Zamyšlení k mešním textům z 25. 4. 2021

25. 4. 2021 – 4. neděle velikonoční

Sk 4,8-12

Petr, naplněn Duchem Svatým, řekl: „Přední mužové v lidu a starší! Když se dnes musíme odpovídat z dobrého skutku na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, tedy ať to víte vy všichni a celý izraelský národ: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý. On je ten `kámen, který jste vy, stavitelé, odhodili, ale z kterého se stal kámen nárožní‘. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.“

Petr si nepřičítá zásluhy, nenechává se oslavovat za tak mocný čin, jako je uzdravení člověka s postižením, nýbrž využívá situace, aby obrátil pozornost k pravému dárci uzdravení. Odkazuje při svém výkladu Ježíšovy smrti na Ž 118, což je svým způsobem „důkazový materiál“, že události zůstaly v rukou Božích a ani lidská zlá vůle a hřích je nemohly z rukou Božích vytrhnout a zmařit dílo nového života, nové budoucnosti pro lidi.

1 Jan 3,1-2

Milovaní! Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se (nejen) smíme nazývat Božími dětmi, ale (že jimi) také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.

Boží dítě: je to takové téměř otřepané rčení, když se používá o někom jiném, event. jako charakteristika křesťanů. Osobně to člověk na sebe tak moc nevztahuje, moc si nepřipouští, že to platí pro něj jako jedinečnou osobu ve vztahu k Bohu. Už tohle znamená hodně, protože to vypovídá o našem speciálním vztahu k Bohu, na kterého je možné se obracet jako na „abba“. Možná se nám v dospělém věku označení dítě nezdá, ale měli bychom se zamyslet, co je to za speciální kvalitu ve vztahu mezi Bohem a mnou. Autor ovšem dodává, že to není zdaleka všechno, protože pozemský život je do jisté míry jakýmsi dětstvím či mládím, ale až vkročíme do stavu své plné dospělosti, zralosti, až překročíme omezení pozemské reality, budeme ve zcela novém vztahu jistého ztotožnění, hlubokého a trvalého poznání Boží i vlastní identity. Abychom k tomu mohli dozrát, je třeba přijmout statut milovaného dítěte.

Jan 10,11-18

Ježíš řekl: „Já jsem pastýř dobrý! Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, (jak) vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk – a vlk je uchvacuje a rozhání – vždyť (kdo) je najatý za mzdu, tomu na ovcích nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám svoje (ovce) a moje (ovce) znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc (život) dát a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce.“

Text je pokračováním Ježíšových slov o dobrém pastýři a ovcích, který se čte v pondělí 4. velikonočního týdne (v kratší verzi se dnešní text čte na svátek sv. Vojtěcha). Ježíš mluví napřed o sobě jako o dveřích k ovcím, jako o bráně, jíž vchází náležitý pastýř k ovcím, jíž vyvádí a zase přivádí nazpět do bezpečí ohrady či přístřešku pro ovce. V tomto úryvku se vrací k obrazu onoho náležitého pastýře a na sobě ukazuje, jak má takový pastýř vypadat. Ježíšův výrok „já jsem….“, doplněný dalšími charakteristikami je pro Janovo evangelium typický a v jeho pozadí stojí konotace s Bohem, s Božím jménem, jež znamená „Jsem, který jsem (tu pro vás)“. Naplno se to objeví ve scéně Ježíšova zatýkání v getsemanské zahradě.  Ježíš je tím jedinečným dobrým pastýřem (Starý zákon tak mluvil o Bohu, který jediný je v něm charakterizován jako dobrý pastýř na rozdíl od špatných a zlých pastýřů lidských) a jen skrze něho se jeho následovníci mohou stát náležitými pastýři, totiž těmi, kdo usilují ve stopách Ježíšových o dobro těch, kdo jsou svěřeni jejich péči, nikoliv o svůj prospěch, kdo jsou v případě nutnosti ochotni jít až do krajnosti a obětovat i svůj život pro dobro ostatních.

Ježíš jedná v intencích Otcových, svou důstojnost odvozuje pouze od něho, je Otcovou tváří pro člověka. Autor pro charakterizaci Ježíšovu jako pastýře použil řecké slovo „kalos“ (nikoliv „agathos“, jež je běžnější), jež znamená nejen dobrý, ale především krásný, pak i správný, znamenitý, vhodný. Nejde tu o Ježíšovu charakteristiku fyzickou, nýbrž o jedinečnost Ježíšovy postavy, jež souvisí s jeho spojením s Otcem. Výraz označuje toho, kdo je bez poskvrny, bezchybný či skvělý. Ježíšova krása, skvělost, spočívá v jeho lásce k ovcím, jejímž zdrojem je jeho láska k Otci. Tak má vypadat náležitý pastýř, jak to explicitně vyjádřil i papež František: „Pastýř má páchnout po ovcích.“ Protože je s nimi, protože je miluje, protože se s nimi ztotožňuje, načichává jimi.

Ještě méně než metafora dítěte nás oslovuje dnes metafora ovce, ale v textu nejde o ovce jako takové, ale o Ježíše a jeho ochotu i za cenu vlastního života ochránit to, co mu je svěřeno. Dnes bychom nejspíš používali jiný obraz, možná učitele a žáků/studentů, na jejichž prospěchu, každého z nich jedinečně, učiteli záleží a dělá vše pro to, aby ti, kdo jsou mu svěřeni, byli v životě úspěšní, aby to byly zralé osobnosti.

Ježíšova smrt není nahodilost, ale její přijetí je jeho svobodným rozhodnutím a neznamená konec, nýbrž začátek nové etapy. To jí sice neubírá nic na její tvrdosti, krutosti a tragičnosti, ale dává jí perspektivu brány do definitivní reality, a to reality naplnění v lásce.

Farnost Dolní Počernice

ŘÍMSKOKATOLICKÁ DUCHOVNÍ SPRÁVA FARNOSTI U KOSTELA NANEBEVZETÍ PANNY MARIE

Číslo účtu

2400040748/2010, Fio Banka

Kontakty

Třída Národních hrdinů 71

190 12 Praha 9 – Dolní Počernice

administrátor farnosti

P. Libor Ovečka, tel: 732 944 964

© 2021 Farnost Dolní Počernice