Pondělí 26. 10. 2026 – 30. týden v mezidobí
Ef 4,32-5,8
Bratři! Buďte k sobě navzájem dobří, milosrdní a jeden druhému odpouštějte, jak i Bůh odpustil vám pro Kristovy (zásluhy). Ano, napodobujte Boha jako jeho milované děti a žijte v lásce, jako i Kristus miloval nás a zcela vydal sebe za nás jako dar v oběť, vůni Bohu velmi příjemnou. (Pokud jde o) smilství a nečistotu vůbec nebo chamtivost, ani jejich jména ať se u vás nevyslovují, jak se sluší na věřící. (Stejně tak pokud jde o) nestydatost, nevázané řeči nebo neslušné vtipy – to se přece nepatří – ale spíše díkůvzdání. Toho si totiž buďte dobře vědomi, že žádný smilník ani nečistý ani chamtivý – to je modloslužebník – nemá podíl v království Kristově a Božím. Nedejte se od nikoho svést prázdnými řečmi, protože pro ty věci přichází Boží hněv na neposlušné lidi. Proto s nimi nic nemějte. Byli jste kdysi ovšem tmou, ale teď jste světlem v Pánu. Žijte jako děti světla.
Křesťané by pro své spojení s Kristem měli být vzorem velkorysosti a úcty k sobě navzájem i k druhým lidem, což leckdy nejsou. To pak vede ke kritice celého společenství a odmítání církve i křesťanství. Nejde tak jednoduše o to, že by křesťan měl být lepší než lidé okolního světa, protože ta snaha být lepší vedla a možná i vede k pocitu nadřazenosti a k pokrytectví. Což je přesný opak toho, oč má jít. Křest není automat na proměnu člověka. To, co se může změnit, je vědomí zodpovědnosti, závazku nejen vůči lidem, ale i vůči Bohu. Člověk může hlouběji chápat, že život je dar, že nic není samozřejmé. A naučit se vděčnosti. To není úplně málo. Žít jako dítě světla znamená žít v souladu se sebou sama, žít naplno a bez obav o sebe, být pro druhé a v úctě k nim. Pak je Boží království už uprostřed tohoto světa. A právě o tuto zodpovědnost jde – o zodpovědnost za jeho přítomnost tady a teď, která na nás leží. Aktuálnost tohoto úkolu právě tváří v tvář válce je zřejmá.
Lk 13,10-17
Ježíš učil v sobotu v jedné synagoze. Právě tam byla žena už osmnáct let posedlá duchem způsobujícím nemoc: byla celá ohnutá a vůbec se nemohla napřímit. Jakmile ji Ježíš uviděl, zavolal ji k sobě a řekl jí: „Ženo, jsi zbavena své nemoci“; a vložil na ni ruce. Okamžitě se narovnala a velebila Boha. Představený synagogy však těžce nesl, že Ježíš uzdravuje v sobotu; řekl zástupu: „Je šest dní, kdy se má pracovat. V ty dny tedy přicházejte a nechávejte se uzdravovat, a ne v den sobotní!“ Pán mu však odpověděl: „Pokrytci! Neodvazuje každý z vás v sobotu svého býka nebo osla od žlabu a nevede ho napojit? A tato žena je přece Abrahámova dcera a satan ji měl spoutanou plných osmnáct let; ta neměla být osvobozena od toho pouta v den sobotní?“ Těmito slovy byli všichni jeho protivníci zahanbeni, ale celý zástup se radoval nad všemi podivuhodnými činy, které on dělal.
Ten představený synagogy nejspíš záviděl Ježíšovi jeho schopnosti, jeho moc a úspěch, a to navíc v prostoru, kde byl on takříkajíc pánem, kde měl výsadní postavení. Proto si našel zástupný důvod, jak Ježíše snížit v očích přítomných – sobotní klid. Ježíš však jeho neupřímnost prohlédl a usvědčil jej poukazem na jeho běžnou životní praxi.
