťanství zachovává různost funkcí jednotlivých osob Trojice v jejich působení na svět a zároveň zdůrazňuje jejich bytostnou jednotu.
Jan 3,16-18
Ježíš řekl Nikodémovi: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Bůh přece neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze něho spasen. Kdo v něho věří, není souzen; kdo nevěří, už je odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.“
Ježíš je ve vztahu k lidem ten, skrze nějž jedná Bůh-Otec pro záchranu světa. Bůh miluje své stvoření, je ochoten dát svého Syna, sám sebe v něm, aby ho získal, aby ho vrátil na cestu k plnému štěstí. Smyslem Božího jednání není lidi odsoudit, potrestat, nýbrž jim nabídnout perspektivu. Kdo ji odmítá, rozhoduje sám o sobě, vzdává se šance na takový život, který je nad vším, co člověk zná.
Dnes pro toto Boží jednání nevládne velké pochopení.