V tomto podobenství nejde tolik o uzdravení té ženy, nýbrž o odhalení pokrytectví vnitřního smýšlení toho, kdo ze sebe dělá strážce pravdy a nárokuje si Boha pro sebe. To, že se událo něco zcela mimořádného, že byl ze zajetí těžkého osudu vysvobozen člověk, ztratilo důležitost. Místo úžasu nad Boží láskou zprostředkovanou Ježíšem žabomyší spor! Naštěstí ti obyčejní lidé a samozřejmě ta žena si tohle uvědomili. Takhle to je občas i s námi; ze svého komplexu, nepřejícnosti či uraženosti jsme s to likvidovat velikost a krásu různých událostí kolem sebe. Začíná to velmi často slůvkem „ale“. Ano, uzdravil, ale …. Není od věci naučit se oceňovat to dobré, co udělá někdo, koho zrovna nemusíme, s kým si nerozumíme nebo jsme každý někde jinde. Znamená naučit se dávat přednost obecnému dobru před svými negativními pocity. Zejména naší politické scéně by to velmi prospělo. Ale nejen jí.
Úterý 27. 10. 2026 – 30. týden v mezidobí
Ef 5,21-33
Bratři! Podřizujte se jeden druhému z úcty ke Kristu. Ženy (ať jsou podřízeny) svým mužům, jako kdyby to byl sám Pán. Muž je totiž hlavou ženy, podobně jako je Kristus hlavou církve, sám spasitel svého (tajemného) těla. Jako je církev podřízena Kristu, tak i ženy mají být svým mužům podřízeny ve všem. Muži, (každý z vás) ať miluje svou ženu, jako Kristus miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady. Tak také muž má mít svou ženu rád jako vlastní tělo. Kdo má svou ženu rád, projevuje tím lásku sám sobě. Nikdo přece nemá v nenávisti vlastní tělo, ale dává mu jíst a přeje mu. Tak i Kristus (jedná) s církví, protože jsme údy jeho těla. ‚Proto opustí člověk otce i matku a připojí se k své manželce, a ze dvou se stane jen jeden člověk.‘ Toto tajemství je veliké; mám na mysli vztah Krista a církve. A proto každý z vás ať miluje svou ženu jako sám sebe a manželka ať zase svému muži projevuje úctu.
O tomto textu by se dalo hovořit dlouho a byl a je velmi často nesprávně interpretován. Cílem tohoto textu není sankcionování patriarchálního řádu, jenž byl v době vzniku listu normální společenskou strukturou, ale jeho proměnění vztahem ke Kristu. Základní výzvou je vzájemný respekt, jak říká text vzájemné podřizování, a to ve snaze o dobré fungování základní společenské jednotky, jíž byla rodina (vlastně domácnost). Jedině vytvářením vzájemného prostoru pro naplnění životních rolí – v rodině stejně jako v křesťanské obci, potažmo v celé společnosti – může jakékoliv společenství fungovat tak, aby naplno plnilo svou roli, své poslání. A to v následování Krista, který neváhal dát sám sebe. Teprve skutečná láska a přátelství vytvářejí prostor, v němž může každý být plně sám sebou, naplnit své poslání – muž jinak než žena, děti jinak než rodiče, představený jinak než podřízený. Tato výzva pro muže a ženy je v následujícím textu doplněna výzvami pro rodiče a děti a pány a otroky/služebníky. A celá stojí uprostřed výzev pro celou křesťanskou obec. Fungující základní jednotky a jejich základní vztahy umožňují dobré fungování celého společenství. Mírou všech vztahů je Ježíš Kristus sám a jeho ochota ke službě, k vydanosti pro dobro druhých. A krásné na tom textu je, že manželství je místem realizace vztahu Krista a církve, má být viditelným vyjádřením tohoto vztahu.
Evangelium – Lk 13,18-21
(Ježíš) řekl: „Čemu se podobá Boží království a k čemu ho přirovnám? Je jako hořčičné zrnko, které člověk vzal a zasel na své zahradě; vyrostlo a stal se z něho keř, takže ptáci se uhnízdili v jeho větvích.“ A potom řekl: „K čemu přirovnám Boží království? Je jako kvas, který vzala žena a zadělala ho do tří měřic mouky, až se všechno prokvasilo.“
Když se díváme na svět kolem sebe, na církev jako celek nebo i na vlastní společenství, tak nám velmi často připadá, že to Boží království tu tak nějak není. Že se nic nezměnilo a že nemá cenu se moc angažovat, že si musíme počkat až za hranice času. Ježíš však nemluví ve svých podobenstvích o eschatologické budoucnosti, ale o realitě pozemské. Boží království ve skutečnosti znamená Boží vládu – a Boží vláda se uskutečňuje již teď skrze nás všude tam, kde jednáme ve shodě s jeho láskou. Rozhodující nejsou jen jednorázové hrdinské činy, nýbrž každodenní malé kroky, malé činy, kterými se království buduje, Boží vláda se prosazuje (i v nás samotných). Je třeba v to mít důvěru a nenechat se odradit tím, že se zdánlivě nic nemění. Aby těsto nakynulo, to také trvá patřičnou dobu, a než z malého semene něco vyroste, trvá to dlouho. Ale nakonec – v momentu velmi těžko zachytitelném – je tu nová realita.
Středa 28. 10. 2026 – 30. týden v mezidobí, svátek sv. Šimona a Judy
Ef 2,19-22
Už nejste cizinci a přistěhovalci, ale spoluobčané ostatních křesťanů a členové Boží rodiny. Jste jako budova: jejími základy jsou apoštolové a kazatelé mluvící pod vlivem vnuknutí a Kristus Ježíš je nárožní kvádr. V něm je celá stavba spojena a vyrůstá ve svatý chrám v Pánu. V něm i vy jste budováni působením Ducha v Boží příbytek.
Autor listu se obrací především na adresáty z řad obrácených pohanů. Jsou rovni všem ostatním, tedy těm, kteří pocházejí z židovství. Všichni dohromady tvoří stavbu, posvátný chrám, na základě zakladatelské generace apoštolů a Ježíš je ten „úhelný kámen“, kteří drží celou stavbu pohromadě. Ale i každý jednotlivý věřící je Božím příbytkem, posvátným prostorem, a to díky Duchu sv., který v něm působí. Když vidíme kolem sebe, co se děje, je nám obtížné uvěřit tomu, že v nás Bůh opravdu přebývá. Zdá se, že se tomu budování Duchem jako církev ze všech sil bráníme.
Lk 6,12-19
Ježíš vyšel na horu, aby se modlil; a celou noc strávil v modlitbě s Bohem. Když se rozednilo, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které nazval apoštoly: Šimona, kterého pojmenoval Petr, jeho bratra Ondřeje, dále Jakuba, Jana, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Šimona, kterému říkali Horlivec, Judu Jakubova a Jidáše Iškariotského, který se stal zrádcem. Ježíš sestoupil z hory a zastavil se na rovině. A s ním velký zástup jeho učedníků a velké množství lidu z celého Judska, z Jeruzaléma i z tyrského a sidónského pobřeží. Přišli, aby ho uslyšeli a byli uzdraveni ze svých nemocí. Uzdravováni byli také ti, které trápili nečistí duchové. Každý z toho množství lidí se ho snažil dotknout, protože z něho vycházela síla a uzdravovala všechny.
Ježíš se modlí celou noc, celou noc rozmlouvá s Otcem. A teprve potom se rozhodl pro okruh svých nejužších spolupracovníků. Je jasné, že mezi nimi byl i Jidáš, tedy že si ho Ježíš vyvolil jako někoho, koho chtěl mít ve své nejtěsnější blízkosti. O to těžší byla pak jeho zrada, zrada darované důvěry. Jakmile Ježíš vyvolil své nejbližší spolupracovníky, ukazuje jim, co je cílem jejich působení: přinášet svědectví o nastávajícím Božím království, a to hlásáním evangelia, osvobozováním lidí z moci nečistých sil (závislostí) a uzdravováním lidí s neduhy všeho druhu, tedy jejich navrácením do plného života. To mají učedníci nadále dělat – to má dělat církev.
Každý se snažil Ježíše dotknout, protože z něj vycházela uzdravující síla. Máme možnost se Ježíše dotýkat a zakoušet jeho přítomnost. Je ovšem na nás, zda se jí otevřeme, zda po ní natolik toužíme, aby nás mohla naplnit svou uzdravující silou. Ježíš není kouzelník a netahá nás z průšvihů, i když bychom moc chtěli.
Připomínáme si 108. výročí vzniku našeho státu – to, že žijeme ve svobodné zemi a daří se nám docela dobře není vůbec samozřejmé. Ne všichni politici to s naším státem, resp. lidmi v něm, myslí dobře a upřednostňují svůj prospěch, slávu a moc před dobrem celého státu. Modleme se za dobré politiky, ale také se aktivně podílejme na budoucnosti, minimálně tím, koho volíme.
Čtvrtek 29. 10. 2026 – 30. týden v mezidobí
Ef 6,10-20
Bratři! Hledejte svou sílu v Pánu, v jeho všemohoucnosti. Oblečte se do plné výzbroje Boží, abyste mohli čelit ďáblovým nástrahám. Vedeme přece zápas ne proti nějaké obyčejné lidské moci, ale proti knížatům a mocnostem, proti těm, kteří mají svou říši tmy v tomto světě, proti zlým duchům v ovzduší. Proto vezměte na sebe plnou Boží výzbroj. Jen tak budete moci odolat, až bude zle, všecko překonat a obstát. Stůjte tedy pevně, opásáni kolem beder (životem podle) pravdy, oblečeni pancířem spravedlnosti, obuti odhodlaností, jakou dává evangelium pokoje. Vždy se hned chraňte vírou jako štítem. Tak budete moci uhasit všechny ohnivé střely zlého (ducha). Vezměte (také) přilbu spásy a meč Ducha, to je slovo Boží. Při každé příležitosti proste a modlete se, (jak to vnuká) Duch. Buďte v tom velmi bdělí a vytrvale se modlete za všechny křesťany a také za mne, aby mi bylo dáno pravé slovo, když promlouvám, abych bez okolků zvěstoval tajemné pravdy evangelia – jsem jeho hlasatelem v poutech! – a abych mluvil neohroženě, jak je mou povinností.
Závěrečná pasáž Listu Efezanům je výzvou k síle a statečnosti v zápase proti všelijakým svodům a nebezpečím, které mohou křesťany odvrátit od následování Krista, od života odvážné lásky a angažovanosti ve prospěch dobra a spravedlnosti. Těchto nebezpečí je neustále plno: od naší vlastní pohodlnosti a přenášení zodpovědnosti na druhé až po podlehnutí dezinformacím, strachu či naštvanosti. Teď, když je situace obtížná, společnost rozdělená, hádky a války na nejrůznějších úrovních i bohužel ty, v nichž umírají masivně lidé, se po nás chce, abychom zachovali klid, solidaritu, naději, odvahu a víru ve světlo na konci tunelu. Abychom byli oporou a nedali se odradit od starosti o druhé. Obnovit víru v sílu modlitby a inspiraci Písmem se stává velmi aktuálním úkolem. Nejde o únik do „jiného světa“, nýbrž o objevení síly zakotvení v Bohu, aby člověk byl schopen vnášet do světa pravdivě evangelium.
Lk 13,31-35
K Ježíšovi přišlo několik farizeů a řekli mu: „Odejdi odtud, protože Herodes tě chce zabít!“ Odpověděl jim: „Jděte a řekněte té lišce: ‚Vyháním zlé duchy a uzdravuji dnes a zítra, a třetího dne dosáhnu svého cíle. Avšak dnes, zítra a pozítří musím pokračovat v cestě, protože není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém.‘ Jeruzaléme, Jeruzaléme! Zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo jsou k tobě posláni. Kolikrát jsem chtěl shromáždit tvoje děti, jako shromažďuje kvočna kuřátka pod křídla, ale nechtěli jste. Proto váš dům zůstane opuštěný. Říkám vám: Neuvidíte mě, dokud nepřijde (doba), kdy řeknete: ‚Požehnaný, který přichází ve jménu Páně!’“
Ať už farizejové varovali Ježíše z poctivých pohnutek nebo z touhy se ho zbavit, měli pravdu. Ježíšovi je již jasné, že konflikt s vládnoucí mocí je nevyhnutelný. Čeká ho úděl nepohodlného proroka, nepřijímaného mesiáše. Přesto se nedá odradit a pokračuje ve své cestě, protože poslání, které má, je třeba dovést do konce. V tomto směru Ježíše následovat není vůbec snadné. Jsme orientováni na přijetí od lidí kolem sebe, když nám chybí, tak znejistíme a svůj úkol bychom raději vzdali, někdy dokonce vzdáme. Přijetí od druhých nelze zcela pominout, protože na tom leckdy závisí přímo naplnění našeho poslání, našeho úkolu, na druhé straně je však třeba se naučit být na něm do jisté míry nezávislým. Naučit se rozlišovat, kdy nám jde o nás samotné a kdy jde o naplnění poslání, dobro druhých nebo celého společenství. V tomto směru samozřejmě mnohem větší zodpovědnost mají ti, kdo stojí v čele – počínaje rodiči a konče nositeli státních nebo církevních úřadů. Dobro druhých, celého společenství, stojí nad osobní potřebou uznání a akceptace. To je tíha zodpovědnosti.
Pátek 30. 10. 2026 – 30. týden v mezidobí
Flp 1,1-11
Pavel a Timotej, služebníci Krista Ježíše, všem věřícím křesťanům spolu s představenými a jáhny ve Filipech. Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista. Kdykoli na vás vzpomenu, děkuji svému Bohu a vždy ve všech svých modlitbách s radostí prosím za vás za všechny. Vždyť od prvního dne až do této chvíle mi pomáháte v rozšiřování evangelia. Jsem totiž přesvědčen, že ten, který ve vás (toto) dobré dílo začal, přivede ho ke konci ke dni Krista Ježíše. Je to jen správné, když o vás všech takto smýšlím. Vždyť vás nosím v srdci, protože vy máte účast v milosti mi svěřené, ať už ve vězení, anebo když hájím a utvrzuji evangelium. Ano, Bůh je mi svědkem, jak po vás po všech toužím láskou Krista Ježíše. A za to se modlím: ať stále víc a více roste vaše láska a s ní i poznání a všestranný úsudek, abyste dovedli volit to lepší, čistotou jen zářili a byli bez hříchu pro onen den Kristův, s plnou mírou dobrých skutků, (vykonaných) ve spojení s Ježíšem Kristem, k Boží chvále a slávě.
Začátek Listu Filipanům má z hlediska formálního klasickou podobu. Pavel sedí ve vězení a píše do obce ve Filipech, s níž má obzvlášť dobré vztahy. Už tento začátek dopisu vyjadřuje skutečně silnou emoci z Pavlovy strany. Raduje se z adresátů a vyjadřuje svou touhu po setkání, a to nejen v tom smyslu, že on je ten dávající, nýbrž že se vzájemně obohacují. Za vzájemně silnými vztahy nestojí jen lidská náklonnost, ale i Bůh svým působením. Filipané se mohou spolehnout na to, že Bůh skrze ně své dílo vykoná, dovede ho do zdárného konce.
Je úlevné moci se spolehnout na to, že Bůh své dílo skrze nás dovede do konce, když my jsme ochotni být jeho nástroji.
Lk 14,1-6
Když (Ježíš) přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. A hle – nějaký vodnatelný člověk se octl před ním. Ježíš se ujal slova a položil znalcům Zákona a farizeům otázku: „Je dovoleno v sobotu uzdravovat, nebo ne?“ Oni však mlčeli. Dotkl se ho tedy, uzdravil ho a propustil. Jim pak řekl: „Když spadne někomu z vás dítě nebo býk do jámy, nevytáhne ho hned v den sobotní?“ Na to mu nedovedli odpovědět.
Evangelista vypráví další příběh o konfrontaci Ježíše a farizejů, která se týká soboty a její posvátnosti. Farizejové si Ježíše nejspíš dost cenili, i když možná byli ještě více zvědaví na tohoto zvláštního a nezaškatulkovatelného proroka a učitele, takže jej zvali k jídlu. A Ježíš těchto příležitostí využíval, aby jim otevřel novou cestu, nový obzor. Ježíš jimi nepohrdal, ale snažil se jim ukázat jiný přístup k věrnosti Bohu. Což bylo velmi dobře dokumentovatelné na sobotě. Sobota byla posvátným dnem, posvátným časem. Proto nebylo dovoleno pracovat, resp. dovolené úkony byly velmi omezené, aby byla zajištěna patřičná úcta Bohu.
Ovšem pro Ježíše prioritou nebylo jednoduše legalistické sledování předpisů (co je až dovoleno, kde je hranice?), nýbrž pochopení, co znamená posvátno – čím je Boží čas svatý, posvátný. A Ježíš ukazuje, že je to dáno ohledem na druhého, který je v nouzi, že je to dáno hledáním osvobození pro člověka. Protože jen člověk zdravý a svobodný, ten, který zakusil uzdravení, se může naplno radovat z Božího milostivého času, z času milosrdenství a lásky, z času, který člověka staví na nohy, a ne sráží na zem.
Sobota 31. 10. 2026 – 30. týden v mezidobí
Flp 1,18b-26
Bratři! Hlavně, že se hlásá všemi možnými způsoby Kristus; ať už s postranním úmyslem, nebo upřímně. Mám z toho radost a budu mít radost i dále. Vím přece, že se moje věc obrátí k dobrému, když se za mě budete modlit a když mi Duch Ježíše Krista pomůže. Pevně očekávám a mám naději, že v ničem nedojdu hanby, ale že i teď jako vždycky budu moci svým neohroženým počínáním na sobě Krista oslavit, ať svým životem, ať svou smrtí. Vždyť pro mě život je Kristus a smrt ziskem. Avšak kdybych tady žil dál, mohl bych ještě s užitkem pracovat. A proto nevím, co bych měl volit. Přitahuje mě totiž obojí: mám touhu zemřít a být s Kristem a to je věc mnohem, mnohem lepší; ale pro vás je zase nutnější, abych zůstal ještě naživu. O tom jsem přesvědčen, a proto vím, že ještě s vámi zůstanu a že vám budu dále pomáhat, aby u vás u všech rostla radost, jakou dává víra. Vy pak se budete moci tím více skrze mne chlubit v Kristu Ježíši, až se k vám zase vrátím.
Pavel píše do Filip v situaci, kdy očekává soud – s nepříliš dobrými vyhlídkami. Pro část hlasatelů evangelia bylo jeho uvěznění důvodem k většímu nasazení, pro jinou část důvodem k radosti, že jim už nebude překážet, že je už nebude zastiňovat. Konkurenčnost a závistivost na poli misijní činnosti nebyla ani v rané církvi, zdá se, něčím neobvyklým. Ale to Pavla neznepokojuje. S odhodlaností a otevřeným pohledem se dívá do budoucnosti, v níž si není svým životem jist. I když by si raději pro sebe vybral již definitivní radost bytí s Kristem, přece vidí nutnost pracovat dál.
I když se člověk většinou nehrne do opuštění tohoto pozemského života, přece má leckdy chuť opustit své pozice, uchýlit se do soukromí, přestat se angažovat. Je třeba uvážit, zda jde o oprávněný nárok na oddych, nebo o nechuť, ztrátu nadšení, trpělivosti a odvahy jít i přes překážky dál.
Lk 14,1.7-11
Když (Ježíš) přišel v sobotu do domu jednoho z předních farizeů, aby tam pojedl, dávali si na něj pozor. Přitom si všiml, jak si hosté vybírají přední místa. Řekl jim tedy toto poučení: „Až budeš od někoho pozván na svatební hostinu, nesedej si na přední místo. Mohl by být od něho pozván někdo vzácnější než ty, a ten, kdo pozval tebe i jeho, by přišel a řekl ti: ‚Uvolni mu místo!‘ Tu bys musel s hanbou zaujmout poslední místo. Ale když budeš pozván, jdi si sednout na poslední místo, takže až přijde ten, který tě pozval, řekne ti: ‚Příteli, pojď si sednout dopředu!‘ To ti bude ke cti u všech, kteří budou s tebou u stolu. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen.“
Na další z hostin v domě farizejů, kterých se Ježíš zúčastnil, pozoroval, jak pozvaným záleží na jejich prestiži, což se projevovalo „dračkou“ o přední místa. V antice byl boj o postavení ve společnosti stejný jako dnes. A tak své spolustolovníky Ježíš poučil. Nejde mu o pokoru naoko, nepravou pokoru, tedy o nepravdivé sebeponižování (o pokoru s očekáváním ocenění), ale o nezávislost na veřejných poctách.
Není snadné zůstat člověkem nezávislým na veřejném ocenění, ať je tou veřejností malé množství lidí nebo větší společenství či celá společnost. Každý z nás potřebuje ocenění, své místo na slunci, ale člověk se toho nesmí domáhat a nesmí se to stát hlavním motivem jeho jednání. Na ocenění své činnosti, na poctách a oslavách své osoby by měl být člověk nezávislý. „Všechna sláva – polní tráva.“ Skutečné dobro je realizováno tam, kde se člověk angažuje pro věc samu, ne pro ocenění.
Neděle 1. 11. 2026 – slavnost Všech svatých, 31. neděle v mezidobí
Zj 7,2-4.9-14
Já, Jan, viděl jsem, jak od východu slunce vystupuje jiný anděl. Držel v ruce pečetidlo živého Boha a zvolal silným hlasem na ty čtyři anděly, kterým bylo dáno škodit zemi i moři: „Neškoďte zemi, ani moři, ani stromům, dokud nepoznamenáme na čele služebníky našeho Boha!“ A uslyšel jsem, kolik bylo těch poznamenaných: sto čtyřiačtyřicet tisíc ze všech kmenů izraelského lidu. Potom se podívám, a hle – veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou a volali mocným hlasem: „Za svou záchranu vděčíme našemu Bohu, který sedí na trůně, a Beránkovi!“ Všichni andělé, kteří stáli okolo trůnu, starců a čtyř bytostí, padli na tvář před trůnem, klaněli se Bohu a volali: „Amen. Chvála, sláva, moudrost, díky, čest, moc a síla přísluší našemu Bohu na věčné věky! Amen.“ Tu na mě promluvil jeden ze starců a zeptal se mě: „Kdo jsou tihle zde v bílém rouchu a odkud přišli?“ Odpověděl jsem mu: „Můj pane, to víš ty.“ Řekl mi: „To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi.“
V nebeské liturgii Knihy Zjevení se objevují lidé dvojího typu, jednak oněch 144 tisíc z 12 kmenů izraelského národa, jednak nespočetný zástup lidí nejrůznější provenience. Oba údaje znamenají plnost bez konce. 144 je 12 x 12, tedy číslo naprosté dokonalosti a nesčetný zástup lidí nejrůznějšího původu vyjadřuje totéž. Autor chce poukázat na to, že vyvolený národ neztratil své vyvolení a místo v Božím království, ale k tomu jsou pozváni do království i nesčetné zástupy dalších ne-Izraelitů. Všichni společně slaví Boha, vzdávají mu úctu. Podíl na Božím království je darem Božím, ale člověk k tomu může přičinit své – to jsou ti, kdo byli ochotni snášet různá příkoří pro svou víru. Obraz vyprání roucha v Beránkově krvi je protimluv, v krvi přece nelze vyprat roucho do běla. Metafora znamená, že zůstali věrní víře v Ježíše Krista a stejně jako on podstoupili smrt z lásky k Bohu. Ten obraz říká, že tito lidé, kteří své životní nesnáze, trable, utrpení, prohry i svou bezmoc spojili s Ježíšovým utrpením, s Ježíšovou „prohrou“ a krvavou smrtí, našli očištění a mají bílá roucha novokřtěnců, bílá roucha nevinnosti v očích Božích, jsou svatí. Jinak vyjádřeno „láska překrývá každý hřích“; svatým není ten, kdo je podle svého mínění dokonalý a možná se tak jeví i druhým, protože splňuje všechny představy o bezúhonném křesťanu, nýbrž ten, kdo nasadí svůj život pro dobré věci, přátelství, spravedlnost, pokoj, i když přitom třeba občas šlápne vedle. Svatý neznamená dokonalý. Tím je opravdu jen Bůh. A je to Bůh skrze Beránkovu krev, kdo očišťuje lidské skutky, kdo utrpení mění ve slávu.
2. čtení – 1 Jan 3,1-3
Milovaní! Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je. Každý, kdo skládá tuto naději v něho, uchovává se čistý, jako on je čistý.
Jsme Boží děti,říká autor 1 Jan. Co to znamená? V naší pozemské existenci to snad lze prožívat jako intimní vztah s Bohem, vztah důvěry a naděje. Tím ovšem vazba s Bohem nekončí, ale její naplnění mimo prostor a čas si nedokážeme vůbec představit. Jedno je jisté, jak nás autor listu ujišťuje: budeme vidět, tj. poznávat, znát, Boha tak, jak je. Budeme Bohem proniknuti, budeme s ním spojeni tak, že nás nebude nic oddělovat. Zajímavá je poslední věta, která mluví o tom, že důvěra v Boha vede k čistotě. Není tím podle mého míněna jednoduše jen čistota toho, kdo dělá všechno, jak se má, nýbrž čistota srdce. To je mnohem víc. Člověk čistého srdce sice nedělá špatné věci, neubližuje, ale žije z lásky, důvěřuje ve smysl života, žije radostí a vyzařuje pokoj. Není dokonalý podle lidských představ, a přece je příjemné s ním být, má v sobě něco z nevinnosti dítěte. Bůh je čistý, protože je láska, dobro… Ten, kdo v něj skládá svou důvěru, svou naději, se s ním v tom ztotožňuje. Lidé čistého srdce, budou vidět Boha, říká jedno z blahoslavenství v Mt, jak čteme hned vzápětí. Kdo důvěřuje Bohu, nemusí hledat postranní cestičky, zajišťovat se nepoctivým způsobem, mít sobecký strach o sebe.
Mt 5,1-12a
Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, a jak se posadil, přistoupili k němu jeho učedníci. Otevřel ústa a učil je: „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení plačící, neboť oni budou potěšeni. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví. Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Blahoslavení, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je nebeské království. Blahoslavení jste, když vás budou kvůli mně tupit, pronásledovat a vylhaně vám připisovat každou špatnost; radujte se a jásejte, neboť máte v nebi velkou odměnu.“
Ježíšova blahoslavenství, jak jsou seřazena v Matoušově evangeliu, jsou na jedné straně obrovským příslibem změny hodnotové orientace světa v Božím království, na druhé ovšem výzvou k činnosti, k přetváření tohoto světa v intencích těchto blahoslavenství. Jsou velmi radikální, aby si člověk uvědomil, že priority sebestředné společnosti nevedou k naplnění života.
Ježíšova blahoslavenství nám nabízejí alternativu k tomu, co běžně žijeme a považujeme za důležité. Jsou svým způsobem šílená. Kdo z nás by si cokoliv z toho přál: být chudým, zarmouceným, znevýhodněným, pronásledovaným, naivním člověkem? Troufám si říci, že nikdo. A přece Ježíš na adresu takových lidí pronáší svá blahoslavenství, a to nikoliv jako jakýsi efemérní příslib za hranicemi času, nýbrž jako něco reálného. Ježíšova blahoslavenství jsou reálným pozváním ke svatosti, k naplněnému lidskému životu. Zasazovat se o hodnoty – a o ty se přece primárně jedná – je tím, co člověka opravdu činí svatým, čím realizuje Boží obraz v sobě, čím také realizuje Boží království na zemi.